PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE


Strohý úvod mezi hřbitovní kvítí aneb Asphyx vypravuje příběhy mrtvého muže...

Celá série mých vzpomínek, zážitků a příběhů vznikla víceméně na popud přátel, rodiny a kamarádů. Už nějaký ten čas (přesněji přes tři roky) píši o muzice. Nejsem kritikem, ani hudebním znalcem. Spíš nechávám na sebe jednotlivé desky i koncerty působit a pak se snažím popsat, co se mnou dělají.  Je to řehole, za kterou vám nikdo nic nedá. Občas sice přistane nějaké to CD u mě ve schránce, sem tam mi někdo poklepe po ramenou, ale jinak z toho mám „jen“ dobrý pocit. Nejpříjemnější je, když mě někdo, ať už po internetu nebo osobně osloví a vyjádří podporu. To mi pak začnou kmitat prsty na klávesnici ještě rychleji. Problém je jediný, je jím čas. Mám rodinu, chodím do práce a snažím se ještě pořádně protáhnout svoje tělo u sportu. Právě možná proto usedám ke vzpomínkovým příběhům teď, o dovolené, kdy je trošku víc klidu.

Vždycky, když jsem chodil už od mládí do hospody a povídal různé příběhy, kolikrát zaznělo, že bych to měl všechno jednou sepsat. Neměl jsem na to odvahu. Jsem přeci jen spíš opatrnější, zase tolik jsem si nevěřil. Jenže zdá se, že čas nakonec uzrál. Dost často teď z nějakého mě neznámého důvodu pořád vzpomínám. Jedu třeba tramvají a před obličejem se mi začnou odehrávat dávno zažité příběhy.

Chodím pak po ulici a směji se jak duševně chorý, jindy mi je zase skoro do breku. Potkávám znovu své kamarády z dob, kdy ještě měli vlasy, znovu držím za ruce holky, které tenkrát byly krásné, jako černé víly. Je na čase se pokusit to všechno nějak sepsat. Nebudu to dál zdržovat, jdeme na to! Čeká vás dlouhá smršť různých postřehů na pokračování. A to jak z minulosti, tak sem tam nějaký ten pohled na současnost. Jsem stárnoucí, už poměrně šedivý metalista, který se už asi nikdy nezmění. Jsem pevný ve svých zásadách a možná budu v některých oblastech příliš neomalený, neotesaný, možná dokonce hrubý. Život je ale takový a nebudeme si nalhávat, že jsou rockeři jemnými kavárenskými povaleči pojídajícími růžové dortíky.

Slyšte tedy poskládané střípky o starých časech, kdy byla džínová bunda povinností a dlouhý vlas výrazem rebelie. Byla to samozřejmě krásná doba, protože jsme byli mladí, šílení a neměli jsme žádné starosti. Doufám, že se vám budou Příběhy mrtvého muže líbit. Všechno samozřejmě nemusí být už úplně pravda, ne vše jsem zažil já osobně, ale záměrně jsem vybíral zážitky, které podle mě stály za to zvěčnit. Přeji příjemné počtení…

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Mr. Asphyx znovu na místě činu - garáž už je dávno zbouraná, tak jsem se vyfotil kousek vedle u volejbalových kurtů
Příběh první – první setkání s hudbou plnou kovu…

„Nech se prosím tě ostříhat“: pronesla moje babička a bratránek se začal zubit od ucha k uchu. „Jsi student, čeká tě příští rok střední škola a sportuješ!“: pokračovala. „Kdyby to viděl děda, přerazil by tě vejpůl“: dodala. Neodpověděl jsem. Byl jsem myšlenkami někde úplně jinde. Vypadli jsme ven a já najednou držel v ruce kazetu Judas Priest. Kolem temene se mi rozlilo teplo. Celá tahle akce totiž nepostrádala pachuť něčeho zakázaného.

Zamířili jsme ke garáži. Stála kousek za městem. Kluci už tam byli všichni. „Ty vole, von má zase tu mikinu, se z něj poseru“: ozvalo se za mnou. Prcalík, kterej měl otce v Německu, nosil koženou bundu, křiváka a tak pořád machroval nad mojí imitací Adidas teplákové bundy. „Co, nesete?“: dodal jeho spoluchodec, o asi sedm hlav větší Kytka. „Mám tady Judasy…a tohle je bráchanec, debilové“: hrdě prohlásil babiččin oblíbený vnuk. Nevěděl jsem co říct, tak jsem jen kývl hlavou. Kluci vytáhli pivo, zapojili k sousedovi do zásuvky kazeťák polské provenience a pak se to stalo. „We´ve taken too much for granted, And all the time it had grown…“: ječel Rob Halford a do toho zaznívaly výkřiky typu: „Ty vole, to je žrádlo, řeže to, co? Masakr? Ty vole to je chlap! (jojo, ještě jsme tenkrát nevěděli, že by z téhle pochvaly měl Rob opravdu velkou, teple hřejivou radost). Stál jsem opodál a nechápal. Tohle má jako být muzika? Ten uječenej chlápek, ukvílený kytary a hroznej bordel?

Nedal jsem ale na sobě nic znát, to abych zapadl do party a přidal se k obdivným výkřikům. Někdo vytáhl pivo a my jsme tu v té době devět let starou kazetu přehrávali dlouho do noci pořád dokola. Bylo mi 13 let, okolo se ještě v poslední křeči vzpínal v roce 1988 socialismus (což jsme měli úplně na háku) a já ten večer ochutnal první pivo, uřvanou muziku, poznal kluky, kteří mě pak provázeli půlkou života a nakonec zažil i první opici. Stačily mi 4 piva tehdy velmi dobré značky Klášter. Cítil jsem se jako obrovský chlap. Co na tom, že ráno jsem se pozvracel hned vedle postele a mámě tvrdil, že to udělal pes. Nevadily ani následné „nucené práce“ na zahradě, ani sekání dříví. Věděl jsem, že v té památné garáži za městem, na periferii se ještě budou dít věci (což se samozřejmě následně děly). Aniž bych to tenkrát tušil a aniž bych vůbec ještě chápal, cože jsem to vlastně slyšel za muziku, dráp byl zaseknutý pevně a hluboko do masa. Svět se pro mě stal náhle heavy metalovým, kovovým jako budovy boleslavské škodovky. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------



Příběh druhý – garáž, místo, kde se zastavil čas

Trávili jsme v garáži dlouhé hodiny. Já to měl promakaný, protože jsem tou dobou trénoval kousek vedle volejbal i karate. Zpocený a udýchaný jsem sice dobíhal k neudržované budově jako poslední, ale o to víc jsem se těšil. Začaly chodit i holky, ani nevím, kdo je přitáhl, ale jednu jsem si zvlášť oblíbil. Měla sice ráda Beatles (ti byli z nějakého důvodu u nás v Boleslavi „zakázaní“), ale několikrát pronesla, že jako může i Motorhead. Jediné, co ji vadilo, bylo to, že Lemmy prý kouří. Mě to bylo jedno, já na ni rád koukal, asi jsem musel být i otravný, ale bylo nám spolu dobře. Svět je ale někdy pěkně sviňské místo k žití a tak jednoho dne, když jsem ji dokonce přinesl nahranou kazetu Led Zeppelin (které taky zbožňovala), nepřišla. Pak se nám doneslo, že ji někdo přepadl, znásilnil a zabil.

Byli jsme jako opaření, já tajně brečel doma do polštáře. Ne, nebyla to ještě láska, ale v tom šíleném šoku to muselo ven. Míša tak, aniž by to tenhle anděl vlastně kdy zjistil, způsobila to, že jsem si sehnal všechny její oblíbené, převážně šedesátkové a sedmdesátkové kapely a poslouchal je neustále dokola. Čas všechno spravil snad až po roce, kdy mi domů přišlo oznámení s tím, že se dostávám na střední zemědělsko - technickou školu. Což vzhledem k tomu, že jsem ani k zemědělství (díky nekonečné robotě na baráku), ani k technice neměl žádný vztah, byla výhra jako prase. Jenže přicházely prázdniny, my vylétli ze základky, kde jsem měl skoro samé jedničky od začátku až do konce, jako střelení a těšili se na dva měsíce prázdnin.

Garáž vládla světu, nikam jinam se nám nechtělo a když jsem ještě rodičům prozradil, že vlastně všichni mí kamarádi jsou na učňáku nebo ve škole, ani mě nepřemlouvali, abych s nimi někam letos jel. Jedinou skvrnou na jinak krásném létě tak zůstal stín vraždy a několikerá návštěva Veřejné bezpečnosti, která nás vyslýchala. Nakonec se zjistilo, že vrahem byl na vycházku propuštěný deviant z nedaleké léčebny v Kosmonosích. Realita dělnického města, neustálé šarvátky s jinými partami i nezájem okolí z nás utvořilo hodně silnou smečku, která si v garáži vybudovala oázu mezi všude přítomným betonem. Nosili jsme si navzájem kazety, všichni se znali, čerpali zkušenosti od starších, pili nekonečné hektolitry piva a vůbec užívali života. Krásná doba, co říkáte? Jenže to jsem ještě nevěděl, co mě čeká na střední škole. 
--------------------------------------------------------------------------------------------------



Příběh třetí – doba zemědělská

První šok byl, že nám zkrátili prázdniny. 14 dní před koncem základky jsme museli nastoupit a okopávat záhonky. Dohlíželi na nás učitelé a slunce pražilo. Přitočil se ke mně jeden kluk a tvrdil mi, že prý pochází odněkud z Vysočiny. Z nosu mu visel asi metrový sopel a neustále se dloubal střídavě v puse a nose. Byl jsem tenkrát ještě takový naivní a se slabým žaludkem, tak jsem několikrát hodil šavli a byl tím pádem seřván, že se chci ulejvat. Cítil jsem v kostech, že tohle nebude to pravé ořechové. Moje domněnky se potvrdily hned po nástupu do školy. To nebyla střední, to byl lágr. Venku začala zuřit revoluce, ale páni učitelé drželi starý komunistický režim s nástupy, hlášením, buzerací a ostatními výdobytky socialismu až do maturity (léta 1989-1993). Je to na dlouhé vyprávění, tenkrát snad i na žalobu, ale to bychom se moc vzdalovali od tématu. Snad někdy najdu na tu černou skvrnu v mé paměti čas a zkusím to sepsat.

V Praze stávkovali studenti a my byli dál v garáži. Škola mi sice utáhla pořádně opratě s časem, ale co se týká hudby, byla to zlatá doba. Vždycky někdo přišel, objevil něco nového a my pak seděli a klábosili, hádali se. Dokonce jsme měli přijímací rituál do party. Kdo nepoznal po prvním songu Overkill, nemohl k nám patřit. Byli jsme pevní ve svých zásadách a byla neskutečná sranda. Některé naše výjezdy na vesnické koncerty (rozuměj zábavy s občas dobrou kapelou) jsou už navěky zapsány v pamětech všech místních metalistů. Je krásné, dokonce i dnes, kdy vládne světu internet, občas číst naše příběhy od lidí, kteří u toho vůbec nebyli. Namátkou bych zmínil třeba jen donekonečna kolik let kolující legendu o ukradeném vlaku s tím, že když mi nechce otec půjčit auto, pojedu do Prahy vlakem. Dnes už mohu prozradit, že tahle šílená krávovina a debilita byla nápadem kolegy Prcalíka. Dovedete si asi představit, co jsme byli za sběř. 


Oblečeni dle nejnovější „otrhané módy“, thrasheři, heavíkáři a přidružené směry tvořily dohromady uskupení, které připomínalo bájné Vagabundy. V okolních vesnicích si na nás brousili zuby místní vidláci a pro pěst se nešlo daleko. Ne, nebyli jsme zlí, ani zákeřní, ale zkrátka zjev provokoval. A zkuste všechno řešit po dobrém, když se vám začnou navážet do „vašich holek“. Dneska by asi měl dotyčný hodně velké problémy na internetových diskuzích, ale tenkrát se to tak nebralo, padla rána a byl klid. Svět byl náš a rychlost vítězila. Bylo na čase uspořádat náš první koncert v Mladé Boleslavi. Jo a taky vlastně založit kapelu, aby tam měl kdo hrát.
-------------------------------------------------------------------------------------------




Příběh čtvrtý – můj první metalový koncert

Měl jsem tenkrát tričko Cirkus of Power, na kterém byl znázorněn klaun – kostra v terči. Legendární triko, podle kterého mě všichni znali. Přivezl ho otec z Německa. Vůbec jsem nevěděl, co je to za kapelu. Všem jsem tvrdil, že to je šílenej nářez a tvářil se tajemně. Teprve po letech jsem si zadal jméno do Googlu a zjistil, že to je hroznej přiteplalej glam metal a ještě k tomu z Německa, uff. Metalový hadry se daly nosit jenom doma a venku, ve škole byly zakázaný. Holky ze zdrávky, se kterýma jsme jako čistě klučičí škola měli družbu, si nosily, co chtěly a tak docházelo ke krásným situacím, kdy proti mně při tělocviku stála kamarádka v tričku Metallica a já jak úchyl odbíjel míč při volejbale oblečený v červených trenýrkách a bílém tílku. Dokonce vznikl od holek i určitý odpor, kdy nám tajně říkaly jména kapel, hlásily něco o buzerantech v bílém a vůbec nás podporovaly. Nakonec tohle přátelství a společná rebelie vykrystalizovaly v krásnou myšlenku, uspořádat koncert.

Ten první, úplně první jsme zažili v počtu asi 15 lidí v garáži. Pozvali jsme tenkrát úplně neznámou kapelu s jepičím životem Big Foot, kde moje maličkost drtila basu. Mysleli jsme si, že je to heavík, mixnutý thrashem, ale byl to spíš punk. Odezva odpovídala složení kamarádů. Byla skvělá a pivo jsme nemohli skoro vypít. Kamarádův táta dokonce donesl sele. A tak jsme se cítili jako největší umělci ve městě. Hlavou nám ale vrtalo, že by to chtělo něco většího, pořádného, na co se jen tak nezapomene.

Naše zraky se upřely na kamaráda Kytku, jehož babička byla vrátnou v místním kulturním domě. Vydali jsme se, oblečeni v kvádrech a košilích za paní do vilové čtvrti, kde nás, rockové zmetky normálně vyháněli holí. Jenže šaty dělají člověka a já uměl vždycky dobře povídat a tak ta stará, ctihodná dáma souhlasila. Jen prý pak musíme po sobě všechno uklidit. Samozřejmě jsme přísahali na svoji čest a svědomí.

Sehnali jsem tři kapely, my se samozřejmě již asi po desáté rozpadli a jako jedinej hrál na bubny Prcalík a ten byl naštvanej, tak se nehrálo. Jména kapel jsem se pokoušel dát dohromady s pár pozůstalými z té doby, ale dohady byly takové, že radši nebudu jmenovat konkrétně. Každopádně, natěšeni na den D jsme najednou stáli před svým snem. Zabili jsme prase, koupili několik sudů piva a pozvali i party, co bychom jim normálně radši dali do držky. Kamarádova babička si na ochozu vytáhla houpací křeslo, rozložila pletení a pak málem spadla dolů.


Zpěvák první kapely totiž, aby zaujal, tak se jal na pódiu kadit. Povedlo se a ta sběř dole z toho měla ještě radost. Boha jeho! Pak se rozpoutalo peklo. Během asi tak minuty nikdo nevěděl, kdo je muzikant a kdo návštěvník. Hrálo se asi ale jenom hodinu a půl a to přesně do příjezdu tehdy velmi benevolentní policie, která si po zásazích na Národní třídě chtěla napravit reputaci. Nepomohlo nám ani tvrzení, že se jen tak bavíme, ani to, že to tedy ztlumíme. Asi jim vadily vytrhané parkety, zapálený stůl a rozkousané (ano, opravdu rozkousané - je to i v protokolu) závěsy. 


Náš první koncert sice vstoupil do dějin, ale už se nikdy neopakoval. Raději jsme už nic neorganizovali a pro jistotu začali jezdit na koncerty do Prahy a Liberce. Zajímavé je, že ta krásná žena, kamarádova babička nám nikdy nic nezazlívala, dokonce i po letech se k nám hlásila a pokaždé hovořila o tom, že konečně zažila něco pořádného, stejně jako mezi světovými válkami. Jen ji zaráželo, že na akci nebyl přítomen kokain. Byl jsem té dámě dokonce na pohřbu a dodnes, když jdu kolem kulturního domu v Mladé Boleslavi, směju se jako blázen.


-------------------------------------------------------------------------------------------------




Příběh pátý – jak jsem potkal Slayer…

Já, SLAYER a čas. (psáno původně pro Fobiazine)

Je listopad, léta Páně 1988. Právě jsem oslavil třinácté narozeniny a jdeme s mým nejlepším kamarádem po kolejích ze školy. Celý den se tvářil tajemně jak hrad v Karpatech. „Hele, Kubo, vole, jako já mám pro tebe dárek“: procedil mezi zuby, odplivl a odchrchlal si po mutování. Byl jsem v rozpacích, protože kluci si přece dárky nedávaj, ne? Přišlo mi, že se chce něčím spíše pochlubit. Vytáhl balíček zabalený do Dikobrazu a já začal rozbalovat. „Ty vole, to bude hodně dobrý, je na tom lebka!“: prohlásil jsem znalecky a plácnul chlapsky kámoše po rameni. Měl na sobě o hodně víc sepranou džísku, než já, což jsem mu hrozně záviděl. Máma tu moji, když už začínala vypadat ošoupaně a k světu, vždycky vyhodila. Na kazetě zářil nápis South of Heaven.

Ten kamarád ani tenkrát nevěděl, jak mi změnil celý můj život. Chodili jsme tajně jako malý smráďata poslouchat do kamarádovy garáže na kazeťáku „dvojčeti“ všechny dostupné kazety z Polska. Podmínka byla jediná. Musela na tom být lebka, krev apod.! Nahrávky s nápisem SLAYER se kupovaly automaticky, nahrávaly a kdo měl originálku byl všemi obdivován. Ve škole patřil k nezbytnému pozdravu Slayeeeerrr vztyčený paroháč. Každý víkend večer jsme si v pěti dali jednu láhev vína se strašidelným názvem Sklepmistr (to byl hnus, ještě teď mě zabrněl jazyk) a řvali do noci texty nesmrtelných songů. A že jich bylo. Krásný časy, mládí, člověk byl plnej energie… vzpomínky.
Bohužel jsem musel čekat neskutečných 22 let, abych SLAYER viděl naživo. Vždycky mě do toho něco vlezlo, nebyly peníze, čas apod. V roce 2010 se mi na festivalu Sonisphere v Milovicích splnil sen. Pánové už byli sice trošku unavení, věk udělal své, ale pro mě po té době byli opět bozi. Metallica šla ten večer úplně mimo mě, ale Slayer mě rozsekali a přitisknut k zábradlí jsem jim hltal každičký tón, odříkával každé slovo. Poslední alba jsem již vnímal s odstupem, ale mám samozřejmě kompletní diskografii. Ráno (3.5.2013) jsem přišel do práce a byl to pro mě šok. Jeff Hanneman zemřel. Ono si řeknete, že je to jen muzika, ale pro nás, co jsme tenkrát tohle všechno zažili, to je něco, jako když umře někdo známý. Nejsem z těch, kdo by si kdy lepil plakáty muzikantů na zeď nebo nějak kapely zbožšťoval, ale musel jsem si vytáhnout všechna cd a přehrávat je do zblbnutí. Padlo samozřejmě nějaké to pivo a jediné, co mě pak pořád dokola napadalo, bylo: „Kurva díky chlapi, bylo to super, díky Slayer!“ Otázka teď zní, co bude dál?

Co bude dál jsem v den úmrtí Jeffa opravdu nevěděl. Dnes, kousek po vydání nové desky SLAYER máme víceméně jasno....jaké bude nové album, již mnozí víme (recenze zde). Bez Hannemana to ale není nejen díky vzpomínkám úplně ono. A asi už nikdy nebude.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------



Příběh šestý – kazety, ty děvky muchlavý, CD ty disky placatý

No jo no, jsem stará páka. Tuhle jsem našel u mámy doma pár pozůstalých, poměrně zmuchlaných kazet ze svého mládí. Sepsal jsem o tom celý příběh, jen jsem zapomněl na to nejdůležitější. Jak jsme vlastně tenkrát tyhle poklady získávaly? Byla to neskutečná a v dnešních dnech už nepředstavitelná šmelina. Máme chalupu v Jizerkách a tak to bylo na mě. Jezdívalo se do Jelenie Gory. Ženský pro oblečky, já pro kazety. Poláci byli kurvy, oni nám ty pásky zkrátili a tak já kolikrát po letech zjistil, že někde chybí nějaký song úplně, případně, že něco není celé. Tyhle akce měly dohry na černém trhu v Boleslavi. Ne že bych se tím živil, na to jsem moc velkej srab a ctím pravidla a zákony, ale nejděte tam, když něco sháníte. Mám od té doby doma spousty CD, vinylů i kazet, které už nikdy nikdo nesežene. Nebylo to zakázané a postihované, jako za dob našich otců, to znám jen z vyprávění, dokonce v době převratu to bylo tolerováno jako volné podnikání, ale úplně legální to nebylo. Cesty do Polska jsem podnikal autobusem, vyjíždělo se ráno a kolikrát jsme se s podobně postiženými u stánku poprali. Mám dobrou tělesnou konstituci a měl jsem již poměrně vysoký pásek v karate, tak to nebyl problém, ale někdy jsem se pěkně zapotil. Ta námaha a úlovky ale stály za to.

Vše se změnilo až v době, kdy jsem poznal Chorvata. Mladej kluk, milovník Megadeth, kterému vybombardovali celou rodinu. Utekl v rámci nějakého programu pomoci do České republiky a jako správný vlasáč se k nám tak nějak automaticky přidružil. Pil dobře, mluvil nakonec česky lépe než my a tak nás časem pojilo až pokrevní bratrství. Hučeli jsme do něj dlouho a nakonec podlehl. Otevřel si prodejnu s hudebními nosiči a dokonce nám sháněl CD. Sice je pravda, že za jeden disk jsem dal půlku své prázdninové výplaty (tedy 60 dní práce= dvě CD), ale zase na druhou stranu, pamatuji si každý kousek, každý příběh provázaný s jednotlivými nahrávkami, který mám do smrti zafixovaný v hlavě. Některé nosiče šly z Ameriky, kde měl Chorvat příbuzné, až půl roku, ale zase ta radost, to si ani nedovedete představit. Na tohohle kluka hodně často vzpomínám a nějak nemůžu nikde nalézt jeho stopu. Příběhy pamětníků mluví o jeho návratu do Chorvatska, někdo mi něco říkal o sebevraždě, ale nic není potvrzené. Pokud se tedy, ty chlape kudrnatá, někde ukrýváš, klidně napiš. Pamatuješ, jak jsem spal u vás před obchodem, abych měl jako první desku Metallicy, tu kluku spravedlivá, co jsi mi ji nemohl na černo schovat? 
---------------------------------------------------------------------------------------



Příběh sedmý – vinylové šílenství

Nejvíc vinylů jsem podědil. A pak získal v době, kdy je všichni prodávali. Odvezl jsem je na chalupu a tam pořádám jizerské poslechové večery. Venku šumí les, v dálce šukají kočky a všude smrdí kamna. Neznám nic lepšího, než když si sednu do křesla, natáhnu nohy do výšky, která dělá dobře mé křečové žíle a odeženu všechny pryč. Svět je náhle jaksi čistší. A to nejsem nijakým příznivcem gramodesek. Chápu to šílenství, sám jsem ho zažil, ale podléhám mu jen na horách. Jsem pak nostalgický, jako stará bába, opatrně obracím strany a neustále opravuji gramofon. Býval na tuhle práci jeden místní blázen, jinak obsluha vleku, který vždycky přišel, slintal, všechno nám snědl a pak rozebral a složil gramofon. Jenže umřel a musím to dělat já.


Úplně nejlepší je, když mi jde pára od pusy a musím zatopit v kamnech. Mám rád ten chlad a staré desky. Patří tak nějak k sobě, stejně jako zatuchlina, usazená ve všech zákoutích přes sto let staré chalupy. Usmívám se a nereaguji na výkřiky mé ženy o tom, že tam umrznu, že jsem starej blázen, proč si chodím číst nahoru. Patří to všechno tak nějak dohromady, v jeden jednolitý celek. Umím si hudbu vychutnat klidně i na mp3 přehrávači, ale tady je to zkrátka jiné. Zvláštní. Naplňující. Osobní. Nebudu asi nikdy maniakem, hledajícím po bazarech vzácné kousky, ani nijak nebudu sbírku rozšiřovat, ale rád se vždy do téhle časové konzervy vrátím. Jsou věci, které se nemají měnit a tak doufám, že až zase přijedu, otevřu veškerá okna a pustím dovnitř zimu, bude všechno jako dřív. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------



Příběh osmý – jedeme na Megadeth, vy kurvy!

Prcalík se ke mně žene, že mě málem porazí. Procházím se se svým psem a je krásné babí léto roku 1994. „Ty vole, v Praze budou Megadeth!“: zařve mi přímo do ksichtu. „Jasný, jedem“: rozvážně odpovím. Jenže to nebylo jen tak. Lístek stál šílený peníze, musel jsem na něj jako student několik měsíců o sobotách a nedělích makat. Sedřený jsem si o víkendech každý večer pouštěl všechna dosud vyšlá alba a modlil se, aby to všechno dopadlo. Prcalík měl otce v Německu a nic neřešil. Někteří z naší party už pracovali nebo byli na učňáku a měli nějaký příjem. Naši o nějaké podpoře metalu nechtěli ani slyšet a tak to bylo na mě.

Konečně přišel pátý duben 1995, já si dal do kapsy vydělané peníze a ten den nemohl dospat.

Jelo se vlakem, sraz byl dole na nádraží v Boleslavi. Courák vyrazil ku Praze a někteří z nás už byli totálně namol někde kolem zastávky Všetaty. Do hlavního města jsme dorazili sice všichni, ale pár slabších kusů odpadlo. Vlak byl přeplněný, samá mánička, samej mastnej vlas. Nebyly ještě tenkrát tolik plechovky a tak to ve vagónech cinkalo mezi lahváči o sto šest. Měli jsme sebou jako ty největší paka a maloměšťáci kazeťák a u skladeb, jako byla Hangar 18, řvala snad celá kolejová souprava. Hergot, síla už byla jenom ta cesta. Kolega Prcalík celou dobu ve vlaku křičel: "Jedeme na Megadeth, vy kurvy!", což spoustu potencionálních cestujících odrazovalo vůbec od toho, do vlaku nastoupit.

U nádraží v Praze se asi pět kluků porvalo. Důvod byl zcela jasný. Někdo zahlásil na Mustaina, jiný nesnášel Metalliku. Já měl rád tenkrát obě party a tak jsem ze své pozice „velkého a silného hovada“ vše rozehnal. Před sportovní halou postávali policisté na koních a vedle na autodromu pár německých fanoušků demolovalo tuhle pouťovou atrakci s obrovským nadšením. Několik našich holek spadlo na zem a tak jsem se díky neustálému pomáhání na nohy dostal do areálu poměrně pozdě (CORROSION OF CONFORMITY jsme díky tomu propásli). Pošlapaný, opět s asi pátými rozsekanými brýlemi v řadě. Uff. Jedno sklíčko jsem měl zaseknuté do ramene. Pak to vypuklo.

Koncert jsem si tenkrát neskutečně „odpařil“. Pánové z Megadeth byli na vrcholu a v plné síle. Mustain sice působil jako mimozemšťan, ale jeho riffy řezaly jako břitvy. Někdo mi poblil záda, další polil kecky pivem. Moje tehdejší „nejlepší kamarádka“ omdlela nadšením a já ji smradlavý a utahaný křísil. Bylo to inferno. Masakr. Dodnes se divím, že jsem to přežil. Ihned jsem zakoupil ještě tričko Megadeth a nosil ho potom ještě dlouho jako svátost.


Kalilo se v Praze po různých non - stopech až do rána, do prvního vlaku. Vždycky jsme někam přišli, oni nás tak po hodině vyhodili a šli jsme dál. Párkrát nás zastavila policie a snad jen díky mé výřečnosti a vizáži „metalového intelektuála“ jsme nebyli zadrženi. Konečně vlak vyrazil k domovu a nebýt toho, že ještě ve dvanáct v poledne jsem telefonoval do několika železničních stanic a sháněl své kolegy ve zbroji, mohl jsem si konečně vydechnout. Splnil se mi tenkrát sen, užil jsem si to a navíc mám tunu a půl zážitků. Krásný to bylo a ještě si mě tam vyhlédla jedna moc hezká slečna. Ale o tom zase někdy příště.

-------------------------------------------------------------------------------



Příběh devátý - Jsi kreatura!

„Jsi kreatura a máš rád mrtvoly!““: zahlásila na mě opět moje třídní učitelka na střední škole. Marně se bráním tím, že to je obal „nového“ alba CANNIBAL CORPSE (pitevní, ten z Butchered at Birth). „Zítra tě v tom nechci vidět!“: pokračuje ta milá dáma, která je dvakrát rozvedená, má tik a říká o nás, že jsme debilové. Přemýšlím, že je to asi zbytečné, pokusit se vysvětlit, že jsem triko získal několikanásobnou směnou a že jsem si ho vzal ráno víceméně náhodou. Byli jsme dlouho do noci v garáži a řešili s klukama nové desky a já si ráno nestihl vzít na sebe nic jiného. Zasekl jsem se. Na mě se takhle nesmí, po zlém se mnou nikdy nikdo nic nesvedl.

„Dobře, jak myslíš“: přivítá mě moje oblíbená učitelka druhý den hned mezi dveřmi. „Ode dneska jsi zkoušený každou hodinu a odpoledne se hlas v dílnách“: dodala roztomile. Kývl jsem na souhlas a myslel si něco o prdeli. Spal jsem tenhle týden vždy jen pár hodin. Mladému tělu to nevadilo a já chodil do garáže sosat další a další thrashové informace od kamarádů. Prcalík přitáhl známého, který jezdil s jeho otcem makat do Německa a ten vyprávěl, jak to chodí tam. Všechno jsme hltali a jemu dělalo dobře, jak mu to vyprávění žereme. Byl to blb, ale vozil nám kazety a to se cenilo. Okolo nás se pomalu revoluce měnila v divoký kapitalismus. My to neřešili. Všichni jsme si tu svobodu a boom různých novinek, hudebních kanálů a časopisů neskutečně užívali. Tedy, já to měl s omezením a výstrahou. Naše slavná zemědělská škola držela socialistické pořádky ještě dlouho po převratu.

Vytrval jsem, byl jsem silný, odkojený prací na polích, v lesích a zahradách. Mě jen tak něco nerozhodí. Dokonce i pan ředitel nakonec ocenil, že si stojím za svým názorem. A tak bylo obyčejné černé tričko s legendárním obalem nakonec mým prvním "opravdovým" rebelským skutkem v životě. Převzal jsem odpovědnost za své činy, vzepřel jsem se autoritě mimo rodinu. Podporu jsem měl velikou, pár metlošů chodilo do vedlejší třídy a kluci z garáže uspořádali několik oslav na moji počest. Byl jsem za hodně velkého hrdinu. Obrýlený, hubený a vysoký floutek s tričkem CANNIBAL CORPSE, které na něm plandalo jako vlajka na stožáru. Dokonce i prsatá bohyně Jana, kterou jsme všichni tajně milovali, pronesla něco o tom, že jsem ale vopravdu skvělej. Co na tom, že jsem strávil spoustu času biflováním, abych obstál při nesmyslných zkouškách, co na tom, že jsem uklízel po vyučování dlouho do večera celé dílny. Nezlomili mě.

Tričko jsem si pak dlouho, když opadla první vlna rebelství, bral jen o slavnostních příležitostech. Byl to pro mě kus oděvu s příběhem, neskutečný artefakt, vzácnost. Pro někoho jen další z hadrů na nošení, ale já si ho vážil jako ničeho. Bylo pro mě symbolem.


Starou paní učitelku dnes občas potkávám, když jedu navštívit rodné město. Pokynu stařence rukou, slušně pozdravím a ona vždycky sjede pohledem na moji hruď. Nějak mimoděk očekává, cože to tam budu mít zase napsáno. Snažím se, abych ji nezklamal. Usmějeme se na sebe a každý si jdeme vlastní cestou. 

-----------------------------------------------------------------------------------------



Příběh desátý - Nahraješ mi to?

„Hele Kubo, máš ty nový Slayer?“: ptá se mě Kytka a já přemýšlím, co bych mu odpověděl. Nemám a štve mě to. Kamarád z vedlejší třídy mi tvrdil, že je sežene, ale vybodl se na mě. Prý je má nějakej kluk od plynárny a prej toho má víc. Stačí si přinést kazetu a zazvonit. „Jo a nezapomeň pivo“: dodává spolužák a já se večer uchyluji k obrovské akci. Vracím otcovy lahváče do obchodu Družstevník, beru pár drobných do ruky a kupuji jeden Klášter desítku.  Usedám na svoje kolo značky Liberta, s kterým machruju, protože má v zadu trojkolečko a přehazovačku. Jsem král silnic a chodníků.

Dorážím někdy k večeru, hledám dle lístečku jméno se zvonkem a roztržitě se nadechuji, protože jsem tady nikdy nebyl a mám trému. Otevírají se vrata. „Co zase kurva je?“: ozývá se za velkými dubovými dveřmi. Vylézá Sabaťák (tak jsme mu my a vlastně všichni říkali…teď si uvědomuji, že vlastně ani nevím, jak se ten maník jmenoval doopravdy). „Jo to seš ty,vole!“:ocení moji přítomnost Sabbath a pouští mě dovnitř. „Kytka říkal, že prej chceš nový Slayer!“: pokračuje. „Jo, jestli smím prosit, pane“: odpovídám. Sabathova tvář se rozjasní. „Ty seš slušnej jak můj fotr“: směje se mi do tváře. Ihned jsme si padli do oka.

Byl to tehdy asi třicátník, pro nás v podstatě stařec, který začínal ještě někdy na starých BLACK SABBATH. Měl velkou aparaturu, makal jako hlídač v plynárně a jeho království bylo něčím úžasným. Obrovská sbírka vinylů, kazet, dokonce už i CD. Ten chlápek ničím jiným nežil. Vlastně jo, ještě pivem. Kopl do sebe na ex moji přinesenou desítku, nabídl mi něco od sebe (Podkováň) a usadili jsme se do křesla. Chvilku jsme popíjeli, kecali a já se cítil jako mladý mlíko. Taky že jsem byl. „Tak ukaž, co mi neseš“: zeptal se asi po hodině. „Hm, TDK, to je dobrá kazeta…tak chvilku počkej“: dodal.

Nahodil přede mnou soustavu různých hejblátek, kazeťáků, repráků, kabelů a všechno se začalo točit. Byl jsem jak v nějakém díle od Julesa Verna. Skoro jsem nedýchal. Přes tři čtvrtě hodiny jsme mlčeli a já se nábožně bál dojít i na záchod. Do pásky se mi právě vypalovaly stopy „Season in the Abyss“. Nikdy na to nezapomenu. Nevím, zda jsme kdy byli se Sabaťákem kamarádi, ale říkali jsme si věci, které si přátelé říkávají, tak asi jo.

Plynárna byla pro mě druhým záchytným bodem v získávání informací o hudbě. Chodil jsem tam od té doby ještě hodně dlouho. Těch novinek, různých dávných příběhů a hlavně nových kazet jsem zde získal nespočet. Dokonce jsme jednu dobu s tímhle sortimentem lehce obchodovali. Sabaťák se totiž projevil i jako poměrně slušná kopírka a po večerech, kdy jsme my ostatní trávili dny studiem, překresloval jeden obal za druhým.

Celé to mělo obrovské kouzlo. Do Sabbathova království se sestupovalo dolů po schodech, ze zdí kapala orosená voda a kousek vedle měla zkušebnu jedna brzy slavná kapela (objasním v jednom z dalších příběhů). Sklepení pod plynárnou bylo něco jako undergroundové kulturní centrum. Jen s tím rozdílem, že si všechno financovali pouze sami zúčastnění. Pamatuji si, jak mě fascinovalo, že všude stálo pivo. Flašky byly na parapetech, na chodbách, mezi knihami, deskami. Vstupuji do lahvového podzemí, napadalo mě pokaždé, když jsem zvonil u dveří.


Další postavička mého metalového mládí skončila bohužel (stejně jako spousta ostatních) poměrně neslavně. Z vyprávění kamaráda jsem se až po letech dozvěděl, že to tenhle renesanční člověk neunesl, byl novým majitelem budovy plynárny vystěhován a v podstatě se upil k smrti. Vzali mu totiž to nejdůležitější, co v životě měl. Do malého náhradního krcálku se mu jeho hudební mašinky nevešly a tak zůstal na tu samotu sám s alkoholem. Tentokrát tedy budiž můj Příběh mrtvého muže věnován jedné neodmyslitelné persóně tehdejšího boleslavského podzemí. Díky Sabbathe, jsem ti do dnes vděčný, že jsem to všechno mohl zažít!

----------------------------------------------------------------------------------




Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

V garáži jsem si vypěstoval poměrně kladný vztah k pivu. Tenkrát se tak nějak automaticky počítalo s tím, že ho člověk pije. Měli jsme dvě nejvíc oblíbené značky. Jako správní boleslavští patrioti jsme preferovali Klášter Hradiště a Podkováň. Bývalo to dobré pivo, byli jsme na něj zvyklí, akorát nám lahváče časem přestaly stačit. Někoho napadlo, že nejlepší by bylo zajít někam do hospody. „No jo, ale vždyť nám některejm nenalejou kvůli věku?“: doplnil vášnivou debatu Kytka a my souhlasně a zadumaně kývali hlavami. Známý raubíř Prcalík měl ale ihned jako vždy po ruce řešení. „Pojďte do hospody U Dubu, tam choděj samý máničky a výčepákovi to je u prdele, kolik komu je.“ Panečku, to byl ale nápad. Ihned druhý den jsme vyrazili.

„Dobrý den“: pozdravil jsem nesměle u vchodu do šíleně zahuleného pajzlu. „Zdááár, co si dáš“: zahlaholil Kája, asi největší chlap jakýho jsem kdy do té doby viděl. „Limonádu, točenou“: opatrně jsem vzhledem ke svému věku pronesl. „Drž hubu, dáš si pivo“: odpověděl výčepák a postavil přede mne orosenou sklenici. Ježíšimarjápano, to byla ale lahoda! Konečně točený! Kluci se začali pomalu trousit dovnitř a sedat si do koutu vedle mě. Situace se opakovala a najednou byl stůl plný mladíků, s nášivkami SLAYER, METALLICA, MEGADETH, KREATOR, SODOM na džískách a s dlouhými vlasy. Místní štamgasti zbystřili pozornost a nejdřív si mysleli, že jsme předvoj. Večer totiž, když se setmělo, začaly přicházet starý máničky, kluci, co už to měli v hlavě trošku víc srovnaný. Ti poslouchali DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, PINK FLOYD, LED ZEPPELIN, THE WHO. Pro nás prostě už starý páky s úplně stejným přístupem k muzice.

Po několikadenním večerním oťukávání a několika hádkách o to, zda jsou BEATLES nebo nejsou sračka a pár poblitých stolech se nakonec tak nějak automaticky v tomhle začouzeném lokále utvořila zvláštní rockerská parta. Snad každý, včetně několika místních dědů, kteří ve městě bydleli, to byla samá metalová a tvrdě hudební smetánka. Když si vzpomenu, kolik informací, kapel, příběhů a osudů já tam slyšel a viděl, vydalo by to na knihu. Vše samozřejmě provázel u někoho démon alkohol, ale celkově se spíš jen tak popíjelo. V hospodě nebyla televize, jen jeden jukebox a starej hnusnej a pořád porouchanej větrák.

Každý měl svoje místo, hlas a ostré lokty, které si musel vysloužit znalostmi o muzice a přinesenými kazetami.  Já byl za hodně ceněného, vozil jsem klukům z Polska, o co si řekli. Kolikrát se šílené debaty o muzice zvrhly v nekonečné nadávání, sem tam nějaké to silácké gesto, ale pro nás, thrashové metly, to bylo hlavně další místo pro setkávání. Kdo nebyl v garáži nebo v plynárně, seděl určitě U Dubu. Tenhle v podstatě nechutnej, dělnickej lokál, kam si chlapi chodili po výplatě utratit spoustu peněz, aby přežili těžkou práci a mnohdy i svoji neschopnost, měl svůj genius loci. My, mladí bukanýři jsme starý oknírovaný rockery naučili spoustu pro ně nových kapel a oni nám za oplátku vyprávěli staré příběhy o tom, jak sháněli gramodesky, kdo komu utekl za hranice, kde se jak dá co sehnat. V té době to bylo k nezaplacení.

Hospoda ležela na kopci, kousek od náměstí Míru. Jezdili jsme do ní ze sídliště na kole. Pamatuji si jako dnes ty neskutečné držkopády cestou domů. Sjíždělo se po asfaltce, rovné a poměrně prudké. Dole byly koleje a přejezd ohraničen zábradlím. Snad pokaždé se někdo namotal na kovové tyče trčící nebezpečně do vzduchu. Kolik rozmlácených tlam, zničených kol a nebezpečných pádů já tam viděl. Pak nám tuhle naší metalovou oázu zavřeli, udělali z ní butik pro ženštěji založené muže a my se museli přesunout kousek vedle k Hymrům. Už to ale nikdy nebylo úplně ono. To souznění mezi starým a mladším rockerským světem se rozpadlo. Jako by někdo roztrhl skoro neviditelnou pavučinu utkanou z pečlivě vybudovaných a vypitých vztahů.

Tehdejší postavičky ještě občas potkávám. Některé nasedly na vlnu demokracie a podnikání a jsou z nich dnes živnostníci, někteří zaznamenali úspěchy ve svých oborech, případně žijí poklidným životem stárnoucích jedinců. Pár jadrných, ostrých a nezlomných ale zůstalo. Většinou nedopadli moc dobře. Zrovna nedávno jsem jednoho viděl. „Ty vole, Kubo, co tady děláš, sem myslel, žes už dávno položil lopatku?“: hrnul se ke mně. „Zachlastáme?“: dodal maník s vizáží bezdomovce a vyděsil mého synka. S díky jsem odmítl. „Kdo to byl tati?“: zeptala se po chvíli moje ratolest. „To byl Máťa, ten mě naučil poslouchat LED ZEPPELIN, víš“: odpověděl jsem a bylo mi náhle šíleně smutno na duši. 

Otázku o tom, co to jsou LED ZEPPELIN, jsem už skoro nevnímal. Moje myšlenky zamířily ke kdysi slavné undergroundové hospodě U Dubu. Vydali jsme se raději dál do města.

--------------------------------------------------------------------------------------------




Příběh dvanáctý – chalupářský guláš a jablonecká anabáze aneb metal žije i na horách

Proti mně usedá obrovská pokérovaná příšera. Má snad sto padesát kilo a když se usměje, moje skoro průhledné žebroví se zachvěje strachem. „Odkud si?“: zaduní směrem ke mně. „Z Boleslavi“: přidám na hlase, abych vypadal přes svoji tehdejší dívkou jako hrdina. Bohužel mi přeskočí hlas a moje tričko Metallica je propocené až někam ke konci zad. Vzal jsem svoji novou holku na chalupu a myslel jsem si, že si to pořádně užijeme. „Tam jsem taky seděl“: dodala příšera bodře a přisedla si k našemu stolu. „Teda, pěkná holka, já už nešukal ani nepamatuju“: dodal a mě zatrnulo. Chvilku mnou lomcoval pud sebezáchovy a pak jsem toho obra poslal do prdele. Zvedl se a i přes moji perfektní karate sebeobranu mi ji napálil takovou, že jsem na chvilku omdlel. 

Když jsem se probral, stála tahle hora masa, svalů a tetování nade mnou, smála se a podávala mi pivo. „Sorry, už jsem si dlouho nebouchl“: dodal omluvně a já si mnul hubu, co to jen šlo. „Jde se pít“: zavelelo čerstvě propuštěné vězeňské monstrum, zvedlo se a my šli za ním jak ovce na porážku. Ten večer nás čekala neskutečná cesta plná různých hádek, našich pokusů o útěky, několik rvaček, jedna vymlácená hospoda a nakonec nekonečná pitka. Aleš, který kdysi v nějaké bitce zabil chlapa, byl ale (když nepil) vcelku holubičí povaha. Nějakou záhadou se znal snad se všemi výčepáky pod Jizerskými horami. Dotáhl nás i kousek od autobusáku. „Teď uvidíte tu nejlepší společnost“: smál se na celé kolo a už se objímal s několika děvčaty. Kolem stolů sedělo v nekonečně smradlavém pajzlu několik mániček. Jedna se zvedla, podala mi ruku a ptá se opile: „Znáš V.A.R.?“ Nadechl jsem se nepropustného kouře a odpověděl, že ano. Proti mně stál guru celého Jablonce nad Nisou a přilehlého okolí, který si říkal Maňas. Dlouhé vlasy, mastný kabát, neskutečné množství znalostí z undergroundu.

Chvilku na nás sice machroval, že byl i disident, ale všichni ho začali posílat do prdele, tak toho raději nechal. Výhoda byla, že od nás odlákal toho násilného šílence. Mojí holce sice taky vadil, ale zase aspoň neměla strach. Pilo se dál a když už se začali ozývat první ranní kohouti, nabídl nám Maňas, ať přespíme u něj. Odvedl nás na krásnou chalupu, za kterou by se nemusel stydět žádný tehdejší pohlavár a otevřel dvanáctiletou whiskey. Rozložil po zemi staré, ohmatané desky. Zapálil si cigáro a začal vyprávět. Byly to příběhy o tom, kde jak kterou nahrávku získal, kolik stála a říkal nám, že je moc rád, že našel konečně spřízněné duše. Pak vařil guláš, který provoněl ihned celé stavení. Andrea, moje přítelkyně mi usnula opřena o ramena a já se snažil pochytat co nejvíc slov, co nejvíc atmosféry. Jedli jsme guláš, každý přidal kus svého nadšení pro muziku a tenhle starej chlápek byl najednou pro mě obrovskou studnicí, učitelem, někým, ke komu bych byl schopen vzhlížet.

Hrozně mě tenkrát braly různé filozofické směry, studoval jsem i náboženství a najednou jsem našel svého humanitního guru. Kecali jsme skoro týden v kuse, pouštěli desky a já se dozvěděl, že Maňas dělal někde v Praze ve výzkumáku, jenže mu umřel syn a svět se mu rozpadl. Tak chodil chlastat a stal se z něj vlastní stín. Tenkrát se ke mně podobné existence jen hrnuly. Jsem tomu nakonec vlastně moc rád. Život není pokaždé jen krásný a vybarvený do samých příjemných odstínů. Vážím si od té doby hrozně moc obyčejných lidí a každý okamžik, nadechnutí je pro mě velkou vzácností. Zajímavé je, že tohle opilecko – jizersko - filozofické setkání na dlouhou dobu ovlivnilo celé moje směřování. Dostal jsem jakýsi impuls, kterým mě Maňas doslova nabudil, že jsem od toho památného dne začal ještě víc číst knihy, diskutovat o filozofii a vůbec žít.

Maňas byl už tenkrát starý a dnes je dávno po smrti. Jednou jsem procházel jablonecký hřbitov a zaléval květiny na hrobech svých příbuzných a pak jsem uviděl jeho jméno. Svítilo na náhrobku úplně stejně, jako svítívaly jeho oči, když vyprávěl o své oblíbené muzice. 

-------------------------------------------------------------------------------------------




Příběh třináctý - Panelové blues

Dostávám už asi patnáctou ránu přímo do obličeje. Znovu a znovu se zvedám, krvácí mi huba. Přesto se směju. Proti přesile to stejně nemá cenu se bránit. Jde jen o to, vyváznout s co nejmenšími zraněními. Věřte mi, to jsou slova starých protřelých rváčů. „Řekni, že Metallica je lepší než Slayer“: řve na mě přidrzlý týpek z party, se kterou jsme se nesnášeli. My byli dole ze sídliště, odkojeni betonem a dělnickou třídou a oni z města.  Byl to pro mě hodně těžký den. Přišel jsem domů, když už je to nebavilo do mě mlátit, utahaný jako kůň. Moje mladé tělo bylo poseto modřinami a pod okem jsem měl monokl jako švestku. Druhý den jako prvního vidím Prcalíka. „Tebe potkaly ty kurvy z města, co?“: odhadne ihned situaci a já mám co dělat, abych odpověděl. Bolí mě totiž celý obličej, jsem napuchlý a v duchu si neustále přísahám, že ode dneška už nevynechám ani jeden trénink karate.

Šineme si to směrem na Radouč, což je chráněná krajinná oblast, bývalé letiště, kde se povalují dvě hromady panelů. Sem chodíme venčit své psy. Někdo zrovna pokuřuje pod malým okopaným dubem. Je to Kytka. „Ty vypadáš, vole“: pronese. „Jsem upadl v koupelně“: směju se. „Ale nepřesvědčili mě, Slayer jsou jasně lepší“: dodávám pro mě dnes absolutně nepochopitelnou větu. Nevím ani, kdo tu blbost vymyslel. Tipnul bych si Římana, to byl hroznej magor. Kluk s bohatým otcem, s narvanou šrajtoflí a neskutečným egem. Pokoušel se dokonce na protekčním gymplu šikanovat jednoho kamaráda z naší party. Dostal ale nakládačku, tak dal pokoj. Až do teď. A že jsem je musel potkat zrovna já, a že jsem si nedal bacha na hubu a že jsem měl triko Slayer. To jsou myšlenky, které se mi právě honí hlavou.

„Jo, upadl v koupelně, to říkala sousedka taky a pak se zjistilo, že ji starej mydlil každej večer“: ozval se zase Kytka. Vzpomínám si, že nejhorší to bývalo po výplatě. Nadraní dělníci chodili rovnou ze šichty do hospody, opili se a pak už se jen do noci všude ozýval řev. Ulicemi se vznášela beznaděj a pláč utahaných žen. Dětské oči, zalezlé pod postelí, malé ručky se zarytými nehty do dlaní. Kolik já takových kamarádů měl. Mohl se nám pak někdo divit, že jsme šli po extrémní muzice, že jsme se rvali na potkání? Život se s námi nemazlil. „Dej si na to psí sádlo, to pomáhá“: mudruje Kytka a já marně pátral v paměti, kdy jsem naposledy viděl někoho utratit psa. Každý měl stejně raději zvířata, než lidi.

„Nejhorší je, že mi roztrhli triko Slayer, debilové“: vznesu svoji první námitku. „Na to se vyser, to ti Jana zašije“: ozve se Prcalík, který s ní v té době prý chodil nebo spíše spal. Sundal jsem ihned svůj nejoblíbenější kus oděvu a začal se klepat zimou. Jana dokouřila cigáro, vyndala z džínové vesty šití a začala štepovat díru jako vrata. „To je ženská, co?“: plácl ji Prcalík po zadku a my uznale přikyvovali hlavou. Kytka s ostatními začal spřádat plány, jak se pomstíme. Vždycky zůstalo jen u vyhrožování. Přeci jen, byli jsme odchováni filmy s Vinnetouem. My chtěli zachraňovat svět. Vždycky jsme se snažili rvát „poctivě“. Když by někdo do někoho kopal na zemi, byl by za blba a ostatní by ho vyloučili z party. Nesmělo se škrábat, ani kousat, to by byl člověk za ženskou. Když se na to podívám z dnešního pohledu, museli jsme vypadat jak „odžínovaní“ rytíři. A v současnosti bychom přežili něco kolem pěti minut.

Vždycky takhle k podzimu, když se nad loukou za posledním asfaltem vznášela mlha a já postrkoval svého psa do zimy, měly panely největší kouzlo. Krásně vynikla všechna ta šeď a běloba. Stejně jako garáž, jako hospoda U Dubu, i tady jsme se cítili bezpečně. Nikdo na nás neřval, nikdo po nás nic nechtěl a my měli klid na pokec a klábosení. Možná jsme působili jako flákači, ale třeba Kytka si chodil na panely číst. Nosil obrovské svazky dlouhých románů. Seděl, kouřil a byl ve svém světě. Doma se prý pořád někdo hádal.

Obě party se stejně časem navzájem promíchaly. Tenhle začal chodit s touhle, ona měla bráchu a všichni měli rádi thrash metal. Nakonec  to sice obnášelo ještě několik rvaček s Římanem, nad kterým jsem vyhrál snad až po dvacáté, ale já se tenkrát rychle zotavoval a rány moc neřešil, tak to ani moc nevadilo. On byl starší a do držky jsem mu dal až chvíli předtím, než odešel na vojnu. Pak už byl klid. Kluci z města ve svých Metallicovských oblecích začali chodit k nám, mezi panely a nakonec se vše promísilo tak, že měla naše parta něco přes padesát lidí. To už byla docela síla.


Asfaltovým královstvím se poflakovala různá individua v džínových vestách. Navzájem se zdravila vztyčeným paroháčem a výkřikem. „Metal!!!!“.  Hudba pro nás byla vším. Rebelií, odporem proti autoritám, odpočinkem, tmelem. Všichni mířili na západ, za město, na panely. Už jsou tady. Někdo pokládá na vrchní díl socialistického stavebního materiálu kazeťák a pouští „Ride the LIghting“. „To řeže, co?“: spokojeně prohlásí do mlhy Prcalík a vyfoukne obrovský oblak kouře, tak jak to umí jenom on. Sedím vedle něj a koukáme na Mladou Boleslav, která je pokrytá zvláštní šedou barvou. Je mi najednou hrozně krásně. 

------------------------------------------------------------------------------------------



Příběh čtrnáctý – Spanilé jízdy

„Jedem?“: ptá se mě v pátek, někdy kolem roku 1990 Kytka cestou do školy. Potáhne zhluboka z cigára a já přemýšlím, kdy ho skolí ta rakovina, se kterou všude tolik straší (kdybych tenkrát věděl, jak chudák po letech skončí, asi bych mu tu ruku urazil). „Jedem“: odpovím a oba víme, o co se jedná. Podobné otázky padají celý den. Kousek vedle Mladé Boleslavi, v Mnichově Hradišti, je totiž v kulturáku koncert Debustrol. Už dva roky do zblbnutí přehrávám kazetu Vyznání smrti a je pro mě absolutně vším. Dokonce při tělocviku naznačujeme pohyby při kopání hrobu a všichni víme, že se jedná o devátý song na desce. Je to jako nějaká tajná šifra. Nemůžu se dočkat konce vyučování. Rodičům jsem řekl, že máme něco od školy. Stejně jeli na chalupu. Scházíme se za výměníkem tepla, kousek od zemědělky. „Tak v pět kluci na nádraží, jo?“: ujišťuje se Kytka a všem neskutečně září oči.  

Jedna z prvních spanilých jízd mohla začít. Cinkáme síťovkama plnými lahváčů cestou na nádraží. Prcalík si pořvává: „Proteeeest, proteeest…!“ Nálada je vynikající, chuť pařit obrovská. Holky jsou překrásný, vlak narvaný. Cestou sice nějaký slabší jedinec pozvrací dveře od záchodu, ale pan průvodčí je mladý a tolerantní. Popřál nám hezký koncert a ptal se, jestli je to folk. „Jojo, něco jako Brontosauři“: loučí se s přesvědčivým úsměvem Kytka a padá ze schůdků na kolejiště. Jsme v Mnichově Hradišti. Svět je náš. Potkáváme místní metly, ty nás směřují kousek od náměstí do hospody. Musíme si sednout na židle přinesené odněkud z kuchyně. Je plno. Všude zní hlahol, nad sklenicemi plnými piva se vznášejí odrazy dlouhých vlasů. To očekávání, ta obrovská radost, že bude konečně nějaký pořádný koncert, je cítit ve vzduchu až hmatatelně. Mrazí mě v zádech. Je osm hodin, všichni se zvedají jako jeden muž, platí, a džínová kavalerie zamíří směrem ke kulturnímu domu.

Cestou působíme jako průvod ztracených existencí. Jako křižáci, právě se navrátivší z bojů na východě, jako modrá řeka, řvoucí, chrchlající a pronášející silácká hesla. Všichni navenek šílení drsňáci, ale jinak holubičí povahy, s adrenalinem narvaným v žilách. Jde se na to:„ Proteeesst!“ Málem vyvrátíme dveře do sálu. Tvoří se fronty u piva a na pódiu už řádí V.A.R. Jakmile zazní hit „Vrahova zpověď“, řve celý sál. Prchám do kotle a necháváme ve frontě jenom holky.  Tohle je náš song! Prcalík, protože je mrňavej, mi skáče na záda a s kamarády ho házíme do vzduchu. „Kurvááá, kurvááá, kurváááá…“: řve tento malý velký muž a já mám radost i za něj. Už dlouho jsem ho neviděl v tak dobré náladě. Zrovna se mu rozváděli rodiče a on to hrozně prožíval. Asi dvakrát nám upadne na parkety, zvedáme ho, všechno se kolem točí a pak je najednou ticho. Vypadl proud. Ozývají se výkřiky nespokojenosti, nadávky, smích, vtipy. Někdo konečně nahodí agregát a pánové v neskutečném bordelu dohrají ještě několik skladeb.

„Ty vole, dávej si na ní bacha!“: drcne do mě Kytka. Koukám směrem, který mi ukazuje a vidím tam Markétu, mojí hodně přítulnou kamarádku, jak se snaží rozbitou sklenicí podřezat žíly. Nikdo tyhle její sklony nechápal. Krásná holka, milá, spokojená rodina, vzdělaná a chytrá. Akorát když se opila, tak si začala ubližovat. Chytám ji za ruce, zvedám tohle malé děvče připomínající panenku do vzduchu a vynáším ji na vzduch. Po několika větách, jemném proplesknutí a opláchnutí obličeje vodou se ji vrací do očí jas a chuť žít. Snad ji to vydrží, pomyslím si a vracíme se do sálu. Na pódiu se již DEBUSTROL snaží rozsekat kulturák na maděru. Docela se jim to daří. Jenže to jsme to ještě nerozjeli my, ortodoxní fans.

„Hele, to jsem viděl v jednom klipu“: řve mi do ucha Prcalík a leze na pódium. Skáče mezi lidi. Letí nekonečně dlouho vzduchem a všichni ho sledují. Dopadá rovnou na svoji šišatou kebuli a zůstává ležet. „Panebože“: prohodí za mnou Markéta a jde kousek stranou. „Do prdele“: říkám si v duchu a zvedám Prcalíka na nohy. „Dobrý?“: ptám se. „Jo, hele vole, fakt si ji hlídej“: snaží se mi říct padlý kamarád. U repráků zase sedí moje holka a opět se snaží se vším skončit. Jsem už docela naštvanej, přišel jsem na muziku a ne jako zdravotník, ne? Beru do jedné ruky Prcalíka, do druhé Markétu a doslova s nimi vyběhnu ven. Nechávám je tam, mezitím se mezi nimi rodí nový krásný vztah a vracím se zase zpátky.

Prcalík inspiroval ostatní a najednou je víc fanoušků ve vzduchu než na zemi. Sál praská ve švech, někdo utrhl závěsy, okolo poletují vytrhané parkety a vše graduje k šílenému konci. Najednou stojím uprostřed hlediště, kolem se trousí podroušené postavy a já šlapu opatrně po skle. Na nohou mám kanady, ploužím se k výčepu, kde mi je sděleno, že je konec. Chytám toho kluka, co čepuje, pod krkem a řvu mu do ksichtu, že já si pivo dneska teda opravdu zasloužím.  Vrhají se na mě jeho kamarádi a vyhazují mě ven. Přesně si pamatuji zpomalený průlet skrz skleněné dveře. Jak jsem letěl já, pak tuny střepů a nakonec moje brýle. Všichni svorně dopadáme na trávník, mezi vajgly, flusance a špínu. Tohle mi bude chvilku trvat, než to vstřebám, pomyslím si a ležím raději dál.

„Kdopak nám to tady dělá mrtvýho?“: ozve se nade mnou a Prcalík, který mezitím sehnal opravdového (akorát opilého) zdravotníka, odmotává si kus obinadla z hlavy a snaží se mě ošetřovat. Moc mu to nejde a tak hledáme Markétu. Nacházíme, ona nám pořád děkuju, že nás miluje, že jsme ji zachránili několikrát život a já krvácím vesele dál.  Nakonec se vše v dobré obrátí a po chvilce čekání odcházíme všichni na vlak, který nám mezitím ujel. Poskládáme se v čekárně na nádraží, po předchozí domluvě s výpravčím, který je nakonec našimi děvčaty přemluven, aby nám ji nechal otevřenou i v noci. Usínám na dlažbě, všechno mě bolí a probouzím se vlastně až doma v Boleslavi. Vrážím do dveří, mezi futry stojí máma, která mi hned ohmatává ruce, jestli prý nefetuju. Koukala zrovna na ranní zprávy a tam to právě řešili. Sedám do sprchy a omdlévám.


Odvezen do nemocnice, vyšetřen odborníky, uložen do postele, trávím celý víkend doma. Pod okny sice párkrát projde Kytka, dělá na mě gesta, láká mě ven, ale chci být za hodného. Pouštím si znovu a znovu Vyznání smrti od Debustrolu a těším se, až to v pondělí ve škole všechno probereme.
----------------------------------------------------------------------------------------



Příběh patnáctý – Diskozmrdi

„Jsou to stejně zmrdi“: řval mi do ucha Prcalík. Seděli jsme zrovna v Semčicích, kousek od Boleslavi na jedné místní zábavě. Na pódiu se právě dokroutila jedna šílená jakože disko - Depeche Mode - Abba – country kapela, která nám lezla krkem. Místní kvočny se sesypaly kolem muzikantů a tiskly se k jejich elastickým kalhotám.  Normálně bychom sem nelezli, ale pozvala nás Prcalíkova potenciální holka. Že prý taky ráda muziku a že miluje Metallicu. Tak jsme jeli. Kytka se zvedl, šel pro pivo a vracel se s tím, že mu cestou asi deset kluků řeklo, že mu rozbijou hubu. Nikdo nevěděl proč. Protože jsem trávil dětství na chalupě v Jizerkách na vsi, začal jsem všem vysvětlovat, že ty kluci se cítí ohrožení, a že jim to přijde normální automaticky zbouchat kohokoliv, koho neznají. Taky asi zafungoval strach z neznámého, protože nebudeme si nic nalhávat, ale byli jsme velcí fešáci.

Já vypadal ještě docela dobře. Měl jsem jen černé triko, džíny a vestu, ale Prcalík procházel obdobím punku a vypadal hodně strašidelně. Tedy aspoň na tehdejší dobu. Kytka se zase začal zaobírat blackem a z jeho obráceného kříže měly místní stařenky strach už při příjezdu na náves. Dokonce se jedna pokřižovala. Možná to ale nebylo vizáží mého kamaráda, spíš bych si tipnul, že ji vyděsila jeho hláška před kostelem: „Bububububu, si tě odnesu do pekla“. Všechno to vlastně způsobil Prcalíkův neskutečný sexuální apetit. Zlanařil nás, přesvědčil jak podomní prodejce víry. On tu holku prostě chtěl a my mu měli dělat křoví. Dal jsem si další pivo a pak se šel zeptat takového hodně vyplašeného DJ, jestli by nechtěl přestat pouštět ty sračky od Michala Davida a pustil tam něco normálního. Odmítl, poslal mě do prdele a všichni začali asi po sté pít colu. Myslel jsem, že mi jebne.

Vyrazil jsem radši ven a tam omylem vyslechl rozmluvu šesti kluků, jak se na nás chystají. Nějak jsem nepochopil proč, ale docela mě to vyděsilo. Jich bylo mraky, my jen tři. Šel jsem to říct svým kamarádům. Copak Kytka, ten se zvedl a kdybych ho nechytil za rameno, tak by utekl do polí a lesů, ale Prcalík se naštval. Nakráčel doprostřed sálu, hodil kelímek po DJ a zařval, že jsou všichni neskutečný kurvy. A pak si stoupl za mě. Ta mela, která se strhla, připomínala obrázky hospodských rvaček od Josefa Lady. Nemít průpravu v sebeobraně a prozřetelně sundané brýle, asi bych tam tenkrát zemřel. Matně si pamatuji, že mě šíleně šokovalo, jak jsem byl během několika sekund ve vzduchu a v zápětí mi někdo dupal na hlavu. Vylétli jsme z restauračního zařízení jako mláďata z hnízda. Dopadnutí na asfalt bylo hodně tvrdé. Koutkem oka jsem zahlédl Prcalíka, jak se zvedá jako drzej voříšek a jde zpět. Z posledních sil jsem se postavil na nohy, klekl svému kamarádovi na prsa, pokoušel se ho krotit a poléval ho kapkami krve, která mi crčela z nosu.

Posedávali jsme kousek vedle u obchodu na schodech, čekali, až přijede autobus. Jenže pan řidič nás takhle zasviněné nechtěl vzít a tak jsme museli pěšky přes kopec asi 12 km domů. Když jsme se doplazili za neustálého nadávání zpět do garáže a uviděli to překrásné světýlko uprostřed tmy, mysleli jsme si, že jsme zachráněni. Omyl! To jenom nějaký pomatený zloděj vykrádal naše zásoby piva. Prcalík zařval jako raněná šelma a to co jsem spatřil, jsem už pak nikdy v životě neviděl. Kolem mě se mihnul kulový blesk, skočil na asi o osm hlav většího lupiče a doslova ho domlátil na zem. Vzal ho za vlasy, vytáhl ho na světlo a klekl mu na krk. „Hajzle!“: zasyčel na něj a pak ho popadl záchvat smíchu. Pro pivko si do své garáže zaskočil sám pan majitel.


Tento moudrý muž vše přešel s úsměvem a nadhledem, nabídl nám pivo a za zvuků (konečně!) pořádné hudby jsme se protloukli až do rána. Pamatuji si, že jsem šel tenkrát rovnou z garáže na brigádu. Nevyspalý, dobitý a hlavně přesvědčený, že mě už nikdo nikdy na žádnou zábavu nedostane. Svůj slib jsem víceméně dodržel a od vesnic jsme se s klukama drželi raději dál. Tedy, výjimka mohla nastat pouze v případě, že přijela opravdu nějaká zajímavá kapela. Ale to jsme jezdili ve větším množství. A jaké že z toho pro mě plynulo ponaučení, můj milý čtenáři? Moje zhnusení z diskoték a obzvlášť z Michala Davida se navěky prohloubilo natolik, že když dodnes slyším nějaký jeho disko hit, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. 

-----------------------------------------------------------------



Příběh šestnáctý – něco málo o Janě

„Já tě stejně miluju, jsi takovej jinej, zajímavej, jak máš ty brejle a tak, nejsi jako ostatní“: zkoušela to na mě Jana. Byla to nejkrásnější holka z party. Připomínala takovou tu klasickou samici, tak trošku naši náhradní mámu, která se o nás starala. Když o tom tak přemýšlím, tak ani nevím, kdo tuhle ďáblici přitáhl. Co ona si chudák od nás zkusila. Představte si partu puberťáků, věčně rozesmátých a holdujících notně pivu a mezi nimi zpočátku jenom jednu dívku. Jana to neměla vůbec lehké. Její táta byl absolutní magor, který když se opil, tak mlátil do každého, koho potkal. Dokonce i párkrát seděl. Pamatuju, že jsem jí občas dával svačiny, které jsem měl z domova do školy. Její máma neměla kolikrát ani na chleba.

Jana rozhodně nebyla žádná křehotinka. Copak o to, duši měla krásnou, upřímně čistou a byla s ní neskutečná sranda, ale život měla v té době těžký. Po mámě také podědila smůlu na chlapy a k nám se dostala v době, když jí zkrachovalo pár vztahů. Byla přeci jen o něco starší a zkušenější. Měla obrovská nádherná ňadra, kterým Prcalík důvěrně říkal betony, dle hokejové hantýrky. Pohled to byl krásný, o tom žádná, ale my Janu brali spíš jako kamarádku. Učila se prodavačkou a na různých praxích v obchodech nám vždycky „dávala slevu". Kdybyste ji viděli, jak stojí v krámě a má na sobě firemní uniformu, museli byste ji taky milovat. A taky že se kolem ní chlapi točili jako diví. Ona se tomu jen smála a dávala jim pravidelně vale. Pokud byl někdo hodně otravný, řekla nám a my se o to už postarali.

Nejlepší stejně bylo, když jsme vyrazili někam ven, mimo město. Na Janě bylo náhle vidět, jak je ve svém živlu, jak celá září. Připomínala markytánku, která si vede celý svůj oddíl metalových bojovníků a svým krásně milým ženským způsobem je ovládá. Díky její výrazné postavě a zvonivému smíchu jsme se seznámili i se spoustou muzikantů, protože tahle slečna byla zkrátka nepřehlédnutelná. Já do smrti nezapomenu na scény, kdy chodívala směrem k nám po zvlněném podloží louky, na kterém jsme se u poskládaných panelů scházeli. Slunce svítilo a ona se doslova vznášela. Jako nějaký raněný černý anděl. Všichni jsme na ní zasněně hleděli a představovali si neskutečný věci. Dalo by se říct, že jsme ji zbožňovali. Spousta z nás ji také poskytla kus lidského tepla, ale já mezi nimi nikdy nebyl. Nechtěl jsem nějak podvědomě porušit to vzájemné souznění. Bylo to divné, protože v tom věku by člověk dodal útěchu snad každé, která by byla jenom trošku k světu. A tahle slečna vždycky patřila do první ligy.

Jana byla další postavou mého raného mládí, která ve mně zanechala neskutečnou řadu vzpomínek. Zažili jsme spolu nekonečné pitky, dlouhé pěší pochody z koncertů, krásné chvilky u nových alb. Pamatuji si, jak jsme leželi vedle sebe ve vlaku, cestou z Liberce, jak jsem cítil vůni jejích vlasů, jak si sundala těžké boty, položila mi své dlouhé nohy na mé a já se bál pohnout, abych ji neprobudil a aby to nikdy neskončilo. V hlavě se mi často míhají myšlenky na opravdu dlouhou noc u nás na chalupě, kdy jsme rozebrali jeden druhého do nejmenších detailů. S alkoholem i jejím nekončícím pláčem. Pamatuji i její první skok z pódia, kdy mě málem svým poprsím při dopadu udusila. Krásná to žena s jedněmi z nejnádhernějších očí, co jsem kdy v životě viděl.

Zestárli jsme oba. Nedávno jsem ji potkal v Praze na koncertě. Chvíli jsme stáli proti sobě. Já o 60 kilo navíc, ona o hodně míň. Nějaké ty vrásky, ale hlavně kolem úst, jak to mají lidé, co se často smějí. Nepoznal bych ji, špatně vidím, ale nakonec mě přesvědčila ta překrásná chůze. Takhle chodí kočkovité šelmy na lov. Koukali jsme si do očí, dlouze, beze slov. Bylo to jako v takových těch přiblblých reklamách, kdy se vám v hlavě promítne celý život. Padli jsme si do náručí. Přiznám se, že jsem na chvilku musel odhodit slupku drsňáka a do očí se mi vlily potoky slz. Konečně jsem taky viděl někoho ze starých dob, který dopadl dobře! Z Mrtvého muže byl náhle hodně živý muž a naše pohledy rozzářily vzpomínky. Koneckonců, Jana je jednou z těch, kdo vlastně tak trošku může za všechno tohle mé vyprávění.

Loučíme se. Dlouze, nechce se nám přestat mluvit o „našich“ časech. Jsme jak dva důchodci na srazu se základkou. Nakonec pozvednu ruku, hodím tam jednoho paroháče a pronesu: „Metal!“ Pak už se raději neotáčím a rychle kráčím kupředu, abych tu krásu neporušil a uchoval si ji na věky v paměti. Jana je pořád bohyně.

Jana mě po přečtení a „schválení“ tohoto vyprávění poprosila, abych jej věnoval naší kamarádce Katce „Katyni“, která bohužel nedávno podlehla ošklivé a dlouhé nemoci.


Tento příběh o jedné z mých nejlepších přítelkyň a bohyni mých puberťáckých snů tedy hrdě a s poklonou věnuji Janě a její neméně krásné a čisté bojovnici Katce „Katyni“. Díky holky za všechno…dneska si pustím na vaši počest Iron Maiden (pamatujete na tu pařbu u nás na chalupě?) a asi se opiju do němoty.

------------------------------------------------------------------



Příběh patnáctý  – hřbitovní kvítí

„Hele kluci, co takhle vyrazit někdy na hřbitov“: zeptal se hlavní filozof naší skupiny ztracených duší Kytka. Mezi všemi to zabručelo. „Proč jako, co tam budeme dělat?“: ohradil se Prcalík a bylo na něm vidět, že zrovna tohle mu po chuti není. „No ne, jako že metal a tak. Co jsem četl v zahraničních časopisech, tak to některý kapely dělají“: pokračoval Kytka. Pak začal mluvit o Venom, o Bathory a podobných smečkách. Všem nám to začalo vrtat hlavou. Když už jsme ty metalisti, tak by to asi chtělo. Jen nám nebylo moc jasné, co tam budeme dělat. Jenže kluci tomu začínali přicházet na chuť a někdo dokonce přišel na to, že prý tam parta z města chodí taky. A jako že to je nejvíc, co může být. Přiznám se, že mně se moc nechtělo. Zrovna v té době jsme pochovali moji babičku a představa, že se procházím po hřbitově v noci a ruším mrtvé v jejich odpočinku, mě docela děsila.

Jenže jsem nechtěl trhat partu. Plán byl jednoduchý. Kytka vezme foťák, já pivo, Prcalík lano a ostatní se jen tak přidají. Přelezem zeď, vyfotíme se u toho nejstaršího hrobu a mažeme pryč. Zase takový hrdinové jsme nebyli. Vždyť všechny ty obrácený kříže, malůvky, nášivky a černá trika ukrývaly pod sebou jenom partu mláďat, která se teprve seznamovala s okolním světem. Abych si dodal odvahy, vedl jsem drsné řeči, poslouchal celý den jen Slayer a uklidňoval jsem si tím rozklepaná kolena. Byl pátek, podzim a my seděli v garáži. Všechny propriety připraveny, pivo dopito, nálada vtipně mrazivá. Jde se na to. Nikdy bych nevěřil, že nakonec k cíli dorazí jen naše nesvatá trojice a bohyně Jana. Ostatní to pod různými výmluvami vzdali. Protože jsme s Kytkou nejvyšší, přehazujeme přes zeď provaz. Na kostele právě odbíjejí půlnoc. „Ty vole, akorát to vyšlo, to je metal, co?“: dodává nám odvahu Prcalík, který si díky svým krátkým nožičkám právě trhá rozkrok u kalhot.

Nakonec se nám povede našeho kolegu víceméně přehodit a nastává problém, co s Janou. Tady je to přeci jen veselejší, protože je oplácaná na těch správných místech. To si nesmíme nechat, za neustálého smíchu, sexuálních narážek a vtipů, ujít ani jeden. Konečně jsme na místě. Lampy osvěcují pečlivě udržované náhrobky a všude je šíleně sychravo. „Do prdele“: zahlásí za námi malý Prcalíkův stín. Tenhle nezmar rozšlápl právě nějakou lucernu. „De vo hovno, stejně nechápu na co mrtvejm svítěj“: komentuje to a pokračujeme všichni dál, až k obrovské pískovcové hrobce. Našlapujeme tiše, Jana mi svírá ruku, až to bolí a nakonec Kytka do ticha pronese: „Kurva, ty vole, já zapomněl doma film“. To už se neudržíme a nahlas se smějeme jako blázni. Zůstáváme po dohodě sedět na jednom asi stoletém hrobě a zapomětlivý kamarád se vydává na dlouhou cestu přes půl města pro film. Povídáme si strašidelné příběhy. Kolem se vznáší ve větru listí a mluvíme tiše. Jana se ke mně tiskne, jako by po mě chtěla něco víc, než jen ochranu před smrtí, která je cítit všude kolem.

Když jsme v nejlepším, objeví se kousek od nás obrovská postava hlídače a s ukrutným řevem se za námi žene. Prcháme zmateně a hlavně každý na jinou stranu. Jako by se v nás probudily dlouho uložené geny z dětství, kdy jsme kradli jablka na zahradách ve vilové čtvrti. Zásada číslo jedna, každý zdrhá jinam! Vidím v dálce Janu, jak jako správná ženská kličkuje a její způsob běhu je více než legrační. Je chycena a to my tak nenecháme. Vrháme se na hlídače se slovy, ať toho nechá, že jsme se přišli jen vyfotit (jak mohl chudák takovou kravinu vůbec pochopit?) a nakonec se nám podaří naši kamarádku odtrhnout z jeho pařátů. Dostávám několik facek, Prcalík je kopnut pod koleno a pajdá. Ale nevadí! Hurá, teď už utečeme. Vyhazuji Prcalíka přes zeď, Jana pokračuje za ním. Já ztrácím rovnováhu a padám po zádech do čerstvě vykopaného hrobu. Za zdí se ozývá tlumené setkání s Kytkou, který hrdě nese v ruce film.

„Tak a teď tě zasypu hlínou“: ozve se nade mnou a hřmotný pán s baterkou v ruce si spokojeně zapálí cigáro. „Máš dvě možnosti, bud´zavolám poldy nebo mi tady uhrabete cesty“: dodává. Křičím o pomoc na své kamarády ve zbroji a samozřejmě volím práci.

Postáváme s hráběmi v rukou, zametáme s košťaty. Vozíme hromady prachu, suti a listí na hromadu. Noční brigáda na hřbitově taky není k zahození, říkáme si a moc dobře víme, že budeme v pondělí ve škole za největší hrdiny. Kytka vítězoslavně každého fotí v různých tvrďáckých pózách a všichni se asi měsíc těšíme, jaké budeme mít krásné metalové fotky. Bohužel, v tom všem zmatku náš milý, technicky nadaný přítel usadil špatně film do přístroje a po příchodu do obchodu Fotografie je nám tak předána pouze jedna fotka, kde je krásně vidět panelák, který stojí naproti hřbitovu.

Naše záliba v hřbitovech ale byla tímto spíše povzbuzena, než odrazena. Jen s tím rozdílem, že jsme si je od té doby užívali spíše imaginárně, u muziky. Na reálný hřbitov jsme se vydávali jen, když to bylo opravdu nutné. Jako třeba v případech, kdy do věčných lovišť začali odcházet někteří naši kamarádi. K čemuž bohužel začalo po několika letech docházet. Jakoby se nad naší partou začala vznášet černá oblaka. To už je ale na jiný příběh. Svět byl v té době přeci jen o hodně hezčí u reproduktoru, venku mezi panely, případně v hospodě, než mezi hřbitovním kvítím.

------------------------------------------------------------------------



Příběh šestnáctý – ozvěny rumunské


Nás s Kytkou by to v životě nenapadlo, ale moje máma měla v Čedoku nějaké slevy a zařídila nám výjezd do rumunského letoviska Constanta. Můj otec prohlásil, že s nikým autobusem nepojede, že to odřídí autem. Kytkův táta, který s ním pracoval ve fabrice, souhlasil a tak se jednoho krásného letního dne, kdy začala na přelomu července a srpna řízená dovolená v boleslavké škodovce, vydaly dvě auta značky Škoda 120 směrem Slovensko. Já si vzal sváteční tričko Slayer a Kytka Metalllica. Oba jsme dostali spoustu rad, jak na rumunské holky, co si počít v případě setkání s hrabětem Drákulou a hromadu dalších informací, které do nás asi měsíc hustil Prcalík horem dolem.

První zastávka kousek za Bratislavou, konzumace řízků, Kytkovo tajné kouření za pumpou a neustálé nadávání jeho otce nad tím, že mu nevětrá vzduchotechnika v autě. A už je tu Maďarsko, mě neskutečně bolí mé dlouhé nohy, poskládané vzadu na base od piva a obložené bagáží. Myslím na holky, usínám a proklínám svého otce, protože nechce dělat přestávky. Šineme si to sto kilometrovou rychlostí k Budapešti a kousek za krásně ozářeným městem stanujeme někde v lesích. Usínám už jen z toho důvodu, že si mohu taky na chvilku natáhnout nohy. Se sluchátky na uších, kde mám zrovna Kreator (Extreme Aggression). Přes noc, aniž bych tuhle krásnou německou muziku vnímal, se mi vybíjejí další baterie a já marně přemýšlím, cože vlastně u toho Černého moře budu dělat? Brácha je ještě prcek, s rodičema je samozřejmě nuda a Kytku vidím každý den. Mám ksicht otráveného puberťáka a šíleně blbý kecy.

Jestli jsme hranice mezi Slovenskem a Maďarskem projeli v klidu, tak si nás, tohle podivné léto 1989, Rumuni vychutnávají jako nikdo jiný. Koukají dokonce i do pneumatik, já se musím vysvléct skoro do naha. Což o to, na celnici pracuje i moc pěkná Rumunka, ale stejně to všechno působí šíleně neutěšeným a temným dojmem. Konečně jsme v zemi pana Ceaușesca. Všude je najednou hrozná tma, nikde žádná lampa, dokonce projíždíme úplně setmělou Bukureští, jen hvězdy a nadávání mého otce za volantem. To odhodlání, konečně si užít jinou dovolenou, než v Chorvatsku, je ale veliké. Přijíždíme do Karpat a tady začíná jedna z mých největších nočních můr v životě.

Projíždíme nějaké menší městečko, s divně sprostým názvem, když tu se náhle ozve obrovská rána. „Do prdele, oni po nás hází šutry“: zaječí máma a já si mimoděk schovám hlavu do dlaní. Brácha brečí a bojíme se zastavit. Vyjíždíme na jakousi dálnici. Tedy, tak je to označeno v mapě, ale realita je jiná. Jedná se jen o rozlitý asfalt, plný děr a beznaděje. Konečně svítá a zastavujeme uprostřed absolutní pustiny. Že by chvilka klidu? Omyl, během pěti minut je kolem otevřeného kufru s potravinami a oblečením asi deset Rumunů tmavé pleti, tahají nám všechno z rukou a snaží se odnést mého bratra. Zachránilo nás druhé vozidlo naší výpravy, které víceméně účelově najelo do hloučku urputných a neodbytných zlodějů. „Mazejte do prdele:“ řve Kytkův otec ze staženého okýnka a bere do ruky hasák. Můj táta se přidává a já chráním celým svým tělem bratra. Zabírá to.

Máma málem omdlévá a Kytka si zapaluje poprvé v životě před dospělými cigáro. Nikoho to nešokuje. Nakonec kouří se svým otcem a pořádáme menší poradu. Musíme dál jet jen pohromadě, jistit se. Vyrážíme. Nekonečná silnice, občas divná městečka, u kterých máte pocit, že když zastavíte, tak už nikdy nebudete žít. Špína, šeď a volání malých otrhaných dětí: „Gumi, gumi, gumi“. Chtějí žvýkačky, pro ně jsme „zápaďáci“. To všechno v šíleném kontrastu s překrásnou přírodou hor. Nespíme, jíme jen paštiky Májka, které kolují po vozidle jako nějaká podivná dýmka míru. Brácha se strachem počůrává, klepou se mu ruce. „Jde o to, hlavně si tu dovolenou užít“: pronese moje máma do ticha a na otcovi je vidět, že mu každou chvíli praskne hlava.

Takto to pokračovalo ještě jeden den. Pak se otevřela krajina a my spatřili moře. Šedivé, ve zvláštním oparu a úplně jiné, než to, které jsme znali z Chorvatska. „Teda, nic moc, Mácháč je lepší!“: zahlásí Kytka na improvizovaném odpočívadle a jeho překrásná máma se už vidí dole na pláži. Následuje ubytování, úplata hlídačky parkoviště kartonem cigaret a konečně chvilka klidu. Pokoje jsou vcelku pěkné, i když staré. Lidi ale mají pořád takové divné pohledy. Chvilku polehávám a už máme s Kytkou sraz dole před hotelem. Kolem prochází místní milice a kouká na nás jako na vrahy. Skáčeme do vody a řveme jako na lesy. Přichází skupinka rozjásaných východoněmeckých děvčat a já blahořečím svoji učitelku němčiny, že byla tolik přísná. Jsme najednou středem pozornosti a i naši rodiče mají obrovskou radost, že se nějak zabavíme. Vyměňujeme poznatky o kapelách a jedna moc pěkná holka na mě kouká, jako na svatej obrázek.

„Hele, ve tři jsem nám domluvil schůzku, ale prej je hlídá nějakej jejich vedoucí, tak musíme po parapetu, okno bude otevřený“: slibně mě navnadí Kytka a dodává, že slečny mají i nějaký chlast, přivezený z domova. Ono to tady nebude zase tolik špatný, říkám si a beru z kufru dva kartony cigaret na úplatky. Kdybych já blbec věděl, jak nám za chvíli budou chybět.  Ve tři ťukám na dveře Kytkova bytu a přistihuji jeho mámu v krásných plavkách. Koukám s otevřenou pusou, ona se směje a dává svému synovi několik marek, že prý ať holkám něco koupíme. Vylézám na úzký parapet, pokládám jednu nohu za druhou a ve třetím patře hotelu působíme jako dva holubi na báni. Těšíme se moc. Jsem u okna první a zadýchaný.  „Třeba dnes zasunu do nějaký Gertrudy“: ozve se za mnou a jedna z děvčat otevře prudce okno. Bohužel ven, ne dovnitř, jak by se slušelo v civilizované zemi. Ztrácím balanc a padám. Dlouho, jako pytel brambor. Moje maličkost zaduní dole pod hotelem. Trefil jsem se přesně na betonový sokl. Přímo na břicho. Zaskučím, chvíli se pokouším slézt, ale omdlévám.

Z vyprávění vím, že Kytka vzbouřil celý hotel. Prý to bylo jako v nějakém akčním filmu. Sanitky, policie, houkačky, ječící holky, plačící matky a u toho všeho chudák Kytka, který se tváří, že umírám. Prý jsem k tomu neměl daleko, prozradí mi před delegátkou doktor. Každá věta jde přes ni, umí pouze rusky, německy a rumunsky, moje máma jen německy.  Odvážejí mě na pitevnu, vlastně to tam jen tak vypadá, možná bych si tipnul i veterinu, nevím, ale kolem na chodbách se válejí na dekách ranění, přelézají je děti a všude se ozývá hrozný řev, tak si myslím, že už jsem dávno mrtvý. Ale kupodivu nejsem, je tu konečně můj pokoj, prý pro zahraničí hosty. Vedle v posteli nějaká blondýna, říkají, že s pohlavní chorobou a z Polska. Opět se ocitám v mdlobách a probouzím se jen ve chvíli, kdy mi zabodávají do levé půlky zadku další a další jehly s nějakou omamující látkou. Pamatuji si jen obrovské slunce, které je pokaždé jinak vysoko, nemám vůbec pojetí o čase.

Prý jsem byl v tomhle stavu několik dní. Ležel jsem na tom smradlavém kavalci a bylo mi líto sestřiček, protože doktoři na ně šíleně řvali. Jako zahraniční pacient jsem měl určitá privilegia. Třeba jsem dostával jídlo, které jsem ale nemohl pozřít. Kupříkladu taková zemlbába, kde jsou místo jablek mořské plody, pro mě rozhodně nebyla. Velebím raději české piškoty a jídlo rozdávám dětem. Rozkřikne se to a v našem pokoji se tvoří fronty. Mám přidělenou jednu učenkyni, která mě hlídá ve dne v noci. Má krásně tmavý korálkovitý pohled a usmívá se jako andílek. Neumí mluvit jinak než rumunsky, přesto trávíme dlouhé hodiny zíráním do očí, občas mě pohladí po tváři a dokonce jmenuje několik metalových skupin, které zná. Mít nějakou sílu, asi bych si s ní dal rande, takhle ale jen počítám okamžiky, kdy přijde její obrovská stará kolegyně a začne ohřívat na kamnech lahvičky s dalšími léky. Pak našroubuje jehlu a já se modlím, aby byla sterilní. Nepřijde mi, ale to tady nikdo neřeší. Občas mám halucinace, můžu ležet jen na pravé straně těla a hlavně mě neskutečně bolí břicho.

„Co ti je?“: ozve se "česko-polsky" z postele v protějším rohu. Je noc a já si poprvé uvědomuji, že nejsem v pokoji sám. Zvedá se nádherná blonďatá Polka Alesandra a vypráví mi o tom, že je z Wroclavi a že je tady na dovolené s rodiči, dokonce ve stejném hotelu jako já. Pak se rozbrečí a není k utišení. Když šla večer sama na pláž, zaplavat si, tak (jak byla každý den zvyklá) ji přepadla parta Rumunů a hodinu ji znásilňovali. Kdyby nepřispěchal na pomoc jeden zaměstnanec recepce, asi by tam zemřela. Ze své vrozené vnímavosti se mi ji chce hrozně obejmout, ale nejde to, nemůžu se zvednout. Pláče dál, dlouho a nad městem září tisíce hvězd. S Aleksandrou si další dny často lámaně a rukama povídám, je na tom jako já, taky kdysi prokletá thrashem. Vypráví o polské scéně, o klubech, o kapelách a mezitím ji v návalech tečou slzy. Přijdeme si, jako bychom se znali od malička, jako by patřila mezi nás, na panely, do garáže, do hospody U Dubu.

„Asi umírám“: říkám Kytkovi, když přijde na návštěvu. Je opálený a měl něco s Gertrudou. Přišel se rozloučit, odjíždějí. Objímáme se a modlíme se spolu, abychom se setkali v Boleslavi. Odkazuji mu pro jistotu všechny své kazety a najednou je pryč.

Já po týdnu připomínám stín a začíná být problém s placením. Nakonec se prý vše dle doktorů nějak neustálými injekcemi samo vyřeší a já po 14 dnech v lazaretu smrti vylézám na rozžhavené slunce a několikrát cestou upadnu na schodech. Jsem slabý jako moucha. Ale té radosti! Otáčím se, v okně stojí Aleksandra a mává mi. Ještě si tady pobude, má syfilis, který chytla od jednoho násilníka. Potkáváme ještě její rodiče, matka pláče a my vyrážíme k hotelu. Musíme si sbalit, zítra jedeme domů. Konečně! Břicho mám nafouklé, jsem shrbený a prý mi tam praskla nějaká žíla nebo co. Mám se nechat operovat doma. O tom, co jsem dostal do žil, se v životě nedozvím. Žádná zpráva neexistuje, i když o ni několikrát žádáme. Usínám v hotelovém pokoji a sním na posezení jedno balení polo-máčených sušenek. Nějak nechápu, jak bych mohl zítřejší cestu domů přežít.

Pokud bych měl definovat peklo, nastalo právě druhý den po odjezdu. Na házení kamenů na auta, na zloděje, na nedostatek jídla i vody se dá docela zvyknout, člověk přežije i bez peněz, ale ta bolest, kterou jsem zažíval ty tři dlouhé dny, kdy jsem doslova řval, aby to skončilo, bych nikomu nepřál. Křičel jsem i v noci, tentokrát jsme spali na opuštěných místech ve stanu, táta vždy na stráži a máma u mě, otírající mi zpocené čelo. Halllelujah!, za chvíli bude Maďarsko, prohodíme mezi sebou, když mineme nakřivo posazenou značku. Je tma, ale jede se najednou o něco veseleji. Jenže, čert nikdy nespí a náhle se ozve šílená rána. Vjeli jsme do nějaké hluboké díry v silnici a urazili převodovku. Máma vylézá z auta a na patníku zase asi po sté pláče. Brácha se přidává a otec vypouští z úst slova, která jsem od něj ještě nikdy neslyšel. Já jsem vcelku rád, protože to alespoň chvilku nedrncá. Usínám vedle v pangejtu a pak se stane zázrak.

U krajnice staví německý mercedes a vylézá asi dvoumetrový blonďák. Německy zdraví a nabízí pomoc. Odtáhne nás do civilizace, do Maďarska. Máma trhá podšívku ve své bundě a vyndává zásobu marek pro případ krize. Již podruhé, první půlka padla za nemocnici. Opraváři se sice neumí domluvit, ale zdá se, že své práci rozumí. Bohužel se ukazuje, že to není tak docela pravda, protože zaplatíme dvakrát tolik a ještě nelze zařadit pátý rychlostní stupeň. Občas to někde v podlaze vozu taky divně chrastí. Přesto pak překonáváme, po dvou dnech nečinnosti a mého bědování v místním kempu, Maďarsko. Sláva, Slovensko, hurá! Kousek za Bratislavou nás máma vyhání na pole pro kukuřici, protože abychom měli na benzín, musíme omezit jídlo. Poslední dny ale slibuje, že máme doma v mrazáku maso ze zabijačky a že bude vařit. Každý si objednáváme svoji oblíbenou porci.

Když pak spatříme ceduli Mladá Boleslav, i na otcovi je znát, že je naměkko. Zajíždíme mezi panelové domy, vysedáme a už k nám běží sousedka. Taková ta stará, opelichaná drbna.„Asi máte v bytě mrtvolu, hrozně to tam smrdí, už jsem chtěla zavolat policii“: řve mezi bloky, aby to každý slyšel. Otevíráme dveře do bytu a omdléváme nasládlým puchem. Vyhnil nám mrazák, odtekl i se slibovaným masem na zem. Zvracím a padám na svoji postel. Je mi všechno jedno a chci umřít. Místo toho usínám, omámen několika modrými prášky, které jsou mi přineseny s nejlahodnějším čajem, který jsem kdy v životě pil.


Naše rumunská anabáze dokonale prověřila moji víru v sebe sama. Nikdy jsem nic podobného do té doby nezažil a moje bolest by vydala na jeden almanach. Doma jsem byl několikrát vyšetřen, dvakrát operován a nakonec zašit a prohlášen za zdravého s výstrahou. Nemohl jsem dva měsíce chodit ani na tréninky karate, ani na panely, dokonce jsem nemohl vůbec nic. Ještě první týdny na střední škole jsem se zapsal u tělocvikáře jako lempl a lenoch. Bolelo mě pořád břicho. Prasklá a naražená žíla byla sice vyjmuta, ale hojilo se to špatně. Dodnes ale nikdo neví, co to se mnou v rumunském lazaretu dělali. Teď už mě dávno nic netrápí, ale s Kytkou jsme si ještě dlouhá léta říkali, že jsme tenkrát několikrát přežili svoji vlastní smrt. 
-----------------------------------------------------



Příběh – Hurá na Wroclaw!

Začalo to vlastně úplně nevinně. To takhle jednou přijde Kytka, který hltal zahraniční metalové časopisy, že prý v sousedním Polsku letí jedna hodně ostrá kapela se jménem VADER. Nikomu to nic sice neříkalo, ale pak dorazí Mára z Prahy a říká, že tamní kluci o téhle skupině také mluvili a že prý je vynikající. A protože, jak bylo v té době v Mladé Boleslavi zvykem, co přišlo z hlavního města, bylo dobré (tedy, co se týká muziky), začal se v našich hlavách rodit šílený plán. Kytka totiž někde vyčetl, že by se v létě měl konat koncert v Polsku, přímo ve Wroclavi. A jak jsme byli mladí a odhodlaní, vymyslelo se, že pojedeme vlakem, případně stopem. Přesně si pamatuji, jak jsem hledal na mapě, kudy vedou koleje z Mladé Boleslavi až do Polska a tvořil si imaginární plán cesty. Byla to opravdu dálka, museli jsme přes Prahu a následně Ostravu, což se pro nás v té době rovnalo třídenní akci.

Je pátek, léto - Páně 1990. Kytka sbalil obrovský bágl, kde měl dle rad svého otce, starého trampa, všechno pro přežití. „Ty vole, to se chystáš až někam za Ural, ne?“: hrne si to k nám Prcalík a my se divíme, že nemá s sebou nic. „Mě stačí peníze a cigára, to je Polsko, tam je všechno levný“: dodává a my se s Kytkou a Janou cítíme se svojí bagáží jako hrozný trapáci. Všichni máme spacáky, jídlo, peníze a náš milý kamarád Kytka dokonce i stan a krabičku poslední záchrany. Co prý, kdyby se něco stalo. Cestou na nádraží se rozhodne, že vzhledem k nedostatku peněz, pojedeme do Ostravy stopem. Obracíme tedy směr na opačnou stranu a už stojíme u krajnice, stopujeme a jsme odhodláni dobýt Polsko.

„Ty vole, ty lidi jsou neskutečný magoři“: zahlásí kousek za Hradcem Králové Prcalík. Vždycky jsme nastrčili Janu dopředu, aby nám někdo zastavil. Jenže pak jsme vylezli my a každý odjel. Tedy kromě jedné velmi staré paní, v ještě starší škodovce, která nás vezla do Hradce celé odpoledne. „Tohle je na hovno“: vztekle za námi hlaholí Kytka a dodává, že už nikam nejde, že má těžkej batoh a že se může na nějaký VADER vysrat. Uleháme na chvilku v jednom parku, hned vedle hřbitova, rozhodnuti, že celou cestu překonáme až v sobotu. Trošku mě to děsí, ale když najednou vytáhne Prcalík Kytkovi z báglu domácí slivovici a ptá se, copak to tu máme?, všechno je najednou o hodně hezčí. Usínám na Janě, zabalený do nějaké staré hnusné deky, kterou mezitím koupil Prcalík od místního skoro bezdomovce. Spacák mám celou noc v batohu.

Probudím se někdy kolem páté ráno, vytáhne mě sluníčko, které mi už nějakou dobu svítí přímo do očí. Vedle mě močí Prcalík a neustále se mě ptá, jestli jsem něco s Janou měl. Ta chrápe jako dřevorubec a já ani nelituji, že neměl. Najednou se ta naše květinka probere, pronese něco o debilech a už zvrací hned vedle hřbitovní zdi. Kytka ještě mžourá, ale když mu začneme všichni prohrabávat znovu batoh, je hned na nohách a už si to valíme na výpadovku na Ostravu. Chvíli posíláme stopovat Janu, ale na místní asi tolik nezabírá a tak se mávání na auta ujímám já. A hele, ihned zastavuje dodávka, vyskakuje takový ten chlápek, na kterém hned poznáte, že asi nebude moc na ženský a ptá se, kam jedeme. Najednou máme asi největší štěstí, které nás každého kdy v životě potkalo. Musím sice usednout vedle přiteplalého řidiče, ale zase jede až kousek od Wroclavi. V hlavě nám radostně naskakují všechny ty peníze, které ušetříme a já spoustu hodin hrdinně a neustále dokola odmítám úchylné návrhy našeho dobrodince.

„Kdybys mu podržel, mohl nás vzít i na oběd a kdybys mu ho vykouřil, možná by bylo i na cigára“: drtí mě ještě nějakou dobu Prcalík, kterého jako jediného kontrolovali na hranicích. Jeho vizáž značně připomínala Philthy Animala z Motorhead a polští celníci asi měli své zkušenosti. Na jeho hlášky tak raději nereaguji a chvíli se cítím jako Jana, která musí neustále snášet naše přisprostlé narážky. V duchu se jí omlouvám a hledáme vlak. Nalézáme a nastává problém s placením, protože jsme si blbci nevyměnili zloté. Nakonec přemlouváme jednu Češku, která nám tím zachránila celý koncert a asi i život. Pak chvilka ve vlaku, kde Prcalík exceluje se svojí imitací IRON MAIDEN před několika místními metalisty. Najednou to jde jako po másle. Poláci se ukážou být velmi dobrými hostiteli. Sice VADER neznají, ale jinak jsou přesně naše krev. Jeden se sice začíná až moc ochomýtat kolem Jany, ale jsem tu já, ochránce všech žen a po chvilce vysvětlování v ruštině a pokusy v němčině Jacek jasně pochopí, že to je moje dívka (pro všechny případy).

Pijeme se svými novými kamarády a ti nás nakonec doprovází až k takové větší hospodě, nad jejímž jménem se nemůžeme s přeživšími kolegy dodnes shodnout. Někdo tvrdí, že to bylo U Dvou Vran, Jana ale říká, že jsme byli hrozně opilí a jmenovalo se to tam úplně jinak. Ano, byli jsme opilí, a taky unaveni šílenou cestou. Nakonec volím tohle jméno, protože se mi líbí v současnosti nejvíc. Ona to byla spíš taková sklepní nálevna, kde potkáváme (což jsme tehdy ještě nevěděli) Adama, jinak bubeníka tamních polských válečníků HADES (budoucí LOST SOUL). Ptá se, odkud jsme a když se dozví, že jsme přijeli až Čech a jakým způsobem, je doslova u vytržení. Stává se naším průvodcem, rádcem a dobrodincem. Najednou sedíme ve dvoře, pijeme docela dobré pivo a je nám hrozně fajn. Několikrát přichází k našemu stolu i Peter s Krzysztofem (Docent), ale mají plné ruce příprav koncertu a my tehdy stejně ještě ani netušili, že jsou to VADER.

Sestupujeme dolů do obrovského sklepa (asi nějaký bývalý protiatomový kryt) a nejdřív to do nás tlačí nějaká blacková kapela. Nic moc, říkám si a teprve až po letech zjišťuji, že to byla budoucí legenda polského black metalu, CHRIST AGONY. Tenkrát se mi vůbec nelíbili. A na několik let jsem na ně zapomněl. Jana křepčí v předních řadách, má špičku, protože do ní naši polští přátelé neustále lijí horem dolem vodku. Následují HADES, kteří na mě, jako na zapřisáhlého thrashera působí jako neskutečný bordel. Opíjím se raději hned vedle pípy a potkávám jednu Polku s krásným jménem Aleksandra, se kterou jsem strávil loni dovolenou v rumunském městě Constanta v nemocnici. Je to na jiný a velmi dlouhý příběh, ale jsem doslova konsternován, protože taková náhoda je v podstatě statistickou chybou. Věší se mi na ramena a pak už jsme vlastně celou dobu až do našeho odjezdu spolu.

VADER vystupují jako předposlední, s tím jsem si jistý. Horší je to s poslední kapelou, na té jsme se také s kamarády neshodli, je to ale jedno, protože jsme po několika tónech byli raději nahoře na dvoře a vesele se družili s polským podsvětím. Ale k VADER. Stejně, jako se kdysi z kazet zrodila má láska ke Slayer, Motorhead a spoustě dalších kapel, ten večer mě uhranul poprvé v životě death metal (i když notně šmrncnutý thrashem). Některé songy z demonahrávek jsem slyšel v hlavě ještě snad půl roku po koncertě. Také jsme dostali od našich hostitelů všichni kazety, několik triček a Jana asi devět nabídek k sňatku. Koncert to byl vynikající, skákalo se, pařilo, sem tam se někdo serval, prostě taková devadesátková klasika. Poláci byli pěkně divocí fanoušci, ostří a šíleně opilí. Památeční masakr se navždy zaryl do mé paměti a stal se na dlouhou dobu etalonem všech dalších vystoupení. To, co tam Peter a jeho grupa předvedli, to jsme ještě nikdy předtím neslyšeli. Těžko popisovat slovy, to se musí zažít.

Vím, že jsem totálně namol všem vykládal, jak jsou super (to mi zůstalo dodnes) a objímal se snad s každým. Prcalík s Kytkou si také sehnali slečny a Janu jsem nakonec musel svěřit jedné pro mě tehdy starší polské paní (kolem 30 let). Moje „staro-nová“ kamarádka Aleksandra si na mě rozložila svoje dlouhé blonďaté háro a mě bylo opravdu moc příjemně. Dodnes vlastně ani nevím, jestli mezi námi něco bylo. Byl jsem tak našrot, že bych si to stejně nepamatoval. Jisté ale je, že se má jednodenní dívka druhý den šíleně tajemně tvářila. Ale třeba jsem byl jen roztomilým spáčem. Kdo ví…

Bylo mi šestnáct, právě jsem zažil jednu z největších opic v životě, ale v ruce jsem držel kazetu „Morbid Reich“. Ležím na kamenném dvoře a pomalu se probouzím. Prý jsem nechtěl jít spát dovnitř, že jsem jako indián a nedokážu usnout pod střechou. Poláci to chápali, taky měli rádi filmy s Vinetouem. Potom jsem si přišel jako v nějakém snu. Někdo přijel, naložil nás do dodávky, dovezl na nádraží a já jen sledoval přes okno jména jako OSTRAVA, PRAHA, BOLESLAV. Chodím v pravidelných intervalech zvracet na záchod a pobliju tak půlku naší republiky i kus Polska. Jana se hrdě přidává, Kytka s Prclalíkem si tisknou na prsou gramodesky a spí jako dvě jezulátka. Občas se proberou, krknou si, něco zamumlají a já přemýšlím o své nové „lásce“, o VADER.

Náš první zahraniční výjezd se vydařil, i když jsme jeli za velkou neznámou, s nejistým cílem. Najednou stojím u nás před domem, líbám na rozloučenou Janu, která musí jít spát ke Kytkovi. Vrátil se jí otec z vězení a není u nich zrovna bezpečno. Usínám a spím snad několik dní v kuse. A do snů mi neustále dokola pronikají různé střípky z naší mise, kousky skladeb z „Morbid Reich“ a také Aleksandra. Tady už ale v plné parádě.

Za několik dní jsme na panelech, na kterých se pravidelně scházíme, objektem závistivých pohledů všech, co nejeli a naše příběhy ze země zaslíbené metalu začínají nabírat košatosti bájných legend. Jsme za hvězdy a šíleně si to užíváme. Já neustále dokola, až mě někteří posílají do prdele, básním o VADER.

Někde v těch časech se zrodila moje další obrovská záliba a tou byla na dlouhou dobu návštěva koncertů. Vyráželi jsme snad všude, kam to šlo a na co byly peníze. Objevili jsme spoustu nových kapel, nových lidí, přátel, zrodila se hodně silná pouta. První „cizí“ skupinou, cíleně viděnou v zahraničí, ale pro mě navěky budou právě VADER.


Od tohoto příběhu uplynulo dlouhých 25 let. Nedávno jsem navštívil koncert VADER v Brně (report zde). Celé turné bylo věnováno právě prvním demonahrávkám. Když jsem tak stál v tom houfu lidí pod pódiem, samozřejmě jsem se výletům do minulosti neubránil. Jakmile VADER dohráli, hrnul jsem se k Peterovi, abych požádal o společnou fotku. Moje prosba byla vyslyšena a já byl najednou zase šestnáctiletý týpek s jiskrou v oku. Celou cestu z koncertu jsem pak na všechny své kamarády vzpomínal a výsledek jste si dnes mohli přečíst. Děkuji za pozornost, vážení a milí přátelé…
----------------------------------------------




Příběh osmnáctý – metalová trička, příběh jedné závislosti

Úplně první tričko jsem si udělal sám. Ukradl/půjčil jsem si od jednoho kluka ze školy šablonu, kterou vyrobil z kartonu, sehnal bílé tričko od Poláků a pak už zbývalo jen sehnat sprej. „Slayer musí bejt červenej, vole“: prohlásil  Prcalík a podal mi stříkací pistoli s lakem, který ukradl otcovi z garáže (ten si ji zapůjčil v automobilce – šípková červeň – pozn. autora). Jenže čert nikdy nespí a já v té době nebyl zrovna z nejšikovnějších. Při prvním nástřiku bylo logo úžasné, velké a já se naparoval jako páv. Jenže po prvním vyprání (dočista do čista) zrůžovělo a já se dočkal nejednoho posměchu. Pro slova jako buzík, prdel, řiť, teplomet, bukvič apod. nešli kamarádi daleko a já jednou vzteky tričko raději roztrhal. Stejně už bylo seprané. Bylo na čase si pořídit originál. Tedy, spíš repliku od polských kšeftařů. Na víc prachy nebyly.

Otec mi sehnal brigádu v Boleslavské Škodovce. Dva měsíce jsem o víkendech trávil v podzemí pod lakovnou, neviděl jsem světlo a jen se s kamarádem dohadoval, kdože nám to hází všechny ty „sračky“ na hlavu. Byli nad námi zaměstnáni ještě Kubánci, Poláci, Češi i Slováci. Moje tričko tak bylo vykoupeno zažíváním několika národů a několikatýdenní bolestí zad. Do kanálů jsem se totiž díky své výšce nevešel. Každopádně, následující výlet, výběr a nekonečné dohadování o pár korun s prodejcem metalových falzifikátů stáli za to. Jako svátost jsem si nesl domů obleček s nápisem METALLICA. Motiv Kill  ´Em All. Už jsem nikomu nebyl pro smích a tričko jsem vyhodil vlastně až v letech, kdy moje postava začala z nějakého záhadného důvodu nabývat na objemu a došlo na mě období, že metal nemusím a skoro všechny kazety a oblečení jsem vyházel.

Základy mého prokletí, jakéhosi zvláštního fetiše byly položeny. Dodnes mi manželka vyčítá, že nejsem normální, že už to nemáme kam dávat, že to stejně neunosím a kdože to má pořád žehlit. Jenže já už v ničem jiném skoro nechodím, dokonce i jemnější motivy nosím v práci. Triko, jako výraz příslušnosti ke komunitě pochybných existencí, jako poznávací znamení, jako úžasné mimikry, nosím dodnes. Seznámil jsem se díky nápisům na prsou s nekonečnou řadou známých, kamarádů a stalo se pro mě výrazem podpory oblíbených kapel. Někteří kolegové nebo ti, co nepronikli přes určitou slupku, kterou si kolem sebe každý časem vybuduje, mě možná považují za podivína, absolutního NE - znalce moderního šatstva. Já se cítím pohodlně, nemusím řešit, co se zrovna nosí a je mi vůbec tak nějak fajn.

Zajímavé je, jak se mi měnil vkus. Nejdříve jsem odmítal vyloženě lebky a smrt, upřednostňoval jsem spíše jednoduchá loga. Postupem času jsem samozřejmě přitvrzoval a dnes si užívám každý obrácený kříž nebo vyhřezlé střevo. Lidi to odrazuje a mnohé i odpuzuje. Jsem tomu rád. Nevím proč, ale mám ksicht, který láká všechny bezdomovce jdoucí pro svoji almužnu, jehovisty, magory všeho druhu i maminky svěřující se na dětských hřištích o tom, že je starej nechce. Možná jsem se měl stát prodejcem nějaké víry, asi bych byl úspěšný (co byste řekli na guru Asphyxe?). Nic nepomáhá drsný výraz mých slábnoucích a mhouřících očí, ani zaujmutí postoje zápasníka – šelmy, připravené ke skoku. Lidé stejně přijdou a chtějí se bavit, žádat, prosit. Jediné, co pomáhá, je triko s nějakou pořádnou kostrou. Má to ještě jednu obrovskou výhodu. Maniaci s podobnými nápisy, fanoušci stejných kapel se podle nich mohou sdružovat, pokecat.  Dříve to nahrazovalo různé dnešní facebookové skupiny, případně diskuzní fóra.

Mám takové divné pravidlo, nikdy si neberu tričko skupiny, která zrovna hraje na koncertě. Nevím, proč to tak mám, asi to vzniklo v době, kdy jsem začal o muzice psát a některé smečky si o sobě „začaly moc myslet“. Výjimkou jsou snad jen Motorhead, ale to už je na jinou kapitolu.


Dnes jsem „otrikován“ tak, že si přijdu jako nějaká zelená vdova ze satelitního městečka, která neví co se svými kurvími  oblečky. Jsem tomu rád. Podporuji tím kapely, o kterých si myslím, že si to zaslouží a ještě mě nikdo na ulici neotravuje. Jen to postávání před školou a čekání na děti budí občas v ostatních „vystajlovaných“ rodičích lehký úsměv na tváři, případně náznak mírného respektu. Nevadí mi to. Jsem rád, že jsem téhle v osmdesátých letech propuknuté anti módě podlehl. 
--------------------------------------------------------


Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal

Prolezl jsem si za těch 27 let, co poslouchám metal, peklo od shora až dolů. Začínal jsem jako rocker, na vinylech svých rodičů, dotkl se heavíku, brouzdal jsem bažinami s doom metalem, oddával se černým orgiím s blackem a nakonec zakotvil asi už navěky hlavně u death metalu a thrashe. Zajímavé je, že některé kapely jsem v éře jejich největší slávy nemusel a objevil je až po letech. Jiné zase skoro jediný blahořečil a vynášel do nebes a snášel za to od kamarádů spousty kritiky. Za ty roky jsem dospěl snad jen k jedinému. Pokud je hudba dobrá, nezná mezí ani stylů. Jsem sice smrťák tělem i duší, ale když vyjde nový Robert Plant, jdu do kolen. Miluju staré heavíky. Starý „venomovský“ black. Nikdy jsem ale nepřičuchl k českému zábavovému rocku (z nějakého důvodu dodnes přežívajícího nejen na vsích). Mám také velké výhrady a často zavrhnu kapelu kvůli tomu, že tahá do muziky politiku. Kolikrát skvělí hudebníci se mi zprotiví svými názory a pak už nemám ani chuť se v tom marastu pozérských levo- pravých sraček vůbec přehrabovat.

A pořád, nekonečně a proklatě dlouho, vždy ocením u kapely raději náboj, rebelii, nadšení a jiskru, před technickou zdatností. Jsem a budu jen obyčejným posluchačem, který miluje ty chvíle napětí, když si domů přinesete novou desku (případně poslechnete někde na netu). Pustíte si hi-fi věž a pak už jen všemi póry celého těla čekáte, co to s vámi udělá. Proto nikdy nebudu kritik, ani zahořklý hudební publicista. Mě totiž baví muziku poslouchat, tu špatnou raděj odmítám. Život je příliš krátký na to, abych si zanášel hlavu něčím, co se mi nelíbí. A v dnešní době, kdy si mohu udělat krásný obrázek již před koupí nosiče, je jedním slovem pro mě, jako pro strávníka velmi příjemný. V současnosti jsem stárnoucí deather, který rád zajde do klubu na koncert, sem tam si udělá radost nějakým rozhovorem s kapelami, které v mládí obdivoval jako polobohy a rád podpoří smečky, o kterých si myslím, že stojí za to. Výběr je obrovský a moje uši nejsou všemocné, ale jsem nadšený a povznesený, že se mi pomalu daří tvořit místo (rozuměj DEADLY STORM) pro podobně naladěné šílence z celého světa. Hudba totiž, jak známo, spojuje lidi…a já jsem hrozně rád, že toho mohu být alespoň malou součástí.
------------------------------------------------------------------




Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll

Na začátku byla rebelie. Chtěli jsme být jiní. Odlišní, nezařadit se do tupého stáda. S přibývajícím věkem je to čím dál tím těžší, přeci jen nás všechny semlela práce, rodina, povinnosti, ale svoboda se ukrývá v duši, jak praví jedno známé a otřepané přísloví. Neznám nic lepšího, než přijít z práce domů, natáhnout si svoje křečovými žílami opředené nohy nahoru a ohulit volume doprava. Možná je to muzikoterapie, možná jenom léčba hlukem. Je to vcelku jedno. Nic neřeším, relaxuji, jen se houpu na vlnách kytarových motivů. Tohle posluchačům jiných stylů nevysvětlíte, chybí jim ten prožitek, kus toho vzájemného setkání s kapelou.

Když jsme se v mládí ještě všichni dělili na metaláky, depešáky a diskofily, tak jsem každému na potkání vyprávěl, že nejvíc lahodí mému uchu právě kytary. Věkem jsem tohle tvrzení rozšířil na celou sestavu a nakonec dospěl k závěru, že mě nejvíc nabíjí rytmus. Proto taky nejvíc miluju smečky, kde zpívá baskytarista. Přijde mi totiž, že u nich hlas bývá „jen“ doplňkem k hudbě, nijak ji nenarušuje a nedráždí mě. Nemám rád ječivé hlasy (až na pár výjimek) a k smrti mě čím dál tím víc nudí různá preludia. Chci nakopat zadek, chci pořádnou skladbu, kus rozpoznatelného talentu a ne jen ekvilibristiku lidí, připomínajících mi spíše stroje, než živé bytosti. Proto navěky zůstanu a budu jednou pochován jako rocker. I když hodně extrémní.

Miluji vyprávění starých „big beaťáků“, sleduji retro pořady v televizi o hudbě od šedesátých do devadesátých let. Rád přehrabuji a znovu objevuji různé rockové skvosty. Jeden lidský život je asi na tenhle úkol příliš krátký, ale za pokus to stojí, co říkáte? Když totiž nahlédnete pod pokličku a vybíráte si pro sebe jen ty nejlepší kousky masa, najednou zjistíte, kolik krásy, krutosti, smutku a ostatních emocí se dá vyjádřit pomocí několika nástrojů. Historie elektrické kytary, basy, bicích a uřvaných hlasů vydává pro mě neustále nová a nová svědectví. Asi jsem byl zplozen někdy v dávných bluesových časech, pak několikrát znovuzrozen a nakonec vyplivnut do dnešních časů. Kdo ví?
-------------------------------------------------------------------




Příběh – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989

V červnu vyšlo album Agent Orange (1989) od Sodom a rozhodilo naše thrashové společenství jako bowlingová koule kuželky. Bylo surové, neskutečně energické a o vyřvávání Sodooom! nebyla nouze. Vášeň pro tuhle desku sice dost narušila moje rumunská anabáze a nástup do prvního ročníku střední školy, ale jinak na něj do dnes nedám dopustit. Kytkovi se vůbec nelíbila a dokonce nám nadával, když jsme si ji pouštěli. Trávili jsme v té době na panelech hodně času, protože kolem začala zuřit revoluce a všechno bylo najednou naruby.

Učitel, který nám rozdával jeden den přihlášky do SSM, přišel druhé ráno s plackou Občanského fóra a výzvou k protestům. Další den zase s přihláškou a přestal s tím, až když ho spolužák poslal do prdele. Občas nám řekli, že máme volno a že bychom měli jít někam stávkovat. To už se ale vědělo, že komunisté prohráli. Raději jsme vždycky zmizeli s Agentem Orangem na panely. Tam bylo fajn a nikdo nám do ničeho nekecal. Po dvou měsících zmatků a chaosu ale byla moc předána a počáteční euforie začala opadávat. V dělnickém městě, jako byla Mladá Boleslav, nás mnoho o disentu, politických vězních a podobných záležitostech vůbec nevědělo. Jak taky, všichni trávili většinu času v práci nebo o víkendech na chalupách. Pak přišla zima.

Ten rok jsme střídali garáž, panely a následně hospodu U Dubu a přišlo nám, že se všichni najednou pořád smějí. V patnácti člověk podobné věci asi nechápe, ale náš svět zůstal ještě tento rok více méně stejný. Alespoň o vánocích. Nebyli jsme Praha a dělníky novým kouskům nenaučíte zase tak snadno. Jen se zdálo, že se tyhle vánoce všude o hodně víc pilo.

Zaklapnu za sebou dveře ve škole, otočím se a ukážu fuck off. Buzerace dostoupila vrcholu a páni učitelé si na nás vylévali vztek. Jedni fandili demokracii, druzí chtěli nechat vše při starém. Nervozita vládla všude. My, mladí chrti jsme to vycítili a byli celí nesví. Psychologie davu fungovala na výbornou. Hrozně jsem se těšil na setkání s kamarády. „Ty vole, zase vánoce, to zase budu muset uklízet poblitý schody!“: vítá mě Prcalík za městem. Stavili jsme se cestou pro Kytku i Janu. Někdo koupil láhev vína a já pořád otravuji se Sodom. „Ještě jednou přede mnou řekneš tohle slovo (Sodom) a urazím ti palici“: napřahuje se na mě Kytka, ale směje se u toho. Je rád, že je s námi, jeho rodiče nějak nevydýchali letošní dovolenou a od té doby se pořád hádají. Jana je tradičně spokojená venku, doma by prý musela pořád sledovat otce, jestli je opilý nebo ne. Když je, tak musí stejně ven. On nalitý mlátil každého, jen ho viděl. Byl jsem tak asi jediný, kdo se na vánoce těšil.

O prodlouženém volnu jsem vždycky ráno obešel příbuzné, převlečen do slušných manšestrových kalhot, prohodil se stařenkami pár slov a dělal jsem to opravdu s chutí, to mi věřte, měl jsem svoje tety vždy moc rád. Večer pak, když se setmělo, zahvízdal dole před domem melodii od Slayer Prcalík a šlo se. Zima nám lezla pod džínové bundy, trika se lepila chladem na tělo, ale byli jsme nejspokojenější mladíci a slečna pod sluncem. Nebo spíš pod Měsícem. Najednou všichni kolem cestou věřili v boha, protože po převratu mohli a i v jinak ateistickém městě se všude rozléhaly modlitby. „Ty černoprdelnící se z toho jednou poserou“: prohlásil Prcalík, když jsme jednu takovou znovuzrozenou skupinku potkali.

Nepamatuji si, jaký jsme měli stromek, ani co jsem dostal k vánocům, ale moc dobře si vzpomínám, jak někdy kolem osmé štědrovečerní, když náš otec poprvé usnul před televizí, zazvonil dveřní zvonek. Před domem stáli jako tři králové Kytka, Prcalík a Jana. Dovolil jsem se, jestli můžu ven a nikdo nic nenamítal, tak jsem jen v běhu oblékl vestu přes svetr a už jsme zase kráčeli ulicemi. Všude v oknech zářily stromečky, nějaké dítě radostně výskalo a Kytka to komentoval tím, že asi dostalo Sodom. Kolem nás proplul poslední dům a nad Radoučí se vznášela hustá mlha. U panelů postáváme, protože, jak říká Prcalík, jinak by nám přimrzly prdele.

Jana se usmívá, tajemně, chvilku nás napíná a najednou nám každému dává dárek. Dostávám originálku kazetu Agent Orange, Kytka knihu o Melallice (to muselo stát šílený peníze, byla v němčině) a Prcalík nášivku Kreator, které miloval. Čumíme jak telata, protože nás samozřejmě nenapadlo, něco Janě koupit. Chvilku trapného mezičasu přerušuje Prcalík slovy o tom, že bychom mohli Janu hromadně osouložit, že to viděl na videu, ale je to spíš takové popíchnutí, odlehčení atmosféry, vážně by si to nikdo ani myslet nedovolil. Pak je několik minut absolutní ticho. Před námi blikají světla Mladé Boleslavi, ozývá se šumění ulice, v dálce zaštěká pes. Kdybych měl tu moc, sílu a schopnost, chtěl bych tenhle okamžik zakonzervovat na věky věků a předat ho dalším generacím. Byl totiž nádherný ve své jednoduchosti, prostotě a upřímnosti.

Nevím, na co tenkrát, v ten moment, v ty vánoce 1989, v roce Agenta Orange, mysleli mí spolubojovníci, ale já si v hlavě přehrával všechny ty příběhy, zážitky, které jsme spolu prožili. Byli jsme jako nějaký tajný spolek, organismus, žijící si vlastním životem v betonovém světě. Mám na sítnici navždy vypálenou scénu, jak všichni stojíme, koukáme k nebi a je slyšet jen tichý dech všech přítomných. Svět okolo byl zmatený, měnící se, žhavý a proudící, ale my se cítili šíleně silní, pevní ve společné jednotě a sounáležitosti.


Kdybyste se mě zeptali, jak jsme tam byli dlouho, nedokázal bych odpovědět.  Co si ale pamatuji, bylo to, že najednou přiletěl na dub kousek od nás krkavec, který zaskřehotal a narušil naše rozjímání. Vím, že to Prcalík nějak komentoval, ale už si nevzpomenu, co říkal, jsem si jen jistý, že to bylo hodně sprosté. Rozloučili jsme se, popřáli jsme si veselé metalové a Jana nám všem dala obrovskou pusu na tváře. Ten den jsem nemohl usnout hodně dlouho. 
--------------------------------------------



Příběh dvacátý druhý – Lemmy je bůh

Psáno také jako úryvky do reportu při plzeňském koncertě Motorhead.

"Lidé evidentně nesnáší pravdu, ale já ji miluju. Miluju jí, protože tolik lidí vytáčí. Když totiž posté vyvrátíte jejich blbé argumenty, tak možná jednou, jeden z nich řekne: Oh! Počkat – to je špatně. Žiju pro tenhle okamžik. A občas se i zadaří, to vás ujišťuji." (Lemmy)

Léta Páně 1990
Vylezl jsem ven se psem. Pobíhá okolo mě a najednou proti mně po ulici peláší jeden z nejlepších metalových spolubojovníků Mára. Je mu 13 a už je znát, že jednou bude mít velkou pleš. Usmívá se. Drží v ruce nějakou kazetu. „Ty vole, Jakube, z tohohle se posereš, je to stará kapela, ale super!“: prohlásí místo pozdravu a podává mi jednu BASFku na které září ručně namalovaný obal MOTÖRHEAD. A já byl po několika hodinách, když jsem poprvé vložil ty muchlající se pásky do přehrávače, poprvé proklet. Lemmy v plné síle na mě řval „Ace of Spades“. Neurvalé, šílené, do té doby nepředstavitelné. Štval jsem s tím všechny okolo pořád do zblbnutí, kreslil si logo neustále do školního sešitu, ručně jsem si udělal tričko, zkrátka, tenkrát můj kamarád způsobil, že já a MOTÖRHEAD jsme se stali navždy nerozlučnými přáteli. Plakát, který jsem si nechal okopírovat u známého, jsem sundával po 25 letech nedávno při rekonstrukci bytu, ve kterém jsem se narodil. Čas utíkal dál…

"Zatím v celém mém životě jsem potkal pouze dva druhy lidí: ty, kteří mě brali, a ty, kteří mě nesnášeli. Naučte se mezi nimi rozlišovat, protože je snadné občas je zaměnit." (Lemmy)

Léta Páně 1995
Je brzy ráno a já jsem nemohl dospat. Už půl roku mám na krku dvacetileté výročí svého narození a cítím se silný jako nikdy. Dneska 10.5.1995 jedeme do Prahy. Holky z nástavby si vyřvaly nějakej muzikál, ale s kamarádem máme plán, že zdrhneme, přelezeme plot a pokusíme se dostat do Malé sportovní haly na koncert Lemmyho a jeho přátel. Mám u sebe 150,- kč, co mě zbyly z brigády a na sobě to stále stejné triko MOTÖRHEAD. Utíkáme z představení, kde někdo oslavuje Ježíše Krista, při zdolávání plotu si trhám džíny v rozkroku. Dovnitř se nám nepovede dostat, ochranka je nekompromisní a úplatek sto padesáti korun na ní nefunguje. Je mi do breku. Pak kamarád zahlédne asi v pěti metrech nad zemí otevřené okno. Moje nechuť k výškám je nejednou nepodstatná a za chvíli už visíme za prsty a koukáme, jak zrovna Lemmy přichází na pódium. Je to bůh v plné síle (stejně jako my). Řveme z parapetu všechny známé songy, velebíme právě probíhající turné k albu „Sacrifice“ a s rozedranými klouby i zmoženými koleny jsme na vrcholu blaha. Utahaní, roztrhaní a totálně zničení jsme pak doma v Boleslavi za největší hrdiny. Pokouším se půl roku žít jako Lemmy. Dochází u mě k několika intoxikacím, jednomu kolapsu a nakonec zjištění, že to zkrátka nejde. A čas plynul pomalu, ale jistě kupředu…

"Narozen k prohře, žij jako vítěz." (Lemmy)

Léta Páně 1997
Jedu vlakem do Plzně, do školy. Proti mně usedá slečna s hrozně krásným a plným tričkem na těch správných místech. Usmívá se, mohu na ní oči nechat. Potkávám ji znovu za několik dní v baru na vysokoškolských kolejích, u záchodků se osměluji a oslovuji ji. Pak spolu chodíme, spíme, pořádáme nekonečné disputace o muzice a já zjišťuji, že jsem v tom až po uši. Je to něco nádherného a jen tak mimoděk ještě posilněno společným souzněním v muzice. Pro nás oba je Lemmy pořád bůh. Kupujeme každou desku, hodnotíme každý nový song. Svět je tak krásný. Jsme jedno tělo, duše a zažíváme obrovský kopec srandy. Čas je nám ale přesto odpočítáván nekompromisně a bez slitování neustále ve stejném rytmu…

"Celá tahle generace jsou samé fňukny, víte? Vypadá to, že si nikdo neužívá sám sebe. Jenom se navzájem kritizují za to, když se má někdo dobře a užívá si to." (Lemmy)

Mezidobí, aneb život mezi léty Páně 1997 a 2015
Život nás ukoval ve snad ještě silnější dvojici. Máme krásné děti, obrovskou kupu starostí, práce, kde se snažíme jako šílení. Pomalu spolu stárneme, kolikrát stačí pohled očí, náznak a už nemusíme ani nic říkat. Já si k rodině, práci a sportu ještě přibral psaní o muzice a tak jsou chvíle, kdy „se nic neděje“ opravdu vzácné. Zkrátka a jednoduše. Obyčejný život obyčejných lidí. Nic „zajímavého“ pro ostatní. Jako kulturní referent rodiny sleduji nové desky a když MOTÖRHEAD nějakou vydají, tak ihned automaticky objednávám. Na jaře letošního roku náhodou zjišťuji, že bude možnost zase Lemmyho (hergot, znáte vůbec „většího chlapa“?) a jeho partu vidět, A to dokonce u nás v Plzni. Děti závidí, sledují se mnou záznamy koncertů z poslední doby a já si najednou uvědomuji, že těch dvacet let uběhlo rychle a zběsile jako songy téhle rockerské party. Potají, abych překvapil, kupuji lístky a dávám jeden manželce k narozeninám. Ta cesta, která měla dojít svého naplnění právě včera, v sobotu 4.7.2015 v Depu Plzeň, našla svůj konec. Vše se začalo spojovat v jedno a já i přesto, že moc dobře vím, že v 69 nemůžu chtít po starém pánovi s baskytarou žádné zázraky, jsem byl odhodlán si tenhle koncert pořádně užít. Čas běžel jako o závod…

"Smrt je nevyhnutelná, že? Tohle si uvědomíte o to víc, když se dostanete do mého věku. Já ale nemám strach. Jsem na ni připravený. Když odejdu, tak odejdu při něčem, co dělám nejlíp. Když bych zítra zemřel, nebudu si stěžovat. Užil jsem si." (Lemmy)

4.7. léta Páně 2015 – Plzeň….den D
Včera jsem usínal do vedra a ráno to není jiné. Vstávám a první myšlenka, která mě napadá, tak směřuje ke zdravotnímu stavu Lemmyho. Dá to v těch vedrech? Zvládne vůbec koncert? Manželka mě uklidňuje a po obědě jsem jak na trní. Odcházíme kolem čtvrté hodiny do restaurace a „děláme si jako za starých časů náladu“. Rock for People je pro nás jen koncertem MOTÖRHEAD a zbytek kapel nás nezajímá. Sedíme, klábosíme, smějeme se. Pak se vydáváme do areálu. Prostory nebudu hodnotit, osobně bych si dovedl představit lepší, ale s tím nic nenadělám. Pivo bylo na festivalu teplé a stálo se na něj opravdu dlouho. A pak už jen netrpělivě čekáme. Čtyřicet let na scéně, nespočet alb, nekonečná řada hitů. Legenda. Modla. Hudební bůh. Nemůžu se dočkat. Čas se náhle zastavil, naplnil a kruh se uzavřel.

Koncert jsem si i s manželkou neskutečně užili. Byl jsem naměkko. Hrozně jsem to prožíval a dodnes si o tom spolu se ženou vyprávíme. Byl to hodně osobní zážitek.

Současnost.


Přiznám se, Lemmy je takovou mojí ikonou, člověkem, ke kterému vzhlížím jak hudebně, tak lidsky. Mám rád, když se říkají věci na rovinu a mám rád, když jsou chlapi osobnostmi. Smutné je koukat, jak se můj oblíbenec pere se zdravím a věkem. Některé jeho výroky jsou už jen stařeckými výkřiky, sem tam už hraničící s trapností, jenže já si pokaždé vzpomenu, co jsme „spolu prožili“ a usmívám se. Nechci myslet na to, kdy odejde Lemmy do věčných lovišť a ani si nepředstavuji, jaký bude svět „po Lemmym“. Ono se asi nic nestane, čas nezastavíš, ale u mě stejně bude jedním z největších muzikantů a chlapů, co jsem kdy potkal. Amen. Victory or Die!
------------------------------------------

28.12.2015

Jsem na horách, odstřižen od všech informací. Přesto se díky SMS od kamaráda dozvím, že Lemmy zemřel. Hlava mi najednou přepne do podivného režimu a jsem celý den mimo. Chodíme po kopcích, já pořád koukám do dálky a promítám si v hlavě všechny ty překrásný zážitky, který jsme s MOTÖRHEAD prožili. Když vám odejde srdcová kapela, bolí to. A to hodně. Ani jsem to nečekal. Pomalu se stmívá a já odcházím před chalupu. Beru do ruky lahev slivovice, prokládám ji pivem a upíjím se do nicoty. "Proboha, co blbneš!": budí mě žena v mínus šesti stupních, ležícího na louce, pokrytého jinovatkou. "Chceš to odstonat?": dodává a já jen smutně přikyvuji. Jdu si raději lehnout s pocitem, že tenhle den budu mít navěky v hlavně zapsaný jako absolutní esenci smutku. Zemřel totiž nejen jeden z mých hudebních bohů, ale i obrovský kus rock´n´rollu. 

31.12.2015 

Pořád se z toho nějak nemůžu vzpamatovat. Celou cestu do Plzně pouštím všechna CD, která jsou v autě. Mám pořád neskutečnou touhu být sám. Odstřihnout se od všeho a jenom pít a poslouchat. Další slova jsou zcela zbytečná. Zbývá říct jen jediné. Děkuji Lemmy, byla to neskutečná jízda! 
--------------------------------------------



Příběh dvacátý třetí – Sabbath, vole!

Stojím na chodbě Střední zemědělské školy a pojídám svačinu. Někdo vymyslel nový příkaz, že budeme o přestávkách chodit dokola. Nevýhodu to mělo v tom, že pak nezbýval čas na jídlo z domova. Někdo to řešil tím, že jedl za chůze, já to ale nikdy nedokázal. Našel jsem si kousek od schodiště výklenek, kde jsem se vždy před hlídkujícími dráby (v podobě našich milých učitelů) ukryl. Odlupuji nehty snad stoletou malbu a po chvilce zjišťuji, že je tam něco napsáno. Najednou jsem tím hrozně zaujatý, odírám si prsty skoro do krve. „Tak copak nám to tady děláš?“: ozve se za mnou a já se s úlekem ohlédnu. Stojí vedle mě jeden z učitelů. Má několik přezdívek, ale Svině k němu pasuje asi nejvíc. Nechával nás o dílnách tři hodiny stát v pozoru, on seděl a vyprávěl neskutečný kokotiny. Nikdy nás nic nenaučil, někdo o něm dokonce říkal, že je teplej, ale na mě si nikdy nic nezkusil, asi jsem nebyl jeho typ.

Omluvně utíkám pryč, ale pořád mi to vrtá hlavou. Co tam může být napsáno? Další den se opět dobrovolně nezúčastňuji přiblblého korzování po chodbě a dokonce si beru malý nožík. Po chvilce napětí objevuji nápis „Sabbath, vole!“. Zřejmě se tam zvěčnil nějaký můj předchůdce. Tuhle kapelu jsem sice vnímal z vinylů svých rodičů, ale pro mě to tenkrát byla muzika pro starý. Jenže jak známo, cesty páně jsou nevyzpytatelné a tenhle malý nápis na zdi způsobil moji celoživotní závislost. Volám ihned Kytku, ten si klepe na čelo a tvrdí mi něco o tom, že jsem jak jeho fotr. Odjíždím s rodiči na celodenní výlet kousek za hranice do Německa. Otec slavnostně vytahuje peněženku a mě i bratrovi každému podává několik tvrdě vyměněných marek. Máma mě směřuje ke stojanům s oblečením, ale unikám a najednou stojím nad koši se slevami. Přesně si pamatuji, jak tam leželo několik CD s Karlem Gottem. Chvíli se přehrabuji a najednou objevuji kompilaci největších hitů Black Sabbath. Máma si klepe na čelo, ale otec souhlasně kývá hlavou.

Zajímavé bylo, že jsem neměl kde CD přehrát. Doma jsme měli jen gramofon a kazeťák. Trvá ještě několik měsíců, než se ke mně dostane nesmrtelná věž Technics, jedno z nejlepších zařízení, které jsem kdy měl. Jeho tvůrcem a sestavitelem není nikdo jiný než plynárenský kamarád s příhodnou přezdívkou Sabbath. A já se najednou ocitám v době digitální. Jeden slot pro CD, nahoře gramofon, uprostřed dvě kazety. Jsem náhle technický polobůh a celá parta závidí. Přehrávám všem všechno a doma mě najednou nemají rádi díky hluku ještě víc. Někdo nám dokonce píše na dveře výhružky voskovou pastelkou. Drhnu to celý den, ale jen to ve mně probouzí další chuť na větší porci muziky. Klepání sousedů na zeď už ani nevnímám.

A protože jsem se svým CD za hvězdu, všem je musím zkopírovat na kazety. Uplyne asi měsíc a najednou nikdo o ničem jiném, než o Sabbathech nemluví. Kytkův otec dokonce jednou venčí psa se svým synkem a dělá mu moc dobře, když nám vypráví dlouho do noci všechny podrobnosti o téhle kapele. Je plešatý, má trhavý tik v oku, ale v tom pološeru nedalekého sídliště je pro nás najednou hrdina z dávných dob. Ihned přeřazujeme pozdrav „Metal“ na „Sabbath, vole“! To nám vydrží docela dlouho. Zajímavé je, že jsme všichni samozřejmě o této kapele dávno věděli, znali ji, akorát nám nic moc neříkala. My byli přece thrasheři a tohle na nás bylo moc pomalý. Dobrá hudba si ale nakonec našla svoji cestu. Ostatně jako vždy.


Byl jsem se po letech podívat v tom neskutečným lágru, který si říkal střední škola. Procházel jsem se chodbami, vzpomínal a tak nějak vnitřně se vyrovnával s tím, co jsem tam zažil. Směr prohlídky byl takový, že se vyhýbal místům, kde jsem se cítil alespoň na chvilku v pohodě. Odtrhl jsem se od výpravy, sešel dolů do dílen a kousek od mé skříňky pořád prosvítal můj nápis Slayer. Jsem moc zvědavý, jestli si ho taky někdo po letech všimne. Uvidíme. 
--------------------------



Příběh dvacátý čtvrtý – Nám patří tenhle svět!

Vyzvedávám Kytku před školou. S Prcalíkem je to trošku horší. Potkáváme ho, jak stojí na zednické praxi za plotem. Věší se na něj a řve, že je v lágru. Musíme na našeho kamaráda zase čekat. Stavujeme se u něj doma, něco málo svačíme a kolega Prcalík bere na rameno obrovský přenosný kazeťák. Pouští nové Slayer a už si to valíme směr panely. Trošku se stydím, protože ten randál je opravdu hodně velký. Jsme ale slyšet a z  panelákových vchodů vylézají džínové postavy. „Zdááár“, metááál voléé“: ozývá se za námi. Další a další vlasatci. Jdu vepředu a cítím se jako šéf nějakého gangu. Mám na sobě zbrusu nové tričko Motorhead.

Zastavujeme se kousek od posledního domu. Všichni svorně se silou třicetihlasého davu voláme: „Janooo, Janoooo, už jsme tady!“ Naše milá a krásná kolegyně vykoukne z okna. Očividně byla právě ve sprše, což jenom ještě víc rozjitří naši radost ze setkání. Chvilku se poflakujeme před barákem, řve na nás nějaká sousedka a musíme zavrčet na jednoho pána, který nám začal vysvětlovat, jak by se měli mladí lidé chovat. Prcalík ho odbude s tím, že jestli chce, aby z nás byl další Pionýr, ať ještě chvíli pokračuje a Kytka ho posílá do prdele. Po chvíli raději směřujeme k obchodu Družstevník, na kraji města. Pak už je jen příroda, pole a lesy. Máme to moc dobře vychytaný. Přišel jsem náhodou na díru v plotě. Postupně bereme (krademe) prázdné lahve a neustále dokola je vracíme ve stejném krámě. 

Za utržené peníze nakupujeme lahváče Klášter, Slovácké slunce, což je víno na zblití, ale máme v té době kachní žaludky, tak skousneme ledacos. Je pátek a to se prostě paří. Na nějaké předražené podniky nemáme, tak jsme radši venku. Otužilí, nadšení, plni radosti. Usedáme po chvilce na vyskládanou horu z panelů, klábosíme o novinkách z hudebního podhoubí, plánujeme další koncertní výlet. Patří nám v tu chvíli celý svět. Cítím v kostech neskutečnou sílu mládí, energii. Holky jsou krásný, kluci ostří jako břitva. Kousek od naší trojice se serve partička nově příchozích. Někdo někomu pohanil jeho oblíbené S.D.I. Rána střídá ránu, vypadá to na nesmiřitelnou nenávist. Jen sedíme a koukáme. Stejně všichni moc dobře víme, že se to za chvíli vyřeší samo. Stane se tak a před chvíli nepřátelé na život a na smrt popíjejí svorně pivo.

Otáčím volume na kazeťáku doprava a řvu na lesy „S.D.I…. Megamosh“. Pár lidí se postupně zvedá, mává hlavami, kroutí vlasy a začne se točit na louce dokola (že se tomu říká mosh-pit, jsme ještě vůbec nevěděli). Ostatní se pomalu přidávají a nakonec křičí úplně všichni. Hergot, to je ale síla. Jana mě tiskne k sobě, Kytka skáče Prcalíkovi na ramena a když tahle skladba dohraje, na zemi se válí snad třicet lidí. Radost dostupuje svého vrcholu. Jsme pryč od svých škol, od starostí, od polorozpadlých rodin. Chlad sídliště a přicházejícího podzimu není najednou tak silný. Máme konečně taky na chvilku pocit, že někam patříme. Co na tom, že většinu z nás čeká druhý den šichta v továrně, kam někteří chodí do práce na směny a my študentíčci na brigádu. Teď, tady je nám fajn.

Kolem půlnoci se nám už dávno vybily všechny baterie v kazeťáku. Je tma a nad panely se jak světlušky vznášejí oharky cigaret. Někdo hlasitě krká a nějaká dívka ječí, ať jí nikdo nesahá tam, kam se to nemá bez dovolení dělat. Pomalu se zvedám. Jsem utahaný, ale spokojený. Beru Janu pod ramenem a doprovázím ji až před dům. Její oči svítí jako dvě malé lampičky. Dává si před spaním cigáro a já už si to šinu k domovu. Ještě se naposledy ohlédnu a stáhnu si džínovou bundu víc ke krku. Je tak chladno.
---------------------------------------------



Příběh dvacátý pátý – Nejlepší kapela na světě se jmenuje Big Foot

Prcalík zase jednou dostal nápad založit kapelu. Nám je to docela jedno, protože už moc dobře víme, že to skončí u výběru jména. Tentokrát je to ale trošku jiné. Kytka má totiž nějaké peníze od babičky, já právě dostal zaplaceno za brigádu a tak se zdá být dobré nastavení hvězd. Dostávám do ruky baskytaru, se kterou pak nějakou dobu trápím své sousedy. Moc mi to nejde, ale snaha je obrovská. Chybí materiál ke studiu a hlavně prostory. V garáži se většinou pije. Je nás už moc. Nakonec najdeme zkušebnu v plynárně u Sabbatha. Obložíme stěny platy od vajíček, dýcháme donekonečna vlhký vzduch podzemí a když mě jednou omylem zamkne Prcalík na několik hodin za pancéřované dveře bez piva a jídla, opět se hraním končím.

Jenže tentokrát to mají všichni v plánu trošku jinak. Dokonce se uspořádá v garáži (a ve vedlejší hospodě Na Rychtě) pár koncertů, které jsou pak sáhodlouze několik měsíců diskutovány. Co na tom, že to znělo šíleně? Komu to prosím vás vadí? Dokonce se k nám přidává Mára, který jako jediný pak v budoucnu dosáhne hudebního vzdělání a dnes je velmi žádaným, nejen rockovým, studiovým bubeníkem. Tenhle kluk má úplně plešatou hlavu, neskutečnou energii a přesvědčivost. Víc z nás toho asi už nebylo možné vymáčknout, ale úplně marní jsme asi taky nebyli. Já zažívám nejsvětlejší chvilku jeden večer, kdy do garáže zavítá „opravdový“ hudebník Sabbath a pochválí mě, že dokážu držet rytmus. Mám takovou radost, že se opírám do studia ještě víc a cvičím tak, že mám krvavé prsty.

Nahráváme první a poslední pásku s názvem „Vyblitej měsíc“. Demo se šíleným zvukem je šířeno jako mor a neustálým kopírováním se mění v kazetu, která připomíná nasnímání větráku v nedaleké továrně. Pro kamarády a ostatní příznivce jsme ale nejlepší kapelou na světě. Bohužel dochází k tomu, že Prcalík, jako kapelmajster omylem přehrává původní záznam novou deskou KINGA DIAMONDA. Marně hledáme po kamarádech zpětně původní nahrávku. Mára od nás odchází, protože objevuje kouzlo jazzu a my ostatní o muzice raději zase diskutujeme. Bylo to sice hodně příjemné, si vyzkoušet těch několik měsíců pocit muzikanta, ale neměli jsme tu trpělivost, sebe odříkání a hlavně nikdo nechtěl být šéf, tahoun, organizátor. Vlastně by se dalo říct, že jsme byli mnohými z tisíců, jen s tím rozdílem, že jako thrasheři jsme byli v našem městě jedni z prvních. Pokud se tomu tedy thrash dalo říkat.

Zajímavé je, že nakonec jediné, co po téhle předem ke smrti odsouzené kapele zůstalo, je příběh o jejím názvu. Big Foot se jmenovala podle jednoho vlahého večera, kdy jsme opilí kempovali na Máchově jezeře. Někoho napadlo se svléknout a skočit do vody rybníka s názvem slavného básníka. V tu chvíli se dostavilo družstvo asi dvaceti volejbalistek a my se styděli nazí vylézt. Jedno takové malé, oplácané děvče šlo k našim oděvům a nad mými botami prohlásilo, že tohohle maníka by chtěla poznat, že to je dost těžký Big Foot. Měl jsem radost a chtěl jsem utéct za ní z vody, abych se jí představil, ale Prcalík mě chytnul za ruku a přesvědčil mě, že studená voda určitě udělala své a byl bych jen pro smích.


Holky odešly a nám zbyl příběh. Jako název kapely se Big Foot sám nabízel. Po rozpadu po nás neštěkl ani pes. Nových, svědomitějších skupin bylo čím dál tím víc a vše vyšumělo do ztracena jako pára nad hrncem. Pro nás to ale byla obrovská zkušenost a neskutečná sranda. 
---------------------------------------------



Příběh dvacátý šestý – Kýbl plný zvratků…

Probouzím se a koutkem okna zahlédnu, že nade mnou stojí má teta. Matně si vzpomínám, že jsem všem svým kamarádům slíbil, že je vezmu na chalupu do Jizerek. Ležím v posteli se dvěma holkama, všichni jsme nazí a moje teta je naštvaná jako bohyně Kálí. „Co to je v tom kýblu, panebože?“: zeptá se mě nekompromisně. Z rohu pokoje vykoukne Prcalík ze spacáku a začne po roztomilém představení mé tetě vysvětlovat, že to je vyjetý olej ze sousedova auta. Je natolik přesvědčivý, že mu to má nebohá příbuzná věří. To byla zase akce. Začalo to v pátek odpoledne, jelo se vlakem. S kazeťákem a báglem plným buřtů. Jana jako jediná nasmažila řízky, které jsme ji sežrali už kousek za Boleslaví. Kolem páté jsme v Jablonci. Následuje přesun do hospody U Zebry, kde se to šíleně zvrhne.

Prcalík balí místní slečny, jedna volá bráchu, ten přijede s traktorem a my na valníku házíme věci na chalupu. Ihned míříme zpět. Večer tady totiž v kulturáku hrají V.A.R. Masakr může začít. Kytka, v té době převtělený opět v intelektuála skáče v osm hodin do kašny a snaží se ji přeplavat. Jablonečtí metalisté, kteří takovou zvěř asi ještě neviděli, s úsměvem vše sledují a berou nás za šílené borce. Mám šplhací období, tak ukazuji všem moje vrcholné číslo. Výmyk na vrcholu pouliční lampy. Praclík to ze spodu komentuje, že prý vypadám jako holub. Jen prý zbývá, abych posral nějakou sochu. Do nosu nasáváme čistý horský vzduch a míříme směrem ke kulturáku. Před vchodem se to už začíná houfovat.

Jana mě prosí, abychom ji s klukama ohlídali, protože místní jsou dneska nějaký divoký. Dokonce musím po vstupu do sálu jednoho maníka chvilku držet pod krkem. Na slova odmítnutí od Jany nereagoval a nepatřil do naší party, tak by měl stejně smůlu. V.A.R. to rozjíždí pomalu na pódiu a já se u výčepu seznamuji s několika lidmi. Rozšafně zvu všechny také na chalupu. Berou mě za slovo a když pak celkem vydařený koncert končí, je k cestě lesem k nám připraveno poměrně velké množství lidí. Cestou na mě někdo volá, že na nádraží je non-stop a musíme nakoupit zásoby. Je pořád ještě pátek. Pak následuje neskutečně fingovaný nákup piva a různých lihovin. Dokonce někdo přivezl kárku a tak se najednou směrem do lesa vydává dlouhý průvod džínových postav.

Mezi smrkovím se ozývají velmi sprostá slova. Vede opět kolega Prcalík, který dal vulgaritám zcela jiný význam. Chvilku dokonce přemýšlím, co by některá slova mohla znamenat. Každý, bez výjimky, padáme několikrát přes pařezy, kamení a drny a máme co dělat, abychom Janu přesvědčili, že opravdu nepřekročila bludný kořen. Konečně chalupa. Sice jsme vzbudili půlku podhorské vesnice, ale sousedi nám to určitě rádi odpustí. Sedáme si na pečlivě udržovaný anglický trávník do kruhu a lejeme jak carský důstojníci. Pak už to mám tak nějak v mlze a znám všechno spíš z vyprávění. Prý jsem střílel ze vzduchovky po sousedových slepicích, s výkřiky o tom, že si nenechám vyklovat oči.  Také jsem se líbal s dvěma dívkami najednou s tím, že jsem pan domácí a je to u nás zvykem.

Je ráno, pořádáme výlet do Jablonce a pak znovu na chalupu. Potom je zase ráno a je tu má milá teta. Dodnes nechápu, jak jsme mohli všichni spát za zvuků nových Megadeth. Následovalo plísnění, promlouvání do duše, což se v té době u tolika puberťáků setkalo spíše s posměchem, než s kýženou pokorou. Celou neděli uklízíme, znovu sázíme různé vytrhané keře, já hrdinně opravuji vyražené dveře z pantů a pokouším se omluvit Prcalíkovu zaseknutou sekyru do suchého záchodu. Pro jednu dívku přijíždí její otec s nabitou kulovnicí v ruce. Marně se mu snažím vysvětlit, že jsem nebyl ani já, ani nikdo jiný po tak velkém množství alkoholu schopen ničeho, co by mohlo z jeho dcery udělat ženu. Nakonec dostávám facku a rozzlobený tatík znovu nasedá do auta s plačící dlouhovláskou. Jizerský alkoholický rachot pomalu spěje ke svému konci.

Pokaždé, když dnes chodím s pozůstalým kýblem, tím svědkem neskutečné kalby pro vodu, na tenhle příběh si vzpomenu. Dokonce jsem si ho jednou chtěl vzít i domů z chalupy do Plzně, aby mi připomínal mládí. Vždyť kde jsou ty časy rekordů, kdy člověk dva dny v kuse pil tak dvě piva za hodinu?
------------------------------------------------



Na Rychtě se vždycky tančí až do rána

Z garáže to bylo do hospody Na Rychtě vždycky nejblíže. Zrovna jsme dokončili naše jediné a zároveň poslední demo a bylo nutné ho pořádně oslavit. Chtěli jsme do města, na základnu U Dubu, ale žízeň byla tak velká, že jsme byli ochotni překousnout i Staropramen. Prcalík už seděl vedle jedné slečny a hustil ji do hlavy takové klíny, že jsme se až museli smát.  Najednou jsou tu její kamarádky a já překvapeně zjišťuji, že jsou to holky ze zdrávky. Paráda. S těmi jsme měli jako škola družbu a to už je příjemná možnost pro navázání rozhovoru. Machrujeme, že jsme jako ti muzikanti. Kytka předvádí několik svých legendárních pohybů, jako když hraje na kytaru. Ostatní jsme tomu sice říkali styl šukající žirafa, ale svému kamarádovi jsme to dlouho raději zatajovali.

Trefili jsme se zrovna do večera, kdy se hrály rockové pecky. Tančilo se, nebo lépe. Tančil jenom Prcalík, který díky své malé postavě už ovládal všechny své svaly. My jsme s Kytkou připomínali spíš hříbata. Samá ruka, samá noha, dlouhé vlasy a velké ohryzky na krku. Byl důvod k oslavě a někdo objednal fernety. Bylo to šílené. V jednu chvíli si pamatuji, že Kytka křepčil na stole, vyskočil a hlavou přerazil vejpůl obrovskou dubovou desku. Opilci mívají štěstí a tak měl jen velkou bouli a o několik kousků mozkových závitů méně. Zahleděl jsem se do malé černovlásky, které jsem upřeně celý večer koukal do výstřihu. Ona se pořád smála a ptala se mě, jak se jmenuji. Tvrdil jsem, že Karel a pak jsme spolu ploužili až do rána. Dokonce i cestou venku, v noční Boleslavi. O dalších věcech, které mezi sebou muži a ženy dělají, taktně pomlčím, ale slečna byla tak hodná, že mě doprovodila k ránu před hlavní bránu do Škodovky. Tam jsem měl strávit dalších dvanáct hodin na brigádě.

Makali jsme v takzvaných sušičkách. Byly to obrovské plechové místnosti, kde se sušily karoserie aut po lakování. Byl tam smrad, rez, kterou jsme měli očistit a někdy i 90 stupňů. Svlékli jsme se vždy jen do slipů a domů odcházeli pokaždé popálení po celém těle. Ten den někdo zapomněl vypnout termostat a vyvětrat, tak jsme zažili pravé peklo. Škrábal jsem špinavé stěny, dýchal do plic oschlou barvu a nadával jako špaček. V brašně jsem měl jednu kopii naší hudební prvotiny a podařilo se mi přemluvit mistra, abych si ji na jeho kazeťáku mohl pustit. Kovovou halou se náhle rozléhalo něco, co jsme s klukama vlastnoručně vytvořili. Vyčerpaný, spálený, žíznivý, s uškvařeným mozkem. Teprve až teď mi ale došlo, že se neskutečné stalo reálným. Po letech keců, nekonečných debat, konečně držím v ruce kousek sebe, na který jsem hrdý. Sice bych se tomu asi dneska smál jako blázen, ale pro tehdejšího mladého thrashera to byl obrovský úspěch.


Na Rychtě jsme si několikrát dokonce i zahráli. Tamní výčepák byl kamarád otce Kytky a tak to šlo víceméně samo. Úspěch byl nevalný, protože na rozdíl od garáže, sem chodili i kluci a holky, co jsme neznali. Největší vzpomínkou bylo tak nakonec předskakování Visacímu zámku, který tenkrát přijel úplně na plech. Nás skoro nikdo nevnímal, ale pro naše maličkosti to byl velký zážitek. Pak jsme Na Rychtu chodívávali ještě dlouho. I bez již rozpadlé kapely. Ale pokaždé jsme tančili až do rána.
-----------------------------------------------------



Příběh dvacátý osmý – Když se svět v prdel obrátí

Míra přišel do naší party a hned od začátku působil jako zjevení. Měl takový ten zasněný pohled havrana, obrovský rozhled o černé muzice a ještě ke všemu choval hady. Jedovaté, pořádné potvory. Míra ale byl hlavně velký krasavec. Byl to takový ten černovlasý, dlouhovlasý typ, před kterým jdou holky rovnou do kolen. Rádi jsme s ním vyráželi do hospody, na koncerty i jen tak po městě. Vždycky se k němu přidružila skupinka děvčat, on si vybral tu nejhezčí, já tu nejchytřejší a zbytek paběrkoval. Míra byl ale hlavně umělec. Maloval nádherné obrazy. Nejdříve sám pro sebe, pak pro nás a potom jezdil do školy do Prahy. Měl obrovský talent. Jenže jak už to tak bývá, dostihli ho jeho běsi. Z nějakého nám neznámého důvodu mu začal jeho rozevlátý styl přerůstat postupně přes hlavu.

Přesně si pamatuji, jak ho přivedla na panely jedna naše tehdejší kamarádka. „Kdo to zase je, to je nějakej magor, ne?“: ihned usadil žádost o přijetí do party Prcalík při přijímacím pohovoru. Seděli jsme, zrovna řešili nesmrtelnost Krista a teď tohle. Míra měl na sobě totiž frak a cylindr. To bylo i na nás, otrhance, poměrně extravagantní. Pak promluvil. Mluvil se spisovnou výslovností, s určitou povýšeností, jako to dělávali šlechtici se svými poddanými. Ihned jsme na něj dostali alergii. Takhle se na nás nesmělo. Víceméně svorně jsme ho poslali do prdele. Přišel pak ještě asi pětkrát, z toho jednou nepoznal při našem přijímacím rituálu Overkill a Prcalík mu slavnostně sdělil, že jestli ještě přijde, dostane do držky. A on přišel hned druhý den. My ocenili jednak jeho výdrž a pak jsme hlavně podlehli naléhání našich holek, které si s námi jako správné divoženky dělaly, co chtěly.

Následovalo několik krásných let, kdy jsme si na jeho styl mluvy, vystupování i chování postupně zvykli. Prcalík i Kytka ho sice stejně vždycky brali jako takového druhořadého člena našeho uskupení, ale když jste s někým skoro pořád, berete ho zkrátka takového, jaký je. Oceňovali jsme jeho schopnost zaujmout holky a dohodili jsme mu dokonce několik kšeftů v podobě výmalby různých klubů, zkušeben a soukromých bytů. Míra nebyl sice moc na thrash, ale zase nám rozšířil znalosti o blackové scéně. Dodnes si myslím, že se tenhle nešťastník měl narodit někde v Norsku a mohla být spousta věcí asi jinak. Všechno ostatní dále fungovalo ve zdánlivé symbióze a pohodě. Legendární byly jeho projevy v opilosti, kdy si vždycky stoupl na nějaké vyvýšené místo a hovořil jako ten nejlepší řecký řečník. Přesto jsem měl pořád pocit, že ho něco neskutečně trápí a užírá. Pak jednou, cestou z brigády, kde tahal těžké kusy železa v kovošrotu, upadl únavou a chlastem, usnul a omrzla mu pravá ruka tak, že mu museli amputovat celé zápěstí.


Od té doby nemohl malovat a chřadl. Ztrácel se. Mizel. Když jsem ho náhodou potkal, sem tam jsme prohodili pár slov, ale už to nikdy nemělo takový ten dřívější náboj. Bydlel kousek vedle ve vchodu, v bytě po svých rodičích. Chodíval dlouhá léta v tom svém cylindru a šoural se jako tiché, žalující svědomí. Poničenou ruku vždy ukrytou pod pláštěm. Kdysi Adonis, sen všech dívek a žen se měnil ve vyschlou kostru. Už nekřičel, jen šeptal. Jednou, když jsem už skoro končil střední školu, jsem spatřil před jejich domem černá auta. Stály tam dvě dodávky pohřebáků a odchytová stanice hadů. Míra ty své potvory pustil a nechal je, aby ho uštkly. Bohužel jsem se ocitl na tomhle prokletém místě přesně v okamžik, kdy ho vynášeli ven. Pod lesklým igelitem se ukrývala jen malá hromada kdysi tolik talentovaného kamaráda. Svět se mi na několik měsíců obrátil v prdel a já se na počest Míry plně oddal black metalovému šílenství. Měl jsem sto chutí se stát také havranem.
--------------------------------------------------



Příběh dvacátý devátý - O bolesti

Dodělávám poslední úkoly, poslouchám u toho na walkmanu novinku Candelmass. Padá na mě lehká deprese. Je mi šestnáct let a občas mi přijde, že už jsem toho zažil příliš. Zvedám se konečně od stolu a najednou si to štráduju potemnělou ulicí. Je podzim a brzy se stmívá. Slyším, jak někdo řve na malé děti a otřepu se chladem. Vidím ve tmě ty vyděšené oči, naslouchám zvukům sídliště. Od pusy mi jde pára. Na tohle setkání se moc netěším. Snad poprvé se mi stalo, že mě nějaká miluje a já ji nechci. Jsem v pubertě, plný testosteronu a zmatku. Vyzvedávám Kačenku u nich před barákem. Je hubená, někdy se mi zdá až moc a kouká na mě psíma očima. Hergot, na tohle já nemám nervy. Když konečně vyleze na světlo, hrozně se leknu. Má pod okem obrovský monokl.

„Co se ti to panebože stalo“: zeptám se a vlastně ani neočekávám odpověď. Její otec, jinak slavný boleslavský Pan doktor, vážená osoba, byl v soukromí hajzl toho nejhoršího kalibru. Nechápal jsem, jak někdo, kdo podepsal Hippokratovu přísahu a na veřejnosti se směje jako anděl, může být taková sadistická svině. Kačenka, krásná, křehká, jemná holka zase pláče. Nevím, co říct, ale chci hrozně pomoct. Jsem vychovaný ke spravedlnosti, k tomu, postavit se k podobným nechutným věcem jako chlap a ještě ke všemu se mnou zmítá čistě spravedlivá nenávist. Musím něco udělat. Jdeme tichým městem, vyzvedáváme ostatní. Prcalík vtipkuje, Kačenka se konečně směje, i když je to takový ten smutný, slabý smích. Usedáme na naši horu z panelů a řešíme nové Kreator. Všem je nám najednou docela dobře. Ze soucitu se tisknu ke své kamarádce a nemám sílu na to se s ní rozejít.

Po lesní pěšině přichází Kytka, kouří jako fabrika a prozpěvuje si něco od Slayer. On sice neumí zpívat a zní to jako sípání starého kašlajícího motoru, ale celkově to zapadá do dnešní nálady. Povídáme si, někdo vytáhne pivko a žilami se nám konečně začne rozlévat trošku toho tepla. A už je tu večer a já jsem za gentlemana. Odvádím Kačku k jejich domu. Vidím na ní ten strach, se do toho pekla vrátit. Otáčí ke mně tmavě modré oči, mokré od slz a bolesti. Šeptá slova o tom, jak mě miluje. Pohladím ji po tváři. Na tohle fakt nemám nervy. Najednou se odvrací a kašle dlouhé chuchvalce krve. „Panebože!“: křičím ten den již poněkolikáté. Podpírám ji a modlím se, aby byla doma i její máma. Není. Její fotr se nejdřív usmívá, jako samotný vyslanec pekla, vtíravě, slizácky. Pak mu dojde, že vím všechno a zasyčí na mě: „Tebe si taky jednou podám“.

Utíkáme nočním městem, pod nohama nám šustí listí a já dostávám obrovský strach. Nevím, co mám dělat, jsem zmatený. Nakonec mi Kačenka padá na trávník, kousek od šílené kovové a rezavé dětské prolézačky. Zvedám ji a odnáším pod blikajícími lampami do nemocnice. Pálí mě záda, sotva popadám dech. Konečně jsme tady. Zůstávám v čekárně, mokrý, zpocený a klepe mnou třesavka. Vylézá pan doktor z pohotovosti. „Vy jste příbuzný?“: ptá se. „Nejsem“: smutně odpovím. Dívá se na mě divným pohledem. Pak mi to docvakne. On si myslí, že jsem jí to udělal já! Zmateně vysvětluji, jak se věci mají. Mezitím jdeme za Kačenku. Spí jako zakletá princezna. Je šíleně hubená. Mám zase strach. Lékař se chytá za hlavu a nakonec to praskne. Samozřejmě se s jejím otcem zná, ale pořád nemůže uvěřit, že by toho byl schopen. Tělo mé slečny je plné podlitin, modřin, otisků od pálení cigaretou. Chce se mi zvracet, což následně činím. Vyčítám si, že jsem s ní měl spát, chtěla to přeci. Odhalil bych tohle lidské zvěrstvo dřív. Schoulím se do sebe a po chvíli mi docházejí slzy.

Sedím a čekám, sledují černobílé hodiny na zdi a odpočítávám každou sekundu. Vedle v pokoji tiká nějaký přístroj a pláče malé dítě. Je půl páté ráno a přijíždí policie, všechno je prý v pořádku, právě mi sděluje lékař. Do očí se mi vyplavuje celý den a chytám se starší, hrozně milé sestřičky. Podává mi kapesník a utišujícím hlasem mě ukolébá ke spánku. Mám najednou pocit, že se všechno zlé v dobré obrátilo. Dorážejí mí rodiče, celí vyděšení, odvážejí mě pod léky na uklidnění domů a já spím dva dny v kuse. Navštěvuji odpoledne Kačenku, je krásná v tom bílém pyžamu, je opravdovým andělem. Hladím ji po ruce a snažím se ji zvednout náladu. Nakonec se daří a mává mi za oknem šedivé nemocnice. Mám konečně dobrou náladu, začínám si dokonce prozpěvovat. V tom dostanu obrovskou ránu do zátylku. Padám, padám a dávám si o zem do obličeje. Polykám kousky asfaltu.

Pan doktor, fotr, kterého měli kdysi raději utratit, stojí nad mým tělem a mě napadne, že asi umřu. Potom dostanu obrovský vztek. Já vlastně ani nevím, co se pak stalo. Na chvilku se mi zatemnilo před očima a udeřil jsem toho hajzla mezi nohy. Zaskučel. Já se mezitím zvedl a dal se do práce. Tohle nebyl souboj, to nebyla bitka mezi dvěma kamarády. To byl z mé strany masakr. Mlátil jsem ho do obličeje, kopal kolem sebe. Cenil jsem zuby. Byl těžší i silnější, ale asi ho zaskočila moje nenávist. Po chvilce ležel na zemi a já najednou věděl, že když praštím ještě jednou, tak už nebude nikdy žádná muzika, nic. Pud sebezáchovy zafungoval. Někdy si sice říkám, jak by to dopadlo, kdyby to bylo obráceně, ale to už je teď dávno jedno. Padám vyčerpaně vedle toho kusu lidské špíny. Musím se nadechnout.

Zvedám se, volám z nedaleké telefonní budky záchranku a zase jedeme na stejné místo jako nedávno. Slouží shodou okolností stejný doktor. Jen kývne na pozdrav a bokem se mě ptá, co se stalo. Sepisuje zprávu a pak už je konečně klid. Na otce Kačenky byla podána žaloba, dokonce se našla i spousta utrpení u její mámy. Když to všechno vyplouvalo postupně na povrch, začala mě jímat hrůza. Chudák holka. Panebože! (pokolikáté už). Té bolesti na ní bylo přespříliš. To přece nemůže nikdo unést, říkal jsem si pořád dokola! Strávila několik měsíců po nemocnicích. Já ji navštěvoval, dodával ji naději, i když někde, ve skrytu našich mladých duší, jsme věděli, že se stejně brzy rozejdeme. V partě jsem za hrdinu (Prcalík mi chvilku říká, že jsem Old Shaterhand, ale ostatní ho zpraží pohledem a Janin pláč není k utišení), doma mě zase vyčiní, co blbnu a já pevně doufám, že se vše v dobré obrátí.

A světe div se, obrátilo. S Kačenkou jsme se rozešli, ona si pak našla kluka (mimochodem, taky z naší party) a jsou spolu až dodnes. Že by nakonec přeci jen nějaká spravedlnost existovala? Možná to na tom světě nebude tak zlé, říkám si vždy, když se potkáme. Tahle krásná paní (pořád s obličejem princezny) teď doslova září. Pokaždé jen prohodíme pár slov, protože ani jeden z nás nechce jitřit starou bolest. A že jí kdysi bylo. Možná na ten věk až moc. Ještě že ji čas postupně zalepuje milosrdnou náplastí zapomnění.
-------------------------------------------------------




Příběh třicátý - Thrashoví psi

Z celé naší party jsme měli psa čtyři. Kluci jednoho vlčáka, jednoho boxera a pak nějakého velkého vořecha. Já měl malého knírače. Neskutečnej pes. Obrovskej bojovník, s neustále rozčepýřenými vousy. Brával jsem ho každý den několikrát do nedalekého parku. S klukama jsme se tam poflakovali, probírali donekonečna muziku a holky a rafani si pobíhali kolem. Občas se některý, stejně jako my, serval, ale nikdy nikdo zbytečně neprovokoval. Když jsme sedávali dlouhé hodiny na panelech, bylo nám i našim psům za městem dobře. Běhali v neustálých kruzích dokola, my vydechovali dlouhá oblaka dýmu a všichni jsme věděli, že tahle společná smečka je něco, co se už nebude nikdy v životě opakovat.

Vůbec nevím, jak mezi námi mohla ta vzájemná symbióza fungovat. Každý byl z úplně jiného těsta. Někdo vzteklý, energický, jiný zase přemýšlivý intelektuál. A do toho holky, které dodnes nechápu. Vždyť s námi, na rozdíl od diskofilů, měly jen nepohodlí, hloupé řeči a pořád jen nedostatek peněz. Všechno, co se vydělalo na brigádách, se vydalo za kazety, CD, koncerty a hromady piva. Nikdo nebyl šéf, ani despota. Všechno fungovalo tak nějak automaticky. Jakoby někdo převedl do praxe ten nejnesmyslnější komunismus. Bylo to hodně o důvěře, o podpoře, o tom, dělat si věci po svém. Ideální to nebylo, to zase ne, ale svoje nepopiratelné kouzlo to určitě mělo.

Dlouho jsem přemýšlel, co bylo vlastně tím největším tmelem a nakonec jsem stejně přišel jen a jen na muziku. Jako by nás všechny ty decibely, to objevování nových kapel neustále nabíjelo, dávalo dohromady. Kolikrát nebyla první otázka při setkání týkající se toho, jak člověku zrovna je, ale spíš jsme každý chtěli sdělit objev něčeho dobrého thrashového. Já měl kupříkladu jednu z nejkrásnějších džínových bund a to jsem se při pracovním vyučování ve škole kdysi na základce marně pokoušel hodinu navléknout nit do jehly. Moc nevidím a přesto mi všichni pomáhali. Přišívali jak kluci, tak hlavně holky, které se nějak dohodly, že ze mě udělají fešáka.

Všechno to mělo takovou tu neskutečně nadšeneckou náladu, nikdo nikdy nenadával způsobem, při kterém si jen lidé neustále dokola stěžují. A co si budeme povídat, někteří z nás to měli hodně těžké. Pocházeli z rozvrácených rodin, od fotrů alkoholiků, od matek, které se nikdy matkami stát neměly.

Thrashoví psi byli, stejně jako my, hrozně zvláštním úkazem. Občas sice zaštěkali, ale nějak automaticky přistoupili na tu krásnou hru, že jsou smečka, tlupa vytlačená někam ven za město, pryč od toho všeho betonu, neustále nervních rodičů, od tupého davu. Neslo to s sebou samozřejmě i negativní následky. Někdo na nás koukal jako na vyvrhele, sběř, ale to se časem uklidnilo. Nakonec stejně všichni zjistili, že je s námi hlavně legrace. Vždyť my byli tak máknutí, že jsme měli dobrovolné služby, abychom po sobě na panelech vždy před odchodem uklidili. A když se jednou stalo, že tam okolojdoucí pejskař našel ráno bordel, sami jsme to vyšetřili a viníka nakopali do prdele.  Možná všemu přidávala taková ta nadšená nálada čerstvě se rodící demokracie, nevím. Každopádně už jsem to pak nikdy nezažil.

Thrashoví psi tenkrát byli neskutečně silní. Jsem moc rád, že jsem toho byl součástí. Vždyť, co může být lepší než uskupení lidí, kteří se k sobě chovají hezky, sázejí na poctivost, upřímnost a nikoho nepotlačují, neubližují mu? Možná jsme nebyli z nejslušnějších, pro slova prdel a kurva se daleko nechodilo, ale kluci byli kolikrát většími chlapy, než ti, které dnes často potkávám. A o holkách, o těch něžně drsných slečnách snad ani nemusím hovořit. To byly černo modré víly, mnohé snad už v té době prohlášené za svaté. Byla to zvláštní doba. Na jednu stranu ještě socialisticky a panelově zašedlá. Na tu druhou, přívětivější, plná skvělých lidí, osobností a thrashové nálady. Ano, člověk byl mladý a často si své zážitky idealizuje, ale tohle bylo něco jiného.

Thrashoví psi byli stejně jako my v tom místě a čase smečkou, která se vzepřela okolnímu světu. Mládí si samo utvořilo oázu klidu a pohody kousek za městem, mezi lesem, plání s chráněným druhem vzácných travin a našimi srdci. Pokaždé, když se dodnes k těm místům blížím (panely už dávno odvezli), cítím v kostech a žilách radost. Kdysi mnozí z nás mívali úsměv na rtech jen tam. Našlapuji opatrně na drnové podloží a v  nohách mám neskutečnou sílu. Otáčím tvář po větru a promítám si na oblohu tváře všech mých spolubojovníků. Jsem nostalgický, jako stará bába. Kolem mě někdo venčí své psy. Jsou už ale připoutaní na dlouhých výsuvných vodítkách. Bez svobody. Jdu raději pryč a dávám si v nejbližší hospodě pivo. Všichni na mě koukají, jako na blázna. Asi se tvářím, jako bych právě potkal duchy.

--------------------------------



Příběh třicátý první  - Nekonečné umírání touhou


Hrozně se mi líbila. Přitom mi všichni říkali, že není pro mě. Byla z města, z vilové čtvrti. Měla krásné dlouhé vlasy a takový ten lehce ohrnutý nosík. Prcalík sice tvrdil, že ji zná ze základky a že už tenkrát to byla neskutečná nafrněná kráva, ale citům člověk neporučí. Pokoušel jsem se jí párkrát doprovodit domů. Koukala na mě, jako na nějakého sluhu a zaklapla za sebou dveře jejich obrovského domu. Začínal jsem dávat Prcalíkovi za pravdu a donekonečna se trápil představami, jak jsme někde spolu a děláme takové ty příjemné věci, co spolu lidé dělávají a o kterých se často mluví. Nakonec podlehla.

Asi chtěla taky jednou sestoupit z obláčku, který ji vytvořili rodiče, asi ji lákalo něco zakázaného. Sama mě oslovila na jednom volejbalovém zápase a že prý ji mohu doprovodit. Určitě znáte ten trik, kdy se dívkám dlouho do noci vypráví vtipné historky a pak se ukáže na hvězdy, děvče je v záklonu a mladý Kuba má náhle příležitost ji políbit. Možná kdybych to neudělal u nich před domem a neviděl mě její otec, asi by se nic nestalo. Jenže on tam byl. Vyběhl ven a pak mě tenhle tehdejší člen představenstva samotné Škodovky honil ulicemi jako kamzík. Běžel jsem, ještě zarudlý napětím i erotikou rychle a zběsile. Řval za mnou něco o pakáži, o tom, že svoji dceru nevychoval pro nějakou umaštěnou špínu a podobné roztomilosti. Kdyby jen věděl, jak si tím zanesl do hnízda.

Scházeli jsme se tajně, bylo to tajemné, napínavé. Slečna hledala výmluvy, jezdila se mnou na koncerty, na chalupu. Byl jsem hrdý. Poměrně ošklivý, obrýlený a šíleně hubený kluk s jednou z nejkrásnějších holek z města. Několik kamarádů z party se mnou přestalo mluvit a jiní zase ztráceli řeč, když jsme někam dorazili. Klárka, tak se tahle moje hvězda jmenovala, mi ukázala, co všechno krásné ženy dovedou. Bylo to pěkné, ale časem, když opadlo první opojení, jsem začínal pozorovat, že se mě pokouší měnit, tvarovat, vyrábět ze mě někoho jiného. A tak jsem udělal něco, co jsem do té doby ještě nikdy nezkusil. Dal jsem jí kopačky. Brečela, nadávala, dokonce za mnou poslala kamarádku, ale já odolal. Zjistil jsem totiž, že náš původ a zájmy jsou natolik jiné, že by to časem nemuselo dělat dobrotu.

Klárka se otřepala a zmizela mi na dlouhá léta z očí. Pak jsem jednou, úplně náhodou tankoval na pumpě u Mladé Boleslavi. Sama se přihlásila. A co že prý dělám, jak se mám a tak. Odvyprávěl jsem zkrácenou verzi sebe sama a pak se slušně zeptal taky. Odpověděla, že se tam prodává. Mě najednou cvaklo něco zvláštního v hlavě a rychle jsem odjel. Její vyčerpaný, ztrhaný obličej jsem ještě dlouho viděl ve zpětném zrcátku, jak za mnou hledí do dáli.  Chvíli jsem přemýšlel, jak se z někoho tak křehkého mohla stát kurva, ale pak jsem si uvědomil, že to v ní bylo asi vždycky. Jen jsem to jako mladý kluk přes to nekonečné umírání touhou tenkrát neviděl. 
--------------------------------------------------------



Příběh třicátý první - Za všechno můžou Saxon!

Nosit mezi tuhle thrashovou zvěř nějakou muziku, která nebyla zahraná ve stejném (našem) stylu, bylo jako házet vepřové po veganech. Nikdo mě většinou nevnímal. Mám odnepaměti neskutečnou touhu objevovat i nové, do té doby mně neznámé kapely. SAXON jsem přinesl do panelového království já, říkejte si, co chcete, ale je to pravda pravdoucí. Pamatuji si to poměrně přesně. Jedna mánička mi totiž na brigádě, na které jsme vynášeli z kanálů zaschlou barvu pod lakovnou v boleslavské škodovce, neustále o těchto Britech básnila. Klepával jsem si na čelo a rozvážně k tomu o svačině přikusoval chleba s omeletou a hořčicí, co mi dávala s sebou máma. 

Jdu hezky pomalinku, vychutnávám si krásný slunečný den. Mířím, kam jinam, než na panely. V kapse mě hřeje kazeta „Solid Ball of Rock“ od firmy Asta Records, o které mylně ještě několik dalších let tvrdím, že je to originálka. Nebyla, ale omluvou budiž velký obnos peněz, kterou jsem za ní dal. „Tohle ti nepustím, to je heavík a my jsme thrasheři“: odmítne Prcalík vložit nosič do přehrávače. Jsem uražený a čekám, až většina lidí vypadne pryč. Pomalu se stmívá a u Michalovické putny padá sluníčko postupně do řeky Jizery. Rudé, příjemně teplé. Jana se ke mně přitulí a pak mě poprosí, abych jí tu novou kazetu pustil.

„Solid ball of rock, solid ball of rock, solid ball of rock crashing out of the sky…“: rozléhá se krajinou a já nejednou zjišťuju, že se ocitám přesně v tom rauši, jako u thrashových kapel. Jana pak dlouho hovoří o tom, že jsem vypadal, jako bych právě spatřil Panenku Marii. Bylo to hodně podobné. Zrodila se tenkrát další hudební láska na celý život. Ten starej plesnivej vlasáč, co slintal, měl vypitej mozek a byl línej jak veš, měl v tom šíleném kanále na brigádě pravdu! Druhý den do továrny skoro běžím, abych to tomu bláznovi sdělil, ale odjel prý na Slovensko. Už jsem ho nikdy neviděl, ale Saxon mi zůstali. Doplnil jsem si diskografii dalšími polskými kazetami a strávili jsme spolu spoustu krásných chvilek.

„Hele, vole, nemáš nějakou kazetu, která by se líbila holkám?“: ptá se mě o několik dní později Kytka. Automaticky předávám dopředu nahrané Saxon. Byl jsem jak nějaký propagační referent, když se mi nějaká kapela líbila, udělal jsem pár kopií a předával je automaticky ostatním. Někdo se chytl, jiný ji odložil, ale člověk měl v ruce něco hmatatelného. Ostatní dělali to samé, ale abych soudně přiznal, největší kopista jsem byl já, to si musíme říct na rovinu. „Funguje to!!!!!“: řve na mě ještě ten večer z okna svého balkónu Kytka, který právě strávil s jednou dívkou pár moc hezkých chvil. Kývu uznale hlavou a seznamuji se s jeho novou přítelkyní. Mirka má takový ten neustále vyplašený výraz. Je to ale hrozně hodná slečna, která by se pro nás rozkrájela. Vrtá mi to hlavou a několik dalších měsíců se pokouším balit děvčata stejným způsobem. A ono to opravdu funguje! Pokud z nich většina byla při puštění třeba takových Sodom vyděšená k smrti a mnohdy mě označila za zvíře a jedna dokonce za vraha, tak Saxon jsou pravým opakem. Je v nich něco vznešeného, uklidňujícího. A dívky jsou pak povolnější.

Stejně jako každého mladého kluka mě holky samozřejmě hrozně bavily. Rád jsem se jimi obklopoval, balil je, předváděl se. Dokonce jsem si od pár lidí vysloužil přezdívku Samec. Byl jsem v tom samozřejmě nevinně. Sváděl jsem to na Saxon, ti mohli za všechno. 
-----------------------------------------------------

Příběh třicátý druhý  - Továrna je krásná

Je půl čtvrté ráno a já stojím po kolena v kanále. Jsme s klukama na brigádě. Prcalík pokaždé, když hodí lopatu zaschlé barvy do kolečka a blikne na mě svojí čelovou lampou, řekne „šukat“. Kytka mu to naštvaně počítá a když se dostane k číslu 1584, pošle ho do prdele. Jinak ho prý umlátí lopatou. Tuhle práci dělám o víkendech již druhý měsíc. Kytka první týden, Prcalík první den. Otupěli jsme, bolí nás ruce, nohy, ale hlavně záda. Copak Prcalík, ten je malej, ten se sehne a je vysmátej, ale my jsme s Kytkou čáry. Je to jak v nějakém lágru, taky to dřív dělávali vězni, jenže pak byla revoluce, privatizace a my dřeme pod bičem otrokáře. Je to hnusnej chlap, ten náš šéf. Tlustej, tupej a nechutnej. Ale co naděláte, nějak si na ty naše hudební nástroje musíme vydělat.

Chrchlám krev. Vyměňoval jsem filtry se skelnou vatou. Respirátor sice mám, ale dusím se v něm. Vidím před sebou prodejnu hudebnin a v ní překrásnou baskytaru Hohner. Směje se na mě, láká mě. Nespím kvůli ní. A dřu, dokonce ani moc nepijeme pivo. Přání je otrokem myšlenky. Jsme jednotní a nadšení, jako koťata, když jim hodíte klubko vlny. Jen s tím rozdílem, že nás to asi trošku zabíjí (kdybych já tenkrát věděl, co bude v budoucnu následovat, tak bych Kytku vyhnal bičem ven z toho kanálu). Okolo samá chemie, šumící větráky, ploužení nočního hlídače, šepot, rozsvícené halogeny v obrovských světlech, abychom také něco viděli. „Kurva, doprdele, já na tohle nemám“: křičí do ticha podzemních místností Prcalík, který není zrovna zvyklý na pracovní kázeň. Usedá na kýbl a během chvilky usíná. Děláme jeho práci a aniž bychom to věděli, tak nás za sloupem pozoruje vedoucí. Dělá si poznámky do svého sešitku, jako správný bývalý bachař.

Další den, nechce se mi vstávat, nechce se mi dělat nic jiného. Je pondělí a máme školu. Usínám na lavici, jsem několikrát napomenut a při tělocviku občas škobrtám a padám přímo na hubu. Pořád sním o své Hohnerce, úplně se vidím, jak stojím na pódiu, hrabu ledabyle do strun a holky mi padají k nohám. A pak zase víkend a znovu do kanálů. Mám zelené vlasy, ten týden se stříkala v lakovně hodně tahle barva. Vypadám jako vodník a přes plot nám Jana hází kazeťák. Posíláme jí pusu z dlaní a všichni ji hrozně milujeme. Usedáme doprostřed haly, nahoře nad kanály a pouštíme „Season in the Abyss“. Vlévá se nám do žil nová energie a naše trojice úderníků sestupuje do podzemí s písní na rtech.

Řveme celou noc, dvanáct hodin v kuse. Kolem haly je pustina, pole, nicota a tak se náš křik rozléhá daleko do krajiny. Jsme jak zakopaní vojáci, silní a šílení ve svých představách. Pořád se dohadujeme, co si koupíme, kam pojedeme, kolik bude kazet. Nakonec to není taková sláva, protože bachař vytahuje svůj notes a sráží nám peníze. Jsme mladí, sice přidrzlí, ale proti tomuhle nemáme argumenty. Prcalík po výplatě vztekle vykládá, že to už se vyplatí krást, to prý má aspoň smysl. Nemyslí to vážně, ale naše pocity jsou hodně podobné. Mažeme se domů převléct, osprchovat barvu z vlasů a vychrchlat špínu z krku. Piju jako horníci litry mléka a plivám černé chuchvalce neustále kolem sebe. Nutí mě to. Jana na nás už čeká a ten den se všichni ztřískáme nad basou klášterského piva. Ráno, když počítáme ztráty, zjišťujeme, že nám na nástroje chybí ještě několik tisíc. Neztrácíme naději, protože náš starý známý Sabbath to umí s pájkou a dráty. Základ máme a zbytek bude na něm.


Když pak po několika týdnech konečně stojím před obchodem s nástroji, málem mi vyskočí srdce z trička Slayer. Moji baskytaru nemají! Je mi skoro do breku. Ale nakonec přemluvím otce a vydáváme se do Prahy. Tam prodávají stejný model a i když nikdo (včetně mně) nevěří, že se budu schopen na tento nástroj naučit, radost mám úplně stejnou, jako když jsem poprvé poznal intimně kdysi na chalupě v seníku ženu. S mojí hudební kariérou to sice nebylo v budoucnu moc valné, ale když si vzpomenu na to nadšení a atmosféru, na to odříkání a nekonečné hodiny v kanálech, přesto mě naplňuje spíš radost. Dokonce bych si troufal tvrdit, že továrna byla v té době kovově krásná. 
---------------------------------------



Příběh třicátý třetí  - Poslední stanice nádraží Mladá Boleslav

Pokládám točené pivo na keramický podtácek. Sedíme s klukama na nádraží, právě jsme přijeli z koncertu Debustrol. Je ráno a s námi jsou tady jen alkáči a paní výčepní. Dávám si neskutečně mastnou sekanou a chvilku přemýšlím, co na to můj žaludek. Kupodivu ji začne pomalu zpracovávat. Většinou si tady objednávám bramborový salát do papíru, s kuřecím řízkem nebo s párkem. „Ty vole to byla zase jízda“: protáhne se Prcalík a krkne si na celý lokál. „Ale notááák, my jsme slušnej podnik“: ozve se od výčepu a paní číšnice pohodí výstavní poprsím směrem k pípě. Dáme další pivo a nikam se nám nechce. Včera to bylo hodně divoký. Mosh-pit, jedna rvačka s místními v Chotětově, prý že se ochomýtám kolem jedné slečny. Přitom to nebyla pravda, vyjela po mě ona, ne já po ní. To jen aby bylo jasno. Přišla se mě zeptat, jestli nemám chvilku čas a co říkám na Michala Davida. No, to si u mě naběhla, poslal jsem ji někam. A pak si přivedla bráchu, jeho kamaráda a další a další a už se to mlelo.

„Ale Debustrol byli super, co?“: pronese do našeho rozjímání Kytka a odstrčí Janu kousek od sebe, aby mohl na záchod. Za chvilku ho vidíme, jak močí na nástupišti (na záchod se odvážil jen jednou Prcalík, a to kdysi dávno, neskutečně se tam poblil z toho smradu, proto chodíme raději ven, včetně Jany), kousek stranou, aby nepohoršoval. Do hospody, do téhle nádherné zaplivané nádražky, se začínají trousit dělníci z noční směny. Jsou ztahaní jako my. A taky mají chuť na pivo. Už je nám víceméně jasné, že když už je ta sobota, tak nikam nemusíme. Objednávám další kousky zlatého moku a Jana se probouzí. Má na čele velký šrám, jak pařila hned pod pódiem a narazila hlavou do zábradlí. Je rozcuchaná, špinavá a stejně ji to neskutečně sluší. Do města je to z nádraží hodně daleko a musí se pěšky nebo autobusem. Přisedá k nám jeden chlápek, ve vousech kusy jídla, na oblečení prach a špína. Má skelný pohled.

Podívá se na mě a pronese: „Už jste viděli Boha?“ Pak dodá, že on jo, prdne si a usne na umakartovém stole. Mám pořád hlad, celou noc jsem nejedl a tak si objednávám ještě ten salát. Jako svátost přijímání mi jej přináší paní výčepní, k tomu chleba. Voní to, je to báječná krmě. Dělím se s ostatními a říkáme si, že takhle nám už hodně dlouho dobře nebylo. Mezitím se probudí náš nový přísedící: „Tak jak teda? Už jste viděli Boha?“ Ptá se pořád dokola. Jana se směje a Prcalík pronáší něco o tom, že ho jednou viděl, že byl na dně dámského přirození. Pán s mohutným říhnutím přikyvuje a Jana už se nesměje, ale řehtá jako blázen. Když si to vezmu kolem a kolem, tak je ta hospoda neskutečně špinavá, smrdí močí, cigaretovým kouřem, lidi jsou divný, výčepní oprsklá, ale je mi tu stejně tak nějak fajn. Jakoby měl ten všechen hnus svoje zvláštní kouzlo, svoji neopakovatelnou atmosféru.

Naši siestu naruší Kytka, který si konečně vzpomene, že musí odpoledne makat u rodičů na zahradě. Mám to podobné a tak dáme ještě jedno, popadneme Janu a vydáváme se směr domov. Jakmile za mnou zapadnou lítací dveře do putyky, jdu se vyčůrat ke zdi. Přijíždí vlak a někdo mi z něj mává. Pokusím se taky, ale mám strach, abych neměl mokré kalhoty. Prcalík se tomu směje a tak ho plácnu přátelsky po ramenou. Nádražní hospoda v Mladé Boleslavi, pajzl blahoslavený všemi opilci ve městě splnil svůj účel. Nastartoval nás do dalšího dne.

---------------------------------------



Příběh třicátý čtvrtý  - Prcalinka

„Klucíííí, tak se zdá, že se nám Prcalík usadil“: běží k nám po louce Jana a směje se na celé kolo. Nevěřícně kroutíme hlavami, někteří se řehtají a považují to za opravdu dobrý vtip. Jak by tenhle kluk, kterej každou holku dostal do postele během prvního večera a který si zakládal na image sice malého, ale o to víc šikovného svůdníka, vůbec mohl usadit? „Ne, je to fakt, on nikdy o žádný neřekl, že ji miluje, ale tentokrát jsem ho přistihla, jak to dokonce říká sám sobě…a hlavně, tohle ženský vycítí“: dodává naše zvědavá kamarádka. „Aááállleeee, hovno, mi dala, se mi to líbilo, tak s ní asi budu dýl, no“: ozve se za našimi hlavami z úst Prcalíka a my přemýšlíme, jak ten kluk mohl vědět, že mluvíme právě o něm. Asi nějaká telepatie.

Jenže najednou bylo z dýl hodně dlouho a pak už sedíme a koukáme jako telata na vrata od chléva. Prcalík totiž asi na týden zmizel, nikdo ho nikde neviděl, neslyšel o něm a už jsme si dělali starosti. Nechodil ani do školy. Pak jsme ho konečně spatřili. Vycházel z lesa a vedl se s krásnou malinkou černovláskou za ruku. „Ty vole, to mi poser záda, prsa i boty“: prohlásí Kytka a Jana doplní něco o tom, že to je jak zjevení a ona to samozřejmě říkala. Měla pravdu. Prcalík našel po několika dlouhých letech, plných děvkaření, tu pravou (což bylo následně potvrzeno několika lety společného soužití, krásným vztahem, jedním dítětem a bohužel špatným koncem – ale to až jindy).

„Budeme ti říkat Prcalinka, protože Ludmila je opravdu uhozený“: řekl jsem tenkrát já, protože stejně se jmenovala jedna naše sousedka, která nás šikanovala jako děti. Nikdo neměl žádných námitek a tak byla naše družina džínových postav doplněna o jednu z nejlíbeznějších panenek, co jsem do té doby viděl. „Co na ní zíráte, jsem si dal slib, že si jednou vezmu ženskou, která mě uchlastá“: přerušil Prcalík naše udivené pohledy a rozjímání nad krásou naší nové kamarádky. Zajímavé bylo, že to bylo snad naposledy v životě, co jsem viděl nějaké dámy pohromadě, aniž by se měnily v navzájem se pomlouvající saně. Holky si sedly s Janou dohromady, jako by to byly sestry. Možná, že Jana už nějakou spolubojovnici do party potřebovala. Kdo ví? Ženám do hlavy nevidíte.

Prcalinka byla, je a bude navěky úžasný kus samice. Představovačka pokračovala vyndáním křišťálově průhledné vodky a následného prohlášení Prcalíka: „Tak na tohle mě dostala“. Potom nám vyprávěl asi hodinový příběh, ve kterém nám odříkal ten týden, co nebyl vidět. Míhala se v něm kombinace obrovského množství alkoholu a pak spousta divokého sexu, o jehož detailech vás raději ušetřím. Zrudli jsme studem tenkrát všichni. Prcalinka, duše to stejně sprostá, ale i upřímná, jako její nový druh, klela jako dlaždič. Nikdy bych nevěřil, že se do tak krásné tváře, ladné postavy, vejde tolik „nechutných“ slov. Slečna to ale říkala s takovou grácií a samozřejmostí, že jsme si ji všichni hned zamilovali. Měli jsme najednou v naší partě Prcalíky dva a naše nadšení neznalo mezí. Úplně jsme si představovali, jak glosují různé situace oba dohromady. Přiznám se, že jsme se s touhle malou dvojicí a vodkou smáli ten večer dlouho do noci.

Často, vlastně pořád, jsme pak vídávali různě po městě jedny zamilované. Krásná slečna, malý muž, oba džínové bundy. Roztomilost sama. A kolem nich se, do těch láskyplných pohledů, vznášela slova jako prdel, prcat, mrdat, kurva, hovno a sračka. Jmenovat je všechny nebudu, protože oba protagonisté dnešního příběhu se v následujících letech stali rodiči, zaměstnanci a po Prcalíkově odchodu do věčných lovišť i pozůstalými. Musím říct, že tak nesourodou, zároveň perfektně se doplňující dvojici jsem v životě potom potkal jen párkrát. Málokdy se stane, aby na světě došlo k situaci, že se najdou dva lidé opačného pohlaví, kteří do sebe tak krásně zapadnou. Připomínali spojení šroubu a matice, dvojici vlků, lovících za šerosvitu. A kdybyste je viděli na koncertě, případně ve stanu na festivalu, asi byste dnes vzpomínali stejně jako já. Člověka zkrátka hrozně bavilo, být v jejich společnosti, jen je pozorovat, setkávat se s nimi. Tolik dobrosrdečné energie v nich bylo. Jen se člověk musel přenést přes ten „sprostocvik“.

Naše milá dvojice zbožňovala nade všechno německý thrash metal. Jejich secvičená pařba na koncertech by vydala na knihu metalové choreografie. Oni si to navzájem neskutečně užívali. Dělali různé zvedačky, výkruty, hráli si s vlasy (u Prcalinky, Prcalík měl kouty jako kráva). Jejich štěstí neznalo mezí a my jim ho přáli. Každý z nás přece hledáme „někoho na celý život“ a jim se to povedlo. A že jim to kurva, hovno, do prdele fungovalo, jak říkali. Přiznám se, že jsem jim jednu dobu skoro až záviděl. Jana dokonce, když je viděla, měla takový ten lesklý odstín v očích. Škoda jen, že to netrvalo na věky. To už je ale na jiný příběh a já zatím nevím, jestli se k němu vůbec dostanu.

Prcalinko, Prcalíku, kurva, díky za všechno!
------------------------------------------------------------


Příběh třicátý pátý  - Jeden vozíčkář a pařba s The Kripels

Kytka jednou, když šel z brigády, stavil se v hospodě U Dubu. Já měl zrovna narozeniny, tak jsem se plácnul přes kapsu a pustil nějaké ty groše mezi své kamarády. Pilo se, slavilo a pak se jelo z města z kopce na sídliště na kolech. Dole se ale tentokrát Kytka u kolejí namotal na zábradlí takovým způsobem, že si zlomil obě holeně. Opilí, rozevlátí kamarádi ho naložili na své sportovní bicykly značky Eska a dopravili ho do nedaleké nemocnice. Pan doktor přímo do zápisu napsal, že náš kamarád jel opilý na kole a my museli přivolané policii zaplatit pět stovek korun českých. Mohli jsme si za to sami, protože Prcalík se několikrát při vyšetření bouchal na dveře ošetřovny a dožadoval se vydání našeho kamaráda a že prý ho tady chcípnout nenechá. Nakonec jsem všechno musel urovnat já, s nacvičeným pohledem intelektuála přes obroučky kostěných brýlí.

Propustili nebo spíš vyhodili nás někdy kolem desáté, to už se kolem trousily jako temné stíny postavy dělníků ze Škodovky. Někteří na kolech, jiní s pokašláváním, všichni se nás ptali, co se to stalo. Já s Prcalíkem na svých kovových ořích, spojeni dohromady klackem a táhnoucí Kytku na vozíku, jsme museli působit opravdu legračně. Za námi poskakující prsatá Jana, která vyřvávala slavný pokřik: „Na Bělehrááád!“ Dovezli jsme kamaráda domů, byli seřvaní jeho rodiči. Nedivím se, ale naštvaný jsem byl. Protože mi nechali v rukách Kytkovo zmuchlané kolo. Inu, co naděláte? Donesl jsem ho k sobě do sklepa (a vyhodil ho až v roce 2014). Pak jsem usnul.

Jenže Kytka svého zdravotního stavu moc nedbal a na jedné zdravotní procházce, kdy jsme se střídali v jeho tlačení, prohlásil, že na ten koncert Na Rychtu prostě musí. Vystupoval tenkrát Chorvat, náš kamarád a jeho kapela zněla hodně jako Megadeth, dokonce uměli i hrát. Byla to povinnost. Špatné bylo, že rodiče mu to nedovolili a tak jsme ho museli víceméně ukrást. Postup byl následující. Jana vylákala na ty svý kukadla a poprsí jeho otce před dům a my mezitím s Prcalíkem Kytku v podstatě vyhodili z okna. Dopadl z prvního patra paneláku přímo na žlutou barvou obsypaný vřes a taky trochu bokem na hlavu.  Potom jsme hodili vozík, který zařinčel o klepadla na prádlo a roztrhl jedné hodně vyvinuté paní podprsenku (nebo padák nebo co to bylo). Čert ale nespal, Kytkův táta se nedal obloudit a začal nás honit po sídlišti. Nakonec jsme unikli, což vzhledem k tomu, že jsme běželi s vozíkem a poměrně těžkým Kytkou, svědčilo hodně o špatné kondici jeho otce. Smáli jsme se pak ještě asi hodinu, protože to celé připomínalo nějakou pěkně starou grotesku.

Sjeli jsme rovnou na Štěpánku, do parku, po silnici. Cestou už posilněni několika lahváči a natěšeni na koncert. První měli hrát The Kripels. Zdravíme všechny kamarády, usedáme ke stolu a Kytka je za hvězdu večera. Musí ukazovat, jak kde co na vozíku funguje. Na pódium mezitím vylézá trojice mongoloidních kluků, oblečených do metalových ohozů. Tenkrát ještě nebyly neziskovky, ani programy na začleňování postižených do společnosti. Pánové prostě přišli a spustili neskutečný bordel. Neuměli hrát, pod pódiem byli samí opilí a nevyrovnaní jedinci, ale o nějakém posměchu, či projevené debilitě, ten den nebylo ani vidu ani slechu (dnes si to už ani nedovedu představit). Chorvat tenkrát pracoval jako brigádník v Kosmonosích v blázinci a kluci ho hrozně obdivovali. Tak to dali dohromady a vznikla tato akce.

Když jste pak viděli tuhle jindy posmutnělou trojici s prázdnými pohledy, jak stojí na pódiu a musí asi dvacetkrát přidávat a když pak Kytka vjede doprostřed chumlu lidí, je vyzvednut nad hlavu a za neustálého skandování:“ The Kripels, The Kripels…“ padá rovnou hubou na podlahu, je jasné, kdo je ten den nejlepší účinkující. Kluci zářili, podávali si s námi ruce, jako opravdové hvězdy, kterými v tu chvíli opravdu byli. Nesměli pít (což kupodivu všichni dodržovali a nikdo jim nic nenabízel) a tak jim ten večer snad každý kupuje dvě červené a jednu žlutou limonádu (bubeník miloval žlutou barvu a měl tak natřené i paličky). Pro trojici duševně slabších kamarádů je to asi nejkrásnější zážitek v životě a všichni pak svorně čekáme na Chorvatovo vystoupení. To je samozřejmě dobré, hudebně precizní a dokonale odehrané. Jen už mezi lidmi není takové to nadšení, jako u předchozích.

Hudba končí, večer nikoliv. Kytka rozváží na vozíku pivo, všichni se veselí, vždyť to znáte. Vše sice trošku naruší jeho otec, který ho „konečně“ našel a nazve ho potupně hajzlem. Následuje alkoholově nutná klasika. Doprovázím Janu domů, podpírám Prcalíka a všichni jednotně tvrdíme, že hudba není kolikrát o tom, kolik kdo poskládá za sebou akordů, ale hlavně o předaných emocích. Trojici duševně pomalejších si od té doby Chorvat občas na jejich četné žádosti z Kosmonos „vypůjčil“. Podobně nemocní se nedožívají bohužel vysokého věku, ale myslím, že těch pár akcí, co s námi absolvovali, jim pomohlo trošku napravit to, co na nich Bůh, genetika a osud pokazili. Po počátečním ostychu při prvních setkáních jsme najednou zjistili, že jsou sice velcí a mohutní, ale zároveň jsou také dětmi, hravými a příjemnými. A protože mnohým z nás dětství teprve končilo, mohu směle prohlásit, že jsme zažili spousty vtipných a dodnes vyprávěných veselých historek. Ten večer nám jeden dočasný vozíčkář a blázni z Kosmonos prostě pěkně nakopali prdel. To je bez debat.
-----------------------------------------------------


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý šestý - Úder slepou dlaní

Je až s podivem, jak jsem mohl při tom všem našem pití a metalu vůbec sportovat. Základem (a zaplať Satan za to) byla samozřejmě škola. Naši na vzdělání hodně dbali a sport byl tak nějak samozřejmým doplňkem. Fotbal, ani hokej mě v pubertě moc nebavily a pak jsem je nemohl ani po operaci provozovat, dal jsem se tedy na volejbal. Kurty byly (a dodnes jsou) hned vedle hospody Na Rychtě a kousek od garáže. A tak se poměrně často stávalo, že jsem dělal kliky a za plotem imitoval Prcalík s kamarády různé kopulační zvuky, posmíval se mi a vůbec podporoval. Našeho trenéra vždycky dopálili natolik, že po nich mnohdy házel šutry. Hrávali jsme dvakrát až třikrát týdně a potom byl čas na pivo. Chodilo se samozřejmě jen kousek přes pískovou cestu. Sedával tam kluk, shrbený, s hlavou lehce na stranu.

Většinou jsme nebyli zrovna z těch, kdo by se někomu posmíval nebo že bychom provokovali, ale on prostě vypadal přesně tím způsobem, že jste měli sto chutí mu jednu napálit přímo do obličeje. Jednou jsme se pošťuchovali, kluci se mi smáli, že smrdím jako tchoř (na volejbale nebyly sprchy) a při jednom takovém strknutí dopadl Prcalík na tohohle maníka. Zaskučel, protože než doletěl na zem, tenhle sušinka ho složil jedním chvatem. „Ty vole, co to bylo, si nějakej ninja nebo co?“: oklepával se z pádu náš kamarád a snažil se působit jako že drsně. „Nech mě bejt a vypadni“: otočil se na nás tenhle sedící šereda a já poprvé uviděl, že má asi lehce ochrnutou půlku obličeje. „Nic ve zlým, jako pohoda, dáš si pivo?“: oponoval Prcalík a já začal být zvědavej, co z toho vyleze. Na tom místě, v ten veselý čas, s pivem v ruce, se zrodilo další obrovské přátelství. Radek, jak se náš nový člen party jmenoval, bydlel dokonce kousek od našeho domu. Chodil se psem, překrásnou fenou, křížencem, na dlouhé procházky. Měl v mládí obrnu a sestry dvojčata. A hlavně, měl černý pásek v karate.

Seděli jsme v hospodě a když už se něco vypilo, zjistili jsme že Radek by mezi nás perfektně zapadl. Sice poslouchal něco úplně jinýho (já nemohl dlouhá léta překousnout jeho zálibu v Michalovi Davidovi), ale jinak měl srdce na správném místě. To byl taky snad jediný orgán, který měl v pořádku. Jinak mu zrovna příroda moc dobrého nenadělila. Pral se ale s několika nemocemi najednou velmi statečně. Lehce napadal na levou nohu a když se na vás díval delší dobu, měli jste pocit provinění, jako byste za to všechno mohli, ale měl psa a já taky, tak jsme spolu často chodili venčit. Při jedné takové procházce jsem se zeptal, kde se naučil karate. Odpověděl, že od jednoho starého Vietnamce, který jednu dobu žil v Boleslavi, pracoval ve Škodovce a dělal mu několik let náhradního tátu (asi sedmého v řadě). Smál jsem se tomu a považoval jeho bojové umění za takovou trošku lepší spartakiádu. Tedy až do doby, než jsem byl poprvé přepaden.

Dole u nás na sídlišti operovala parta diskofilů, kteří se rádi rvali. Časem se z nich po několika letech rekrutovali skinheads. Hodně ortodoxní. Byli odpovědí na dost nestabilní situaci na Starém městě, které v té době patřilo jen a jen cikánům. Chodil jsem kousek od demarkační čáry, kterou bylo město pomyslně rozděleno na bílé a černé, na základní školu a tak jsem moc dobře věděl, kde je už jejich území.  Tlusté romské matky v barevných šatech posedávaly na dekách, kouřily a smály se nám (v lepším případě, jinak házely kameny), když jsme přecházeli do jiné budovy kolem nich do jídelny. Pamatuju si, jak jednou v zimě náš fyzikář dostal cestou do práce na budku, nechtěl jim dát peníze a tak potom naštvaně házel o hodině koule sněhu z parapetu naší školy a řval něco o černých sviních (Cituji: „Nažer se ty hajzle, jdi makat svině a podobně“). Tenkrát se to tak nebralo, já kupříkladu za demarkační čárou byl poprvé až někdy ve svých dvaceti letech (a nebyl jsem rozhodně jediný). Každopádně, diskofilové měli tu čest, že mi dali na hubu jako první. Venčil jsem psa, v klidu si poslouchal ve walkmanu nové Kreator, když tu náhle přiletěla první rána. Pak druhá, kopanec, další pěst a já jen mával rukama, zmatený a vystrašený. Oni se smáli, napadli mě jen tak, pro zábavu z krve. Šest skoro dospělých chlapů, proti šedesáti kilovému střízlíkovi. Šance myslím dopředu jasné.

Nevím, jak dlouho to trvalo, byl jsem tak dobitý, že jsem už skoro nevnímal. Jen mi hlavou problesklo, jaký byl můj malý knírač hrdina, protože prokousl jejich kápovi lýtko. Odnesl to sice kopancem a zaskučením, ale nedal jim nic zadarmo jako já. Dle očekávání jsem prohrál. Doplazil (doslova!) jsem se ke kamarádovi, to abych se umyl a nevystrašil mámu. Rychle jsem doma „proběhl“ bytem, osprchoval se a ulehl. Jenže ráno jsem byl ještě víc napuchlý a mé výmluvy o tom, že jsem spadl při volejbale, nezabíraly. Další den, cestou na kole ze školy (jsem si to blbec chtěl zkrátit přes jednu „jejich“ ulici), kdy mě veškerý pohyb bolel, jako kdyby mě někdo píchal jehlami, si na mě počkali Čejeni, jak jsme tehdy romské komunitě běžně říkali. Nejdřív jsem si jich nevšiml. Dva menší kluci, jeden se rozeběhl, strčil mi nějaký klacek mezi dráty a vidlicí předního kola a druhý zapískal. Volal ostatní. Chybou asi bylo, že jsem se jim snažil vysvětlit, že opravdu nemám žádné peníze, že jsem všechno utratil za knihy, kazety a pivo. A taky, že jsem se té absurdní situaci usmál.

Kdo jste někdy zažil cikánskou férovku, asi víte, jak to vypadá. Měl jsem vlastně štěstí, protože, když ten největší pokérovanej maník vytahoval břitvu a snažil se mi proříznout břicho, objevil se vedle ve vchodu domu starý pán se psem. Byl vlastně můj zachránce. Nedovedu si sice představit, jak by to dopadlo dnes, ale tenkrát se můj potencionální vykosťovač lekl, způsobil mi jen povrchové zranění a vzal do zaječích. A taky mi ten hazjl zničil zbrusu nové tričko Slayer. Zůstal jsem tam ležet na zemi, vydýchával se a odmítal pomoc v podobě záchranky, policie a případného obvazu. Kolo bylo sice pošramocené jako já, ale jelo a tak jsem se vydal k domovu. Zajímavé bylo, že tentokrát mi (díky stavu mého velocipedu), historku o pádu přes řídítka, všichni uvěřili. Byl jsem ponížený, moje puberťácká čest vzala za své a chtělo se mi brečet. Než jsem se alespoň trošku sebral, s nikým jsem moc nemluvil, měl strach skoro chodit ven, děsil se stínu. Nebýt mých kamarádů, asi bych musel vyhledat odbornou pomoc, případně měl trauma celý život.

Zatvrdil jsem se, znovu se zeptal Radka na jeho bojové umění a večer, když všichni vedle na panelech pili pivo, s ním začal každý večer trénovat. Nic jsem nedbal posměchu, nic mě nerozhodili hlášky o šikmookých baleťácích. V hlavě mi hlodala myšlenka, že už nikdy nechci prohrát, nikdy nechci dostat do tlamy. Cvičení to bylo ale krásné. Sice náročné, vyčerpávající, ale povznášející. Lítal jsem vzduchem, řval spolu s krkavci výkřiky plné úderů, piloval si rány do kůry stromů. Všechno jsem doplňoval nekonečným běháním, plaváním a gymnastikou. Vrcholem byla přeražená cihla letící vzduchem, případně trojitá otočka na lesní pěšině. Měl jsem dokonce tajný, svůj vymyšlený úder slepou dlaní, který každého v soubojích překvapil a zneškodnil.

Postupně jsem se dostal v karate poměrně vysoko a když pak v Boleslavi otevřeli první oddíl kick-boxu, dotáhl jsem to až na mistrovství republiky. Před většími skupinami násilníků jsem se sice držel pořád dál, ale pokud se někde dělo nějaké bezpráví, mohli jste si být jistí, že jsem se snažil být na straně dobra (nojo no, byl jsem holt odkojený knihami o indiánech, tam se slabší vždycky chránili). Radek, který už dávno kope ty své úžasné sestavy někde v nebi, mě naučil sebekázni, soustředění. Z rachitického intelektuála byl náhle vysoustružený stroj, plně oddaný myšlence ochrany slabých. Bojové umění se stalo na spoustu roků spolu s metalem a knihomolstvím moji součástí. Kolikrát jsem několik hodin po neskutečných pitkách už běhal lesem a trénoval kopy. Byl jsem maniakem, šílencem, nadšencem, dlouhých patnáct let. Radek vždycky říkal, že je ve mně kus bojovníka. Nevím, sám to nedokážu posoudit. Jediné, co mohu po letech prohlásit, tak je dlouhá děkovačka mému kamarádovi, že mě k tomuto krásnému sportu přivedl. A díky tomu mi zachránil několikrát život. O tom ale zase jindy. Děkuji za pozornost. "Dewa matta" (japonsky Tak zase příště).
---------------------------------------

Příběh třicátý sedmý - Kraba…Kraba…Krabathor!

„Ty vole, ty krávo, Kristova noho“: leknu se křiku za mnou a když se ohlédnu, tak vidím Kytku, jak na mě s něčím mává. Drží v ruce kazetu Krabathor  s názvem „Breath of Death“. „To je „nahraná originálka“ od bráchance z Moravy“: ihned mi hlásí a já jsem zvědavý, co z toho vyleze. Kytka měl čím dál tím lepší nápady, tedy co se týká muziky. A už jsme za neustálého vtipkování na panelech. Rozprávíme o jedný nový holce, co s náma začala chodit a  pochvalně jako správní „horňáci“ hodnotíme neslušně její poprsí. Bohužel nás, Mirka, jak se tohle stvoření jmenuje, slyší a nadává nám do sprosťáků. Smějeme se ještě víc a vkládáme kazetu do přehrávače. Spouští se „Imperátor“, na kterém byl pásek zrovna nastavený. Jsem asi jediný, kdo se začíná automaticky kývat do rytmu. „Ježíši, co to zase je?“: křičí na nás Prcalík a mačká Mirce její vnady. Ta ječí a hlásí něco o tom, že to máme vypnout a dát tam radši Running Wild.

Loukami zni: „Hundred masts, thirty flags“ (deska Port Royal 1988, u nás samozřejmě, stejně jako Krabathor, s ročním zpožděním) a všichni si tu melodii německých heavíkářů pobrukují. Je nám už některým skoro patnáct a je to pro nás samozřejmě hrozně „měkký, vole, ne?“. Jenže nepusťte to, když jsou holky potom víc přítulný. A taky že byly. Pomalu se stmívalo, já držel kolem pasu svoji černou vílu a bylo nám všem opravdu dobře. Půlka už odešla domů, já znovu poprosím Kytku, aby pustil Krabathor a doplnil jejich prezentaci přednáškou. Bývalo to zvykem. Každý, kdo přinesl nějakou novou hudbu, musel k ní dodat i informace. Hrozně nás to bavilo. Některý holky si to dokonce zapisovaly a dělaly si takový ty deníčky, co si dívky sepisují, jen s tím rozdílem, že se to v nich hemžilo lebkami, hroby a obrácenými kříži. Ten večer má bohyně nejen že měla na sobě krásně upnuté triko Sodom, ale také si zapsala jeden odstavec o téhle moravské smečce. Pamatuji si, jak tam nakreslila krásný obrázek hřbitova (uměla nádherně malovat), kde nad bránou byl napsaný právě název Krabathor.

Přidával jsem pomalu hlasitost a najednou se (jako již mnohokrát) stalo něco, co je vlastně svým způsobem nepochopitelné. Ti, kdo zůstali s námi dlouho do noci, začali podupávat nohou, pronášet slova chvály a pár jedinců se dokonce vrátilo zpět z cesty domů. Bylo to magické, kolem se vznášely oharky z cigaret, pánové do toho řezali způsobem, že nám málem vyskočily reproduktory z polského přehrávače. Všichni jsme byli semknuti dohromady v jeden celek. Cítil jsem, dodnes si to pamatuji přesně, jak mě pálily dlaně.  Nebylo to prokletí úplně na první poslech, ale spíš postupné oťukávání. Znal jsem do té doby jen zahraniční death metalové Vader a pár dalších z postupně se rodícího nového stylu, ale nějak podvědomě jsem cítil, že tohle je přesně druh hudby, který by jednou mohl „doplnit“ moji zálibu v thrashi. Ten sice zrovna (u nás) zažíval svůj vrchol, ale já už bažil po větším extrému. Zasunul jsem ruce do zadních kapes u džínů své dívky a mačkal ji zadek do rytmu bicích.

Krabathor se stal ten večer pravděpodobně nejkopírovanější kazetou ve městě. Sabath, který měl dobrou aparaturu, si mohl ruce ušoupat. Dostal jsem slavnostně a protekčně první kopii (kolikáté asi)? Představoval jsem si, že v páscích je hmatatelný otisk snad samotného prvního originálu přímo od kapely. Měl jsem ji až někdy do roku 2005, pečlivě ji ochraňoval jako vzácný artefakt (Kytka mi, spolu s mojí holkou, překreslili obal) a pak jsem ji při stěhování do Plzně ztratil (málem jsem to za nechápavých pohledů všech okolostojících obrečel). Bylo na čase navštívit koncert. Stalo se tak až po několika letech, to už byli Krabathor slavní a spolu s Debustroul nás v Praze totálně rozsekali na padrť. Do té doby jsem spolu s Kytkou, který si ihned vyrobil i tričko a stal se výrazným právě díky tomu nápisu, protože nikdo jiný takové neměl, byl asi největším propagátorem death metalu v Mladé Boleslavi. Znal jsem sice převážně jen Vader a zmiňované Moraváky, ale své vášní jsem navěky propadl. Pro spoustu mých kamarádů to už bylo moc extrémní. Mě fascinovala jakási temnota a rychlost, které mě v různých podobách provází celou mou hudební historií i současností.

Dokonce si ze mě kluci dělávali srandu, protože jsem o „své nové kapele Krabathor“ neustále vyprávěl, pořád se ptal Kytky, kdy nás jeho bratranec pozve na návštěvu i koncert a neustále všechny nutil, aby mi Krabathor pouštěli. Nakonec vše vyvrcholilo v časté skandování jednoho sloganu, to když jsem se ploužil od posledního městského asfaltu směrem na panely. Kamarádi, sedící jako krkavci na pyramidě betonu, nejdříve šeptali a postupně přidávali na hlasitosti: „Kraba, už jde náš Kraba, už je tady náš Kraba…Kraba, Kraba, Krabathoooooor!“ Já se tomu jenom usmíval pod lehké chmýří vousů a tiskl svoji kazetu „s Imperátorem“ v kapse. Každý jsme nějakou svoji kapelu, na kterou nedáme dopustit, měli. Já měl v té době Vader a Krabáče, jak jsem jim důvěrně říkal. Obě kapely se pro mě staly vstupní branou pro ještě extrémnější muziku. Když to vezmu kolem a kolem, zůstal jsem jim věrný vlastně až dodnes. Howgh, domluvil jsem. 
----------------------------------------------

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý osmý -  Indiáni ze sídliště

Celým dětstvím, snad někdy od doby, co jsem se naučil číst, mě provázela láska ke Knihám odvahy a dobrodružství (tzv. KODky). Byla to literatura plná dobrodružství, indiánů, kovbojů a byli jsme jimi odkojeni snad všichni z naší party thrashových šílenců. Možná právě proto, samozřejmě již s nadhledem puberťáků, jsme jednu dobu někde nad pivem zavedli nový kmen metalových indiánů zvaný Thrashoví psi. Měli jsme dokonce, sice ze srandy, ale s veškerým nadšením mládí, svoje jména. Prcalík byl Šoustavý medvěd, Kytka – Ten, co kálel v zadu. Jana – Kozatá vačice a já Čichající skunk, což byla vtipná narážka na můj velký nos. Užili jsme si s tím spousty legrace. Pamatuji si na jedno napínavé kempování na Michalovické putně, což je zřícenina kousek za řekou Jizerou, pár kilometrů pěšky od domova.

Vzali jsme bágly, kazeťák, buřty od řezníka, chleba od mámy, vrátili všechny lahve, nakoupili plné a vydali se za neustálého smíchu a lechtání Kozaté vačice směr Jizera. Pod nohama se nám drolil pískovec, všichni jsme se těšili, jak se přitulíme ve spacáku ke svým holkám a když Ten, co kálel v zadu, šel opravdu na záchod, rozbolela mě bránice od toho, jak jsem se pořád tlemil. Cesta, i když ji moje prababička v osmdesáti letech chodila asi půl hodiny, nám tak trvala hodiny tři. Konečně jsme na místě a stoupáme do kopce. Přelézáme plot s nápisem Zákaz vstupu a rozkládáme tábor mezi polorozbořenými zdmi. Začínáme pít a pomalu se propadáme do němoty. Choulím se ke své černé víle a usínám s pocitem, že svět je nejkrásnější místo k žití.

„Kurva, co to tady je? To je naše místo!“: probouzí mě ráno hrubý hlas. Koukám směrem, odkud zní a najednou vyskočím na nohy. Přede mnou stojí trojice, která má potetované celé obličeje. Vypadají jako nějací Maurové, jako vyslanci samotného pekla. Budím ostatní z opice a spánku a tak nějak automaticky se řadíme do bojového šiku. Holky za nás, jsou přeci jen slabší a zranitelnější a my vepředu, s odhodláním v prsou. Srdce nám tepala tak hlasitě, že zněla jako nějaká zvonkohra. Dávám se diplomaticky do řeči s tím nejhnusnějším maníkem a po chvilce vše uklidňuju. Jsou to propuštění vězni, členové nějaké zlodějské party. Vypadají ale jinak docela sympaticky. Prcalík pronese něco o tom, že to je asi hodně drsnej kmen a nakonec vše spraví pivo. Tedy až na jeden vyprávěný příběh, který mi častokrát dodnes vytane v paměti.

„My chodili krást do vilový čtvrti na Borech v Plzni“: začíná vyprávět Láďa, jinak nekorunovaný vůdce kmene potetovaných. „Vždycky jsme si vytipovali nějakej prázdnej barák, chvilku ho sledovali a pak vlezli oknem dovnitř“: pokračuje a já se v duchu přiznám, že mi to přijde napínavé. „Makali jsme na tom s Frantou“ (ten vypadá jako Zuřivý tupý býk): nenechává se přerušovat vypravěč a jeho hlas je klidný, až uspávající. „Beru nějaký korále, obrazy, sem tam nějakej další šmuk…no a pak sem se ohlídnul do kouta a tam seděla nějaká bába, tak jsem ji uškrtil a pak jsme vzali ještě nějaký nářadí a šli se kouknout do garáže“: mluví dál a dál a vůbec mu nepřijde, že to není zrovna moc normální, někoho zabít. My koukáme s hubama dokořán a cítím, jak se Janě začínají třást kolena. Prcalík se potí a ztrácí svoji schopnost, ihned na vše reagovat.

Jsme už jako parta neskutečně sehraní, zažili jsme spolu spoustu dobrého i špatného, často jsme se i pohádali, škorpili se, měli jiný názor. Tentokrát jsme ale zajedno. Jestli existuje telepatie, tak tento večer se zapsal do našich pamětí, jako velmi napínavý a protknutý nevyřčeným souzněním. Váženi vrazi a zlodějové nám sežrali veškeré jídlo, vypili všechno pivo a my jen seděli a neodvažovali se mít něco proti. Špatný bylo, že čím víc měli pánové alkoholu v krvi, chtělo se jim zašukat, jak říkali. Bránili jsme holky vlastními těly. K ničemu hnusnému nedošlo vlastně hlavně kvůli Kytkovi, který opravdu byl Tím, kdo kálel vzadu. Bylo mu psychicky tak blbě, že dostál svému jménu a vždy všechny přivedl na jiné myšlenky. Musel na záchod chodit snad po půl hodině. Já občas dostal pěstí, to když jsem se snažil odstrčit nenechavé ruce od Jany, která je těma svýma prokletýma prsama dráždila nejvíc. Bylo to o strach, byli jsme jak vyděšené laně, které si uvědomují, že právě hledí do očí svému střelci. Noc se zdála být nekonečná. Zaplať Satan nakonec naši potetovaní spolu-táborníci usnuli a my začali šeptem spřádat plány na útěk.

Nechali jsme za sebou Michalovickou putnu i s naší bagáží, já si s sebou stihl vzít jenom nůž. Plazili jsme se udýchaní a se studeným potem na zádech podél zdi, pak travou. „Já je zabiju, ty svině!“: zařval někdo do ticha jinak opuštěného místa. Zatrnulo nám. Tupý, zuřivý býk se probudil a postavil na nohy i ostatní. Potom to bylo hodně o běhu nočním lesem, o kličkování, o pomáhání neustále padajícím holkám, o přeplavání Jizery. Pamatuji si, že v nás všech strach probudil pudy, které jsme do té doby vůbec neznali. Museli jsme přežít, byli jsme mladí, měli jsme všechno před sebou a tady šlo opravdu o život. Adrenalin smíchaný s touhou dostat se z toho bez úhony se musel vznášet nad našimi mokrými vlasy jako lehká pára, skrz kterou jsem se, po překonání řeky, doslova prolíbal s utěšováním své dívky ke svobodě.

Když jsme vylezli nahoře na kopci, po zdolání strmé skály v „našem“ lese u Radouče a usedli roztrhaní a vyděšení na panely, bylo to jako se vrátit do náručí vlastní matky. „Ty vole, tohle zažít Karel May, tak sepíše celou jednu knížku“: pronesl Prcalík a my se začali z toho všeho stresu šíleně smát. Spát se šlo ke Kytkovi, měl rodiče na chalupě. Tu noc kálel náš kamarád dlouho do noci, jako by v něm celá tahle šílenost ještě doznívala.

Druhý den, opatrně, jako opravdoví indiáni (ale už bez holek, ty hlídaly raději panely), jsme se vypravili zpět pro naše věci. Bylo světlo a slunce zářilo, až to bolelo v zátylku. Šli jsme pomalu, nechtělo se nám. Když jsme dorazili na místo, zastavil nás u kolejí policista, že prý dál nemůžeme. Na náš dotaz, cože se to tam stalo, nám prozradil, že se na Michalovické putně porvali nějací propuštění vězni a že jeden to nepřežil. Zůstali jsme stát s otevřenými pusami a po chvíli raději srabácky vzali nohy na ramena. Naše indiánské trampování skončilo nevalně, ale to neznamenalo, že bychom na lesy, louky a řeky zanevřeli. Naopak, jakmile udeřilo teplo, táhlo nás to ven. Po čase náš zážitek dostal neustálým vyprávěním ještě napínavější podobu a obzvláště takhle večer u ohně se vyprávěl s velkou chutí. Jen jednou si z nás Prcalík udělal srandu a když si odskočil na záchod, vrátil se z houští s pomalovaným obličejem. Krve by se v nás nedořezal a jekot holek byl slyšet několik kilometrů daleko.
---------------------------------------


Příběh třicátý deavátý -  Babiččina marihuana

Měli jsme s Prcalíkem obrovské štěstí, že jsme zažili všechny své babičky. Byly to dámy z lidu, starostlivé, takové ty klasické, až pohádkové. Jako děti jsme se k nim chodívali vybrečet, ony nám dávaly čokoládu, vždy napečené koláče a pronášely rady, ke kterým se člověk dopracoval po mnoha a mnoha letech. Prcalíkova babička ze Sovinek, vesnice kousek od Mladé Boleslavi byla unikátem, úkazem. Děda jí zemřel za války, ona byla přísně věřící, ale na druhou stranu se taky hrozně ráda bavila. Na rozdíl od jejich sousedek, na nás neřvala a nenadávala nám do umaštěných metalistů. Chodívali jsme jí pomáhat na pole a po večerech si nechávali vyprávět dlouhé příběhy ze světových válek.

Jednou přijel Kytka z Prahy a pronesl: „Tak pánové, mám pro vás něco, co z nás udělá opravdový metalisty!“ „Víte, jak jsem vám ukazoval ten německej časák, jak tam byl pořád ten divnej list a my pořád nevěděli, co to je?“: pokračoval a doplnil nám tak do života zcela novou informaci o marihuaně. Pak otevřel dlaň a že prý byl v hospodě Na Bábě a že mu tam nějakej místní týpek dal pár semínek. Ihned jsem byl určen jako student zemědělské školy zodpovědný za tuhle krásnou bylinu. Poprvé jsem tak otevřel učebnici rostlinné výroby a dal jsem se do studia. Tímhle předmětem jsem víceméně proplouval jen díky mé neustálé práci o víkendech na rodinných pozemcích.

Prcalíkova babička nám sama nabídla svoji půdu, jen prý, že až to vyroste, tak si s námi zakouří. Pak stařecky pokračovala ve vyprávění a my jen koukali, cože to všechno naše prarodiče za války dělali. Mluvila o kokainu, o putykách, o prostitutkách. Prcalíkovi spadla čelist a raději odešel pryč. My vyzvedli ve sklepě staré květináče po fíkusech a vynesli je po schodech pod střechu. Ideální prostředí. Každé odpoledne jsem jel dvanáct kilometrů tam a pak zpět, abych nastavoval světla, pokoutně ukradená ve Škodovce, zaléval jsem, zastřihoval.

Pak, po několika měsících, kdy nám asi všechny kytky už moc přerostly, nadešel ten velký den. Byl víkend, venku zuřila bouřka a naše trojice nadšených, ve složení, já, Prcalík, Kytka a naše krasotinka Jana, sedíme na zápraží před domem. Přichází babička, v krásné sváteční sukni. „Jdeme na to?“: ptá se její vnuk a vytahuje zapalovač. Pokouším se balit první cigaretu, ale nejde mi to. „Pusť mě k tomu!“: směje se ta renesanční dáma a jednou rukou předvede ukázkového jointa. Překvapeně kroutíme hlavami. „Co koukáte, za války jsem si v koncentráku balila slámu z matrací, abych zahnala hlad“: směje se nám stará paní a jako první dlouze potahuje. Joint několikrát obrazí kolečko a nic. Pořád nic. Divíme se, koukáme a kýžený rauš se nedostavuje. My blbci jsme vypěstovali několik rostlin technického konopí. To jsme ale nevěděli, informace nebyly a pražský metalista nás pěkně vypekl. Tak aspoň předstíráme, že to s námi něco dělá a pak si jdeme raději do sklepa pro lahváče.

Náš první pokus o marihuanovou radost skončil neslavně. Smáli jsme se tomu ještě dlouhá léta. Hlavně měl ale celý příběh krásnou dohru.

Jednou si to takhle jedeme na podzim (po neúspěšném pěstitelském létě) s Prcalíkem na kole. Svištíme, řveme jak na lesy, nadupaní radostí a testosteronem. „Hergot, co to je?“: zahlásí na začátku vesnice můj kolega a ukáže směrem k babiččinu domu. Celý barák je rozsvícený, okna otevřená. Šlápneme do pedálů a už jsme na dvorku. Ve dveřích, jako monumentální stín stojí stará dáma, v rukou obrovskou cigaretu a na tváři úsměv jako vrata. „Nazdar mládenci!“: tlemí se na celé kolo. „Mě to nedalo, tak jsem si sehnala od známý z Prahy taky jednu rostlinku“: pokračuje a my stojíme jak opaření. „Ty vole, mě se zhulila bába!“: prosekne hlasem celou situaci Prcalík a všichni propukneme v jeden nekonečný smích. Celý večer se pak odehrává v jasně daném směru. Vykouřilo se toho hodně, druhý den také a nakonec, když přijel zbytek naší party, to vypadalo jako v nějakém marihuanovém doupěti.

Pobíhali jsme po domě, smáli se, pořád měli hlad, Jana si sundala podprsenku, pak chtěla i babička, nakonec jsme ji přemluvili, že ne, potom přišel soused, chvilku na nás koukal, dal si taky a celý víkend se u Prcalíků v domě pořád svítilo. Kolem lítali obrovští sloni s bílýma ušima, z narychlo přivezených reproduktorů řvali na celou ves Slayer a sousedi začínali mluvit o Sodomě.

Jezdívali jsme pak dlouhá léta občas za Prcalíkovou babičkou na návštěvu (když můj kamarád potom nebyl, tak jsem vyrážel i sám). Už jsme ji nevozili ani bonboniéry, ani květiny, ale pokaždé nějaké hnojivo, sem tam žárovky. Tahle neskutečně milá, úžasná dáma s obrovským srdcem se doslova prokouřila k devadesáti pěti letům (umřela ve spánku s úsměvem na tváři). Když jsme potom s kamarády nesli její rakev z místního kostela na hřbitov a okolo stály její kamarádky se slzami v očích a všichni pozůstalí přemýšleli nad tím, jak si rozdělí majetek, my měli celou dobu smích na krajíčku. Spouštěli jsme babičku do hrobu. Jana stála opodál, mrkala na nás a když se pak mělo jít hodit kousek zeminy na dubové víko, vytáhl Kytka z kapsy pár semínek marihuany a přimíchal je do dlaně. Ten večer jsme se místo pohřební hostiny zhulili, jak zákon káže. Já osobně naposledy.

Měl jsem za svůj život dvě vlastní babičky, tři prababičky, dva pradědy a dva dědy. Měl jsem ale taky jednu babičku nevlastní, překrásnou, milou, s největší náručí na světě. Dala mi toho do života tolik jako nikdo jiný. Prcalíkova babička byl fenomén, živel, člověk, kterému mohl každý jeho vitalitu závidět. Říkali jsme ji tenkrát možná trošku hanlivě „travní bába“

Tento příběh je věnován ženě, která mě naučila se koukat na život s obrovským úsměvem. Díky babi
--------------------------------




Příběh čtyřicátý – Příběh o tom, jak jsme vyrazili na koncert, který se nekonal

To se jednou takhle sedělo na panelech a bylo nám sucho v ústech. Právě probíhalo pořádně parné léto někde na přelomu školních roků 1990/1991. Táhne mi na sedmnáct a thrash metalu mám plné své mladé srdce. Občas si oblíbím nějakou to heavy metalovou klasiku, přičuchl jsem už i k Venom, k deathové klasice (k té asi nejvíc), ale black metal je mi spíše utajen. U nás, kousek za sídlištěm, ho poslouchal jen Míra, ale ten měl zrovna období, kdy se zavřel opět zcela do sebe. S nikým nemluví a nakonec tak s nápadem „vyrazit na pořádnou black metalovou pařbu“, přijde Prcalík, který má do té doby z černého kovu spíše srandu. Lákají ho vyhlášená nymburská děvčata, která jsou u nás z nějakého důvodu v Boleslavi považována za krásná a přítulná. Mně se nechce. Četl jsem nedávno pár článků o blacku vystřižených od Kytky, který odebíral i zahraniční metalové časopisy, něco málo o pálení kostelů, o zlobě a když jsem pak spatřil několik fotek, měl jsem spíš strach. Nakonec ale podléhám. Mám jen jedinou podmínku. Musíme předtím navštívit Kersko, kde sedává můj asi v té době nejoblíbenější spisovatel Bohumil Hrabal u své chatky a píše na starém psacím stroji své nádherné knihy.

Všichni se kroutí jako červi, žádný spisovatel je nezajímá, ale přislíbím všem mým věrným druhům koupi jízdenky na autobus a tak nakonec svolí. Najednou je sobota ráno, já si beru do tašky před rameno knihu Perlička na dně (1963), smotek těžce vydělaných peněz a najednou stojíme kousek od autobusového nádraží, někteří pokuřují a nadávají mi, proč by se měli jet kouknout na někoho, kdo je jim někde u zadní části těla. Skoro se pohádáme, ale nakonec to pro mě mí kamarádi udělají. Jsem ten den jako na trní, v autobuse skoro nemluvím a odmítám dokonce vychlazené pivo. Jana si sedá vedle mě a je na ní vidět, že je jí mě trošku líto. Plete si sice Párala s Hrabalem, ale nemám ji to za zlé. Je mladá a život ji směřuje trošku jinou cestou, než mě.  Jsme na nádraží v Nymburku a je mi oznámeno, že na mě všichni hází bobek, že jdou do hospody a ať si jedu sám.

Je mi z mých kamarádů tak nějak smutno, ale Jana se nakonec připojí. Je na ní vidět, že by se mnou asi chtěla (vůbec poprvé doopravdy) chodit. Dávno vím, že by to nedělalo dobře, ale její psí oči vidím před sebou někdy dodnes. Moc jí to sluší a pár chlapů se za ní na zastávce v Kersku ohlédne. Místní si nás samozřejmě dobře otipují, jedna paní mi dokonce automaticky ukáže cestu k chatce samotného Mistra. Hrozně se stydím a tak jdeme nejdřív raději do hospody na jedno, pak na druhé, třetí a když už jich mám asi pět, dodávám si odvahy. Je na mě všechno hrozně vidět, protože mi přijde, že jsem všemi sledován. Jdu pomalu pod korunami vzrostlých stromů a už z dálky vidím, že pan Hrabal opravdu sedí u stolku (někdy se i na mě štěstí přeci jen usměje, joj!), hned vedle psací stroj a láhev plzeňského. Stojíme chvilku za plotem. Jako skoro každý, koho jsem nikdy neviděl, mi přijde pan spisovatel malinký. Jana mi tiskne křečovitě ruku a dodává mi odvahy.

„Co tam vokouníš?“: ozve se z jeho úst a já se snažím vykoktat něco o tom, jak se mi líbí jeho knihy. Moje věty nedávají moc smysl, ale asi pochopí, o co mi jde. „Máš s sebou moc hezkou holku“: dodává pan Hrabal a mně se najednou rozváže jazyk. Jsem mladý, lehce přidrzlý týpek, proti kterému najednou stojí na zahrádce jeden z nejlepších českých a nebál bych se říct i světových spisovatelů a mluví se mnou. Můj sen se splnil a když mi přistane v ruce jedno lahvové a usedáme s Janou na lavičku, připadám si jako v ráji. Pan Hrabal sice během řeči odvrací stále častěji zrak od mé maličkosti a baví se spíš s mojí kamarádkou, ale přesto mu visím doslova na rtech. Kouká jí na prsa a hladí stařeckou rukou jednu ze svých koček. Pak jakoby mu něco přeskočilo v hlavě a má asi deseti minutový monolog (krásný, ale trošku pomatený a notně sprostý) o kočkách, o lidech, o přírodě, o pivu a ženském klínu. Jsme s Janou u vytržení, připadám si, že jsem právě spatřil nějakého ducha, který je v panu Bohumilovi zakletý. „Vypadněte!“: ozve se do ticha šumících stromů najednou a my probráni do reality, mizíme pomalu z pozemku. „Počkej!“: zakřičí ještě slavný spisovatel a podává mi prázdnou lahev. Zmateně děkuju a jdeme jako v mrákotách na autobus do Nymburka. Míchá se ve mně snůška zcela protichůdných pocitů.

Držím v ruce kus zeleného skla od plzeňské dvanáctky, křečovitě, s postupně narůstající radostí. „Hele, on ti tam něco napsal“: probere mě důrazně ze snů Jana a já až do konečné zastávky čtu pořád dokola. „Pro mého mladého přítele … největší spisovatel všech dob Bohumil Hrabal“. Nějak mi to celé zapadne dohromady. Prý jsme si normálně, v pohodě povídali (jen já byl jako ve snách), říká mi má věrná kamarádka. Dávám si lahváče raději do schránky na nádraží (včetně zbytečné knihy Perličky – polité omylem pivem, na kterou jsem v tom všem úplně zapomněl) a modlím se, abych ho nikdy neztratil (což se bohužel při mém stěhování po letech do Plzně stane – co jen mě tehdy opustilo krásných „nepotřebných“ věcí, achjo).

Jdeme na smluvené místo do hospody, pijeme jedno za druhým a já každému dokola vysvětluji, co jsem zažil. Nikdo to nechápe a zdá se mi, že asi nikdy nepochopí. Do Kerska jsem se vrátil až po letech, když Bohumil Hrabal už dávno skončil svoji pouť na tomto světě. Pamatuji si, že jsme tam stáli opět s kamarádem za plotem, znovu „opivněni“ několika kousky z Hájenky. Na stole se, u opuštěné chaty, válela pořád jedna lahev. Foukal vítr a po nějaké době dostrkal flašku až na okraj. Spadla, cinkla o nějaký kámen na zemi a pro mě tak skončil příběh mého milovaného spisovatele. Přelezl jsem plot a prázdného lahváče, za nechápavých pohledů mého vysokoškolského spolubojovníka, znovu postavil (a v duchu pronesl modlitbu o vděčnosti a pomíjivosti). Zůstaly dokola stále čtené knížky a po nás v Kersku pochcaný sloupek u vrat. „To by se Hrabalovi líbilo“: dodávám dodnes, když to celé vyprávím v hospodě.

Jdeme zvesela ke kulturnímu domu, kde se má černočerný koncert odehrávat. Bohužel, na skleněných dveřích je napsáno: „Dnes se nic nekoná, ožral se nám bubeník, tak někdy jindy“ 666. Všichni nadávají, plivou na vzkaz a nějaká dívka s černým make –upem na tváři si roztírá šedivé slzy. Jsem asi jediný, který se cestou do Mladé Boleslavi usmívá. V tašce mě tlačí lahev prázdné plzeňské dvanáctky a u srdce hřeje zážitek, který se už nikdy v životě neopakuje. Možná si ani tehdy neuvědomuji, co jsem to vlastně zažil. Když si to vezmu kolem a kolem, tak někdy tenkrát, tam pod korunami stromů v Kersku a u piva v Hájence, jsem si poprvé uvědomil, že bych „chtěl jednou možná také zkusit psát“. Trvalo dlouhých dvacet let, než jsem se k tomu skutečně odhodlal. Kolem trati (zpátky jedeme vlakem a mě celý výlet stál 658,- korun) utíkají dozadu krásné obrázky středočeské krajiny. Jsem, i přes neustálé klení mých kamarádů, v tu chvíli nejšťastnější mladík na světě. Jsem také nesmírně vděčný osudu, že směřoval mé kroky do chatky če. 0274 v Kersku a Prcalík mi začíná trošku připomínat svojí hlučností strýce Pepina. 
----------------------------------------------------------



Příběh čtyřicátý první – Tryzna za úmrtí Cliffa Burtona

Kytka byl největší znalec Metallicy široko daleko. Miloval tuhle kapelu tak, že byl schopen odříkat nazpaměť všechny názvy skladeb, datum jejich vzniku a vůbec znal dokonale všechno o téhle smečce, která právě zažívala u nás na panelech svůj thrashový vrchol (ona byla všude ve světě už dávno známá, ale k nám se díky končícímu socialismu a našemu mládí dostávalo všechno s odstupem několika roků). Jeho záliba šla tak daleko, že u něj tahle thrashová parta došla až jakéhosi zbožštění, kvůli kterému jsme si ho všichni často dobírali. Nehledě na to, že se stylizoval a dokonce opravdu byl podobný Kirku Hammetovi. Já bral tuhle legendu (i když některá jejich starší alba miluju!) vždy trošku s nadhledem (měl jsem tenkrát raději německou kavalerii) a byl jsem to právě já, kdo si dobíral svého kamaráda asi nejčastěji.

Slavný člen Metallicy Cliff zemřel 27. září 1986 při bouračce autobusu a náš kamarád Kytka se rozhodl stanovit tento den jako takovou tryznu, „oslavu“ úmrtí jeho nejoblíbenějšího basáka. Vše probíhalo jako klasické narozeniny, jen s tím rozdílem, že jsme jako dárky dávali Kytkovi jakékoliv věci, týkající se kapely. Holky vyšívaly polštáře, sem tam nějaká donutila babičku uplést šálu s logem kapely. Přiznám se, že mi to bylo až divné, často jsem začínal tehdy rozhovor tím, že jsem se ptal, zda už má nějaké plyšáky Metallica. Jenže pivo jsme pili všichni rádi a tohle byl jasný důvod k tomu, pořádně zapařit. Koupil nebo spíše vyšmelil jsem nějaké „originální a u nás nevydané“ kazety (jestli si dobře pamatuji, tak byly zajímavé tím, že měly špatné francouzské názvy v bookletech, což zvyšovalo jejich cenu). A už jsem, v září roku 1990 stál u dveří Kytkova bytu. Přes zeď je slyšet až do bolesti hlasitá skladba „Whiplash“.

„Ty vole, díkes, jsi skvělej“: vítá mě Kytka a přebírá můj dárek. Ihned vypíná kazeťák, vyměňuje kazety a pak s ním není asi hodinu řeč. Jen občas se ozve z pokoje zavýsknutí radosti. „Cos mu dal?“: ptá se mě ve dveřích Jana a Prcalík se směje, že prej by to chtělo šprcky Metallica….že prej by to byla super onanie. Kytka je toho času totiž momentálně asi 14 dní bez dívky a tak je nutné si kvůli tomu z něj také dělat trošku té srandy. Nejvíc se vytáhne zase Jana, která jako prodavačka bere ze všech z nás nejvíc peněz. Přináší druhý díl překrásné foto knihy o Metallice, vyslouží si dlouhou pusu a vyzvednutí až někam ke stropu. Pařba může začít. Všichni svorně usedáme ke stolu, Kytka obřadně vytáhne všechna alba s Cliffem Burtonem a rve je do nás neustále dokola. Řveme opilí texty, několikrát vyhazuji zdvořile, ale důrazně sousedku (dodnes nepochopím, proč jsem všechny tyhle nepříjemné věci vždycky musel řešit já?!).

Někdy kolem půlnoci připomíná byt Kytkových rodičů bojiště. Prcalík zuřivě kouše čalounění křesla po babičce, Jana se sprchuje oblečená v koupelně a je jí prý zima, já nacházím Kytku, jak leží u dveří od záchodu a pláče, protože je nemůže podlézt. Pokoji se rozléhá démon alkohol. Kazety pomalu dohrávají, někdo padá do květináčů a obrací následně na další stranu polské muchlající se pásky. Nalézám úplně promočenou Janu, jak sedí naproti plakátu s Albertem Einsteinem a líbá ho přímo na pusu. Je zamilovaná, tak šíleně zamilovaná. Pokouším se jí prozradit, že zrovna tenhle génius je už dávno po smrti. Tak se upne na druhý plakát s Cliffem Burtonem a já to vzdávám. Najednou někdo zvoní u dveří. Opět se zvedá vrávoravě moje maličkost a stojí tam Mirka, bývalá (rozuměj ještě před 14  dny velká láska) Kytkova holka. Dostává vodku, pivo, vodku, pivo, ferneta, pivo a pak už jen sedí v křesle a pláče.

Je mi z těch všech plačtivých lidí smutno a jdu spát do vany. Probouzím se asi po hodince, rozbolavělý, ale jako zázrakem skoro střízlivý (alespoň si to tak myslím). Mirka stojí u okna a notně nahnutá nad parapetem, vrhá do hloubky šesti pater obrovskou šavli. Chytám ji kolem pasu, zachraňuji život, protože jinak by vypadla (nikdo mi to druhý den, včetně jí ale nevěří). Zavírám okno, pokládám ji na postel a ona chce utěšovat (znáte to). Odmítám a tohle milé, krásné a jinak tolik slušné děvče z nešťastné lásky zvrací dlouhý proud pravděpodobně rozmělněného natráveného řízku s bramborem na Kytkovu novou knihu o Metallice. Je mi to všechno jedno a jdu raději vedle, kde spokojeně znovu usínám s hlavou hned vedle reproduktoru (moje tehdejší oblíbená kratochvíle – dokonce o mě koloval příběh, že jsem prý usnul i v repráku na koncertě Debustrol, sám jsem tento nesmysl rád a často podporoval).

Je ráno, do pokoje skrz těžké závěsy proudí první paprsky slunce. „Bože to je hnus!“: pronese nad tím vším světlem včera nebývale klidný Prcalík a Jana marně hledá své oblečení. Normálně bychom na ni každý pronesli něco sprostého (a zároveň milého), nemáme ale sílu. Hledám Mirku, protože Kytka se nedokáže za nic na světě zvednout. Leží v chodbě, na sobě jen kalhotky a dvířka od vytrženého nočního stolku. Odnáším ji do postele vedle Kytky, postupně všechny sbírám a vytrácíme se jako kocovina ven ze dveří. Na chodbě stojí sousedka, v ruce kýbl a já musím jít ke každému nájemníkovi v domě, omýt mu poblinkaný parapet a omluvit se. Zvedá se mi žaludek, ale jsem mladý a silný, tak to beru s nadhledem (dokonce mi jeden starý opilec dá vyprošťováka a je rád, že mu někdo konečně taky uklidí). Jen nechápu, proč byly všude ty arašídy. Ten večer jsme je totiž nikdo neměl.

Kamarádi stojí dole před domem, smějí se mé bohulibé činnosti. Ozve se ostré hvízdnutí, zvedneme hlavy a tam stojí v okně vysmátý Kytka s Mirkou. Objímají se, líbají a pak na nás společně řvou: “Tak zase za rok, na další tryzně za Cliffa!“ Máváme unaveně na pozdrav (za neustálého skandování Metallica, Metallica, Metallica – a mým doplňováním Slayer!) a valíme si to do hospody U Dubu, kde za chvilku otevírají. Jsem přesvědčený, že si přeci jen tu nášivku Metallica na svoji džínovou bundu dám.
--------------------------------------------------



Příběh čtyřicátý druhý - Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjí vlci

„Pánové, říkal mi kamarád, že prý jsou na Slovensku neskutečně krásný holky“: pronese do hloubavého ticha naskládaných panelů Prcalík. Měl u našich východních sousedů nějaké příbuzné z matčiny strany a občas za nimi jezdil. Zbystřili jsme pozornost a chvilku se nechali unášet neskutečně barvitým vyprávěním našeho kamaráda. Každý jsme si najednou představovali po svém boku krásně stavěnou a přítulnou Slovenku v jedné ruce, borovičku v druhé, jen Jana povídala něco o tom, že by raději nějakého pořádného metalistu.  Byli jsme v té době pro každou špatnost, Velikonoce se zdály být brzy a s teplým počasím, tak začal náš plán nabírat reálných obrazů.

Slovo dalo slovo, peníze z brigády byly dány na hromadu, špekáčky, pivo, chleba, pivo, vodka, pivo, paštiky, baterie do walkmanů, pivo nakoupeny. Sbaleni stojíme nastoupeni jako džínová zásahová jednotka (já, Kytka, Prcalík, Jana) na výpadovce na Prahu. Prcalík pořád básní o kráse slovenských žen a staví nám nějací vodáci. Jedou na jih, sjíždět Vltavu. Rvou do nás rum, obložené housky a do mě se během té hodiny cesty zakouká jedna moc hezká holka. Mám sto chutí se vydat raději na vodu, ale nakonec mě Jana přemluví. Loučíme se, jdeme polem na silnici k Brnu. Bere nás pán ve staré, rezavé dodávce, které na dálnici D1 několikrát odpadává plech z okolí blatníků. Staví nás policisté, vypadáme jak hippies jedoucí do Woodstocku. Musím spojovat drátky pod volantem, protože jako jediný tomu trošku rozumím. Občas sice rozsvítím dálkové místo blinkrů, ale zdá se, že pánové mají dobrou náladu a kontrola nakonec (i díky Janě, do které pořád jeden policajt něco hučí) dopadne dobře.

Jedeme dál, míjíme odbočku na Jihlavu, pán je nám vděčný a tak kvůli nám zajíždí až do Brna. Je rok 1992 a my se ploužíme setmělou moravskou metropolí. Kdybyste se mě někdo dnes zeptal, kudy jsme to šli, tak bych vám to neřekl. Navigaci, ani mapu jsme neměli, ale vím, že tam byla velká louka. Opilí usínáme totálně zmoženi, propleteni do alkoholové hromady. „Tak jedem, makáme, raz, dva“: a do toho hvizd píšťalky. Prcalík leze ze spacáku a řve na asi dvacet fotbalistů, co blbnou. Ozve se šílený smích a je nám oznámeno, že jsme se utábořili na kraji hřiště Zbrojovky Brno. Balíme se, zdrháme pryč. Dobíhá nás jeden fotbalista a že ať prý počkáme do večera, že je vedle nějaká diskotéka. Neochotně souhlasíme. Jeden den máme k dobru a v Brně jsem byl zatím z naší party jen já, na jednom z našich nekonečných rodinných výletů.

Dáme ještě Jardovi, jak se fotbalista jmenoval, jednoho lahváče a už si to valíme do města. Procházíme nějaká náměstí, hladoví kupujeme dva bochníky chleba a jíme točený salám na nádraží. Přisedá k nám pán v drahém obleku a jestli bychom mu nepodepsali načerno nějakou směnku. Vystřihnu mu nacvičený podpis jednoho našeho šíleného učitele, který nás šikanoval a s úsměvem přidám i jeho adresu. Stmívá se a my se přesouváme z jedné hospody do druhé. Fotbalista pořád nikde a nevíme, co dělat. Nakonec trávíme noc na jedné diskotéce, kde v kožených sedačkách trpíme jak muzikou, tak opovržlivými pohledy místních děvčat. Jsme pro ně póvl, zmetci, vyděděnci, špína, vyvrhelové. Jednou sice přijde nějaký místní maník pro Janu, ale jí se tancovat nechce a moje vyceněné zuby ho ihned odradí. Pak se tam někdo snaží prodávat heroin, tak se raději balíme a do ranních hodin chodíme po městě. Prcalík začíná nadávat, cože jsme si to zase vymysleli. Do Bratislavy jedeme raději vlakem, všechny bez výjimky nás kontrolují policajti, včetně bagáže, nechápu (republika se rozdělí až příští rok prvního ledna).

Stojíme v Bratislavě na nádraží a v tamní hospodě mají neskutečně hnusné pivo. Několikrát nám je řečeno, že jsme Čehůni a cože se tam serem. Mám trošku strach, nečekal jsem to. Jdeme skoro celý den pěšky, až směrem na severo-východ, k vodní ploše s názvem Vajnorka. Máváme na auta, spousta jich zastavuje, ale když zjistí, že jsme Češi, posílají nás s takovým divným úsměvem do prdele. Jana začíná natahovat, žádnou nenávist jsme nečekali. „Ať jdou do hajzlu“: hučí Prcalík a dodává něco o tom, že on nikomu nic neudělal. Nocujeme u vody, vyčerpaní, zmožení, polomrtví únavou.  Ráno nás budí přijíždějící dodávka, ze které vystupuje krásná ženská a její manžel. Paní se s námi dává do řeči, my najednou nejsme s klukama vůbec unavení a já se jí zeptám, kam jedou. Ona že do Žiliny za rodinou na Velikonoce. Slovo dalo slovo a už nalézáme do starého Volkswagenu. Oba jsou šíleně milí lidé, vysokoškolští učitelé.

Povídáme si, kolem ubíhá krajina a my máme najednou všichni hrozně dobrou náladu. Ptáme se, proč nás tady nemají rádi a je nám řečeno, že k moci se dostává Mečiar, který podporuje nacionální nálady. Jedeme dál a všichni se z toho cítíme nějací smutní – původní radost je pryč. Je nám divné, jak několik debilů politiků dokáže znesvářit dva národy, které patřily odjakživa k sobě, jako dva sourozenci. Dáváme si navzájem adresy, které pak bohužel ve víru následujících událostí ztrácíme. Je to škoda. Zrovna tyhle dva skvělé lidi bych rád ještě někdy v životě viděl. Dokonce jsem pátral přes internet na bratislavských univerzitách na katedrách biologie, ale nepovedlo se. Bohužel.

V Žilině na náměstí je jediným obchodem, který je otevřený, Bageterie. Jdeme dovnitř a po chvilce vtipkování s opravdu nádhernými děvčaty za pultem jsme pozváni na jednu diskotéku, ale prý až za dva dny, že jsou Velikonoce a nikde nemají otevřeno. Dostávám bagetu a pusu zdarma a Prcalík už má dokonce přislíbeno víc. Zase přemýšlím, jak to ten kluk jenom dělá. Z rozvahy mě vytrhuje Kytka, který snad za celou cestu promluví poprvé. „Von je snad ukecává na nějaký kouzla“: usměje se. Obejmu ho kolem ramen a on se zhroutí do plačtivé křeče. Před měsícem našel svého tátu, který onemocněl rakovinou v koupelně s podřezanými žílami – a bohužel nepřežil. Je nám oběma špatně (obě rodiny se dlouho znají, byl to pro mě strejda), pijeme raději zakoupenou borovičku a postupně se dáváme dohromady.

„To jsem zvědavá, co budeme jako dělat“: ptá se Jana a nám začíná být zima. „No, nejsme žádný másla“: řekne Praclík a tak budeme spát pod širákem, někde za městem. Sedáme tedy hrdinně do vlaku, vystupujeme někde v lesích a po chvilce si vyhledáme krásné tábořiště s výhledem na hory. Usedám na padlý strom, zabalený s Janou do spacáku a koukáme na tu krásu. Nad hlavami krouží nějací velcí dravci (jsou hrozně vysoko a já je tipuji na orly), v žilách nám proudí mládí a je to šíleně krásné. Taková ta chvilka, kterou nezapomenete do smrti. Usínáme v klidu a pohodě. Jako džínová jezulátka. Pokládám ještě Janu na zem, dávám ji svoji deku a ještě chvilku promlouvám s Kytkou. Je toho na něj moc. Mezi nás se pomalu, jako duch vkrádá bůh spánku Hypnos. „Aúúúúúúúúúúúúúú“: ozve se někdy po půlnoci z nedaleké louky. „Co to kurva je?“: souká se ze spacáku Prcalík, který ten večer vypil snad litr borovičky. „Vlci“: pronese do ticha Kytka.

„Já tady nebudu, já se bojím“: propadá Jana totální panice. Je v šoku, probuzená z opilosti chce pryč.  Dojde to tak daleko, že jí musím dát jednu zdravotní facku. Moje vysvětlování, že nám nic neudělají, že mají větší strach než my, nezabírá. „Ty vole, ty seš jak Karkulka“: snaží se ještě povzbudit naši kamarádku Prcalík, ale ani to nefunguje. Jana se balí a letí někam do lesa. Trávíme tak půlku noci hledáním vystrašené dívky. Padáme po kořenech, nadáváme a do toho vyjí vlci. Neopakovatelný zážitek. Nakonec najdu Janu schovanou pod jednou skálou, je jako raněné zvíře. Beru ji do náručí a odnáším do tábořiště. Cestou si skoro vyvrknu kotník. Prcalík vše komentuje památnou větou: „Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjou vlci“. Už nespíme a k ránu jdeme raději do nejbližší vesnice Rudina. Chcípl tam pes, ale dozvídáme se od místních, že v noci zase vlci potrhali ovce. Jana na to zaječí a oni nechápou, cože to ta prsatá Češka vyvádí. Dojdeme pěšky do Kysuckého města, kde potkáváme skupinu bratislavských metalistů, kteří si udělali taky výlet. Pak je o nás už postaráno.

Kluci a holky, metaláci jako my, hurá!, mám co dělat, abych nevýskal radostí. Je to jako setkání dvou delegací. Skvělí lidé, pohodoví, pohostinní. Kecáme dlouho do noci o muzice, dokonce jednomu maníkovi dávám z radosti svoji originálku Kreator. Je tak nadšený, že mě skoro upije do bezvědomí. Tu noc konečně spíme na jedné ubytovně, ve starém baráku, ale pod střechou. Ráno jdeme do obchodu pro mléko, pro pivo, pro salámy, pro pečivo. Naše česko-slovenská družba funguje na výbornou. Běžíme pak i (no jasně!) do hospody a z televize na nás pořád kouká Mečiar. Prcalík se vtipně zeptá, co je to za ksichta a naši noví kamarádi musí všem místním NE - metalistům  vysvětlovat, že to byl jen vtip. Oni by ho snad dobili na místě. Všude je cítit divná nervozita. Nakoupíme raději lahváče a těšíme se dlouho do noci za zítřejší výlet na diskotéku do Žiliny. Prý je tam nějaký DJ, který pouští i metal. Koukám na hvězdy, podvědomě hlídám Kytku a užívám si neskutečnou pohodu. Přijde za mnou krásná Slovenka Marie a to, co se odehrávalo na louce za městem, je čistě naše záležitost. Na Slovensku jsou opravdu krásný holky.

Druhý den ráno se přesouváme do Žiliny. Je krásný, i když studený den. Míříme do Bageterie, nikdo tam překvapivě není. Kluci ale ví, kam jít. Dáváme ještě nějaké to pivko a ke mně se pořád tulí Marie. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo hezké, se odstěhovat sem, někam do lesů a udělat spolu spoustu dětí. Přicházíme k diskotéce s takovým divným názvem. Nepamatuji si ho. Prcalík vráží dovnitř, skáče doprostřed parketu a paří jako o závod. Dobíháme ho a jako jedno tělo, jedna mysl paříme všichni pohromadě. Hrají nám Metallicu. Pro diskofily jsme asi trošku jako zjevení. Deset modro-černých vlasatých postav. Nádhera. Okupujeme ihned bar a pijeme jako duhy. Koutkem oka si asi po 4  hodinách všimnu, že se kolem jednoho stolu rojí spousta lidí. Tedy, místních disko kluků a dívek. Jdu na záchod a když se vrátím, je ticho a před barem chuml lidí. V hromadě poznávám Kytkovy nohy a hrdinně se mu vydávám na pomoc. On ten blbec stál ve frontě na pivo a na dotaz, jestli je zasranej Čech, odpověděl, že nikoliv, ale že je metalista a tam na národnosti nezáleží. Dostal dělo přímo do obličeje, což v jeho psychickém stavu nebylo nic moc.

Pereme se hrdinně, ale prohráváme. Najednou mě někdo popadne za rameno a tahá mě kousek stranou. „Ty vole utečte, my vás budeme krýt, nám nic neudělaj, je jich moc, domlátí vás“: křičí mi do ucha Daniel, nekorunovaný šéf našich slovenských kamarádů. Poprosím Janu, aby zahvízdala (ano, přiznávám, nikdy jsem to pořádně nahlas neuměl). Je to náš dlouholetý smluvený signál. Zdrháme. Kytka je hodně pocuchaný, Prcalík zase zázračně ne, Jana má roztržený triko. Byla to přesila. Utíkáme noční Žilinou. Pronásledují nás. Kluci naši metaloví, slovenští nás navigují k nádraží. Pak doslova vlastními těly brání vchod a my skrz sklo vidíme, že naši pronásledovatelé mají v rukou klacky i kameny. Uff. Vyhledávám nějaký vlak. „Hele, Ostrava!“: řve na mě Prcalík a utíkáme na záchod si poopravit fasádu. Omývám si obličej, když tu v zrcadle zahlédnu jeden obličej našich protivníků. Ztuhne mi krev v žilách. Prcalík totiž obývá mísu a jsem tu sám.

Dostávám obrovskou ránu do obličeje. A další, a další. Pak je už jen tma. Potom se mi svět vrátí a nade mnou stojí Marie a Prcalík. Jsem na peróně, na lavičce. Odnesli mě tam. Diskofilové se vyděsili, protože si mysleli, že mi něco udělali a odešli. Oddechl jsem si. Marie pláče, nevím proč. Pak mi to dochází, budeme se loučit. Musíme pryč. Jana přinese obklad z jednoho ze svých triček. Když se mi holky snaží omýt obličej, vyhrknou mi slzy do očí. Mám přeražený nos. A vypadl mi zub. No, paráda, pomyslím si. Moje loučení s Marií je dlouhé a bolestivé. Mačká a líbá mě tak, že sykám a všechno mě řeže. Dostáváme od kluků slovenských, úžasných, džínových několik lahví borovičky na cestu a je nám zase smutno. S těmito přáteli nám bylo hrozně moc krásně, vzájemné metalové (já vím, že to zní pateticky, ale ono to tak fakt bylo) přátelství opět zafungovalo. Mávám Marii (asi v horečce) z vlaku a usínám. Pak se mi hlavou míhají šílené sny. „Asi otřes mozku“: slyším několikrát nad sebou. Pak už neslyším vůbec nic.

„Kde to jsme?“: zakřičí najednou Jana. „Doprdele, Havlíčkův Brod“: čte nám Kytka z cedule na nádraží. Jediný Prcalík zase nic neřeší a vtipkuje, že jsme taky mohli skončit na Ukrajině. Což je vlastně pravda. Jdeme ven a ptáme se jednoho starého nádražáka. Směje se nám a vysvětluje systém přepřahání vagónů, který nikdo nepochopíme. Nemáme peníze, sílu, máme hlad a já vypadám, jako vrcholový boxer po zápase. Panu Karlovi zrovna končí směna a je to takový ten druh člověka, kterého potkáte jen několikrát za život. Pozve nás na polívku, domů, na gulášovou, od jeho stejně úžasné a milé manželky. Sedíme u nich u stolu. Čtyři otrhaní vagabundi, nemytí, jediná Jana snad vypadá trošku jako člověk. Paní je dokonce tak hodná, že vyndá lékárničku a ošetřuje mě. Nechceme být na obtíž a tak jen nekonečně děkujeme a necháme se přes všechny naše protesty odvést na výpadovku do Prahy – dáváme mu aspoň láhev borovičky, to jediné nám zůstalo. Zastaví nám parta německých filharmoniků, jedoucích z Rakouska z vystoupení. Snažím se s nimi mluvit německy, ale jediné téma, které nacházíme, tak je můj oblíbený Brahms, jehož koncert pro violu miluju a právě hraje z CD. Začíná mi prosakovat obvaz/náplast na přeraženém nose.

Jsme v Praze a Prcalík si vzpomíná, že když má někdo přeražený nos, musí se mu narovnat, protože jinak prý špatně sroste. Snažím se ostatním srabácky utéct, ale jsem slabý. Kousek od Staré Boleslavi v polích, kde nás na staré silnici vysadil jeden postarší pán, mi mí kamarádi rovnají nos. Dalo by se tedy říct, že můj obličej je výsledkem amatérských plastických chirurgů Kytky a Prcalíka, který neustále prohlašoval, že ze mě udělá Belmonda. Jana mě držela jako ve svěrací kazajce a já měl co dělat, abych udržel slzy (nos jsem měl za život celkem přeražený 3x a pořád nejsem Belmondo, tak nevím). Pak už je to pohoda. Jsme doma. Hurá.

Další rok, 1. 1. 1993 se nepochopitelně naše dvě země rozdělily. Byla to kravina, to si mysleli všichni rozumní a normální lidé. Škoda, že to tenkrát nenechali rozhodnout nás pár mladých metalistů. My to totiž měli naplánováno úplně jinak. Dali bychom si pivo, vytvořili mezinárodní objetí a pak společně zapařili na oblíbenou hudbu. Tak jsme to alespoň viděli a cítili my, dokonce jsme z toho dělení byli hodně naměkko. A taky tu borovičku, tu jsme dopili až na žal a za neustálého nadávání na Mečiara a Klause. Bylo to pro nás hodně smutné. Prcalíka jsem tehdy viděl poprvé v životě zvracet chlastem a znechucením.

Na Slovensku jsem od té doby byl mnohokrát. Miluju tamní přírodu, mám tam spoustu kamarádů, některé slovenské kapely doslova zbožňuji. Jediné, co mě mrzí je, že už jsem nikdy neviděl Marii. Zajímalo by mě, co dnes dělá, jak se má. Hej, kamarádi, kde je vám všem konec? Klidně mi napište, rád vás i po té dlouhé době uvidím. Z naší party jsme sice zbyli jen dva, ale pořád mi dlužíte jeden vyražený zub a pořádnou pařbu na Sodom, pamatujete?
------------------------------------------------------



Příběh čtyřicátý třetí - Jak jsme zčernali spolu s Root

Stojím na dolním náměstí v Jablonci nad Nisou. Je mi zima. Přitom je jaro, léta páně 1991. Čekám na Sabatha (jezdil do Jablonce za kamarádem), který má pro mě prý překvapení. Dokonce kvůli tomu volal moji babičce do baráku, ta přešla za druhou babičkou v Nové Vsi nad Nisou a ta mě zavolala z lesa. Byl jsem zrovna na jedné ze svých nekonečných pozorovacích misií. Jako milovník zvířat jsem sledoval rodinku liščat, která se usídlila kousek od tůně s pstruhy. Babička byla vyděšená, Sabath byl asi do telefonu naléhavý, jenže to on byl vždycky, když objevil novou kapelu. Konečně je tady. Předává mi, totálně zmrzlému, gramodesku „Zjevení“ od pro mě tehdy ještě neznámých Root. „Z tohohle se posereš, kamaráde!“: volá na mě přes celé náměstí a já jsem rád, že můžeme konečně do hospody. Dáváme pivko, já si prohlížím obal a platím Sabathovi dohodnutý obnos. Plnotučných a těžce vydělaných 350,- kč. Jen nevím, kde si ten vinyl přehraju. Doma mám jen kazeťák a přehrávač CD.

Jenže Sabath (ano psáno s jedním B, prý aby se odlišil od slavných Black Sabbath) byl technický génius a dává dohromady gramofon po mém dědovi, který do té doby zažil jen samou vážnou hudbu. Zabírám si všechny desky, prohrabuji se všemi klasiky a zamilovávám se nejdříve do Brahmse, Čajkovského a pak Beethovena. K desce Root se dostávám snad až po týdnu. Mám z toho obalu trošku strach. Ihned se mi doslova zarývá do mozku text pátého songu Upálení. Dokonce to jde tak daleko, že se stává naší volejbalovou hymnou. Pokaždé, když začínáme zápas, kýveme se s klukama do rytmu – způsobem, jako když volejbalisté přijímají míč a refrénové výkřiky „Jsem nevinen! To vím!“ zní nad hřištěm jako mocný válečný pokřik. Přemlouvám všechny na koncert, který ale bohužel navštívíme díky různým nástrahám a podivným situacím až po několika letech. Pořád poslouchám desku dokola, až si rodiče klepou na čelo.

Jedeme ve vlaku na Nymburk. Je zima, okolo sněží a hlavně v Praze zuří raný kapitalismus roku 1993. Minule se koncert nekonal, ale tentokrát vím, že už to dopadne. Tady v místním kulturním domě se konečně uskuteční můj sen. Thrashové období v naší partě pomalu končí. Spousta lidí se odklonila od metalu, odešla, případně se kvůli práci, rodině odstěhovala. Naše parta ale pořád ještě drží pohromadě. Root už mají na kontě tři alba a já se neskutečně těším. Vylézáme na nádraží a ihned zaplujeme do hospody. Prcalík už nemá skoro žádné vlasy a nikdo z nás netuší, že je to předzvěst jeho ne zase tolik vzdálené hnusné nemoci. Nevíme ještě nic, ale už nejsme takoví ti puberťáci jako dřív. Trošku jsme zestárli, ale navážno nikdo ještě nic nebere. Není důvod. Nymburské pivo mi moc nejede a tak radši všechny přemlouvám, abychom šli.

Před kulturákem je černo. Je to můj první blackový koncert, zatím jsem zažil jen samé thrashové chlastačky a skákání z pódia. Holky mají namalované netopýry na očích a všichni jsou nějací smutní, zahloubaní do sebe. Mám přes záda obrovskou plachtu SODOM a fanoušci na mě koukají nějak divně. „Ty vole, to zase bude něco, se poseru“: pronese do podivného ticha Prcalík. Jana se usměje na jednu slečnu, co jde zrovna kolem a ta na ní vycení zuby: „Sssssssssatáááán“. Kytka prohlásí něco o tom, že to asi budou Pražáci, že jim určitě dávaj do Vltavy nějaký sajrajty. Smějeme se tomu a pomalu se suneme do sálu. Pak propadnu navěky temnotě.

Jako předkapela se představí nějaká místní skupina, jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Není to tak důležité, protože to byl takový ten nudný uječený zábavový heavík. Pak konečně zazní, po dalších několika pivech, první tóny ROOT a já mám co dělat, abych nepadl na kolena. Přesně si pamatuji, že mě běhal mráz po zádech a odříkával jsem jako nějakou černou modlitbu všechny texty. Taky to byl pro mě první koncert v životě, kdy jsem jen stál a poslouchal, byli jsme zvyklí kroužit jako vlci pod pódiem a vrtět se jako dětská káča. Byli jsme jako mramorové sochy, všichni čtyři. Jen mezi skladbami občas někdo pronesl slova úžasu. Jana se mi schoulila pod ruku a cítil jsem, že má strach. Bylo to mocné, dokonalé a doslova pekelné. Big Boss opravdu působil jako nějaký padlý velekněz. Koncert uběhl, ani nevím jak a my se vydali ven. Nemluvili jsme, šli jsme tiše, až jsem měl pocit, že slyším tlukot našich srdcí.

Celý dav se přesunul kousek od náměstí, do jedné hospody, co měla otevřeno hodně do rána. Celou noc, až do ranního vlaku se diskutovalo, vše probíralo, holkám se postupně s navyšujícím alkoholem víc a víc rozmazávaly černé šminky na tvářích. Seděl jsem ten večer spíš stranou, trošku zahloubaný, ale věděl jsem, že bych se měl do black metalu (znal jsem do té doby jen takovou tu „VENOMOVSKOU“ klasiku), víc ponořit. Přišla ke mně nějaká nymburská princezna, dala mi pusu a namalovala mi na obličej kontury samotného ďábla. Jel jsem tak až domů, kde jsem někdy před polednem vyděsil mámu. „K obědu si to umeješ“: řekla mi poměrně nechápavě a já si drhnul zuřivě tváře Solvinou, ničím jiným to nešlo dolů. Byly řízky, já je hltal jako hladový vlk a celou dobu jsem přemýšlel o koncertě ROOT – mám ho zarytý v hlavě navěky, jako kdyby mě někdo proklel. Večer pak, po několika hodinách práce na zahradě u tetiček, jsem si do noci pouštěl album „Hell Symphony“, které mi jako již tradičně, dodal nedávno Sabath. Moje duše byla černá, jako křídla krkavců.

Pokaždé, když jezdím na chalupu do Jizerek, mám neodbytnou touhu zalézt si do pokoje nahoru, probírat se starým harampádím a ohmatanými deskami. ROOT navždy zůstanou zařazeni v předních policích. Dodnes se k jejich albům moc rád vracím. Jsou a vždy pro mě budou klíčem k celé jedné oblasti metalu. Otevřeli mi dveře do černého podzemí, naučili mě vnímat peklo po svém. Ave Satanas!
----------------------------------------



Příběh čtyřicátý čtvrtý - Ty vole, ty hoříš jako Palach!

Prcalík po několika našich společných brigádách prohlásil, že už makat nebude, že ho to štve, nezajímá a že radši bude čerpat peníze od otce. My jsem s Kytkou takové štěstí neměli. Naši živili dva neustále hladový krky na škole a Kytkova situace po smrti jeho otce byla více než šílená. Počítali jsme každou korunu, které jsme pečlivě vydělávali na různých místech, při různých zaměstnáních. Poznali jsme jak to chodí v továrnách, na poště, v úklidových firmách, v prodejnách. Někdy jsem si už přišel, že jsem prošel snad sto povolání. Jako student zemědělské školy jsem musel mít povinnou praxi-brigádu, za kterou sice platili málo, ale byl se mnou Kytka, který chodil vedle do třídy a tak se to dalo přežít. 


Bylo léto roku 1992, já stál spolu s Kytkou na vlakovém nádraží dole v Boleslavi. Měli jsme na sobě čínské kecky, roztrhané a posmutněle chudé. V ruce spacáky, v srdci únavu z nevyspání. Za chvilku přijede vlak do Chotětova, kde budeme tři neděle pomáhat o žních. Prcalík s Janou se uvolili, že si prý postaví někde kousek vedle stan a budou se na nás chodit dívat, povzbuzovat nás a vůbec se nám smát. "To jsou fakt super prázdniny, se na to příště vyseru": cedil Kytka mezi zuby. Odezíral jsem to z jeho rtů, na uších mi duněli mí oblíbení SODOM a chtělo se mi šíleně spát. Konečně jede vlak. Rozbalujeme chleba se sekanou. Chtěli jsme původně oba řízky, ale prý na ně nejsou peníze. Vystupujeme v Chotětově a jdeme do družstva. Tady se ještě nic nezměnilo, napadá mě a pomalu vplouváme do socialistického zemědělství.

"Takže pánové, začínáme v deset, až oschne rosa. Zatím si vás vezme na starost tady Franta!": hlaholí ve tváři i srdci pořád rudý předseda a šéf celého tohohle panoptika. Seznamujeme se s Frantou, který nás zavede do nějakého skladu. Tam sedí chlap, který připomíná Krakonoše. Přesívá nějaké semeno a pořád dokola opakuje: "Já mít tolik mrdky, tak to tady vošukám všechno!". Jdeme radši ven, někam do letního svítání. Seznamujeme se s pár místníma holkama, který na nás koukají jako na pouťovou atrakci, chichotají se a šeptají si jak puberťačky. Je jim sice kolem třiceti, ale chovají se tak na čtrnáct. Inu vesnice. Konečně začíná být teplo a my nasedáme na valník. Řídí ho starý šedivý podivín, který má místo jednoho chodila špalek dřeva, prý mu ho usekl kombajn. Mačká tím pahýlem plyn a drkotáme si to směr pole.

Rozdělují nás k jednotlivým kombajnům a my čekáme, kdo přijde. Kytka je přidělen k pánovi v brejličkách, je to místní, velice svědomitý a pohodový učitel. Já mám asi nejstarší kombajn a můj šéf nikde. "No Venca se asi zase vožral": říká mi pan učitel, startuje stroj a začíná podrobně Kytkovi všechno vysvětlovat. Já čekám do jedné hodiny na sluníčku v pozoru a konečně se ke mě kymácí postava s jasnou opicí na zádech. Uff, to bude zase něco, pomyslím si a Venca mi podává takovou tu leklou ruku. Je to jako se dotknout mrtvoly. "Jedem, jsem Venca vole": prohodí jen a nasedáme do starého ruského, rezavého a sotva se ploužícího kombajnu. Dvakrát za úplného mlčení obkroužíme pole a najednou Venca vyskakuje. Řve na mě do hluku otáčejících se železných soukolí: "Tak sem ti to ukázal a teď je to na tobě!" Jsem vyplašený a usedám za celé tohle lomozící monstrum. Tahám za nějakou páku a vysypávám celou hromadu zrní na zem. "Ty vole, co to je za pako?": vrací se Venca a já beru do ruky lopatu. 

Do pozdního oběda - svačiny, včetně polední přestávky házím v asi 40 stupních zrní zpět na vůz. Je mi blbě. Jediný, kdo mi pomáhá, tak je Kytka. Ten si pana učitele pochvaluje, jaká je to prý pohoda. Já pomalu asi dostávám úžeh. Jdu k maringotce a tam hezky ve stínu sedí Venca. V ruce lahváče, úsměv na tváři a na můj protest mi sděluje, že on bude na mě dávat hodnocení do školy, tak ať prej držím hubu a jdu makat. Chce se mi normálně vzteky brečet. "Zkurvený jezeďáci, zasraný prázdníny": cedím mezi zuby a pomalu se sunu zpět k tomu ďábelskému stroji. Ten den ještě málem urvu komín, kterým se sype zrní na valníky, pak jednou zabořím do kopce lištu - radlici, kterou zapomenu únavou zvednou. Jinak mi to ale docela jde. Tedy až na rozžhavený mozek. Ve dvanáct v noci je padla a my jdeme na ubytovnu. Sprcha a usínám v sedě, když dojídám již lehce zelenou sekanou. Jsem totálně vysílený a jediné, co považuji za světlo na konci tunelu, tak je zítřejší příjezd našich kamarádů. Kytka si myslí, že už spím a do tmy vzlyká nad ztrátou svého táty. Svět je kurevské místo k žití.

"Nazdáááááár nejrychlejší kombajnisti ve vsi!!!!": vpadne Prcalík do naší cely. Za ním jako vždy vysmátá Jana. "Hele, stanujeme kousek od lesa, tak doufám, že se tam uvidíme": dodává Prcalík a my ho oba svorně s Kytkou posíláme do prdele. Pak vysvětlujeme, jak se věci mají a oba naši přátelé skřípou zuby vztekem. Pak je procházka po vsi, jeden lahváč před konzumem a my s Kytkou musíme jít zachraňovat žně. Venca se překonává a přichází ve 12 hodin. Všichni už mají spoustu práce za sebou a já mám co dělat, abych mu nedal pěstí. Směje se mi hajzl normálně do ksichtu. Odemyká mi kombajn, já usedám se sluchátky na uších a začínám makat. Druhý den mi jde vše o hodně lépe. Dokonce se přistihnu, že za zvuků SODOM sekám pšenici s odhodláním. Večer jsem ale tak utahaný, že nemám náladu ani na blbý Vencovy kecy. Prcalík nás láká na pivo, ale my jdeme s Kytkou spát jak zpráskaní psi. 

Třetí den se mi klasicky rozloží všechna bolest ve svalech a na pole dojdu víceméně automaticky. Jako nějaký otrok, kus čehosi připomínajícího kus hadru. Venca přijde až ve dvě, totálně namol a já se neudržím a za slovní podpory Prcalíka, který se nám přišel smát na okraj pole, dávám svému šéfovi pěstí rovnou do tváře. Podívá se na mě takovým tím divným pohledem křiváka a jde pryč. Pak se vrátí, něco kutí na kombajnu, já ho ale příliš nevnímám, zrovna přijíždí traktor s valníkem a já musím manévrovat a vysypávat zrní. Opět protáčím SODOM. Je snad největší vedro, co jsem kdy zažil. Jsem do půl těla, popíjím občas minerálku Poděbradku. Mám takový ten pocit zadostiučinění, že jsem se za sebe postavil. Nad pole se blíží tma, slunce zapadá nad obzorem a já se dostávám kupodivu do docela dobré nálady.

Svítím do tmy, vyplaším rodinku divokých prasat. Směju se do SODOM, myslím na to, jaký by to byl guláš, a nejednou podél kombajnu běží Prcalík a mává na mě rukama. Dodá mi to ještě lepší náladu a opětuji mu pokynutím ruky stylem komunistického hodnostáře. Dokonce si stoupnu a dělám, že jsem superman. Kamarád si ťuká na čelo a skáče mi na kombajn. Ukazuje dozadu. Otáčím se a padne na mě děs. Dole od řemenů, které se začaly na tom starém ruském monstru prokluzovat, začal kovový kolos hořet. Otevírám okénko a řveme na sebe s Prcalíkem. "Ty vole, hoří ti kombajn!": křičí můj spolubojovník do blikajících světel a ohně. Pokouším se otevřít dveře do kabiny, ale nejde to. Nejdřív si myslím, že jsou zaseknuté, ale když Prcalík vyleze nahoru, zjišťujeme, že mě ten kretén jako pomstu zamkl na visací zámek. "Sežeň Vencu nebo tady uhořím": skoro brečím strachy a pokouším se proskočit přední sklo. Prý jsem vypadal jako žába, rozplácnutý a rozplizlý, s tváří deformovanou a se strachem v očích (říkalo se pak po letech v klidu v hospodě). 

Nemůžou toho debila sehnat. To už stojí všechny kombajny, přijeli i hasiči a svlažují můj stroj i moji uvězněnou maličkost v rozžhavené kabině. Než najdou všichni kleště a ucvaknou zámek, chytne mě plamen lehce záda a vlasy - a mám pocit, že polykám oheň. Konečně vysvobozený padám hubou do černé půdy. Kolem svítí kužely světel a najednou mě vezou na pohotovost. Z dálky slyším, jak Kytka říká Janě, která mě pořád hladí po ruce: "Ty vole, ten hořel jak Palach!" Samozřejmě jsem se ihned stal cílem posměchu jak lékařů, tak sester. Něčím mi to namazali, ovázali a odvezli zpět do družstva. Bolelo to jen trošku, díky otupujícím lékům. Usínám a když se pak ráno poměrně brzy probouzím, ve spacácích musím cestou na záchod překročit Janu i Prcalíka. 

Nějak nevím co dělat a tak jdu normálně s Kytkou na pole. Přijede stará škodovka, vystoupí rudolící šéf celého družstva a máme spolu dlouhý rozhovor o tom, jak nemám nikde nic říkat, že jsem jim způsobil nějakou tu škodu apod. Jsem prohlášen nevinným, ale do konce brigády už nepracuji a jsem spíš u lesa s kamarády a pivem. Hodnocení do školy sepíše sám pan předseda a je vynikající. Jana mě poprvé od mého dětství ostříhá podle kastrólu (doslova) a vypadám jako debil. Stydím se moc a i ve vedrech nosím oranžovou kšiltovku Tatra. Moje metalová čest je hodně pošramocena a když celé tohle šílenství skončí, musím v Boleslavi k holiči. Jdu bohužel, díky ohořelé lebce, úplně dohola. Na akcích vypadám jako exot a neustálé hlášky o skinheads mi lezou krkem. Vlasy pro mě byly hodně důležité, byly vyjádřením rebelie, prostředkem, potřebným pro pořádnou pařbu na koncertě, poznávacím, mnohdy mastným znamením. Jo, obrečel jsem je, přiznávám.

Jsme všichni pozváni na dožínky, kde se sežereme jako psi - jsem tak trošku za hrdinu, ještě jim prý nikdo o žních nehořel. Opilý se potácím na záchod, kde stojí Prcalík a mlátí Vencu do obličeje. "Ty hajzle, tys mi málem zabil kamaráda": dává mu další a další ránu. Musím ho odtrhnout a vyvést ven, jinak by ho snad zabil. Uklidňujeme se na schodech před sálem. Jdu pak tančit na nějakou místní kapelu, která mě svým projevem dost irituje. Je mi to jedno, jsem rád, že jsem to celé vůbec přežil. Přezdívky Palach jsem se několik měsíců zcela pochopitelně nezbavil. Vlasy mi časem dorostly. Jen když okolo Chotětova dodnes občas jedu autem, tak mě zamrazí v zádech. A do kombajnu jsem už v životě nevlezl. Zbylo mi jen oprávnění s dodatkem k řidičskému průkazu. 
----------------------------------------

Příběh čtyřicátý pátý - Kazetový útok na Jeleniu Goru

"Ahoj kluci, tak připraveni?": hlaholí Jana do slunečného prázdninového dne. "Jasně, že váháš": odpovídá Prcalík. Jako jediný má zase jen kraťasy, peněženku, pas a černé brýle proti sluníčku. Prý nic jiného nepotřebuje. Jak by taky ne, když mu všechno pokaždé odtaháme, mumlám si pod vousy. Je pět ráno a čekáme na autobus do Jablonce nad Nisou. Tam přestoupíme na spoj přímo do Jelenie Gory, polské to Mekky kazetových trhů. Z Mladé Boleslavi jedeme jen čtyři, ale cestou nabírá tenhle courák další odžínované exoty, kteří se rozhodli utratit své těžce vydělané peníze za pár chvilek radosti nad novou hudbou. "Mě se chce chcát": už zase otravuje řidiče Prcalík a nějaká paní se ohrazuje, že je to už potřetí. "To ti mám jako nachcat do batohu?": nedá se náš kamarád a já přemýšlím o tom, proč pořád všechno tolik vyhrocuje. Raději nasazuji na uši walkman značky Sony (taky od Poláků) a snad po tisící přehrávám Arakain - "Thrash the trash" (1990), nahrávku, kterou jsem dostal od Jany k vánocům. 

Jedeme směrem na Turnov, kroutíme si to serpentinami do Jizerek. Prcalík s Kytkou na zadních sedadlech dělají, že jsou piloti a bzučí hubama, že se zase všichni otáčejí. Pak ten den nebývale veselý Kytka vytáhne pivo a v tom teplu mu vypění na opuchlého pána s nůší. Následuje výměna názorů, já se snažím studem vstřebat do sedačky. Jana kroutí hlavou a pak mi pošeptá, že je moc ráda, že si sedla vedle mě. Působím asi solidně, mám brýle a to se počítá. Dávám jí pusu na tvář a až do Jablonce nad Nisou si představujeme, co si všechno koupíme. Nápadů je spousta, realita našich peněženek omezená. Nevadí to, jde i o ten zážitek, o to že jsme spolu. V Jablonci nad Nisou je nad autobusovým nádražím hospoda se zaplivanými schody před dveřmi a partou punkerů, kteří už jsou docela našrot. Jeden má na rameni potkana a všichni pak jdeme svorně na autobus do Polska. Nějaká opilá punkerka se mi snaží propíchnout ucho připínacím špendlíkem, ale nedám se. 

Na hranicích nás kontrolují úplně všechny. Zapisují si doklady, nějaké punkáče si i fotí. "Konečně Polsko!": pronese do šumu cinkajících lahváčů korpulentní paní v letech, která si jede pro nějaké oblečky. "Mrdáááááááááááát": řve Prcalík a já si říkám, že to dneska bude stát zase za to. Stavíme ještě asi třikrát na záchod, což vzhledem k počtu několika málo kilometrů vypadá na opožděný courák. Konečně Jelenia Góra. Všichni se vyhrnou z autobusu a rozprchnou se po okolí. Každý už ví, co a jak. Já taky, už jsem tady byl několikrát. Zavedu své kamarády do tržnice, kde na dekách na zemi, ale i na stolech a vůbec všude leží tuny metalového materiálu. Na své si přijde každý. U nás v Čechách předražené kazety, CD i trička tady vyjdou na pár stovek. Jsme ve svém živlu a kupujeme jako diví. Ten seznam různých skvostů, artefaktů, mnohdy v šílených kopiích a kvalitě nám dělá takovou radost, že nevycházíme z úžasu. Co na tom, že někdy jsou na páskách songy zkrácené, trika ušitá nakřivo. Jsme v ráji a nechceme si to kazit.

"Jsem na suchu": hlásí Prcalík, který má v ruce igelitku plnou kazet a pár CD. "My taky": odpovídáme svorně a najednou nevíme co s časem. V nedaleké hospodě vybalujeme všechny úlovky a zjišťuje prvních pár podvodů. Prcalík to tak nenechává a jde zpět na tržnici. Tam se hádá, řve slova jako: "Švině polskýýý", kurva, kurvy kurvááá". Pak jen z dálky vidím, jak za plentou vylézá obrovská postava polského válečníka, který našeho přidrzlého kamaráda jednou ranou uzemňuje. Jdeme mu na pomoc, ale Poláků je nějak moc (inu jsme v Polsku a tak se není čemu divit). Utíkáme a ocitáme se na kruhově obestavěném hřbitově. Tady je klid, pohoda, ticho. Strávíme zde zbytek času, už hladoví a bez piva. Cestou do Jablonce si Prcalík neustále mne napuchlou tvář, my mu říkáme, že si za to může sám, on nám nevěří a v tomto rozhovoru dojdeme pěšky k nám na chalupu do Nové Vsi nad Nisou. Házíme jen rychle igelitky do chodby a valíme to dolů do hasičské hospody. 

Hraje tam nějaká místní kapela, něco šílenýho, ukníkanýho, falešnýho, debilního. Prcalík se zvedá a protože objevil v kapse ještě 500 korun, jde za zpěvákem a platí mu za to, aby prý držel radši hubu. Pak už je to o pivu, o tom, co si kdo koupil, kdo co komu nahraje. Sednu si chvíli bokem, sleduji své kamarády a přeju si moc, aby to nikdy neskončilo. Jsme fanatici, hudební fanoušci, které nevytrhne z debaty ani jeden místní vesnický chlapec, který má neskutečnou touhu se prát. Nakoupíme radši lahváče a jde se na chalupu. Rozložíme před domem všechny igelitky, já vytáhnu ze stodoly halogen a kazeťák a skoro do svítání se pouští samé pecky. Nad loukou se ozývají výkřiky o MEGADETH, SODOM, DEATH, KREATOR, BATHORY........a v přehrávači se střídá legenda s legendou (což jsme tenkrát ještě nevěděli) 

Druhý den odpoledne, když dorazíme do Boleslavi na panely, jsme tajemní a nechceme nikomu prozradit, co jsme nakoupili. Kopírujeme jen těm nejlepším kamarádům. Musíme si do další návštěvy Polska zachovat status těch, co se toho nebojí a udělají pro muziku cokoliv. Prcalík všem tvrdí, že vymlátil hospodu Poláků a všichni se tomu ještě dlouhou dobu smějeme. Tentokrát se kazetový útok na Jeleniu Goru opravdu povedl.
----------------------------------------



Příběh čtyřicátý šestý - Zachmelíme?

Vylezu z autobusu na Florenci a nechce se mi věřit, že jsem sám. Nikdo se mnou nechtěl vyrazit. Prcalík s Kytkou se mi dokonce smáli a Jana musela do práce na inventuru. Mám i přes šílené vedro džínovou vestu a vlastnoručně vyrobené tričko Saxon. Asi všichni jeli vlakem, mumlám si a sestupuji po schodech dolů do podchodu na metro. Po pravé straně odchytávají veksláci (nebo spíš bývalí) vesničany a nutí jim zaručeně kvalitní zboží. Míjím je bez pozornosti. Můj zrak padne na postavu v džínových kraťasech, s výrazem i vizáží Jima Morrisona. Na tričku také obrovský nápis Saxon. "Zachmelíme?": zařve na mě tak, že se až leknu. "Tak jo!": odpovím. 

Říkali mu Rybízek a vzal mě do nějakého pajzlu kousek od Štvanice. Zažil jsem do té doby spousty podobných setkání, komunita metalistů držela pohromadě, kamkoliv jste přijeli, tak o vás bylo postaráno. Můj nový kamarád samozřejmě neměl peníze, zato znal snad každého, koho jsme potkali. "Jdete na RUNNING WILD?": ptám se, aby řeč nestála. Kolem mě sedí samé máničky, ale jsou to spíš příznivci Plastic People of the Universe, než metalisti. Někteří kývou hlavou, jiní odmítavě mručí, prý to není dost underground. Sedám si tedy ke stolu fanoušků, kecáme o muzice a Rybízek na chvilku mizí. Pak se znovu objeví a říká mi: "Doufám, že nemáš lístek, jdeme zadarmo!" No, nemám, zato mám dvě výplaty z brigády a jestli to takhle půjde dál, tak nebudu mít nic, přemýšlím si pro sebe. Pak bez připomínek kupuji všem další pivo. Platil vždy ten, kdo zrovna měl peníze. 

Jdeme pomalu ke Štvanici. Kousek vedle na trávníku komediant Kočka a jeho rod právě roztáčí autodrom. Opilá parta vlasatých příznivců RUNNING WILD je zaujata a už si to řítíme na autíčka. Pak se odehraje asi půlhodinová jízda několika maníků, kteří do sebe naschvál bourají, převracejí auta a vůbec dělají samé nepěkné taškařice. V ruce lahváče, šílený smích, bordel. Najednou někdo vypne elektriku a vyhánějí nás pryč. "Kurvy": pronese mezi zuby Rybízek a jdeme na to. Zadním vchodem, kde hlídá nějaká asi stoletá paní. Prý jeho příbuzná. Jsme uvnitř a já se hrnu úplně dopředu. Od RUNNING WILD sice znám jen "Death or Glory", ale miluju tohle album natolik, že musím být hned pod pódiem. Zazní první tóny a já vlastně celý koncert jen neumělou angličtinou řvu. Uteče to jako voda, já jsem splavený, utahaný a nemůžu mluvit. Jde se zase na pivo.

Probíráme koncert, jsem na vrcholu blaha a jak se dostáváme do nálady, napadne Rybízka, že půjdeme do nějakého "super podniku u Václaváku". Vydáváme se na cestu. Jde s náma pár dalších mániček, věkový průměr kolem 40 - 50 let, pro mě starý páky. Usedáme do hospody, je to šílený pajzl, kolem stolu samej vousáč a vlasáč. Jsem tu jednoznačně nejmladší. Piju, piju, blábolím. A pak se ozve: "Tak vstáváme mladej, konečná!": a nade mnou stojí průvodčí. "Kde to jsem?": ptám se zmateně. Je mi sděleno, že v Mladé Boleslavi. Vystoupím z vlaku a jsem šíleně vyděšený. Kontroluji si všechny věci, různé části těla, ale zdá se vše neporušené. Jdu ranní šedivou ulicí skrz Mladou Boleslav a pomalu si vzpomínám. Jen to okno od Václaváku až do Boleslavi ne a ne naskočit. Doma usínám hned, nechci ani jíst.

Koncert RUNNING WILD v roce 1991 patřil k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě zažil. Dlouho o tom všem vyprávím. Jen zamlčuji moji cestu zpět do Boleslavi. Máma mi sehnala na léto brigádu u jedné úklidové firmy v Praze a já každý den dojíždím autobusem. Třetí den, kdy se mi skoro přehoupává únava v sen jdu na metro na Florenci. "Zachmelíme?": zase se ozve. "Nemůžu, musím makat": odpovím a je mi řečeno, že makají jen srabi. "Musím vydělávat na kazety, CD, na pivo, něco na školu": snažím se téhle máničce bránit. "Dobře, odpoledne na tebe počkám": ještě za mnou křičí Rybízek a já se modlím, aby tomu tak nebylo. Odpoledne se mi povede uniknout. Brigáda za pár dní skončí a je na několik týdnů klid.

Mám konečně volno a jdeme v Boleslavi s klukama podél Jizery. Je léto, házíme žabky a smějeme se Janě, který to vůbec nejde. Prcalík se rozeběhne a v oblečení skáče do vody. Bláznivé léto roku 1991, skáču taky. Kytka si natrhl kraťasy až do krve o větev. Stejně se tomu řehtáme - "natržená prdel, natržená prdel, řveme nad hladinou!" Přeplaveme Jizeru, veselí, mladí, nespoutaní. "Hele, vole stan!?": křičí Prcalík. Není to stan, je to bouda, takové to přístřeší, které si stavějí bezdomovci. Vylézá z něj Rybízek, s nějakou ošklivou, očividně fetující (asi toulen) paní s vykotlanými zuby. Seznamujeme se a je mi vysvětleno, že ho Lenka (tak se to nešťastné stvoření jmenuje), nalákala do Boleslavi. Dáváme jim pivo a u ohně pak dlouho do noci kecáme. Rybízek by asi nebyl nikdy tím, na koho bych si kdy vzpomněl, jenže tenhle rebel bez příčiny v sobě měl velký kus svobody. Jako mladí jsme mu to samozřejmě záviděli.

On totiž načichl v Praze undergroundem, četl knihy, které jsme my neznali, poslouchal pro nás do té doby neznámou hudbu. A tak nám ten bezdomovec s postavou a vizáží Jima Morrisona doplnil vzdělání. Vozili jsme mu tam na kole svačiny, pivo, do nocí poslouchali jeho vyprávění o Kerouackovi, o Bukowském, o jeho oblíbeném Hemmingwayovi (který nás ve škole štval). Objevili jsme DOORS, omluvili se v duchu svým rodičům, že nám přišli PINK FLOYD utahaní a nudní. Vzpomínám na tuhle postavičku hrozně rád. Jenže jak známo, Příběhy mrtvého muže nejsou jen veselým tláskáním, i Rybízka dohnal jeho život.


Černou kroniku jsem v zimě 1991/1992 příliš nečetl. Mě noviny nikdy moc nezajímaly. Jenže otec si je u oběda položil zrovna s touhle stránkou navrch. Černobílá, zarostlá tvář připomínala výrazem opravdu Jima Morrisona. Táta odešel na odpolední do práce a noviny si vzal s sebou. A tak si snad poprvé v trafice kupuji svoje. Doslova běžím na panely, kde všichni díky zimě jen postávají. Jde mi od pusy pára a živě diskutujeme zda je to Rybízek. Na papíře, černé na bílém, hnusně a zimomřivě do světa září slova o tom, jak byl dole pod městem u řeky nalezen mrtvý, umrzlý bezdomovec, jinak bývalý otec, původně manžel, konstruktér v ČKD, 42 let. Chvíli stojíme, držíme tak nějak automaticky minutu ticha. Pak do toho smutku pronese Kytka: "Zachmelíme?". Smějeme se jako blázni a ten den v hospodě U Dubu znovu vyprávíme všechny příběhy, které nám kdy Rybízek řekl. 

Hej Rybízku, ty vole, zatím se mi daří dobře. Jen někdy, když se jdu projít s rodinou kolem Jizery, tak mě ti popadne taková divná nálada. Jako bych každou chvíli čekal, že vykoukneš za stromem, zavoláš to svoje: "Zachmelíme?". Já se pak všem omluvím a znovu se ponoříme do nekonečné debaty o knihách, o hudbě a k tomu dáme pivo Podkováň (už ho zase vaří). No jo, ty starej blázne, občas si na tebe vzpomenu. Tak zatím. 
------------------------------------------------

Příběh čtyřicátý sedmý - Vypadněte odsud, vy oškliví okultisti!

Naše rodiny se s Kytkovými rodiči znaly už dlouhá léta. Mému kamarádovi nedávno spáchal jeho táta (kterýmu jsem říkali Starej tygr, podle krásně žíhaných vousů) sebevraždu. Navrhl jsem mámě, jestli by nemohl Kytka se mnou na chalupu. Škola nám končila brzy a takové dva týdny v Jizerkách, za zvuku cinkotu lahváčů, za povalování se, poslouchání muziky by mohly mého spolubojovníka přivést na jiné myšlenky. Má milá, vždy tak hodná máma souhlasila, samozřejmě s tím, ať na něj dám pozor, ať moc nepijeme, ať si tam nevodíme cizí lidi atd. apod. aj. Byl jsem schopen slíbit cokoliv. A tak za jednoho červencového rána, kdy jsem několik dní předtím dostal svoji první dvojku na vysvědčení v životě (nojo no, byl jsem tak trošku šprt). jdou směrem k vlakovému nádraží dvě džínové postavy. Na nohou kecky od Poláků, každý bágl a Kytka navíc tašku s kazetami.

"Sabath mi tam hodil nějaký dobroty, spoustu jsme toho ještě vůbec neslyšeli": říká mi do kroku kamarád a tentokrát jsme tak trošku škodolibě rádi, že Prcalík nemůže. Poslední dobou nám, jak už to tak v partách bývá, leze trošku na nervy. Jana pracuje a tak jsme ochuzeni i o dívčí společnost. "Satan s vámi!": ozve se z vedlejší ulice. Je to Sabath, že prý ještě dvě kazety zapomněl. Hází nám je na vrch do tašky, my děkujeme a přidáváme do kroku. Jede nám to za chvíli a nestíháme ani pivo. Vlak drkotá, supí směrem do Turnova, tam jedno pivo a přestupujeme na jablonecký courák. Do kupé si proti nám sedne dvojice usmívajících se cácorek a já se snažím být vtipný. Nejet holky dál do Liberce, mohly jsme mít na večer kamarádky.

Suneme si to do kopce a těšíme se na pivo. Otvírám zatuchlinu dlouho nevětrané chalupy, beru sekačku a jdu rovnou sekat. Pak dříví a je večer. Vytáhneme kazeťák před dům, basu Kláštera, piva, co zrovna pijeme a začneme probírat Sabathovy kazety. Ten večer jdeme spát až hodně dlouho. Pořád nutím Kytkovi samý death metaly a on by radši něco jinýho. Usínám a slyším, jak nahoře na půdě kamarád dlouze brečí. Mě se taky stýská. Druhý den jdeme 4 kilometry do krámu. Bereme tunu rohlíků, chleba, točený salám, pivo a několik litrů mléka, na kterém jsem celý život závislý. 

Dáváme si ranní volno, polední siestu a pak Kytka vkládá v jeden moment do přehrávače MASTER'S HAMMER, nejdříve kupodivu album Jilemnický okultista. Zvedá mě to z lehátka, musím si jít prohlédnout kazetu. Originál! Čteme texty, necháme se unášet příběhem a dlouho hrajeme do zblbnutí jen tuhle desku. Už svítí lampa, les za chalupou šumí a my řveme do tmy texty. Ukřičíme se do úplného vyčerpání. Pak ležíme před chalupou, do zad nás chladí pečlivě posekaný anglický trávník. Snad Kytka aspoň na chvilku zapomene, říkám si a jde se spát. Za chvíli slyším jen hlasité chrápání.

Další ráno objevujeme druhé album s názvem Ritual. Stává se z něj na dlouhé měsíce pro nás modla, kult. Známe jej nazpaměť. To ale ještě nevíme. Zatím dumáme nad tím, že by to chtělo na dovození atmosféry navštívit místní hřbitov. Jak přibývají piva, myšlenka se stává nápadem, nápad pak realitou a my jdeme po asfaltové silnici kousek nad Smržovku, kde je v kopci bachratá věž kostela. Pod ní hřbitov, plný německých a polských jmen. Usedáme na zídku, broukáme si slova od MASTER'S HAMMER a jsme hrozně tajemní. Občas zaštěká pes, jinak je ticho, až podivně čistý klid. Stáváme se Jilemnickými (nebo spíše Smržovskými) okultisty a seskakujeme mezi hroby. 

Nic se neděje, jen za chvíli uslyším mezi námi pořád odříkávanými rouhavými texty obyčejnou modlitbu. Je to Kytka, který poklekl před kříž uprostřed cesty. Děkuje svému tátovi za všechno, pláče za něj. Nechávám ho o samotě a usedám stranou na lavičku. Koukám do krajiny, kde někde v dáli houká vlak. Rozléhá se to a dostávám se do zvláštního stavu. Jako bych létal v beztíži. Nevím, kolik uběhlo času, ale z rozjímání mě vytrhne až stín v kuželu světla lampy.  "Vypadněte odsud, vy oškliví okultisti!": zní takovým tím přiteplalým hlasem a my otočíme tváře směrem, odkud zvuk vychází. Naklání se tam postava v kutně, ruce sepnuté. Lekneme se neskutečně, ale stojíme jako solné sloupy. Chlap přeskočí ladně zídku, a už mě drží za ruku. Krve by se ve mě nedořezal. "My nic, my jen....": snažím se ve svých skoro sedmnácti říct na svoji obhajobu. "Chodí mi sem vám podobní a ničí náhrobky": pokračuje kněz místního kostela, jak se záhy dozvídáme. 

Nevím, jestli za to může můj obrýlený obličej nebo vyděšený Kytka, který si myslel, že vyvolal ze záhrobí svého tátu, ale nakonec nás vzal pan farář na milost. Usedáme na schody před kostel, to abychom nechali aspoň v noci mrtvé spát a povídáme. Nejdřív ostýchavě, pak přátelsky, až se z toho stane zajímavý rozhovor. Když člen katolické církve zjistí, že jsme posluchači metalu, lehce znejistí, ale pak mu vyprávíme o Jilemnickém okultistovi, jehož příběhu jsme právě plní. "Tam jsem dělal předtím, než mě převeleli do Smržovky": nadšeně povídá náš nový přítel. Diskutuje se o víře a pak nám vypráví dlouhý příběh o spiritualistech, prý ho četl někde na faře, ve staré knize. Jsme tím tak zasaženi, že si ihned řekneme, kam další den ráno vyrazíme. Následuje jedno pivo před chalupou a rychlý plán výletu.

Nejdřív jedeme do Jestřebí, kde nalézáme jen pár pamětních desek tkalcům. Jinak nic. Potom Jilemnice, ale v muzeu mají zavřeno a paní u vchodu nám nechce poradit. Jsme zmatení a naše nadšení pomalu opadává. Každý si dáváme do sluchátek jedno album MASTER'S HAMMER a sedíme u kašny do pozdního odpoledne. Vzdáváme to. Čekáme raději na autobus a těšíme se na pivo. 

Z uličky vedle nádraží vylézá asi snad stoletý děda a šourá se o hůlce k nám. "Copak mládenci, kam jedete?": ptá se skřehotavým hlasem. Je to zase na mě a tak mu vyprávím celý náš příběh. Chvíli ten svraštělý stařec kouká zaskleně do dálky, jakoby hledal někde za obzorem vzpomínky a pak pronese: "Jo před válkou, to tady byli ještě Němci, to jsme nějaké ty spiritualistické seance pořádali, to jsem byl mladej, to tam chodila taková...jak vona se jmenovala, jo, Blaženka...měla takový krásný poprsí...já bejval za mlada docela štramák....a to jsme si sedli, zhaslo se, rozsvítili se svíce a sepnuli jsme ruce. Vobčas se někdo ozval ze záhrobí (znělo to dutě, jako ze "záuhrobííí"), ale bejval tu jeden, ten byl hodně dobrý médium...." Pak se zničehonic otočil a pomalu se zase ploužil  pryč. Znovu se otočil, pokýval hlavou a zase se nás zeptal, kam jedeme a co tady děláme.

Už nám jel autobus a tak si s dědou zamáváme, my rukama, on holí a na chalupě máme o čem dlouho vyprávět. Celý večer střídáme obě alba MASTER'S HAMMER pořád dokola. Usínáme a mě se zdá o šedé postavě mého dědy, jak mě přišel pozdravit. Mám krásný, šíleně úžasný sen o svém dětství, jak jsem svého dědu, pro mě poloboha, omylem bouchl do zlomené nohy a on mě za to, že jsem se omluvil pohladil po tváři. Pak jdeme po louce, držíme se za ruce, on mě zvedne a já cítím z jeho tváře tabák a kolínskou. Dá mi pusu a poškrábe mi celý obličej. Výskám radostí. Pak se probudím, sednu si a na tvářích mám slzy - celé mé staré tričko Slayer, které nosím na chalupě na spaní, je mokré. 

Oba jsme s Kytkou zažili několik šíleně zvláštních dní. Pomocí hudby, asi i piva a přírody jsme se dostali do až éterického stavu. Za dlouho, až po několika letech, mi Kytka vyprávěl, jak to pro něj bylo uklidňující, jak mu to pomohlo se vyrovnat s odchodem jeho otce. Když jsem za ním byl v nemocnici, to už z něj i mě byli velcí chlapi a on měl na kahánku, tak mi zmateně prozradil, že měl podobný zážitek jako já. Táta se s ním ve snu přišel rozloučit. Objal jsem ho silně, až se mi málem rozpadl v náručí a viděl ho ten den naposledy. Ale o tom až někdy jindy, jestli na to vůbec budu  mít někdy sílu.

Měl jsem tenhle příběh někde vzadu v hlavě, uložený ve vzpomínkách, dlouhých 24 let. Snad mi to můj kamarád promine, že jsem ho sepsal. Já nemohl jinak, muselo to zkrátka ven. Jak ho znám, tak by se tomu jen zasmál. 
-----------------------------------------



Příběh čtyřicátý osmý - Padla kosa na kámen

Stál jsem na nádraží v Mladé Boleslavi a čekal na své metalové spolubojovníky. Ve stánku už prodávali pivo. Otevírali už v deset. Chtěli jsme si ten den užít, proto se vyráželo takhle brzy. 30.6. 1992 se mi měl změnit svět. To jsem ale ještě ráno, postávající, bloumající a sledující ranní opilce nevěděl. Hrne si to ke mě Kytka s Prcalíkem, prskajícím sprostá slova. Jana se zase někde zdržela. "Jste jak švábi na pivo": usmívám se. "Ale hovno": odpoví mi víceméně jen tak, aby řeč nestála Prcalík. Jsme vybaveni penězi, několika lahváči a kluci bání z cigár jako fabrika. Nad hlavami se vznáší oblaka dýmu a pivo nám rozehřívá těla. Je červen, škola končí a my jsme s Kytkou ve druháku. Provařený boleslavský metalový ksichty. Tak nám občas říkají.

Ve vlaku si sundávám boty, což budí všeobecné pohoršení. Kytka mi je chce vyhodit z okýnka. Směju se a mám nohy propletené s Janinými. Není v tom nic sexuálního, tohle máme mezi sebou dávno vyřešené. Kluci pochrchlávají - možná kašlou až moc, pomyslím si, ale nic nám nemůže zkazit náladu. Těšíme se moc. Jedeme do Prahy, kde ve Sportovní hale vystupují NAPALM DEATH, OBITUARY a DISMEMBER. Nejdřív nikdo nechtěl jet, na mé kamarády, snad s výjimkou Kytky, to bylo moc tvrdé, uřvané, zlé. Na hlaváku potkáváme podobně prokleté maníky. Zdravíme kluky z Jablonce, ťukáme si s krásnýma holkama z Liberce. Přijeli jsme stejným vlakem. Všichni kouří a vtipkují. Pár vesnických to pojalo po svém a ulehá mezi bezdomovce a feťáky na trávu. Naplňuje mě taková zvláštní pohoda, klid, možná až melancholie. 

Jak se jmenovala hospoda kousek od Sportovní haly si nepamatuji. Vím jen, že jsem se celou dobu motal kolem jedné liberecké dívky, lákal ji na chalupu a vůbec jsme si hlavně z mé strany rozuměli. Po vzoru Prcalíka jsem ji skoro ukecal. Jenže mi mizí v davu, to když jdeme v houfu do haly. Jsme tu brzy. Tlačíme se, je mi až mdlo a chce se mi hrozně na záchod. Ztrácím všechny své kamarády a jsem na koncert sám. Přede mě si stoupne asi sto padesáti kilový mamut a nic nevidím. Proklouznu skoro až k pódiu a strávím tam celý večer. DISMEMBER mě rozsekali, OBITUARY uhranuli. Do té doby převážně thrashový maniak se ten večer změnil ve smrťáka. Padla kosa na kámen a já hnil zaživa, chřestil kostmi. Užasle jsem koukal na výkony obou kapel a plnil si jeden z největších hudebních snů. Skvělé to bylo. Jen NAPALM DEATH na mě byli už moc tvrdí, nepřístupní, nepochopil jsem je. Během jejich setu jsem potkal u záchodů (prodral jsem se blbec tím snad desetitisícovým davem a nemohl zpět) "moji" libereckou kamarádku a strávili jsme raději jejich vystoupení ve vzájemném velmi příjemném rozhovoru. 

Koncert končí, vyhánějí nás ven a já pořád nemám u sebe své kamarády. Jsem zmatený, hladový, vyčerpaný. Znovu ztrácím krásku z Liberce a nadávám jak špaček. "Kurva, kde zase jsou?": kleji. Konečně jdu ven, dýchám čerstvý vzduch a tam naproti mě sedí na zídce jak nějací modří holubi mí kamarádi. "Ty vole kde seš?": ptá se ihned Kytka a pak se dozvídám, že všichni odešli už po první kapele. Oni, ten pro mě absolutně naplňující a vlastně i do budoucna směřující zážitek, prokecali venku. Jsem z nich zklamaný, naštvaný. Je mi vysvětleno, že to bylo moc tvrdé, nikdo z nich to nechápal a že stejně jeli vlastně jen kvůli mě. Bylo mi z toho smutno. Potřeboval jsem něco k pití a tak jsem zašel do non-stopu a tam utratil 180 korun za dva rybízové džusy. "Zasraná Praha": prskal jsem naštvaně.

Mumlal jsem to asi moc nahlas, protože to slyšel nějaký místní, na svoje město hrdý metalista a tak jsem dostal pár facek. Nechtělo se mi prát, pořád mi vrtalo hlavou, proč jsme se najednou s kamarády tak hudebně vzdálili. "Kubo, nic si z toho nedělej, vynahradíme si to na nějakým thrashi": obejme mě Jana kolem ramen a já se pomalu rovnám do pohody. Jdeme do hospody, chlastáme jako o život a já v tom alkoholově pokřiveném světě zjišťuji, že jsem právě zažil nějaké prozření, bylo mi, jako by mě navštívila samotná smrt (tak jsem si to opravdu představoval). OBITUARY s DISMEMBER pro mě byli koncertem, zásadně měnícím - ovlivňujícím můj hudební vkus. Pořád jsem všude v ulicích, to když jsme vrávorali v chuchvalcovitě bílám ránu zpět na vlak, viděl postavy v kápích, s kosami, s kutnami na hlavám, bez tváře. 

Vlak zastavil v Boleslavi, my šli společně na sídliště. Mlčeli jsme. Unavení, ztraceni ve vší té šedi. Nad Škodovkou začínalo svítat a mezi komínem a kopcem Chlum se rozlila rudá záře. "Tak jo, tak se mějte": pronáším do šumění lehkého větru. Odpovědí mi je jen zamumlání. Uléhám do postele, alespoň na hodinku, předtím, než budu muset zase makat v Sovinkách v sadu. Vidím pořád zahalené temné éterické postavy, s tím usínám. "Tak vstávat mládenci!": rozdrnčí se pokojem. Ve dveřích stojí máma, směje se a mě je na umření. Celý den sekám trávu, češu, co už dozrálo a těším se večer na Radouč, na panely. Stane se tak a já jediný z naší party vyprávím o tom svém zásadním životním koncertě nadšeně. Až po letech, jak už to tak bývá, mí přátelé ve zbrani vše přehodnotí a do svých příběhů vnáší včerejší večer jako skvělý. Já vím ale své. 

Aniž bych věděl proč, aniž bych tušil jak, aniž bych jakkoliv chápal, ale 30. 6. 1992 jsem zcela propadl hudební smrti. Pro mě zásadní datum v životě, při kterém se mé cítění extrémního metalu zlomilo, přetvořilo a padlo jako ostrá kosa na kámen. Měl jsem už sice doma spousty desek se smrtícím kovem, ale docenil jsem je právě až po tom zvláštním červnovém výletě. Stál jsem na prahu změny, byl jsem jako hrdina Kavkovy povídky, který se stane pavoukem. První sice byli VADER, pak KRABATHOR, ale byli to právě DISMEMBER a OBITUARY, kteří mě svedli úplně na temnou stranu. Od té doby jsem sice dál poslouchal thrash metal, ale moje mysl se stáčela čím dál tím víc ke starých opuštěným hřbitovům. 
--------------------------------



Příběh čtyřicátý devátý - Milá Sally....

"Ahoj, jmenuji je Nora a můj přítel se do mě nevejde...ty vole já se z toho už poseru": glosuje Prcalík vymyšlený příběh z tehdy velmi populárního časopisu Mladý svět. Nikdo z nás ho nekupoval, přišlo nám to hrozně debilní, ale měl nějakého kamaráda, který mu jednou za čas přinesl celý štos, ze kterého byla ale vystřižena prsatá Samantha Fox. "No třeba jí ho přítel strká jinam, jsou takový případy": směje se Jana a nám je všem hrozně dobře. Vytahuji ze staré síťovky od babičky několik piv a jsem pochválen až se červenám studem. Dneska hlásili velké vedro a zdá se, že předpověď nelhala. Jsme na severní straně panelů, hezky ve stínu a pořád přemýšlíme, že se vydáme na Švarďák, což je zatopený lom kousek nad Boleslaví. "Jedem, ale Noru si vezmu s sebou": řekne Prcalík a pro nás je to jak povel, znamení k odjezdu.

Beru Janu na rám a šlapu do kopce jako zběsilý, funím jí na záda a koukám do výstřihu. Někde sehnala nátělník Slayer a pro nás se tím stala zase na nějakou dobu objektem krásných snů. Kytka s Prcalíkem už se dávno koupu, když přijíždíme. Jsem zpocený, udýchaný, ale adrenalin mě nabíjí energií a tak skáču rovnou po hlavě do lomu plného vody, písku a kachen. Přeplavu tam a zpět, já byl vždycky vodní tvor a pak uleháme jen tak do trávy. "Chtělo by to pivo, milá Sally": podívá se šovinisticky Prcalík na Janu a ta ochotně a bez řečí vyrazí do hospody. Je mi to blbý a kluci se mi smějou, ale jdu s ní. Dělá mi to moc dobře se s tímhle krásným prsatým stvořením ukazovat. Restaurace "Pod Kaštanem" nás přivítá odérem piva, zatuchliny a několika starými štamgasty. "Ty vole, to je kočka": pronese jeden z nich a hrozně se diví, proč takovej hubenej, vošklivej, brejlatej má takovou krásnou holku. Jana ho posílá do prdele i s celou jeho partou a dává mi obrovskou pusu, to aby prý měli ještě větší vztek. Zářím jak slunce na obloze.

Vlezeme dovnitř, kupujeme lahváče a jdeme zpátky. Ještě jsme stihli jedno točený. Je vedro a trošku se se mnou motá svět. "Tady Jarka rozebírá orální sex, neboli felaci": hlásí nám Prcalík a baví tím celé ležení právě odpočívajících plavců. "Já bych Jarce teda doporučil, ať si to zkusí na kolíku pro sázení zeleniny": pokračuje dál a já jdu radši do vody. Cinkáme lahvemi, sluníme se, jsem mladí, bez starostí, s takovou tou jiskrou v očích, kterou spousta lidí během stereotypního života pak ztratí. "Ty vole, já tam snad napíšu, nemůže přece Pavlíně radit, aby se odmítala vyspat se svým přítelem, to je zrada na přírodě!": řve smíchem náš kamarád a my přemýšlíme, jak ho konečně utišit. Házíme po něm šišky, což vyvolá obrovskou bitvu na celé improvizované pláži. 

Beru raději kolo a rozjíždím se do vody. Další kravina, co se chytne. "Milá Sally, co mám dělat, když jsem si namočil při vjezdu na kole do vody vejce": dusí se Prcalík u hladiny a ztrácí na chvíli svoji Esku v hlubinách. Pomáháme jeho i bicykl tahat na břeh a Janě padá nátělník dolů z prsou. Stojíme jak vyjevení, naše sny ožily. "Celá Sally může jít do prdele! Tohle je život, tohle jsou pravý nefalšovaný kozy!": řve nad hladinou náš kamarád a Jana po něm hází nátělník. Voda je teplá, léto v plném proudu a nám se nechce domů. Unavení plaváním, lehkou erotikou a šlapáním na kole se vydáváme do hospody "Pod Kaštanem". Sedám si schválně stranou, aby Prcalík zase nezpůsobil nějaký incident. Objednáváme několik Klášterů, které do nás doslova zašumí. 

Další hlášky nějak nevnímám, mám oči jen pro ten okamžik, pro ty kousky kaštanu, padajících nám do pěny čerstvého piva, pro Janin úsměv, který všichni stejně jako její postavu milujeme. Ucucnu kousek té dobroty, zakloním se a jsem až dojatý. Já nechci aby to někdy skončilo, chci si ten okamžik zafixovat na věky věků. Vypálit si ho do mozku a pokaždé, když mi bude blbě a smutno, tak si ho vyvolat. "Aááá tady se nám někdo zamiloval, ty vole, ty čumíš, jak kdybys byl jalovej, napij se!": ťuká mi do půllitru rozjetý Prcalík a pěna mi vytryskne až na brýle. Pak se sklo rozbije, padne ze stolu na zem a moje kraťasy jsou plné piva. "Ale néééé, jen mi je s váma hrozně dobřeeeee!!!!!": zmateně odpovím a jsem rád, že mě nechají chvilku všichni na pokoji. 

Dopijeme, nastartujeme své cyklistické oře a jede se dolů, z kopce rychlostí a bez brzdění (kdo brzdí je srab!). Opět mám na rámu Janu, zase ji koukám do výstřihu. Najedeme na lesní pěšinu, řítíme se Radoučí a z nory se tam vyřítí šílený zmatený sysel (jsou tam dodnes!). Padáme do trávy, propleteni v kole i v sobě navzájem. Hlavu mám mezi Janinými velkými prsy a tak vůbec necítím pomlácené tělo. "Mám kamaráda a ten vylákal děvče na kolo a pak to vypadalo, že ji šuká": ozve se nade mnou rozesmátý Kytka a pomáhá nám na nohy. Dorazíme domů, rozloučím se se všemi a když ukládám svoji Esku do sklepa, hrozně si přeji, aby letošní léto se Sally nikdy neskončilo.
----------------------------------------------



Příběh padesátý - Divoká řeka Jizera

Prcalíkovi tak trošku (nebo spíš hodně) závidíme, že může jít dovnitř do restaurace a dát si toho čerstvě vytaženého pstruha, kterého před chvílí číšník ulovil přímo z okna hotelu v Železném Brodě. Seděl na parapetu, nad zářivě hnědou Jizerou, s nahozenou udici a nám se sbíhaly sliny. Copak o to, nějaké peníze jsme měli z brigády, ale šetřili jsme na naši vodáckou misii. Ta měla vypuknout každou chvíli. Čekali jsme na lodě, které měl přivézt Prcalíkův v Německu podnikající otec, který nějakou tou markou na svém synovi nešetřil. "Sere na mě, tak ať platí": shrnul svůj vztah k tátovi náš soukmenovec a hrnul se do dveří restaurace. My šli na malé náměstí, usedli na lavičku a začali jsme pojídat kilometr točeného salámu. Já měl tátu holdujícího alkoholu a Kytka byl poloviční sirotek. Jana zase pro změnu neměla ráda podobné podniky.

"Na to, jak s tím machrujou, tak nic moc": jde k nám trošku jako frajírek Prcalík a každému podává lahvovou Plzeň. Chvíli nahlas mudruju, protože já jsem založením suchozemec. Vodu miluju, ale jako plavec. Na kánoe si troufám poprvé v životě. Já vlastně ani nevím, koho tohle šílenství napadlo. Místo toho, aby se doma chlastalo na panelech, případně vyrazilo na nějaký koncert, tak stojíme sbalení u břehu Jizery a vyhlížíme dodávku pana Prcalíka staršího. Konečně je tady a mě připadá ta kanoe neskutečně velká. Kluci chvíli losují, kdo s kým pojede a dopadne to samozřejmě pro mě nejhůř. Jedu s Janou, oba bez jakýchkoliv zkušeností. Prcalík i Kytka už mají jako vodáci něco za sebou. Dávám věci do sudu, který je prý vodotěsný, házím pár lahváčů do lodě, usazuji Janu dopředu (prý se tomu říká háček) a pokouším se nastoupit. Nejde mi to a poprvé padám do vody. Zatím je to docela legrace.

"Ahoooooooooooj": volají nějací vodáci na Janu, která se mi svlékla do plavek. Povedlo se mi prvních pár úderů pádlem do vody a kanoe se rozjela. Sice nám pořád zatáčí doprava, ale mám takovou radost, že se to monstrum hýbe, že mi ani nedojde, že se blížíme k jezu. Mohla si Jana vyděšeně řvát, mohla ječet. Mohli na nás mávat místní a hulákat něco o tom, že tenhle jez se nesjíždí. Já s tím prostě neuměl a tak jsem středem projel zpěněný hřeben vody, pak dlouhý hup a dole rotující voda. Nějakým zázrakem jsme to prosvištěli a po chvíli zdánlivého ticha se ozval hurónský potlesk. Prý to nikdo nesjel už hodně let. Kdybyste tak věděli..., pomyslím si a jsem rád, že je dole klidná hladina. Prcalík s Kytkou jedou jak Indiáni a přijde mi, že oni udělají jeden pohyb, posunou se o několik metrů a my se pořád točíme v kruhu. Začínám být naštvaný.

Pokouším se projet kolem omaskáčovaných rybářů, ale nepovede se. Zamotám nás do vlasců a nebýt Jany a jejího poprsí, asi by mě padesátiletý nevrlý prutař rozčtvrtil na místě. "Jsou to rybomrdi": prohlásí Jana, když se vytrháme z vlasců a naše spanilá jízda může pokračovat. V dálce slyším Slayer, střídaných s Bathory. To kluci na klidné vodě relaxují, pijí pivo a zdraví mladé vodačky. Pro ně je život krásný, já bojuji o život. Pořád se pachtíme v kruzích a je až obdivuhodné, že to se mnou Jana vydrží. Nevadí ji dokonce, že nás na jedné mělčině převrátím. Uplavou nám kousek sudy, které sice chytíme, ale ten můj SAMOZŘEJMĚ NENÍ VODOTĚSNÝ. Mám mokré vše. Tričko Vader vlastní výroby, čínské kecky i hlavu a brýle. Nevidím, neslyším, jsem vyčerpaný. Prý jsme už ujeli šest kilometrů. 

Nikdy bych nevěřil, kolik lidské tělo vydrží. Byl jsem galejníkem, odsouzeným pádlovat do své smrti. Aspoň si tak přijdu. Konečně nějaká hospoda. Vrávorám k výčepu, klepou se mi nohy. "Hele vole, ujíždí ti loď": volá na mě vousatý chlápek, který se stylizuje do námořníka. "Na to mrdám": odpovídám naštvaně, ale přesto běžím a skáču do vody. Jsem najednou zelenáčem, terčem posměchu. Když se všichni vydovádí a už je to nebaví si ze mě dělat srandu, dávám si pivo. Klášter, pohoda, vedle mě Jana, které to sluší jako nikdy předtím. Všichni si myslí, že patří ke mě. Ujeli jsme deset kilometrů. Čeká nás ještě pět. Házím do sebe dalších několik piv a pak se pokouším nasednout do lodě. Celá hospoda napjatě sleduje, zda se mi to povede. To víte že ne a tak jsem hrozně rád, když jsme za zatáčkou.

"Ahoooooooooj": zase nás někdo předjíždí. "Nasrat": vymýšlím nový pozdrav, který vlastně pak používám až do konce celého tohohle bláznovství. Loď jede sama, nad řekou se jako nějaký chrám sklánějí stromy. Stávám se v krátkém snu součástí přírody, sleduji srnky, které se přišly napít, mám sto chutí ulehnout do trávy a zůstat tu. Koukám Janě na kalhotky, které se jí z džínových kraťasů vyhrnou a přemýšlím, jestli bychom naši dohodu o sexu neměli přerušit. Pádluje tak nějak s lehkostí, jsou ji vidět prsa i zezadu. Sundává si horní díl plavek, po tom, co se mě zeptala s takovým tím krásným úsměvem, který umí jen smyslné ženy. Zasněně souhlasím a mám srdce někde v krku. Otáčí se směrem ke mě a já se najednou cítím jako v ráji (tedy nebýt té kánoe, pádel a smradlavé řeky). Zaklání se (a prohrábne vlasy), pamatuji si ten pohyb navěky a já ji v tu chvíli miluju celým svým tělem. "Pozoooor": zařve na mě a já se praštím do hlavy o větev. Padám do hlubiny, kde je místo dvou bílých prsou jen špína, popadané větve z nedávné bouřky a bahno.

Jana pro mě skočila. Byl jsem dobrý plavec, ale po ráně do hlavy ne příliš zdatný a schopný jakéhokoliv pohybu. Připomínal jsem prý kládu, s bílým břichem, rotující v proudu Jizery. Pak jsem se potopil a nemohla mě najít. Probudila mě až kanoe, které mi z jedné strany narážela do hlavy, z té druhé to byl obrovský šutr na mělčině. Jana pak říkala, že si myslela, že mě v životě nenajde. Prcalík zase, že jsem musel být jak vorvaň (tak mi říkali až do konce našeho dobrodružství). Pravdou je, že jsem přišel o brýle, jednu kecku a na hlavě jsem měl velkou bouli. Jedinou útěchou mi bylo to, že první co jsem po svém podvodním zážitku viděl, bylo houpající se poprsí Jany, která se mě v slzách pokoušela dostat na břeh. Mám tvrdou hlavu a tak vše dopadlo dobře.

Do další hospody, kempu, kde jsme měli nocovat, jsme se dostali až k večeru. Raději jsem plaval a táhl kánoi i s Janou za sebou. "Jste někde šukali ne?": hlásí Prcalík z břehu, s lahváčem v ruce a já si přijdu, jako poutník, který v poušti našel vodu (fuj!). Někdo začíná tleskat a Janě dochází, že si v tom zmatku zapomněla vzít horní díl plavek. Když konečně cítím pod nohama pevnou zemi, jsem šťastný a všichni se diví, že ji líbám, jako papež, když přiletí na návštěvu do nové země. Přistupuji na hru a začínám všem vykládat neuvěřitelné příběhy o tom, jaký jsem zdatný vodák. Vytahuji kánoi pro jistotu na břeh a do hospody doslova běžím. Přisávám se k půllitru a cítím v kostech, že tenhle večer bude divoký. Usedá ke mě nějaký vodácký guru a dává mi rum. Konečně se cítím ve svém živlu a začínám vyprávět.

Snad poprvé v životě se mi stane, že mě poslouchá celá hospoda. Co na tom, že mé příběhy jsou vymyšlené? Z hlavy, s alkoholem ruce a pro pár rumů si vymýšlím zážitky z Jižní Ameriky, kde jsem sjížděl divoké řeky. Trošku mě znervózní mladý Pražák, který tam byl doopravdy, ale mám načteno spousty indiánek a tak mě nedostane. Najednou je kolem mě houf asi třiceti lidí a já se přistihnu, jak na mě mí kamarádi koukají s úžasem. "Ty vole, vorvani (tuhle přezdívku získal můj kamarád v Africe, doplňuje tlemící se Kytka), vyprávěj ještě....to je můj vodácký bůh": směje se Prcalík a všichni přistupují na moji hru. Najednou si všimnu, že je u mě taková malá, černovlasá holka. Takový ten typ s hnědýma laníma očima, pro které byste byli schopni udělat cokoliv. Kouká na mě jako na svatý obrázek a já se čepýřím jako tetřev. 

Když jdu čůrat bokem do trávy, odchytí mě Jana a že prý jestli s ní dneska budu spát ve stanu. Dávám ji jednu pivně rumovou pusu a opilecky navrhuji trojku. Plácne mě z legrace po tváři a jde spát. Já jdu tokat s děvčetem dál. Pokračuje to dobře. Sice nemám jednu botu, ani brýle, jsem pohmožděný, ale ženský jsou ženský. Alenka, panenka, tak jí říkám a mám dojem, že se tak opravdu jmenovala, mi ve svém modrém stanu vynahradila všechno to utrpení, které jsem dosud zažíval. Byla jemná, byla krásná a byla na celou noc moje. Tedy vlastně ne na celou, protože někdy k ránu mě vodácký šéf vytáhl za nohy ze stanu, seřval a chtěl zabít. Byla to jeho dcera. Stál jsem tak u Jany, slyšel její přerývavé dýchání. Bylo mi v opilosti hloupý se k ní dobývat do stanu a taky jsem se chtěl vyhnout posměchu a tak jsem usnul jen v plavkách u šňůry před vchodem.

Probudil mě smějící se Prcalík a taky šnek, který se mi plazil po tváři. Bolela mě hlava, třásl jsem se zimou a na nohy mě postavil až Kytkův rum. Na náš odjezd se přišli podívat všichni. Alenka, panenka ke mě vzhlížela jako k bohovi, její otec měl kloubky na rukách bílé vztekem a ostatní čekali, jak na kánoi nastupuje ten, který sjel většinu divokých řek světa. Copak o to, nástup se mi povedl, jenže pak do lodě vlezla Jana, já udělal pár záběrů a otočil jsem nás na polovičního eskymáka. Byl jsem zase hlavou u dna, naštvaný a tak trošku ponížený. "To je borec a ještě vtipnej": slyšel jsem z dálky, ale až potom, co mě Jana zase vytáhla nad hladinu. Schlamstla nás divoká řeka Jizera a my pokračovali podobným způsobem dalších pět dní. 

Když pro nás Prcalíkův otec přijel, aby nás vyzvedl, byl na mě žalostný pohled. Zničil jsem hodinky po dědovi, ztratil, rozmočil všechny doklady, neměl peníze. Narazil jsem si taky ještě záda, hnul kotníkem a začal nenávidět vodu. Měl jsem v sobě ale asi opravdu vorvaní zarputilost, protože jsem přežil. V Bakově jsme se zdrželi déle, potkal jsem tam zase Alenku panenku, tentokrát bez otce. Jen jsem místo jejího těla raději využíval jejího pohostinství - měla v sobě zaplaťpánbůh takový ten ošetřovatelský "mateřský" instinkt a tak mě kurýrovala, jako nějaká hodně sexy zdravotní sestřička a kuchařka v jedné osobě. Neskutečně dobře vařila a já potřeboval jíst víc než co jiného. Ostatní doladil alkohol a mládí. 

Vodák ze mě nikdy nebyl a asi už nebude, ale musím říct, že to má rozhodně něco do sebe. I když abych pravdu řekl, milejší než divoký proud rozzuřené řeky pro mě jsou vodácké hospody s dobrým pivem, rumem a pevnou zemí pod nohama. "Ahooooooooj": nebo radši: "Nasráááááát".
-------------------------------



Příběh padesátý první - Křivák všech křiváků

Začíná to vypadat, že jsem nejchudší ze všech. Kytka mě sice těsně následuje, ale Prcalíkovi, kterému rve otec peníze horem dolem a Janě, která si vydělává, se nemůžeme rovnat. Nejsem závistivý, ale když vidím, jak se kolem mě prochází v garáži Jana v rozepnuté kožené bundě zvané křivák a má pod tím jen vyprsené tílko, svírá mě vztek. Chodím do školy, dřu po nocích a o víkendech na brigádách, ale stejně všechno padne za muziku a koncerty. Moc mi toho nezbývá. Sedím ve starém, roztrhaném gauči, hned pod žárovkou visící ze stropu a přijdu si ve svém podomácku vyrobeném tričku, sepraných děravých džínách a rozdrbaných keckách jako chuďas.

Vytahujeme radši lahváče a já vzteky zapojuji do aparátu basu. Házím tam jeden thrashový riff za druhým, dostávám se do alkoholově hudebního rauše a čekám, co na to ostatní. Jana skáče na gauč a předvádí něco jako "slušný striptýz". Nic vulgárního, ale spíš erotická hra, na kterou Prcalík s Kytkou koukají jak tele na vrata. "Tak to by stačilo": sundám svoji Hohnerku z ramen a jdu si sednout do kouta k lednici. "Co je? Tebe něco sere? Sis ho včera nehonil nebo co?": citlivě se mě zeptá Prcalík a plácne mě po ramenou. Smutně se usměju a prozradím všem svou neskutečnou touhu po kožené bundě, kterou kdysi nosil Marlon Brando, Joey Ramone nebo hrdina našich babiček James Dean. "Ser na to, si vyděláš, ne?": doplňuje mého kamaráda Kytka a zve nás na erotický film do letního kina.

"Jo, to bude něco jinýho než ty pomatený rozvalený tety v Leu": vytahuje jeden ohmataný časopis ze skříňky Prcalík a společně se smějeme výrazům a pózám porevolučních rádoby modelek. "Ty vole tahle čumí jak jalová": řveme do plechových dveří garáže a erotického nekomentujeme nikdo nic. Jen Janu napadne, že by chtěla mít doma postel z obrázku číslo 25 a já se pak skoro zase vztekám, když má modelka Sára na sobě křiváka. "Kurvy nevoholený sou to": řeknu a jdu se raději projít do lesoparku Štěpánka, abych se uklidnil. Film Emanuela, natočený v roce 1974, u nás vysílaný v roce 1990 je stejně nudný jako ty dámy v Leu. Během vysílání dojde snad jen k několika málo incidentům mezi Prcalíkem a diváky, který nahlas dabuje a pořádně přidává na hlasitosti u "šukajících scén". To aby prý slintalové měli hlubší prožitek.

Se mnou toho mnoho dámy z Bankoku v čele s vyhublou modelkou Emanuelou také nedělají. Zasním se a představuji si, jak jsem na nákupu v Praze a oblékám si svoji první koženou bundu. Přísahám sám sobě, že si budu dávat peníze stranou a vytouženého křiváka si určitě koupím. Z rozjímání mě vytrhne až nějaký sexu chtivý vesničan, který vytáhl svoji maminu na "Erotiku", a který právě honí po lavičkách Prcalíka. Jeho paní má hrozně smutný pohled (alias vilná kráva a kouká na mě) a tak radši beru kramle. Jana jde se mnou, film nedokoukán. Usínám s jedinou myšlenkou. Musím do Prahy do Holešovic, okouknout, co vlastně prodávají. Vedle v bytě tříská soused nádobím. Přišel ze směny a vyžaduje po své družce teplou večeři. Pak šukají jako králíci a je klid. 

Druhý den je sobota a já brzy ráno usedám na kolo. 54 kilometrů po staré silnici tam a 54 zpět mě nemůže rozhodit. Procházím pražskou tržnicí v Holešovicích a zaujme mě obchod s koženým zbožím. "4000 mladej, ale je z Německa": řekne mi cenu prodavačka, která má úplně stejný výraz v obličeji, jako ty holky z Lea model 1990. "Tak to si strčte doprdele". vzdávám to a jedu raději domů. Večer mám dlouhou rozmluvu s otcem, který je výjimečně střízlivý. Slibuje mi brigádu ve Škodovce. Za týden nastupuji a 14 dní po nocích čistím dvanáct hodin v kuse jeřáby. Motá se mi hlava z výšek, dýchám tuny prachu. Má výplata činí 3500,- kč. Je mi smutno, 500,- je pro mě v té době hrozně moc peněz. 

Nakonec se nade mnou slituje strejda Josef, jinak politický vězeň ve dvou režimech a ve své hluchotě a neskutečné dobrotě mi dává..."Tady si vem nějaký peníze a pečlivě studuj, hlavně už nedopusťte, aby se vrátili komouši nebo fašouni, já už ve svým věku do Terezína ani do Jáchymova nepůjdu, to už bych fakt chcípnul", tisícovku. Mám co dělat, abych mu nelíbal ruce a těch padesát kilometrů z Jablonce nad Nisou domů do Boleslavi jedu jako drak. Sen je tak blízko.

Slavnostní koupě křiváka Made in Holešovice je pro mě a mé kamarády velkou událostí. Stojím proti prodavačce - asi prostitutce a žmoulám znalecky kůži v ruce. Irving Schott, který zakládal svoji firmu s bundami v roce 1928 by ze mě měl radost. Ten nazval svůj výrobek Perfecto a měl pravdu. Bunda mi padne jako ulitá. Je černá, klasická, dokonalá a voní novotou. "Vošoupaný jsou teda lepší, ale co si neprožiješ sám, jako by nebylo": doplní moji čtyř tisícovou platbu Prcalík a mě se hlavou proženou všechny ty dlouhé nekonečné noci v temné továrně. Obchod je zpečetěn, nesu se jako páv tržnicí a jen tak pro zajímavost se díváme vedle do krámu s "odřenými křiváky pro pravé motorkáře", jak píšou u vchodu. Jen z dálky kouknu na cenu sedm tisíc a mizím pryč.

No a protože to pro mě byla událost velkého významu, jde se do hospody, na v té době ještě dobře pitelný Bráník a pak na vlak a potom na panely a nakonec na naši základnu U Dubu, kde mi kluci někdy kolem půlnoci křiváka pokřtí a Prcalík nakonec i pochčije, protože takhle to prý dělají motorkáři. Všemu se směju jako blázen a jsem v tu chvíli nejšťastnější kluk na světě.

Já a německý křivák z Holešovic jsme byli nerozlučná dvojka dlouhá léta. Byl mým poznávacím znamením, součástí, skoro denně (mimo třiceti stupňová vedra a ani to někdy ne) nošeným oděvem. Krátký, doplněný v létě tričkem, v zimě dlouhým pleteným svetrem od babičky. 

Mám rád staré věci, mají pro mě duši. Když jsem pokaždé jezdíval domů za rodiči do Boleslavi, vždycky jsem se podíval dozadu do skříně, to abych si připomněl dávnou dobu mládí, abych si uvědomil, jak jsem přibral. Byl vždycky tam. Jen si tak visel a já z něj cítil všechny ty koncerty, vůni mladých dívek i smrad piva a cigaret. Párkrát jsem si ho dokonce pokoušel obléct, ale manželka mi řekla, že vypadám jako ve šprcce. Zbyly mi jen vzpomínky.

A pak mi ho máma vyhodila, když předělávala byt. Stál jsem tam v rekonstruované šatně, koukal asi čtvrt hodiny do zdi a pak se šel radši projít. Na Radouči bylo ticho. Usedl jsem do trávy, udělal si pár poznámek pro dnešní příběh a pak uviděl vysokého kluka, v tričku Slayer, který si to váhavě kráčí lesní pěšinou. Nejdřív mi zatrnulo, ale pak mi došlo, že to nemůžu být já, že jsem ještě neumřel a převtělení možná ani neexistuje.


Ten klučina, tolik podobný mé maličkosti před 26 lety, měl nejen stejně drzý krok jako já, vystouplý ohryzek a kulaté brýle, ale měl také na sobě klasického křiváka. Zdálo se mi, že kruh se uzavřel. 
-------------------------

Příběh padesátý druhý - Flanelovému grunge nevěřím

Kluci a holky ve flanelových košilích se mi zpočátku zdáli docela příjemným zpestřením oproti heavy a glamovým pozérům. A to včetně jejich odporu proti vesnickým přiblblým zábavovkám. Jenže pak jsem zjistil, že to je taky póza a začal jsem si z nich dělat stejnou srandu jako Prcalík s Kytkou. Jana na chvilku sice podlehla kouzlu Kurta Cobaina, u nás v partě nechvalně známého jako Kokain, ale přešlo ji to po pár jeho prohlášeních v tisku. Největší problém asi byl, že nám přišla tahle uměle vyvolaná vlna hrozně nudná. "Tohle není nic novýho, vždyť je to recyklovanej punk, jen s tím, že maj lepší voblečky, to aby se to líp prodávalo": takhle zahajoval debaty v hospodě Kytka a my jen přitakávali.

Holky na to ale letěly a tak se v Boleslavi začaly objevovat partičky s nápisy NIRVANA na tričkách, všichni z nějakého mě dodnes neznámého důvodu jezdili na Mírovém náměstí na skateboardech a my si najednou připadali tak trošku mimo. Grunge přitáhlo ještě mladší kluky než jsme byli my. Tíhli jsme spíš ke starým máničkám, k heavíkařům a rockerům z dávných dob a tak jsme si najednou v sedmnácti přišli "staří". Párkrát se docela situace vyhrotila, to když jsme chodívali z hospody U Dubu a z prdele lovili prkýnkáře. To se člověk rozeběhne, přišlápne sportovci vzadu skate a pak jen koukáte, jak padá. Docela sranda, zdálo se nám. Jenže ty kurvy se na nás jednou domluvili a dali Prcalíkovi pořádně do huby.

Samozřejmě jsme to tak nenechali, uspořádali odvetu a protože nás bylo pořád víc a měli jsme něco odpráno, tak byl pokoj. Grunge mě a mé kamarády začal doslova srát. Pár kapel sice občas nahrálo dobré album, ale vždycky mi vadilo takové to neučesané rádoby rebelství, kterému dodnes vlastně pořádně nevěřím. Lepší to bylo s dívkami, které si začaly konečně nechávat dlouhé rovné vlasy a přestaly s těma hroznejma trvalejma (neplatí pro vesnice, tam se to drželo ještě snad deset let). "Víte co je nejhorší": ptával se pravidelně v hospodě Prcalík. "Když grunge holka slehne s depešákem": dodáváme všichni sborem a Jana pak ještě: "No a chudák dítě"

Dole v Debři, kde byla diskotéka, na které se hrával i metal, jsme měli svoji vyhrazenou hodinku. Někdy kolem jedenácté nám tamní DJ odehrál pár skladeb, my si zařádili a pak se zase přemístili do vedlejšího hostince. Zajímavé bylo, že pro grunge maniaky jsme byli "ti hrozní špinaví metalisti". Kytka dokonce přivedl jednou dívku, zblblou z časopisu Bravo a jejich článků pro drsňačky a rebelky, na panely. Odešla s pláčem, to když jsme si z ní dělali trošku debilně srandu, že neví, kdo je Conrad Thomas Lant (Cronos). "S tou bych teda chodit nemoh": procedil mezi zuby Prcalík a nic ho nedojal překrásný zadek, kterým tahle holka tak krásně kroutila. 

Grunge hnutí jsme my, šílení maniaci z panelů, nikdy nepodlehli. Čas samozřejmě náš ortodoxní přístup mnohdy otupil, člověk se stává přeci jen lety přístupnější, ale flanelovému grunge pořád nějak moc nevěřím.
---------------------------------



Příběh padesátý třetí - Muž, který přišel z pekla

Do té doby, než nás Prcalík pozval na svatbu, tak jsme skoro ani nevěděli, že má sestru. Moc o ní nemluvil a když už, tak to trošku vypadalo, že na ní žárlí. Byla starší, ne moc hezká, ani moc chytrá a náš kamarád ji představil stylem: "Tak nám Jiřinku zbouchnul nějakej voják a musí se vdávat. No a protože chce mít na svatbě hodně lidí, tak jsem pozvali i vás." To bylo ve chvíli, kdy byl její nastávající ještě někde na nějaký misi. Povolali ho do Jugoslávie. "A kdy že ti to tvůj budoucí manžel takhle zblbnul?": zeptal se Kytka, který byl z nás asi největší pacifista. Dozvěděli jsme se, že se seznámili v Liberci, kde měl vojáci jednotku a byla to taková ta klasika. Mladá holka, diskotéka, alkohol, tanec, pak sex za zastávkou. "Celkem smutný, ale pan voják byl charakter a tak si naši Jiřinku vezme": doplnila zvláštně zvonivým hlasem Prcalíkova máma, kterou jsme znali snad odnepaměti. Hrozně dobře vařila a měla se svým synem i námi svatou trpělivost. A tak jsme se nechali navléknout do obleků hlavně kvůli ni.

Když jsem vyzvedával Janu před barákem, potkal jsem jejího totálně ožralýho otce. Kamarádka sestoupila po schodech a mě se zatajil dech. Když si holka, kterou znáte jen v džínách, vytahaných svetrech a trikách, vezme šaty, změní se v sexy princeznu. "Teda Jano, já mít nějaký věno, hned bych po tobě vyjel": hlásím na ní a dostávám obrovskou pusu. Mám narychlo koupený, o nějaké to číslo větší a hlavně levný oblek, v kterým se cítím jak tučňák. Koukám raději Janě do výstřihu, to když jedeme na Staré město autobusem. Přidal se k nám Kytka, taky za tučňáka. Konečně můžeme vystoupit a už nás vítá Prcalík: "Nazdar filharmonici, kde máte svý nástroje?", dělá si z nás legraci. "V prdeli": jednohlasně odpovídáme a začíná to vypadat na zajímavý večírek. Řítí se k nám obrovský chlápek s divným pohledem. "To je Franta, výsadkář a ženich": jsme představeni.

Franta je ihned středem pozornosti všech žen. Je vysoký, svalnatý a má takovej ten drsně rozervanej obličej, takže jsou dámy jako u vytržení. Jiřinka září, že ho klofla zrovna ona a oba jsou v obřadní místnosti řádně oddáni. Již jako manželé nás zvou do hospody Na Rozvoji. Máme v sobě s Kytkou už nějakou tu slivovici, v jejímž duchu se celý den odehrává a tak házíme kravaty do odpadního koše. Přemísťujeme se do restauračního zařízení, usedáme k jednomu stolu a pak se strhne panákové inferno. Cítím, že tohle nedopadne dobře a mám v hlavě najednou vymeteno. Bylo mi pak řečeno, že jsem tančil na stole, svlékal Janu, poslal do prdele číšníka. Zkrátka jsem se dobře bavil. Pak mám okno.

Probudil jsem se ve vile, kousek od hospody a také od domu mých drahých tet. Polehává nás tu po zemi spousta. Jdu na takový ten prvorepublikový balkon a snažím se lapat vzduch. Na židli tam sedí pan ženich a pláče. "Co je vole, sis ji nemusel brát": dělám si z něj prdel. Brečet výsadkáře se vám nepovede každý den. Něco zahuhlá a skočí z balkonu. "Doprdelleeee": zařvu a vzbudím Janu. "Von skočil": křičím na ni a oba běžíme ke kamennému zábradlí. Franta nikde. Jsme zmateni. Najednou se leknu a otočím, kolem mě se mihne stín a Franta opět skáče. Jak měl výcvik, tak ho v opilosti chytl rapl. Trvá to asi půl hodiny, než se trošku uklidní a znovu usedá na židli. Oči plné slz, Jana s kapesníkem v ruce, ošetřovatelský syndrom nastartován. 

Mezi kapkami slané vody, které tečou Frantovi po tváři, nám vypráví hnusné a ošklivé příběhy z války, které tam zažil. Bylo to o střílení, o násilí, o utrpení, o uhořelých končetinách, o nekonečném řevu, o strachu z letadel, nesoucích bomby, o nějaké vesnici v horách. Vyprávěl hrozně zmateně, přerývavě a každý příběh končil slovy: "Hlavně nechci zemřít v dešti, ne já prostě nechci, to nejde." Nevěděli jsme co říct. Franta toho taky po chvíli nechal a usnul. Spal pár hodin, my mezitím docela vyděšeně diskutovali s Prcalíkem a jeho mámou, která se rozbrečela. "Zdá se, že si Jiřinka nasrala do bot": prohlásil Kytka a my tenkrát netušili, jakou má pravdu. Prcalík nás vzal radši do hospody U Dubu, kde jsme v těch kvádrech způsobili velký rozruch.

Na nějaké předtuchy a zlé znamení moc nevěřím, ale sedl jsem si raději vedle ke stolu a byl zamlklý. Pořád se mi všechno motalo hlavou, viděl jsem ty rozstřílená těla. Ten den jsem se zařekl, že na vojnu mě nikdo nikdy nedostane, že radši budu do smrti studovat, prohlásím se za nemocného, případně emigruji do nějaké země, kde není povinná vojenská služba. Bohužel se mi to při různých odvodech nedaří a známých doktorů je u nás v rodině velký nedostatek a tak nakonec po letech skončím na civilní službě, ale to už je jiný příběh. "Ty vole, ta Jiřina, ta dopadne hodně blbě, vždyť je to chudák blázen": probudí mě z rozjímání Jana a já musím jen souhlasit. Bohužel dopadla.

Franta byl mužem, který přišel z pekla. Z toho opravdového. Pokaždé, když ho pustili domů, když nesloužil, tak se šíleně ožral, mlátil pak Jiřinu, napadl i Prcalíka, jeho mámu. Prostě dělal problémy. Nejdřív nám ho bylo líto, ale nešlo to. Prcalíkovi ho několikrát nahlásili na policii, ale ta to předala vojákům a ty s tím nic nedělali. Viděl jsem Frantu naposledy asi měsíc předtím, než se v Liberci na základně zastřelil. Kráčel ulicí, pořád se rozhlížel, našlapoval jako šelma, která je neustále ve střehu. Pozdravil jsem a snažil se jít dál. Popadl mě za rameno, mě se zastavil dech a zíral jsem mu jak očarovaný do očí. Byl v nich strach, vztek, bezmoc, připomínal raněné zvíře. "Byl si v pekle? Ty vole, byl si v pekle?": stiskl mi ruku železným svěrákem. Vytrhl jsem se a utíkal starými uličkami jako o život. Nikdo mě nepronásledoval.


Jiřinka se má dnes moc dobře, má nového manžela, krásného synka (on je to vlastně dnes už chlap). Je podruhé vdaná, hrozně pohodová ženská. Jen pokaždé když je potkám, přeběhne mi mráz po zádech. Synátor je totiž svému otci neskutečně podobný. 
--------------------------------------------------


Příběh padesátý čtvrtý - Volejbalový míč od strejdy Josefa

Většinou se objevil z ničeho nic. S obrovských sluchátkem v uších zazvonil u našich dveří a pokaždé přišel nevhod. Uměl se trefit vždy do do situace, která nebyla na návštěvu zrovna vhodná. Na podzim roku 1990 se rodiče opět hádali stylem, že jsme měli s bráchou strach. Byl jsem tak rád, že vypadli na chalupu a já mohl sedět u gramofonu s Mozartem. Měl jsem vážně hudební náladu a paklík vinylů od dědy. Ze stoupaček se ozýval řev sousedů, už zase jí nadával do kurev, pak plesklo pár facek a potom se začaly linout potrubím zvuky velmi hlasité soulože. Do oken mi svítily stíny panelů z protějšího domu. Vyhlédl jsem přes parapet, chvíli koukal na jednu sousedku, která se z malé holky, námi tahané za copy, stávala pomalinku překrásnou ženou. Vlnila se v bocích, našlapovala jako kočka.

"Bzzzzzzzzzzz": prosekl zvuk zvonku celý pokoj a nepatřičně přerušil melodie geniálního skladatele i můj zasněný pohled. "Kdo je?": řvu z okna a nic. Všechno se několikrát opakuje. Deska postupně dohraje a mě se nechce ji obracet, byla přetržena tenká nit mezi mnou a hudbou. Pak uvidím dole pod domem, šest pater daleko, postavičku mého malého shrbeného strýce Josefa. Je hluchý, je mu něco přes sedmdesát a je s ním těžké pořízení. Beru schody po dvou, je to rychlejší než neustále rozbitý výtah a už dobíhám svého příbuzného. "Ty vypadáš jak nějakej Američan, to je super, jak se vy mladí dneska máte, jste svobodní, celej svět je váš": křičí hlasitostí nastartovaného letadla. Nemá zapnuté naslouchátko, poslané kdysi jedním jeho kamarádem (kterého převedl po válce přes hranice) z daleké Kanady. Naznačuji tedy pohyb, ukazující, že půjdeme nahoru domů.

Smažím nám vajíčka, vytahuji pivo a strýc je ve skvělé náladě. Má to chudák všechno zmotané. Vypráví již stokrát opakovaný příběh o tom, jak byl v koncentráku v Rumunsku (když vypukla Druhá světová válka, sloužil tam v jedné luxusní restauraci jako číšník), kde jako poloviční žid musel každý den kopat nekonečně dlouhé jámy. Povídá to celé hrozně květnatě, češtinou jak vystřiženou ze starých knih (prokládanou ale i sprostými výrazy). Jíme připálená vajíčka, strejda skoro slzí, je hrozně rád, že mě vidí. 

Kdysi, když jsem začínal s volejbalem, tak přišel k nám na chalupu a přinesl mi pravý americký míč. Byl jsem jeden z mála, kdo měl s ním, jeho hluchotou i vrtochy, trpělivost. "A on mě ten kamarád, taky žiďák, zradil. Voni to ty kurvy náckovský věděli a poslali na nás psy": je pohlcen příběhem o útěku z koncentráku. Má najednou skelný pohled, mysl ponořenou do minulosti. "Pak nás chytli, přikázali nám se svléknout v těch mrazech donaha a stříkali na nás studenou vodu, no a pak jsem z toho postupně vohluch, druhej den jsem musel normálně makat...":pokračuje a já sklízím nádobí.

Nevím nějak co dělat a tak naznačuji, že se oblékneme a jdeme ven. Strýc ke mě přistoupí, pohladí mě po tváři. Musí si k tomu stoupnout na sedačku a říká: "Mě se hrozně líběj ty vaše trika, jsou krásně barevný, žádná šeď jako v lágru, já mladý generaci hrozně fandím, tak si tu svobodu hlavně neposerte, musíte za ní pořád bojovat". Cestou na panely pokračuje svým druhým útěkem z lágru, někdy půl roku před osvobozením. Dlouhým, nekonečným plahočením přes Rumunsko, přes Rusko, kde lidé okusovali kůru ze stromů, pekli veverky, ale pokaždé ho přijali a pohostili. Nedal na ruského obyčejného člověka dopustit, jen ti jejich pohlaváři, to jsou kurvy, říkával.

Jsme na Radouči a zdravíme se s kamarády. Představuji strejdu, uvádím v kostce jeho působení v odboji, v druhém odboji, jeho zážitky z koncentráku i pak z Jáchymova. Prcalík se klaní až k zemi, nabízí pivo a Kytka usedá hned vedle strejdy. Ten nasměřuje naslouchátko na nás (má ho v krabičce, kterou pořád nosí v kapse košile). Po louce přichází Jana, strýc ji hned líbá ruku a je vidět, že se mu moc líbí. Drží ji dlouho v dlaních a kouká ji do očí. Pak jí zničehonic řekne, že to bude dobrý, že se svého trápení zbaví, že ten, kdo ji ubližuje nejvíc, brzy zase odejde (a ano, její otec je za pár dní opravdu na nějakou dobu opustí). Někdo vkládá do kazeťáku Iron Maiden a pár kamarádů s lahváči v rukou hází mařenou. Strejdovi se to zdá líbí. Usmívá se, je spokojený a má takový ten úsměv, se kterým je zobrazován Buddha.

Pak najedou vstane, Iron Maiden řvou jako o závod a začne podupávat do rytmu. Pomalu, s rozvahou sedmdesátníka. Houpe se v kolenou a všichni ho napjatě sledují. Pozvedne lehce do výše pasu ruce a začne povídat: "To je krásná hudba, slyším/cítím její rytmus...takhle jsme museli nosit těžká železná lana, oni nás nutili jen tak pro pobavení, ve vedru, v mrazu, pořád, byli jsme ztrhaní z rubání, ale oni furt a dokola": prožívá vrácený příběh z uranových dolů. "Byl tam jeden, takovej hajzl, teď dělá v Jablonci na radnici, to byl takovej sviňák, ten toho mýho kamaráda, kterej to nemoh vydržet a utekl, zastřelil": pokračuje a já koutkem oka vidím, jak Jana pláče. Stojí tam před námi a podupává malinký mužíček, hubený, šedovlasý, ze kterého je cítit obrovská síla. Jakoby se kolem vznášelo svědomí celé naší historie. 

"Vo čem to ten dědek mele?": ozve se za námi, to jeden debílek nepochopil, o co jde. Prcalík se zvedne a bez varování mu vytne takovou obrovskou facku, že se nezmůže na nic. Strejda se zastaví, nic neslyší a zeptá se: "Vy mi to nevěříte? Tak koukejte": a vykasá si košili. Bratr mé babičky má na zádech, na břiše spoustu hrozných jizev. Potom nám začne popisovat každou ránu bičem, lanem, každé pálení cigaretou....vyskočím a již notně schouleného a smutného strýce začnu zahalovat a chlácholit. "My ti to věříme!!!": křičím na něj a on se konečně dostává do reality. Mí kamarádi se zvednou, každý mu podá ruku a obejme ho. Všichni pochopí, že nebýt jeho a jemu podobných, možná bychom tu ani nestáli. Otevíráme další pivo a ten večer už se zaplať pánbůh Jáchymov na panely nevrátí. 

Jdeme spát dlouho, to když už nad Boleslaví září hvězdy. Vedu strýce, který trošku přebral (každý si s ním chtěl připít), podpírám ho a přemýšlím, co si to všechno chudák zažil. Ukládám ho do ložnice, nechávám otevřené dveře a nemůžu usnout. Když už se to konečně povede, tak se ozve bytem šílený řev. Vyskočím, běžím chodbou a v posteli leží strejda, zamotaný do deky, zpocený a mumlající slova o tom, aby ho nezabíjeli. Takhle je to ještě asi pětkrát a tak si sedám do křesla vedle postele, beru ho za ruku a šeptám slova, která by stejně neslyšel. 

Ráno připaluji topinky, jsem za to hrozně pochválenej, protože takovouhle laskominu by mu v lágru nikdo nikdy neudělal. Doprovodil jsem ho na autobus, koupil mu jízdenku a poprosil řidiče, aby ho vysadil až v Jablonci nad Nisou. Mávali jsme si dlouho a já si slíbil, že udělám všechno pro to, abych svému strýci pomohl dožít alespoň trošku v klidném stáří.

Strýc byl mezi námi ještě přes dvacet let. Byl až do poslední chvíle v dobré náladě, hýřil vtipem. Jezdil jsem za ním, kdy to jen šlo. Ke konci mě asi už moc nevnímal, ale já jsem ty jeho příběhy (které by vydaly na knihu) poslouchal rád. Bylo zajímavé, jak se jeho pojetí a prožití lišilo od toho, co bylo v učebnicích dějepisu. Navštěvoval jsem ho, i když se ho pokusil zabít německý příslušník bývalé Stasi (to, že to tak bylo, jsem se dozvěděl až po letech, při návštěvě u Politických vězňů, kteří byli strejdovi velkou oporou) a ležel v Léčebně dlouhodobě nemocných s polámanými kostmi. Prý na něj věděl něco hnusného.

Neměl nikoho, babička je starší a v té době již odstěhovaná na druhý konec republiky. A tak jsem dlouhá léta míval na severu v Jizerkách jednoho malého, svraštělého příbuzného, který mě asi mockrát neslyšel. Nebylo to potřeba. Sedávali jsme venku na chalupě, hleděli do dálky (strýc měl jako já moc rád hory, běžky a vůbec). Bral jsem ho jako samozřejmost, těšil jsem se na něj, byl takovým mým náhradním dědou, který prožil peklo, ale zůstal vždy pevný, zásadový a čestný. 

Dnes je strýc už nějakou dobu po smrti. Zbyl mi po něm bágl plný vzpomínek, příběhů a zážitků, které by určitě stálo za to sepsat. Až jednou budu starý a budu mít čas (jak se to tak říkává), chopím se pera. Dlužím mu to. Stejně jako za ten krásný volejbalový míč z Kanady, s kterým si právě teď hází mé děti na louce před chalupou. Napadá mě, že bych si měl pustit Iron Maiden a otevřít si k tomu pivo. Pak bude celá scenérie dokonalá.
------------------------------------

Příběh padesátý pátý - Tričko se Sandokanem

"Přijela k nám pouť!, kdo jde se mnou?": volá na nás z dálky Jana a my opovržlivě kroutíme hlavou. "Já tyhle komedianty nesnáším a hlavně, jeden takovej starší asi o čtyři roky, nás docela sral": zmiňuje Prcalík člena klanu Jiráků. Kluk, který bydlel naproti v baráku, s otcem od kolotočů a jednou z jeho matek, které zanechával při svém kočovném životě v každém městě. Byl o dvě hlavy větší a pořád nás prudil. Bral nám míče, hokejky, kazil hru. Prostě od malička taková ta klasická svině, jak to říkával Kytka. 

"To jste teda chlapi, kdo mi tedy vystřelí kytku z papíru, si mám říct někomu jinýmu?": zkouší nás popíchnout Jana se zasněným pohledem, který holt mají ženský v sobě - to tvrdím já. Necháme se dlouho přemlouvat, přeci jen všechna ta příkoří dětství jsou zakořeněna hluboko  v nás, ale nakonec samozřejmě podlehneme kouzlu naší Jany. Ostatní holky, když dorazí také na panely, ihned souhlasí a nám nezbývá nic jiného, než rozbít prasátka, pumpnout rodiče - prostě někde schrastit vatu, jak říkáme. "Tak v sobotu": zní verdikt a my až na sídliště cestou pořád mumláme, prudíme a nechce se nám. "Se na to vyseru": brblá pořád Prcalík, kterého má ale Prcalinka dávnou zpracovaného. Mirka na Kytku jen hodí úsměv a je také na lopatě. No a já přátelé, já měl svoji černou vílu také.

Jmenovala se Kateřina, samozřejmě jinak Káča. Seznámili jsme se na zábavě, kde hrál jako předkapela Debustrol a pak nějací podivíni s pivním rockem. To už jsme seděli u výčepu a já ji uviděl. Měla kaštánkově hnědé oči, černé vlasy až někam po zadek. Jemnost sama, krása a šelmička v jednom. A ten hlas! Konečně taky nějaká, co nepiští (to je mimochodem zajímavá věc, já ani nikdo jiný z naší party jsme neměli holku, která by pištěla - asi metal!), pochvaloval si Prcalík, protože já byl jediný, co jsem občas chodil i s "ne - metalistkama" (a ty mnohdy pištěly jak starý vačice). Káča byla prostě klasa, velká láska, spousta erotiky, mládí a ...znáte to. No a já v tom byl samozřejmě po uši. 

Nejdřív jsme se sešli my, kluci tvrďáci, co na tu pouť prostě nechceme! Dělali jsme dlouhý ksichty, ale když vyzvedáváme naše křepelky, jsme jako na trní a už se pýříme, máme drsný řeči, ale jsme taky neskutečný gentlemani. Holky se smějou, mají krásný džínový zadky, vlasy připomínající hřívu koní a oči hluboký, že by se člověk ztratil. Stejně to dodnes nechápu, proč na nás, na takový paka metalový, letěly takový kočky. Ještě jsem na to dodnes nepřišel. U nás, kousek od stadionu, byl obrovský zelený plac (dnes je tam Kaufland). Tam chodili chlapi o víkendu hrát fotbal a my se těm pupkáčům smáli, protože to bylo nádherně uhozený, vtipný a často si všichni natahovali vazy, padali na hubu a vůbec. 

"Bych se radši koukal na ten fotbal, než na nějaký starý štětky ze střelnice": zahlásí ještě Prcalík a už je před námi kolotoč, řetízák a centrifuga a hlavně stánek s pivem. Ten ihned obsadíme, ládujeme do sebe hnusný točený a postupně přecházíme na panáky. "Kurva, doprdele, proč pořád tak řve": nadává Kytka vyvolávači další jízdy u autodromu. Smějeme se tomu, ale hned nás to přejde, protože je tam i Jirák, kterej se vybod na školu a už jezdí s otcem po poutích. Zmerčí nás, ukáže nám zkažený zuby a chce mi zase po letech sundat jen tak ze srandy brejle. Uhýbám a nasazuji jeden jednoduchý chvat. Padá hubou přímo do kaluže a mě je krásně! "Měl si mu zlomit ruku, hajzlovi": procedí mezi zuby Prcalík a já mu přitakávám. 

A už jsou tu holky a mají přeslazenou cukrovou vatu a lísají se, jako mladá háďata. Samozřejmě nejsme proti, rozebíráme si je a každý jdeme ozkoušet ty "báječný atrakce". Beru Kačenku na autodrom, drcáme do ostatních, řehtáme se a pak mi upadne lahváč mezi ostatní. Asi děláme moc velký bordel, protože nás vyhodí. Pak jdeme na zamilované lodičky, kde se místo houpání líbáme, jako bychom měli v krku jeden druhého. Střílím na střelnici a i když vidím starou belu, trefím se snad pokaždé. Jsem z naší party jediný a tak se musíme o ty papírové květy dělit. Holky lámou špejle a dávají si kytky do vlasů. "Hippieeeeeeeees!": řve opilý Prcalík a nutí nás jít si "ještě něco koupit".

Kupujeme si s Kytkou umělohmotné meče a šermujeme se, vyhlašujeme dokonce malý turnaj - což ocení i spousta místních opilců. Pak se zjeví Prcalík a stane se během chvíle hvězdou večera. Má bílé, obrovsky zářivé tričko se Sandokanem. "No ty voléééééééé, to je bomba, Sandokáááááán": křičíme jako na lesy. A hned je Prcalinka Perlou z Labuanu. Kytka je tak ožralej, že se stává tygrem. Leze tam po čtyřech mezi houpačkami a loví Prcalíka. Oba předvádí i památnou scénu, kdy malajský tygr (zvaný Sandokan) rozpáře břicho tomu opravdovému. 

Asi děláme moc velký bordel, protože se kolem nás shlukne skupinka vesničanů, kteří vyrazili do města "za zábavou". Pak nějakej upjatej strejda zavolá z protějšího domu policii a my dvěma vcelku milým strážcům pořádku vysvětlujeme, že jsme jen chtěli uspořádat takové improvizované představení s názvem Sandokan. Vše pokračuje domluvou a protože se pořád všemu ještě smějeme, následuje hospoda U Dubu.

Celá akce končí urputným bolehlavem, mým probuzením na hromadě propletených těl, kdy mám hlavu u Kytkových nohou a ihned se mi zvedne kufr. Vyběhnu do chodby, hledajíc marně záchod. Bohužel, leží tam na matraci Prcalík s Prcalinkou, oba nazí jak zákon káže. No a moje milá maličkost je celá pokryje včerejší směsí cukrové vaty, piva, klobás, piva a nějakého toho rumu. "Ty debile, tys mi poblil tričko se Sandokanem!": zařve hlasem lva Prcalík a vůbec mu nevadí, že to triko je to nejmenší. 

Omlouvám se, je mi opilecky stydno a peru v kýblu bílé tričko s obrovským obličejem malajského tygra. Kačenka, protože mě taky miluje, mi pomáhá a když je hotovo, chceme být hrozně moc sami. Rozloučíme se a zmizíme v nekonečné šedi betonu. 
------------------------------------



Příběh padesátý šestý - Moje černá víla


Jistě jste si všimli, že se v mých příbězích začala objevovat jedna ze zásadních postav mého mládí. Kateřina. Ano, byla to ona, moje holka, můj sen, moje ztělesnění dívčí bohyně. Do té doby, než jsem ji na jedné zábavě v Mnichově Hradišti potkal, jsem byl spíš jako bludička, která, jak už to tak bývá, hledala, kde smočí své kladélko. Měl jsem ze ženských srandu a šlo mi primárně jen o to jedno. Tak už to u mladých chlapců bývá a ani já jsem nebyl výjimkou. Celé naše, v podstatě dokonalé a překrásné, soužití bylo nakonec přerušeno šíleným koncem, ale na to, abych jej sepsal zatím ještě nemám sílu. Už jenom to, abych o Káče začal mluvit/psát mi dalo takové práce, že jsem větší psychické vypětí (ani po těch letech) už hodně dlouho nezažil. Nakonec jsem se ale zavřel na několik dní na chalupu v Jizerkách, bloumal sám po lesích a nakonec to šlo ven tak nějak samo.

Ve vlaku na Mnichovo Hradiště seděla celá naše skupina černých duší. Prcalík si broukal a pak řval texty od Slayer, Kytka si četl v nějaké knize, Jana na mě dělala cukrbliky. Mirka si pořád rovnala podprsenku, protože ji prý nějak nesedí. Prcalinka se tulila ke svému milému a pořád mu říkala, aby už držel hubu. Začínal jsem jim všem ty vztahy závidět. Za holkama jsem chodil pořád, pokaždé nějakou "ulovil", ale bylo to takové hrozně přelétavé. A hlavně, "byly to stejně hrozný, i když krásně kozatý krávy", jak trefně poznamenával pokaždé, když jsem nějakou přivedl, Prcalík. Já bych tak kritický nebyl, ale pravdou je, že mi má děvčata přišla spíš jako dekorace, než jako rovnocenné partnerky a členky party. 

"Musíš taky někdy slevit ze svých nároků": prohlásil od knihy dosud zahloubaný Kytka a já nechápal, jak vytušil, o čem přemýšlím. "Nojo, jenže Kuba pořád chce ty kozatý, prdelatý a ještě ke všemu chytrý - to je jako chtít po Slayer, aby začali hrát country": mudroval Prcalík a v podobném duchu jsem dojeli až na nádraží. Bylo mi smutno. Jana, má průvodkyně citovým životem, to nějak vycítila a chytla mě kolem pasu a pokoušela se mi zvednout náladu. Moc se ji to nedařilo. Ládoval jsem do sebe v hospodě jeden Klášter za druhým, s úmyslem se z toho všeho opít. Jelo se na Debustrol. Pak tam hrála ještě nějaká místní heavy sedlácká kapela, která nás štvala, ale to nevadilo. Byli jsme fanoušci a hlavně, že byl večírek. 

Debustrol ten den málem sál rozsekali na malé kousky. Neuropatolog mi zněl ještě dlouho do noci pořád v uších. A jak jsem byl opilý, dal jsem si brýle k Janě a stal se chlapcem, co tančí nekonečný thrashový tanec. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává všechna ta frustrace z toho, že jsem sám,  a taky zběsilost, kvůli které tuhle muziku miluju. Nechci se chlubit, ale tenkrát jsem byl králem parketu. Pak následoval konec, přídavek, řev a šlo se vedle do výčepu na pivo. Do sálu stejně napochodovaly vesnické řepy a s tím jsme nechtěli mít nic společného. Přes dveře začaly zvučit místní hvězdy a já si šel pro první orosený kousek. Koutkem oka, jen tak mimoděk (neměl jsem pořád ještě brýle, protože Jana se ztratila někde na záchodě) jsem zahlédl malinkou, štíhlou panenku, která tam seděla v koutě. Zastavil jsem se, ona pozvedla kaštánkově hnědé oči a já ji sjel pohledem od hlavy až k patě. Nebyl to vůbec můj typ. Ale ty oči, ty oči přátelé!

Hodil jsem do sebe jeden žejdlík, kecali jsme o hudbě a kolem se potácel opilej Kollins z Debustrolu. Všichni ho plácali po zádech, on se u nás zastavil a zašklebil se, jak to umí jen on. "Ty vole, vy ste to zase kurva rozjeli, díky!" a pak se svalil na židli. My se jako orthodox fans dmuli pýchou a já konečně dostal svoje brýle. "Nechceš pivo?": ozvalo se za mnou a já odpověděl "to víš, že jo, ty vole", aniž bych se ohlédl. Vůbec jsem nevěděl, kdo to na mě mluví. Až po letech mi došlo, že ten hlas byl krásně plný, žensky mazlivý, ale přesto pevný a přímý. "Tak tady máš": položila přede mě panenka s kaštanovým pohledem jeden Klášter a já chvíli seděl s hubou dokořán. Byl jsem jak opařený. Koukali jsme si do očí, jako to dělají v těch přiblblých filmech. "Co kdybys nezíral a koupil slečně taky pivo, co?: ozvalo se za mnou od Jany a kopla mě do holeně. "Jauuu, ano, jasně, co piješ": koktal jsem a na všech u stolu jsem viděl, že se chovám jako pako. Roztomilé, ale pako.

V mátohách jsem vstal, prodral se lidmi a kouřem a ona šla za mnou jako kdybychom k sobě pasovali od nepaměti. "Já jsem si myslela, že patříš k tý prsatý holce...a je moc dobře, že ne..víš, já už na tebe koukám dlouho, jenže ty jsi vždycky odešel s jinou, no a já si musela dát tři panáky, abych se odhodlala": sdělovala mi překotně a hrozně roztomile. "No, víš....no, já, já jsem byl prostě debil": bylo jediné, co jsem ze sebe vykoktal. Pak jsem zvedl ruce, pohladil ji po tváři a nenapadlo mě nic jinýho, než jí dát obrovskou pusu. "Tak vidíš, konečně si našel tu pravou, věř mi, to já poznám!": ozvalo se za mnou a já tenkrát ani netušil, jakou měla Jana pravdu. S Kačenkou jsem strávil celý večer, až do odjezdu vlaku, pak i cestu pěšky na Staré město v Boleslavi. Povídali jsme si. O hudbě, o nás, o naší partě. A pak, někdy kolem páté ranní jsme šli do parku, protože jsme oba měli doma rodiče (tady bych si to nechal s dovolením pro sebe) a bylo to překrásný a pak jsme se loučili a já jí pořád dokola říkal, že je moje černá víla, že ji miluju a že budu navždy a myslel jsem to smrtelně vážně, protože jsem věděl, že to tak bude.

Doma právě vstával otec do práce, byl z něj cítit alkohol a tak jsme se jen pozdravili a šli každý svou cestou. "Spal" jsem s otevřeným oknem a koukal na hvězdy a byl v tom až po uši. Chvilku jsem klimbal, ale jen pár minut, protože se hned ráno jelo na nucené práce na chalupu. Odpoledne jsem zdrhnul, šel na stopa, abych Kačenku zase viděl. Vyzvedl jsem ji u nich doma, přinesl ji tři kazety kapel, co po mě chtěla (mimo jiné Saxon) a už jsme šli ruku v džínové ruce směr panely. Takhle hrdě jsem si snad ještě nikdy v životě nevykračoval. Káča držela láhev Slováckého slunce (humus, ale levné víno), přijímací to dárek do party a když jsme došli na Radouč, tak jsme se skoro vznášeli.

"Tohle je Káča, moje černá víla": uvedl jsem své děvče, byl hrdý a měl jsem skelný pohled. "Vítej panenko!": pronesl Kytka a všichni ji objali. Pak začalo jakože zkoušení z hudby (nikdo k nám nesměl, pokud neprošel - byly paka, který nepoznaly ani Metallicu). Kačenka obstála se ctí a ještě nám vždycky řekla navíc nějakou zajímavost, kterou jsme nevěděli. Já zářil a Jana se potutelně usmívala. Holky si ji vzaly mezi sebe, kluci mi ji chválili a najednou se v zapadajícím slunci nad Michalovickou putnou začaly vznášet ševelivé hlasy našich krásek. "Jsme mi to ale blbci šťastný, vošklivý, metalový, ale máme nejkrásnější holky pod sluncem, co?": pozvedl vesele lahev Prcalík a my všichni věděli, že má pravdu. Byli jsme všichni zamilovaní, jak zákon káže!

Nikdy jsem to pak už v životě nezažil, ale všechna děvčata spolu vycházela, jako kdyby to byly vlastní sestry. Podporovaly se, pomáhaly si, kecaly, staraly se o sebe i o nás, spojené v jeden modro černý celek. Následovala spousta srandy, popíjení a pak od té doby tradiční noční procházka ke Kačenčiným domovním dveřím.

Nepotřeboval jsem spát, jíst, nepotřeboval jsem nic, jen být v její přítomnosti. Začala, po letech hledání, jistota, plnohodnotný vztah se vším všudy. Byl jsem šťastný jako nikdo na světě. Moje černá víla pro mě byla jedním z lidí, které mě ovlivnili na celý život. Mě a naší partě začala další éra. Tahle malinká, hubená slečna s kaštánkovitýma očima, nášivkou Sodom na zádech a zadkem, který se mi nikdy neokoukal, stála po mém boku jako nějaká řecká bohyně. Ona to bohyné opravdu byla. Přišla ze začouzeného pajzlu v Mnichově Hradišti a naplnila moji duši po okraj světlem. 
-------------------------------

Příběh padesátý sedmý - Nášivka Vader

Těšil jsem se moc! Měli jsme sraz s Kačenkou na panelech s tím, že se pak půjdeme projít, budeme tokat do skonání světa a nakonec se podíváme do jedné nové hospody, kterou otevřeli kousek od jejich domu na Starém městě v Boleslavi. Když jsem svoji malou černou vílu viděl přicházet po rozžhaveném asfaltu, málem se mi zastavilo srdce. Dlouhé, hnědé vlasy až po zadek, chůze kočky, která si je jistá svojí krásou a zadek, pro který by spousta chlapů zabíjela. "Ahoj, ty koukáš jak vyvoraná myš!": usměje se na mě, dá mi obrovskou pusu a obejmeme se. Za mnou sedí Prcalík, směje se a dodá: "No ještě vám zbejvá proplíst si jazyky a krky a budete úplný labutě". Mávneme nad tím rukou a přitulíme se ještě víc. 

Po pár větách jsme netrpěliví, chceme být jen spolu. Beru Kačku za ruku a v dubovém háji je příjemný stín. Koukáme dolů na řeku, máme tělo na tělo, džínová bunda mé dívky je příjemně rozepnutá. Strávíme tam celé odpoledne. Pak ještě na chvilku na panely a už si to valíme směr město. Potkávám mámu, která po mě chce doma něco udělat. Kačenka jde tedy napřed a já si říkám, jaké mám velké štěstí, protože jsem se v té rychlosti nestihl převléknout do thrashového. Manšestráky a stará košile mámě nevadí. Uff. Opravím kapající kohoutek a po lehké svačině zdrhám dolů do sklepa. Tam za regálem, ukryta v krabici je moje džínová vesta. Na zádech velká nášivka Sodom, koupená za půlku výplaty z brigády v Polsku. Obléknu se, natáhnu i rozdrbané džíny a čínské černé kecky, sehnané až v Bratislavě (nikde jinde velikost 47 neměli). 

Jdu radši zadem, máma má vy zvyku mávat z okna a na Staré město běžím jako indián. Sto metrů chůze, sto běh. Rozrážím udýchaně dveře do hospody a přede mnou se objeví scenérie, která mi málem vyrazí dech. Na barové stoličce tam sedí Kačenka a pokouší se bránit asi sto kilovému hovadu s holou hlavou. "Tak nedělej dámu, kurvičko!": slintá ji do ucha a mě se zatmí před očima. Mých šedesát kilo na 185 centimetrů se napne jako struna a zařvu: "Ty hajzle!". Pak skočím a stylem lva se na to monstrum hnusný vrhnu. Mé šance, i přesto že mám už poměrně vysoký pásek v karate, jsou poměrně malé. Po pár prvních ranách a mém zdánlivém vítězství se síly obrátí a já jsem mlácen asi pět minut pěstmi, jsou mi trhány chuchvalce vlasů a pak se ozve zvuk, u kterého mi zatrne - nášivka Sodom se odchlípne a koutkem nateklého oka vidím, jak padá vejpůl na zem. 

Po chvilce tmy, po jednom půllitru vody do obličejem od výčepáka, se probouzím a Kačenka mě zvedá na nohy. "Dělej, von šel na záchod a říkal že se vrátí a pak tě dodělá": šeptá mi jakoby z dálky do ucha a já se mátožně postavím. Vypotácíme se ven, já podpírán a pomalu napuchající. Mizíme v uličkách, ale nikdo nás nepronásleduje. Jsem jako raněné zvíře, bolí mě obličej, žaludek a moje hrdost je někde na bodu mrazu. "Seš můj hrdina, víš to?": šeptá mi džínová víla do ucha a já se pomalinku dostávám do normálu. Jdeme do hospody U Dubu, kde sedáme do rohu, já piju na bolest a můj monokl začíná připomínat obrovský modrozelenočervený pomeranč. "Aaaa, tady se nám někdo porval...tak co, koukám, že si asi nevyhrál, co?": ozve se s nádechem škodolibosti za mnou a po ohlédnutí spatřím Prcalíka a celou naši partu.

"No, nevyhrál, ale nejvíc mě sere, že mi ten debil skinheadská zničil nášivku Sodom": smutně promluvím a je mi skoro do breku. Kačka mě tiskne k sobě, hladí po stehně, líbá na tvář (a já dělám že jakože nic) a já se po jejím proslovu o mém hrdinství cítím jako Vinetou, který právě zachránil celou vesnici krásných žen. Večer se ve sklepě převlékám s obtížemi, všechno mě bolí a neustále přemýšlím, jak vysvětlím svá zranění doma. Nakonec volím pravdu a máma jen pokývne hlavou a podá mi led. Usínám s obtížemi, pořád mě tlačí žaludek, ale druhý den už je to o hodně lepší. Tedy až na oko a nášivku. 

Máme zase sraz na panelech, hned po obědě, až obstarám u prababičky pole a odvezu asi 1580 koleček hlíny. Sedíme spolu úplně nahoře, slunce do nás pálí a přede mnou je rozložena džínová bunda. Škody jsou obrovské. Jenže Jana a Kačenka jsou švadlenky s darem od Boha a já mám najednou vše zalátované, zašité a vypadá to líp než dřív. "Ty vole, tak ta je hodně drsná, to vypadá, jako by tě napadl medvěd a tys to přežil. Tomuhle říkám pravá thrashová bunda!": chválí Prcalík i Kytka a já souhlasně kývu hlavou. "Jen by to chtělo nějakou nášivku na záda": prohodím smutně a ten večer uspořádáme pohřeb za Sodom. Zapálí se oheň, dokola se hraje jen kazeta Agent Orange a  jsou pronášena slova pomsty. Házím někdy kolem půlnoci nášivku do plamenů a pak jdu s Kačenkou domů. Má rodiče na chalupě, tak je nám spolu moc krásně až do rána.

Šetřím po brigádách peníze na novou nášivku dlouhé čtyři měsíce. Piju dokonce méně piva, protože si přijdu s tou holou džínovou bundou jako nahý. Jsem vedle Kačenky, kterou zdobí na zádech nápis Saxon, takový nevýrazný, skoro se až stydím. Tokáme spolu po večerech, jezdíme s mojí džínovou kráskou na chalupu a uplyne tak babí léto i kousek podzimu. Je tady listopad, je hnusně a já mám narozeniny. Popíjíme zase U Dubu, já zvu všechny na ferneta a jsem v takové té povznesené, alkoholem poznamenané náladě. "Tak můj milý hrdino...": začne narozeninový proslov Kačenka, která na okamžik před chvíli zmizela, aby mi přinesla překvapení: "protože jsi pro mě vším a zachránil si moji čest a protože tě miluju jako nikdo na světě, tak tady jsme se s ostatníma složili a koupili ti novou nášivku, plachtu na záda!": pokračuje a já rozbaluji překrásný motiv Morbid Reich od Vader. 

Chvíli koktám, jsem dojatý jako nikdy a pak všechny postupně objímám. Jsem nejšťastnější kluk pod sluncem a objednávám další rundu panáků. Můj pohled je skelný, holky nejkrásnější na světě a pivo teče proudem. V naší partě známý můj postupný příklon k death metalu byl korunován té hnusně sychravé listopadové noci nášivkou, kterou jsem měl na zádech potom dlouhá léta. Pocházela dokonce z Německa, kde ji Prcalíkův otec někde sehnal přes známé. Mí kamarádi za ní utratili šílené peníze (tenkrát pro nás bylo osm stovek hrozně moc). Další den byla obřadně našita na má záda a já si konečně na naší šmajchlovací procházce po Radouči nepřipadal s Kačenkou jako nahý. Stal jsem se tím, kdo byl nadále označován jako death metalák - alias Smrťák. 
----------------------------------------------------



Příběh padesátý osmý - Když metalista tančí

Bránili jsme se hrozně dlouho, dokonce jsme se všichni doma pohádali s rodiči, ale nakonec jsme stejně museli. Čekaly nás zase taneční. My, kteří jsme nesnášeli obleky, chodili otrhaní jako vagabundi a smáli se všemu upjatému, jsme byli navlečeni do kvádra, byly nám koupeny pásky do kalhot, nažehleny puky a utažena kravata přes naše vystouplé ohryzky. "Utrpení, utrpení, utrpení": řval na mě Prcalík, když jsme ho s Kytkou vyzvedávali. Museli jsme se s klukama sejít dřív, abychom lehce propláchli svoje zhrzená hrdla alkoholem. Napochodovali jsme do hospody U Dubu a stali se ihned terčem posměchu všech mániček. Bylo sice něco kolem druhé odpoledne, ale Sabath byl už v dobré náladě. "Funebráci, ehehehe, funebráci": řval na celé kolo a my ho museli několikrát poslat do prdele. 

Dali jsme jedno, dali jsme dvě a dali jsme i tři. Jenže čas se nachýlil a my se rozdělili. Sraz byl před kulturákem, ale museli jsme vyzvednout ještě naše křepelky. Já to měl stížené ještě o to, že jsem vyzvedával i Janu. Byla to pro mě smutná procházka. Tedy až do té doby, než jsem viděl Kačenku v šatech. Nevím proč, ale když sestupovala dolů ze schodů, tak vypadala jako herečka z prvorepublikových filmů. Tmavé vlasy vyčesané do pramínků ji stékaly kolem úsměvu a já se v něm rozpustil. Bylo to prostě tak. Holky vypadaly krásně, my byli pro smích. Jana narvaná do korzetu, který zabíjel a najednou si vedu ty své thrash metalový víly městem. Jsem středem pozornosti, to je jasný. Ono taky bílé rukavičky, k tomu snad podruhé v životě sčesané háro do ohonu. "Vypadáš jak nějakej šlechtic": přitulila se Kačenka a Jana doplnila, že spíš jako lapka.

"Než tady dělat šašky, jsme si mohli radši někde pořádně zamrdat": nese se k nám ulicí. To Prcalinka nadává jako špaček. "Neboj, na to taky dojde": doplňuje ji její milý a my se smějeme. Kouknu na Kačenku a vidím v jejích očích jiskru. Jdeme dovnitř, Mirka si jako jediná dává věci do šatny. My nic nemáme, jen otec mi dal nějaké peníze navíc, prý abych pozval děvče na limonádu. Dáváme pivo, známe paní uvaděčku i celý personál. Na parket přichází starý pan Hess, je noblesní, stejně jako jeho paní, která je i na ty roky kočka. To nebude tak hrozný, pomyslím si, jenže mé naděje ihned padají někam mezi těžké závěsy u oken, protože je mi místo mé milé přidělena slečna Jarmila z nedaleké vesnice, která se učí řeznicí. Na Prcalíkovi vidím, že chce něco říct, ale blesknu na něj pohledem a hned toho nechá.

Jarmila se chce pořád bavit a mačká mě, jako bychom se měli za chvilku brát. Je opravdu obrovská a husičkovsky naivně milá. Bože, kurva, proč na mě vždycky letí takový ramlice, pomyslím si, ale tančím dál. Pořád za mnou chodí mladý pan Hess, toho času již tanečník skupiny UNO. A je to frajírek, buzeruje nás - na mě si jak jinak zasedl, protože mám pořád kecy. Konečně je přestávka a já zdrhám Jarmile na záchod. "Ty vole, ta by chtěla miminko!": řve smíchy nad mušlí Prcalík a já jdu radši hledat Kačenku. Líbáme se ukryti pod schody, ale už zase zvoní a musíme zpátky. Mezi dveřmi mě za loket vezme Jarmila způsobem, jako by mi chtěla urvat ruku. "To jsou moji rodiče": huláká jak na lesy a to už se mí kamarádi řehtají jak prokopnutí. Přestavím se, je mi řečeno, kolik mají polí, krav i prasat a já dostávám strach.

Jarmilka mě vede parketem a směje se. Nebo spíš usmívá. Tančíme nějaký tanec, první kroky, kdy musíte být tělo na tělo. Nevím kam s pohledem, její obrovská prsa mám skoro až na ramenou. Omlouvám se a utíkám ven. Jenže jsem dostižen a dostávám pěstí do břicha. Zaskučím. Prý přátelské šťouchnutí. Mám co dělat, abych se nepozvracel. Musím tančit dál (a prý na věneček půjdeme spolu, jinak dostanu  do držky, nemám bejt srab,ne!?, uff). Odpočítávám minuty, aby už byl konec. Škrtí mě všechno a všude. Druhá přestávka. Jdu rovnou k výčepu a Kytkova babička mi dává tajně panáka rumu. Znovu se líbám pod schody s Kačenkou, opět se mi kluci smějí a Jana mi sděluje, že dostala jako tanečníka takovýho uslintanýho, beďaratýho kluka z vesnice. "Já měla normálně ve žlábku mezi kozama jezero": tak prý chlapec obdivoval její přednosti.

Hlavou mi projela spásná myšlenka. Opatrně jsem Jarmile prozradil, že jsem zadaný a po herdě do zad, která by zabila býka, ji sděluji, že vím o klukovi, který po ní pořád kouká. Následuje výměna a najednou jsou taneční o hodně veselejší. Tančím s Janou, vesničané jsou také spolu a tak jediný, kdo nemá moc štěstí, je má Kačenka. Ta dostala přiděleného milovníka Michala Davida. Malého, hubeného chlapce, který nemluví o ničem jiném, než jak pije kolu u jednoho stolu (debil). A samozřejmě, kouká na ni jako na svatej obrázek, kdo by taky ne. Žárlím. Opatrně se k nim při polce (která v mém provedení připomíná velmi slušné pogování) přitočím, nakloním se a pronesu něco v tom smyslu, že jestli se nebude chovat slušně, tak mu roztrhnu sako a prdel. Klučina se vyděsí a pozoruje mě se strachem v očích až do konce všeho toho utrpení. Což je dobře, protože Kačenka je ten večer úplně nejvíc nejkrásnější. 

Tančí jako opravdová víla, její štíhlé nohy našlapují lehce, má rytmus v těle, o tom já něco vím a když roztočí šaty dokola a zvednou se do víru někam mírně nad stehna, hrozně litují, že netančím s ní. Dívka s vizáží Adiny Mandlové, šmrncnutá lehkým drzým úsměvem Brigite Bardot. K tomu slovanský zadeček....ztrácím se ve snách... jemnost tohoto okamžiku si pamatuji celý život. Slečna, přesto už žena v šatech, je něco překrásného, v jejím pojetí smyslného a vzdušného. Chci se v ní rozplynout...

"Ty vole, to je píčovina": zhodnotí taneční lekci Prcalík a odcházejí s Prcalinkou k nim domů, kde prý budou dělat to, co si na začátku slíbili. Kytkovi ani mě se nikam nechce, jsem plný zážitků a taky strachu z Jarmily. Povolíme kravaty, rozepneme košile a jde se na diskotéku. Sedneme si ke stolu a je to hrozný, protože je tam milovník Michala Davida a předvádí nějaké taneční kreace na parketu. Je dokonce tak drzý, že přijde pozvat Kačenku k tanci, ale podívám se na něj tak, že prý vypadám jako potencionální vrah. Konečně zahrají něco rockovějšího a my se vydáme skotačit. Předvedeme několik našich triků, kreací a figur, naučených na thrashových koncertech a jsme vyvedeni ven. "Tohle je slušnej podnik!": zařve na nás na rozloučenou pan Gorila a my se tlemíme jako kdyby měl nastat konec světa. 

Před diskotékou se kýve velmi podezřele auto. "Oni šukají": zhodnotí situaci Jana a my zvědavě nakukujeme skrz okénko. Dvojice se ohlédne a já vidím Jarmilku, že si to asi moc neužívá. Na ní zpocený vesničan - tanečník, slintal a pan Beďar. Otočím se, protože mě zaujmou stíny kousek od nás. Stojí tam rodiče Jarmilky a kouří. "Ty vole, voni jim půjčili auto aby si skočili, to je jak v bordelu, vlastní dceru, voni ji chtěj fakt vdát": řve smíchy Kytka a radši se vydáme do města. Kupujeme v non-stopu nějaké lahváče a blábolíme něco o tom, že to bylo naposledy, co jsme šli do tanečních. Nebyla to samozřejmě pravda, všichni jsme vydrželi až do konce - přeci jen jsme pořád byli vcelku poslušné, jen trošku přerostlé děti. 

Loučíme se a já jen z dálky slyším, jak řve Kytka ulicí texty od Debustrolu. "Tak jsem Antikrist, tak jsem Antikrist ...a seru na vás Pane...áááááá!": vznáší se do tichého města. Vezmu holky kolem pasu, zuly si dávno střevíce a jdeme bosky vyprovodit Janu. "Tak čau hrdličky": pronese smutně do ticha moje kamarádka a já v jejím hlase slyším, že se necítí moc dobře, být sama bez kluka. Vyprovodím ještě Kačenku a čekám dole před domem, až se rozsvítí u ní v pokoji. Jsem tak zamilovanej, že ještě lezu po hromosvodu do třetího patra, abych dostal pusu. Cestou dolů si natrhnu sako. Všichni už spí, jen dole u nás na sídlišti někdo kouká na hlasité porno. Jdu šedivým panelovým sídlištěm a vyhýbám se opilcům. Sám mám slušně naváto a najednou mě popadne divný stav.


Pod jednou lampou, kousek od rozpadlé lavičky a obchodem s názvem Balt, začnu tančit. Opakuji si všechny kroky, které jsem se ten den naučil, jen s tím rozdílem, že mám imaginárně v náručí svoji Kačenku. Jsem metalista, předvádějící svůj šamanský tanec, proložený polkou, valčíkem i cha-chou. Vlasy dávno rozpuštěné, lesklé střevíce odhozené na trávníku mezi vajgly. Mám pocit, že se vznáším a brumlám si pod rašící knírek texty od Slayer. Podivná kombinace, ale mě to vůbec nepřijde. Tančím ve snech, alkoholu i představách.

"Jako pěkný, ale takhle sám je to na hovno, co?": směje se někdo za mnou. Je to Kytka, který také odvedl svoji dámu domů. "Nojo": pronesu lehce provinile a usedáme na betonové hrazení před obchodem. Dva mladí metalisté, navlečeni v oblecích, jsou ten den asi nejdéle bdělými občany města. Spát jdeme až k ránu, když dobásníme o svých dívkám.
-------------------------------------------------


Příběh padesátý devátý - Holá hlava, holé neštěstí

Boleslaví se v devadesátých letech potulovaly nejen skupinky mých kamarádů thrasherů, ale i příznivci grunge, depešáci, punkeři a bohužel i hololebci. My jsme to nějak neřešili, spíš jsme měli ze všech docela legraci. Tedy až do doby, než jsem spatřil při venčení psa v parku kousek za barákem Prcalíka, jak létá vzduchem. Kolem pobíhala Prcalinka a ječela strachy. Asi deset holých hlav v bombrech a kanadách útočilo na mé kamarády způsobem, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Já když se s ostatními pral, tak se fackovalo, přetahovalo, dávalo pěstí. Jakmile ale byl prohrávající na kolenou, přestalo se, on uznal, že prohrál a šlo se od toho. Mnohdy jsme si nakonec podali ruce a stali se z nás i kamarádi.

Bohužel, v devadesátých letech byla skupina skinheads rekrutována z nejtupějších dementů ve městě, z opilců, násilníků. Mnozí byli starší než my, často už několikrát zavření ve vězení. Vládl jim, rukou krutou, debil největší - Měsíček. Říkalo se mu tak podle jedné fotky v novinách, kde ho vyfotil nějaký redaktor z profilu a jeho holá hlava opravdu připomínala ubývající měsíc. 

"Vy svině pankáčský, vyhladit vás, vy kurvy, splynovat tuhle pakáž!": řval podsaditý tupec na mého kamaráda a mě se zase začala vařit krev v žilách. Čerstvě opásán dalším stupněm v karate jsem měl poznat, že realita ulice je někde jinde. Bili jsme se jako lvi, jenže se začalo naše snažení měnit ve strašidelnou řezničinu. Ještě, že jsem byl mimo jiné i členem kynologického kroužku a jeden z mých kamarádů s obrovskými velkými knírači šel náhodou kolem. Zaujal ho řev, šustění bund, trhání našich vlasů a jekot Prcalinky. (To bylo tak šílené, my měli v hlavě zafixováno, že holky se nesmí bít a ony ty kurvy plešatý do ní kopaly, jako by to byl pytel brambor). Pejskař rozehnal chumel rvačky, vyslechl si tunu nadávek a slova pomsty a jeho dva miláčci se ještě dlouho napínali na vodítkách vzteky. Oba psi měli huby plné roztrhaných bombrů.

Poděkovali jsme a jako váleční veteráni se ploužili na panely. Můj statečný pes mi olizoval krvavé šrámy a Prcalík s Prcalínkou říkali slova, která raději nebudu publikovat. Měl jsem naražená, odkopnutá žebra, zase nateklé oko. Nejhůř na tom ale byl Prcalík, který vypadal, jakoby právě spadl do drtičky. "Ty kurvy do mě kopaly na zemi, dostal jsem i okovanou botou do hlavy": motal se a pak nám kousek od panelů začal padat na zem. Dostali jsme obrovský strach.

Dopadlo to podle nejhoršího možného scénáře. My kluci jsme nesli Prcalíka, který mumlal pořád dokola, že není punkáč, že má ty džíny do ruda kvůli tomu, že je nosil kytarista Saxon. Vyrozuměli jsme z jeho slov a od Prcalinky, že šli na procházku, objímali se a najednou proti nim parta plešatých. Jeden z nich prohlásil něco o tom, že vidí před sebou dvě svině. Prcalík, huba prořízlá, odpověděl v tom smyslu, že si mají narvat ty jejich kebule holý do prdele, že mu stejně připomínají ve světle lampy obrovské čuráčí hlavy. To se samozřejmě dutolebcům nelíbilo a tak se na něj sesypali. Oni vždycky útočili v hejnu, sami byli vyplašení a chodili kanálama. Ve skupině, často opilí jak zákon káže, měli síly na rozdávání. A taky že ji používali zásadně k bití slabších. 

Mezi paneláky se odrážejí světla sanitky. Jsem nejmíň pocuchaný a tak ještě u nosítek vysvětluji doktorovi, co se stalo. Pak jako ve snu vidím náš převoz do nemocnice. Na chodbě posedávající Janu a Kačenku, Kytka s nimi - jeho dlouhou vyzáblou postavu s pohledem smutného krkavce si budu pamatovat navždy. Mě jen narovnali nos, něco málo zalepili. Musel jsem stejně před nemocnici, k přivázanému a bědujícímu psovi. Prcalík šel rovnou na sál, měl rozseklou lebku. Prcalinku léčili na lůžku a absolvovala spousty vyšetření na vnitřní zranění. Na naši partu padl šílený smutek a obavy.

Chodili jsme do nemocnice každý den. "Kradl" jsem otcovi baterie do rádia, aby mí kamarádi měli do walkmanna, půjčoval jsem jim několik vzácných kazet (některé jim zůstaly na věky). Oba tam leželi čtrnáct dní. Každý na jiném oddělení se scházeli s námi v dlouhých županech před nemocnicí v kuřáckém koutě, kam jim Kytka nosíval z nedalekého non-stopu pivo. Když pak naše hrdiny pustili, šli jsme to oslavit opravdu bujaře. Náš problém se skinheady ale neskončil.

"Musíme se s někým spojit, jinak nás budou mlátit pořád": řval přes cinkot sklenic v hospodě U Dubu Prcalík. "To je pravda, jsou to svině!": ozvalo se zezadu. To Sabath, stará mánička promluvil. Přisedl si a začala nekonečná debata, co s holými lebkami. Problém měli všichni. Jenže depešáci byli hrozný srabi, příznivcům grunge to bylo jedno a tak nám nezbývalo, než se spojit s pankáčema. Ono stejně, spousta z nich poslouchala to co my a mnoho z nás zase koketovalo s punkem. Dokonce si pamatuji, že si někdo stěžoval na policii, ale jeho prosby o ochranu ulic nebyly vyslyšeny. Museli jsme vzít spravedlnost do svých rukou.

Hlavním organizátorem pomsty a zjednání pořádku byl Sabath. Říkal, že ví jak na to, že už za komoušů jezdil na Plastic People of Universe a že se jako mladší často bil s Veřejnou bezpečností. Jenže skinheads nebyli policie. Bylo to čisté primitivní zlo, které vás napadalo na ulicích, když jste šli večer z hospody, když jste seděli a poslouchali hudbu na panelech. Dokonce nám vyrabovali garáž a strhali nám plakáty našich vzorů. Nebyl snad nikdo, kdo by se s nimi nepotkal a nebylo mu ublíženo, holky pronásledovány, obtěžovány - často to připomínalo výjimečný stav. Co my jsme se naběhali ve strachu před tím, aby nás nezkopali. Bylo to šílený a beznadějný.

Vymaštěný hlavy se scházely dole na sídlišti, kousek od jedné opuštěné škodovácké haly. Řvaly tam z kazeťáku nějaký německý fašistický skladby. Šli jsme v davu, obušky, klacky v rukou. Holky čekaly "doma" na panelech (Kačenka prý celou dobu brečela, že prý to nepřežiju, že jsem takovej ten blbec, kterej by každýho chránil). Jenže v nás byl vzdor, byli jsme horda, která chtěla pomstu. Thrasheři, punkáči i starý máničky, který snad po století někdo zvedl od piva. Vpředu jako nějaký starý Viking Sabath s obuškem, který prý sebral kdysi nějakému příslušníkovi VB (asi legenda, ale my mu to věřili). 

"Vy kurvy plešatý, nechte nás na pokoji, táhněte do prdele....": řvalo se. To jsme byli už na místě. Před námi asi padesát tupých pohledů. Skočil jsem po prvním a sekl ho klackem rovnou přes rameno. Pak jsem vylezl na stůl a konečně rozdupl ten jejich hnusotu vydávající kazeťák - Prcalík si poddal Měsíčka, kterého zahnal zuřivě na útěk. Byla to vítězná a rozhodující bitva. Rozprášili jsme je jako hejno holubů. A byl klid. Opravdu. Od té doby si na nás nikdo "plešatý" nedovolil. Když se na to dívám zpětně, tak jsme byli blázni, kteří neměli soudnost a pud sebezáchovy, ale dobré dílo se podařilo.

Holky nás vítaly jako křižáky, kteří právě přijeli ze Svaté země. Byli jsme ten den dlouho do noci středem jejich milé pozornosti. Snad jen Prcalík si stěžoval na bolesti hlavy. Ty ale po pár pivech přestaly a my se se svými dívkami rozešli do nekonečné šedi panelových domů. Tentokrát ale působily ulice veselejším dojmem. Byly totiž bez holých hlav, bez holého neštěstí. 
-----------------------------------------------------



Příběh šedesátý - Vitacit

Sedíme na panelech, kýveme nohama v roztrhaných džínách a máme huby červené od vitacitu. Prcalík přinesl několik pytlíků tohohle instantního nápoje, jehož konzumace se zvrhla v takovou menší závislost. Dodnes nechápu, jak jsem mohl sníst dva pytlíky, zapít je třemi pivy a nevyvrhnout všechno ven. Měli jsme kachní žaludky.

Těžkým letním vzduchem se vznáší tóny nějaké české kapely, která mi nic neříká. Mám velmi dobrou paměť na zvuk, na melodie, na hlasy, ale tady jsem mimo. "Co to je za heavík?": zeptám se jen tak, aby řeč nestála. "Vitacit": odpoví mi Jana a já ji chvilku přesvědčuji, že to není možné, že si ze mě dělá srandu, protože přece žádná skupina by se nemohla jmenovat po červeném, oranžovém nebo žlutém přeslazeném prášku. Je mi vysvětleno, že je to pravda a můj smích je k nezastavení. "Ty si neviděl film Horká kaše?": zakřičí na mě Kytka, který sedí s Mirkou až na druhé straně panelů. Jsou do sebe zakousnutí a působí opravdu hodně zamilovaným dojmem (koneckonců jako my všichni). "Neviděl": přiznám se a všichni se mi smějí. 

Nejsem sám a tak jdeme ke Kytkům domů, kde nám jeho krásná máma připraví občerstvení, my dodáme pivo a u videa se řechtáme jako blázni. "Vždyť je to totální kokotina": zhodnotí kvality filmu Prcalík a ještě dlouho do noci si děláme srandu z hlášek, které tam ti rádoby metalisti pronáší. Nejvíc si pamatuji prohlášení v domě, dole u schránek, kde jeden protagonista prokopne schránku a pronese památnou větu: "Nemá tady bydlet". Nevím, jaké mládí jste zažili vy, ale já na podobném sídlišti vyrůstal a dodnes považuji tohle veledílo za úplnou kravinu. Tedy až na ty skladby, které si i po letech pamatuji. 

Kytka měl doma po rodičích starý gramofon a protože má rád heavík, tak přinese (někdy v červnu v prodejně Supraphonu koupený) vinyl se světlým obalem a nápisem "Vzhůru přes oceán". My, drsní tvrďáci, sázející v hudbě na rychlost a tvrdost si ze začátku děláme z desky i kapely srandu, ale po nějakém čase ji přicházíme na chuť. Konečně taky něco, co si můžeme mimo Debustrolu zařvat, protože je to česky. Obzvláště skladba Rebel se začátkem:

"Rána bičem - dráb se usmívá
je ztracen - kdo je živý
rána bičem - vychovává
doba podivná"

je námi často citovaná a obzvláště takhle cestou ze školy někdy doslova skandovaná. Miloš "Dodo" Doležal se pro nás stává velkou osobností a chceme jej i Vitacit vidět naživo. Pokaždé, když o kapele mluvíme, tak spiklenecky naznačujeme lízání vitacitu z ruky a všichni ihned víme, o koho jde. Nedá se nic dělat, musíme do Prahy, abychom si své nové idoly poslechli na koncertě. 

Přiznám se, že výlet do hlavního města, ani tamní metalisty a metalistky si příliš nepamatuji. Byla mi totiž přivezena od Sabata, který byl u příbuzných na Moravě, lahev slivovice. Moje mladé tělo nebylo na takový rychlý přísun alkoholu zvyklé a tak znám celý výlet jen z vyprávění. Prý jsem si dokonce skočil z pódia (což je ale informace věrohodná asi jako že Elvis ještě žije). Jedna z mála matných vzpomínek se váže právě ke zmíněné skladbě Rebel, kterou jsme celá naše parta řvali z plných plic spolu s celou kapelou. Zbytek se mi ztratil v obrovském temném okně.   

Pak těžké ráno, mrtvý hlas, Kačenka propletená se mnou. Asi jsme u nich doma, poznávám podle lustru. Rozhlédnu se a jsme tu všichni. Já, jako vždy první vzhůru, hlava s vizáží pátracího balónu a právě se probouzející Prcalík. "Dá si někdo v(V)itacit?": zahuláká do pokoje s alkoholickými výpary a vytáhne jeden pytlík s nápojem. Zvedne se mi žaludek a na záchodě trávím několik minut. "Ty mladý dneska nic nevydržej": ozve se za mnou Kytka, který vitacit ochutnal a pozvrací se do vany. Zdá se, že koncert se opravdu vydařil. 
---------------------------------

Příběh šedesátý první - Poníženi v garáži

"Vypadáš dneska jako kunda z ryby!": řve na mě Prcalík přes čertvě osetý trávník mezi domy a sousedky se za ním otáčejí a kroutí hlavami, jak jsou ty mladí hrozný. "Byl jsem na noční ve škodovce, tahali jsme těžký železný pláty a dávali je na vagóny. Pak se to odváželo do šrotu": omlouvám svůj unavený výraz. "Takže heavy metal": glosuje moje unavené tělo kamarád a jdeme panelovým sídlištěm, jakoby nám celé patřilo. Ozve se hvízdání, z čerstvě šedivého vchodu vyběhne Kytka a už nám zbývají jen naše holky. Kupujeme cestou lahváče, máme namířeno do garáže. 

Z jedné strany Jana, z druhé má láska největší, nejsladší, nejkřehčí, nej-sexy Kačenka. "Ty si mezi těma všema kozama tak vošklivej": dělá si ze mě Prcalík srandu a já se snažím něco říct. Místo mě promluví Káča, která potvrdí moji nehezkou vizáž, ale zase se rozplývá nad tím, jakej jsem roztomilej. "Takovej roztomilej hovaďák": dodává Kytka a já jsem rád, že jsme na místě. "Ty vole, doprdele": zakleje Prcalík. Dveře do garáže jsou vytrženy z pantů a plápolají ve větru. Běžíme dovnitř a řveme na celé kolo: "Vykradli nás, svině"! 

Usedám na povalený gauč, zvedám sklesle zmuchlané pásky kazet, otáčím v ruce roztříštěné gramodesky. Je mi do breku. Takových peněz, takového shánění. Kačenka se opravdu rozpláče, to když zjistí, že ji někdo ukradl džínovou bundu. Utěšuji ji a stejně jako v ostatních ve mě začne doutnat vztek. "Jestli ty kurvy dostanu do ruky, tak je vykostím": prská Prcalík a bodá zuřivě do dveří nožem. Má takový malý, dětský, rybička se mu říkalo. Musíme se uklidnit. Zamykáme dveře na těžký řetěz a dva zámky. Běžíme tryskem do hospody U Dubu, kde se se vším svěřujeme našemu guruovi Sabathovi. Ten tiše pokývá hlavou a řekne nám, že máme chvíli počkat.

Sčítáme ztráty, které jsou katastrofální. Věci byly v garáži staré, ale nám šlo o kazety, o vinyly, o výstřižky z časopisů, nalepené do sešitů, o naše nástroje, o aparaturu, o všechen ten čas, o spoustu odříkání. Byli jsme poníženi jako každý okradený a jen jsme smutně srkali pivo po malých douškách, zavěšeni do svých holek.

"Byli to Čejeni": huláká mezi dveřmi Sabath, který si byl promluvit se členy boleslavské galerky. "Ty vole, tak to je v prdeli, to je ztracený": řve zase Prcalík a nás padá ještě větší tíseň. Jsem zticha a pomalu to ve mě doutná. Nejednou se nevím proč zvednu a jdu tmou na Staré město. Tam za jednou rozpadlou zdí je území cikánů/Čejenů, jak jim všichni říkají. Blížím se pomalu k té pomyslné čáře, která odděluje oba světy od sebe a od jednoho domu se odlepí postava. Mám v sobě malou dušičku, ale přesto promluvím a žádám zpět naše věci. Blýskne se kolem mě břitva a na břiše ucítím škrábnutí. 

"Nech hoooooo": zaječí někdo kousek ode mě. Je to Kačenka, která musela pro toho "svýho blázna spravedlivýho" jít, aby zase nevyvedl nějakou blbost. Od domu už ale přicházejí další chlapi v ošklivých lesklých kožených bundách a tak ji vezmu za ruku a zase spolu běžíme. Už nejsem za hrdinu, spíš mě popadne strach. Pelášíme ulicemi a já cítím, že mi stéká po břiše krev. Konečně nás nechávají na pokoji. Musíme k mé černý víle domů. 

"Já bych tě jednou....": nedopoví, protože ji políbím skoro až někam do břicha. Šrám od břitvy není nic moc, ani jizvu nezanechá, ale tričko Vader, které bylo mým současným odznakem příslušnosti k cechu death metalovému, je roztrženo. Koukám smutně do stěny, je mi líto všech těch ukradených věcí. Tolik námahy, tolik výletů na burzy, tolik práce na brigádách. "Hlavně, že jsme spolu": pošeptá mi Kačenka do ucha a chce po mě takové ty mile krásné věci, o kterých vám ale rozhodně vyprávět nebudu. 

Ani nevím, jak jsem usnul, ale když jdu v noci na záchod, tak mě tahá rána na břiše. Leknu se. V křesle sedí jako nějaký duch Kačenka a po jejích tvářích se koulejí slzy velké jako hrachy. "Nejhorší není, že jsme přišli o ty věci, nejhorší je, jak nás všechny v tom našem království, tý naší garáži ponížili": vzlyká. Beru jí hlavu do dlaní a utěšujeme se navzájem až do rána.
-----------------------------


Příběh šedesátý druhý - Hajzláč a chleba

Je léto a my stojíme dole na nádraží v Mladé Boleslavi. Mám obrovský bágl, protože beru galantně věci i Kačence a Janě. Kytka to samé a tak se čeká jen na Prcalíkovi. Konečně spatříme v dálce dvě malé postavičky, kdy dívka nese obrovskou krosnu. "No, že jdete, kde jste byli?": voláme na ně a Prcalík se samozřejmostí sobě vlastní pronese: "Jsme se pohádali, ona chtěla balit spoustu věcí, mě stačí jen hajzláč a chleba". Smějeme se a Prcalinka vypadá jako černošská domorodá žena, která všechno odtahá. "Von nechtěl brát vůbec nic, aspoň že ten toaleťák a bochník chleba jsem ho donutila": pronese drobná kráska a posune si karimatku, spacák a krosnu na zádech. To už se řehtáme a po pár cigaretách i nějakém tu pivu je tu konečně vlak.

Jedeme na Malou Skálu, do kempu. Vymyslel jsem to já, protože jsem si říkal, že pořád jen sedíme na panelech, v hospodě nebo jezdíme na koncerty. Rozdávám lahváče ve vlaku a už to cinká, už se loká a krkáme. Holky se kvůli tomu zlobí, my říháme ještě víc. Vystrkujeme hlavy z okének, tenkrát se to ještě mohlo a máváme si ve větru. Řveme své oblíbené skladby. Kačenka, duše svědomitá jako já, vybaluje asi dvě tuny řízků, které jsou po třech zastávkách couráku snědeny. Rozvalíme se na koženkových sedačkách, propleteme se s holkama jako háďata a já pomalu usínám. Zdá se mi o tom, jak zase skáču z pódia. Kolem jsou samé nahé prsaté holky. Dopadám tak do měkkého a jsem na vrcholu blaha. 

"Neslintej, miláčku Smrťáku (tak se mi už nějaký ten pátek říká)!": budí mě Kačenka. protahuji se, utírám hubu o džínový rukáv. Jsme v Turnově na nádraží. Následuje hospoda se špinavým ubrusem, keramickými tácky pod pivo a asi padesátkou trampů. Krosny, zelené bágly, vousy, klobouky s liščími ohony. "Ty vole co to je?": ptá se mě Prcalík a pak prohlašuje něco o tom, že teplej kovboj je u něj mrtvej kovboj. Kopu ho pod stolem, protože si nechci dělat problémy hned na začátku. Jenže můj kamarád je huba proříznutá, nevymáchaná. Aspoň že trampové pokaždé na podobnou hlášku jen zamumlají a mlčí. Asi chtějí už být v lese, daleko od všech lidí.

Za všeobecného veselí dojedeme až na Malou Skálu, pak pěšky. Je to kousek, jdeme víceméně s davem. Kousek od jezu, v takové malé zátočině je kemp. Platíme u vstupu a stavíme stany. Prcalík s Prcalinkou, nadávající Kytka, který nikdy nebyl zručný s Mirkou. No a já s Kačenkou a Janou. "Hezkýýýý, to je šukáš obě?": zařve na mě plesnivě vyhlížející tramp a já nevím co na to říct. "Jasně a ještě sháníme další holku do party, nechceš nám půjčit tu svoji vydru?": odpálkuje ho Kačenka a spolu s Janou ke mě obě přistoupí a já dostanu z každé strany jednu pusu na ucho, až mě zamrazí. Tramp kouká jak vyoraná myš a jeho paní si nahlas povzdychne. Radši upravuji konstrukci stanu. Konečně jsme ubytovaní a jde se na pivo. 

První den se opijeme jak zákon káže. Usínám smotaný mezi holky a nevím, co se kolem děje. Ráno bolavá hlava, pachuť v ústech a kocovina jako prase. "Uff, mě je blbě":, zvedá se Jana a láká mě do Jizery ke koupání. Budím Kačenku, to aby nežárlila a společně se vydáváme k jezu. Shazujeme džínové oblečení a nazí jako jeden Adam a dvě Evy lezeme do vody. Po chvíli dovádění toho mám dost. Usedám na kámen, oblékám si jen kalhoty. Holky se rochní ve vodě. Jana s prsy jako vozy, Kačenka štíhlá, hubená. Sluší jim to spolu moc. Zasním se představuji si různé věci, jak už to tak my chlapi děláme. "Je na ně krásný pohled co?": řekne mi najednou do ucha Kytka. "Tak si to hlavně neposer": pokračuje. 

Vím to, s Janou to bylo často takové skoro až chození. Jenže teď mám Kačenku a jsem rád, že si holky rozumí. Raději všechny zavolám na lunch meat, který připravuji a říkám mu hlavní dnešní chod. Připadám si jako kuchař, když každému přiděluji jeho díl připáleného kousku. K tomu chleba a hořčice. Pak se jde na Malou Skálu, na dlouhý výlet lesem, kde dokonce vznikne pár fotografií. Cestou zpět do hospody a zase koupání. Tentokrát i s Mirkou a my kluci na ty svý holky koukáme jako na svatý obrázky. Jsou nádherný, obětavý, dodnes nechápu jak s náma chudejma, ošklivejma a drzejma mohly vydržet. Prsa jim skáčou kousek nad vodou a já nechci aby to někdy skončilo. "To je nádhera, to je úžasné kozenstvo, já z nich mám puzení": řve radostí Prcalík a dotváří tak celý krásný obrázek k ještě větší dokonalosti.

"Ty vole, von je tady zase!": drcne do mě Prcalík. "Taky jsem si všimnul": potvrdí Kytka. Za křovím tam stál chlápek, kolem padesátky, s pleší, pupkem a něčím v ruce. "Úchyl, už mě sledoval, když jsem šla na záchod, tak divně čuměl": doplní mé kamarády Jana. Mám to asi v sobě, ten vztek, tu neustálou snahu o spravedlnost, o potírání špatnosti. A tak se zvednu a hodím do křoví na chlápka asi tak půl kila bahna. Ozve se jekot, klení a pak jen slyšíme kroky, jak jde pryč. "Tys mu přerušil onanii, to si ho musel hodně nasrat": projeví se Prcalinka a já jdu radši do stanu pro pivo. Cestou potkávám rodinku, máma k světu - pěkná ženská, dvě cácorky dcerky a ON. Pan úchyl. Nic neříkám, ale když projdou, otočíme se na sebe. Má hnusnej slizkej ksicht. 

Večer je to super, protože nás pozvou trampové na pivo, k ohni, na maso a tak vůbec na pokec. Vezme se kytara, my sice trpíme, protože folk a country je pro nás čiré zlo, ale pak dostane do ruky nástroj Kytka a ten vykouzlí spoustu starých rockových melodií a tak se řve jak na lesy a je nám všem hrozně dobře. Jana, lehce v opilosti, nás posílá s Kačenkou do stanu, že jako vždycky přijde dýl, abychom spolu mohli být za hrdličky a měli soukromí. Vyslouží si za to ode mě jednoho lahváče navíc. Chytnu Kačku pod loktem, zvednu do náručí a už jsme ve stanu, kde pak chceme, aby to nikdy neskončilo. Potom, udýchaní a zamilovaní jdeme do noční řeky. Z dálky řve Kytka staré Sabbathy, Jana ječí na nějakého trampa. Vnímáme to ale jen jako vzdálenou kulisu, jinak máme oči jen jeden pro druhého.

"Měli bychom se vrátit k ohni, ať nás nehledají": mlaskne mi do ucha Kačenka a já nikam nechci. Přeju si, aby se tyhle chvilky zakonzervovaly a mohl je vytáhnout pokaždé, když mi bude těžko. Přesto se zvedáme a jdeme mezi ostatní. Potkáváme Prcalíka. Nese v jedné ruce chleba, v druhé vodku a pod paží má toaletní papír. "Jsem vám říkal, že nic jinýho nepotřebuju!": opile se usměje a valí si to dál. Vzdáleně slyšíme, jak si notuje: "Já jdu srááát, jdu srááát, já jdu tak rád srááát". Všechno je zdá se, jak má být. Usedáme znovu k ohni a pijeme jako o závod. Krásný večer, jen mám takový divný pocit, že mi něco chybí. "Ty vole, kde je Jana?": kopne mě do holeně Mirka, která z nás všech vždycky vydržela nejdéle střízlivá. Všichni měli za samozřejmé, že se o ní (Janu) postarám, dokonce i Janina máma mi kladla na srdce, že se na mě spoléhá. Asi jsem působil věrohodným dojmem.

"Třeba našla nějakého trampíka a někde do toho buší": směje se Prcalík, ale já vím, že to není možné, protože Jana mi vždycky všechno hlásila. Měli jsme za ty roky různá znamení, náznaky, tak nějak automaticky propracovaný systém, jak se informovat. "Doprdele": docvakne mi něco v hlavě (bývali jsme - a dodnes tomu tak je - nějak snad "telepaticky" s Janou spojeni - neumím to vysvětlit) a běžím k našemu stanu. Dorazím tam v pravou chvíli. Otylý úchyl se zrovna dobývá dovnitř a doráží na Janu. Ta už má od něj podrápané tváře a roztrhané tričko. Zase mě popadne vztek. Beru asi tunového chlápka za zbytek vlasů a trhnu dozadu. Zaječí. Už jsou tu Kytka s Prcalíkem a sesypeme se na debila jako sarančata. Brání se, ale naší převaze brzy podlehne. Uteče. 

Utěšuju Janu, přemýšlím, proč zrovna ona musí mít na chlapy takovou smůlu. Holky ji osuší slzy, ošetří rány a ten večer spím v předsíni, hned u vchodu. Jsem jako hlídací pes, dokonce mi chvílemi přijde, že cením zuby. Občas zaslechnu pláč a šepot. Jana je tvrdá holka, která si v životě zažila už ledacos. Druhý den ráno na sobě nenechá nic znát, jen nám je všem jasné, že by potřebovala k sobě nějakého normálního kluka, který by ji chránil. Snídá se vodka, poslední zbytky Prcalíkova chleba a všichni víme, že dokud tady bude ten úchyl v kempu, klid mít nebudeme.

Nakonec se zvedá Kytka (prý půjde on, protože je největší diplomat - Prcalík je prý hovado a já prej jak Vinetou) a jde ke stanu pana Úchyla. Tam sedí celá rodinka, rozvaleni, s televizí, toustovačem a mastnýma hubama. Vidíme jen gestikulaci rukou, pak se pán zvedá, napřahuje na našeho kamaráda ruku a už mě zase musejí držet. A pak je klid. Do hodiny se Slizák i s rodinou zvedají a odjíždějí. Kytka si promluvil od plic s jeho ženou, kousek za stanem, aby to děti neslyšely - byl to opravdový diplomat.

Zbytek naší metalově trampové dovolené trávíme koupáním, výlety, bezbřehým chlastáním a nočními zpěvy s kamarády v kloboucích s liščími ohony a krabičkami poslední záchrany v kapsách. Je nám tady, u naší řeky Jizery, hrozně krásně. Máme vše, co potřebujeme. Nádherné holky, plavící se nahé a veselé, máme pivo, máme i vodku, máme i trošku toho jídla, které snad ani nepotřebujeme. A hlavně máme něco málo chleba a hajzláč. Víc nepotřebujeme. Léto budiž pochváleno. 
------------------------------------



Příběh šedesátý třetí - Kosti, víno a thrash

U nás v Boleslavi jsme všichni, včetně našich rodin, byli vždycky pivaři. Kupříkladu svým tetičkám, které už nemohly moc na nohy, jsem dlouhá léta vozíval basu jejich oblíbeného piva. Přesto naše parta thrasherů každý rok zavítala na vinobraní do Mělníka. Začínalo to vždycky stejně. Přišel Prcalík na panely a začal všem vykládat, že on jako žádnej vinař není, ale burčáku má každej vypít minimálně tolik, kolik váží (lehce si upravil přísloví o vypití stejného počtu litrů jako máte krve). Což jsme pokaždé splnili mnohonásobně. Jeden takový výlet si budu pamatovat celý život. Na vinobraní měli totiž ten rok vystupovat DEBUSTROL a my jako věrní fanoušci jsme u toho nesměli chybět.


Zase ten vlak, to už lehce mrazivé ráno, to kouření na nástupišti, šustění křiváků, džínových bund, probírání posledních hudebních novinek. Jelo nás spousta. Celá boleslavská thrashová kavalerie. Někdo měl kazeťák a vyřvával na celé kolo Neuropatologa od Debustrolu. Zabrali jsme kupé jen pro sebe, ale bylo nás tolik, že v další vesnici už stály i postavy mezi námi. Dostal jsem jednu pod koleno, protože jsem zíral jedné hodně prsaté holce přímo do výstřihu. Omlouval jsem se, že za to nemůžu já, ale České dráhy. Pak vlak přibrzdil a děvče spadlo přímo na mě. Kačenka naštvaná, Jana se smála, Prcalík to komentoval v tom smyslu, že když už jsem takovej paša a všude se ukazuju se dvěma holkama, tak třetí už se ztratí. Dostal za to od Prcalinky obrovskou ránu do zad. Naše černé víly držely vždycky při sobě, chránily si nás.

Na nádraží v Mělníku je doslova modro. Slabší jedinci polehávají po trávnících, někdo tancuje. To je teprve deset ráno a Debustrol hraje od osmi. To byl zase nápad, to dopadne blbě, sýčkuju a dostávám zezadu pohlavek od Kytky. Vymyslel plán, že prý navštívíme nejdřív mělnickou Kostnici, protože je to hodně metal. Jdeme na to. Platíme vstup a jsme upozorněni, že si nemáme brát žádné kosti. Vzniká několik fotografií, které chceme použít jednou na naše nové album, o kterém pořád mluvíme. Vše proběhne skoro bez incidentů, jen Prcalík se pokouší pronést obrovskou stehenní kost, uloženou v koši s nápisem - Oběti epidemie 1897. Prý chtěl jen vyzkoušet, jestli mají dobrý bezpečnostní systém. Je mi trošku za kamaráda stydno, ale asi jsou zvyklí, protože nikdo nevolá ani policajty.

Jde se nad soutok Labe a Vltavy, tokáme s holkama, když tu náhle překvapivě Kytka vytáhne lebku mnicha. Koukáme jako blázni, protože byl z nás vždy nejslušnější. Jenže prý chtěl něco na památku a že to udělal taky z vědeckých účelů. Chodí pak po uličkách Mělníka, hraje si na Hamleta a vůbec působí rozruch. Máme po těch všech lahváčích, co s sebou taháme, tu správnou chuť na burčák. Asi se poblijeme, ale s tím se počítá. Překračujeme trávníky obsypané modrými metalisty, prohodíme vždy pár slov. Spousta známých, jen většina už někde ve svém alkoholovém světě. Obcházíme několikrát dokola náměstí a chlemtáme zkvašené víno po litrech. Mává to s námi. Usínáme taky na trávníku, já se všemi holkami, Kytka s lebkou, prý je to jeho nová stará.

Po probuzení následuje ještě jedno kolo burčáku a pak pronese Prcalík heslo, které nejen nás provází dlouhá léta. Zařve nad dav thrasherů: "Kostííí, lebkýýý, sračkýýý". Chytne se to a za chvilku to skandují všichni. Kytka dá nad hlavu svého nového kamaráda mnicha lebkovitého a jde první směrem k soše - tanku. Tam hrají Debustrol. Jde se na to. Z uliček se stahují vlasatá individua v černých tričkách, někdo v křiváku, každý holku po svém boku. Masakr může začít.

A taky že začal. V takové formě jsem snad DEBUSTROL ještě nezažil. My, jako skalní ultra fans jsme měli samozřejmě "nacvičeno" spoustu skoků, mosh-pitů a já nevím čeho ještě. Bylo to hodně divoké. Pamatuji si, že nás dokonce fotili policajti a nějaké rodinky s dětmi utíkaly do přilehlých ulic. Vypuklo peklo. Vzduchem létaly plastové lahve s vínem, křičelo se, pařilo. Holky na ramenou, sem tam se někdo serval. Byli jsme jak zvěř, jako válečníci v boji, šílení, divocí, opojení alkoholem a thrash metalem. Nechtěli jsme kapelu pustit z pódia. Jenže jak známo, vše dobré jednou končí. Přišel nějaký pán, asi pořadatel a řekl, že poslední skladba. Všichni mu sprostě nadávali, házeli po něm co bylo po ruce a on taky utekl. "Kostííí, lebkýýý, sračkýýý"! Skandovalo se ještě a pak byl konec.

Potácíme se ulicí na vlak. Najednou vedle nás zastaví policajti a že prý kontrola. Bráníme se, což jsme neměli dělat a najednou jsme zatčeni a převezeni na stanici. Pomalu střízlivíme. Z běžné rutinní prohlídky dokladů se díky naší opilosti a Prcalíkově nadávání stává najednou skoro trestný čin. Nastupuji já, se svými brýlemi na očích a naučenou dikcí. Snažím se přesvědčit staršího pana policistu, že jsme se jen bavili. Jde mi to, holky mu mažou med kolem huby a všechno se ubírá dobrým směrem. Pak najde druhý, mladý a aktivní policajt - debil, u Kytky lebku.

Máme problém, ne kvůli krádeži, ale spíš kvůli tomu, že se prý stala někde kousek od Mělníka vražda a pánové si to nějak všechno spojili dohromady. "Je to v prdeli": zhodnotí Prcalík situaci a nikoho nás nenapadá, jak z toho ven. Nakonec nás zachrání přivolaný další policajt, který právě přijíždí z Kostnice, kde nahlásili krádež lebky slavného mnicha. Jediný, kdo má ještě nějaké peníze, tak je Jana a tak nás zve a platí za nás pokuty. Ven jdeme jako spráskaní psi. "Tak tohle byly fakt kostiii, lebkýýý, sračkyyy....nemáme ani na vlak": řekne Kytka a všem se nám omlouvá. 

Za poslední drobné kupujeme nějaké ty lahve burčáku a jdeme na stopa. Nikdo nás nechce ale dlouho vzít, protože jsme opilí, špinaví a mají s návštěvníky vinobraní jen samé špatné zkušenosti. Tentokrát se nám výlet protáhl o jeden den. Spíme kousek od Mělníka v lese, zachumlaní k sobě jak tučňáci. Šli jsme pěšky, hladoví, bolaví. Druhý den voláme z budky Prcalíkovu mámu, která pro nás dojede na dvakrát autem. Mlčíme a je nám zle. Konečně doma a stojíme kousek od panelů, loučíme se. "Ale Debustrol dobrej ne?": řekne Kytka a my souhlasně kýváme hlavou.

Mě a Kytku nahlásili policajti do školy. Museli jsme před ředitelem slíbit, že už nikdy v životě nebudeme krást lebky. Slibujeme a já dodávám: "Ano pane řediteli, svoji mladickou nerozvážností jsem způsobil škodu v mělnické kostnici. Omlouvám se za to, už nikdy nebudu krást KOSTI, LEBKY ani....to už jsem radši nedodal, protože se Kytka vedle mě začal šíleně smát. Pak nás ředitel vyhodil a my za dveřmi slyšíme, jak říká zástupci, že tohle se mu za celou dobu jeho kariéry ještě nestalo. 
-----------------------------



Příběh šedesátý třetí - Mosh-pit!

Ze školy doslova letím. Čeká mě krásný víkend. Rodiče jsou už na chalupě, Kačenčiny také a tak se těším, že budeme jen sami dva. Házím si věci ze školy do předsíně, pokračuji do města, kde ve starém domě bydlí má černá víla. Kupuji cestou lahváče a jednu vodku, to abychom si udělali trošku náladu. Zvoním dlouze a nedočkavě. Otevře mi, má na sobě tričko svých (našich) oblíbenců Saxon a jinak jen kalhotky. Napadají mě ihned myšlenky, na které jsme my chlapi naprogramováni. Všimne si toho, usměje se, já se ztratím v jejích kaštánkových očích, vstoupím do bytu a během několika minut i do ní. Jsme zamilovaní, že zapomeneme lahváče na chodbě. 

Ležíme, koukáme do vysokého stropu. Kačenka je jedináček, dítě pana veterináře a bankovní úřednice. Po stěnách pokoje jsou vylepeny plakáty kapel, mezi nimi zvířata. Na první pohled to působí legračně, ale má černá víla je ten typ dívky, která se rozplývá nad kdejakým psem, ty toulavé si bere domů a spoustu zvířat chová. Má tu morčata, papoušky, hady, želvu vodní i suchozemskou. Jsem nadšen, nejsem tu sice poprvé, ale konečně je čas taky na něco jiného než na rychlou milostnou akci. "Miláčku, Smrťáčku": zašeptá a já mám co dělat, abych si zachoval image tvrďáka. Pijeme vodku, moc nejíme a svět se začne točit v nekonečných kruzích. Stejně jako kotoučák, na kterém šustí pořád dokola Saxon. 

Je ráno a snídáme pivo, panáka vodky a sebe navzájem. Čeká nás koncert v Boleslavi, dojdeme tam pěšky, nikam nemusíme a tak je spousta času. Oblékám si džínovou bundu, pár nových ukořistěných nášivek, sedne mi perfektně přes křiváka. Kačenka natahuje kalhoty a otočí se ke mě nejkrásnějším zadkem na světě. Oblékáme se díky tomu snad tři hodiny. Venku září slunce, jdeme do parku na Štěpánku. Lavičky obsypané důchodci, krmícími veverky. Stoupáme nahoru, až k letnímu kinu. Máme tam své tajné místo po lípou. Probíráme muziku, zavěšeni do sebe. "Takhle bych s tebou chtěla dopadnout": ukáže má milá směrem ke dvěma šourajícím se postavám. Paní, skoro osmdesátiletá, o hůlce a drží zamilovaně za ruku svého manžela. Slyší nás, usměje se, tak jak to umí jen chytré ženy. 

Chvíli vidím před sebou dvě ženy, které se nikdy do té doby neviděly. Koukají na sebe, mládí v rozpuku, vrásčité stáří. Dva páry očí, které se chápou navzájem. My chlapi stojíme opodál a nejsme tam vůbec potřeba. Je to krásný okamžik. Jakoby Kačenka čerpala z té krásné babičky veškeré vědomosti a moudrost ženství. 

Necháváme je daleko za sebou a slibujeme si věčnost. Čeká nás garáž, sice nedávno vykradená, ale postupně opravovaná. "Aaaa, naše hrdličky": vítá nás Prcalík, Dostáváme každý jednu kuželku piva a rozvalujeme se na gauči. Kazety se převalují, přesně si pamatuji, že někdo tenkrát přinesl album švýcarských CORONER - No More Color. Líbí se nám to všem. Podupáváme nohama, těšíme se na večer. Už je tady celá parta džínových vagabundů a garáží se ozývá hlasitý smích. Ještě hodinku a jde se na to. Někdo přehodí kazetu, je potřeba se naladit na večerní Debustrol. Otevřeme dveře garáže dokořán a paříme jako o závod. Připomínáme chovance z ústavu duševně chorých, ale nám to nevadí. Jednou jeden soused říkal, že mu zdálky přijdeme jako po úrazu elektrickým proudem.

Patří nám ulice i celý večer. Držím Kačenku za ruku a jdeme v čele celé hordy. Cítím tu sílu davu, připojují se další. Bude metal! Před kulturákem se kouří, dopíjejí lahváče. Když stará paní uvaděčka otevírá prosklené dveře, málem je vyvalíme. V sálu jsme mezi prvními a zaujímáme pozice hned pod pódiem. První hrajou punkáči Visací zámek. Žeru jim to i s navijákem. Známe je dobře od kamarádů a předvádíme první veletoč. Kačenka mi dvakrát spadne na zem, ale pokaždé ji zvednu. "Jede traktor, jede do hor, orat brambor": skandujeme hymnu a je konec. Následuje pivo, opět na značky, co nejblíž reproduktorů.

"Tak se všichni userte, je tady Debustrol!": zařve Kollins a jde se na to. Někdo převrátil stůl u okna, pár lidí se servalo. Klasika. Řveme texty z plných plic, umíráme a znovu se rodíme v nekonečném mosh-pitu. My jsme většinou tenhle náš "taneční prvek" také nazývali hezky česky veletoč. Asi to napadlo kdysi Prcalíka (koho jiného). Pro nás to byla ale hlavně pařba. Propojení mezi námi a kapelou. Sálala z toho energie. Podporovaná alkoholem a mládím. Skočil jsem, dopadl blbě na stranu a něco mi křuplo v noze. Skákal jsem dál. Masakr, šílenství. Propocená trika, ulepené vlasy. Líbačka stranou s Kačenkou, byli jsme oba šťastní a znovu do kotle. Paroháče nahoru, přeskakuje mi hlas. "Kurva, kurva, kurvááá": řvou Kytka s Prcalíkem a berou holky na ramena. Přidáváme se a Kollins na nás křičí z pódia, že dneska se tady bude mrdat.

Vypadneme po poslední, několikrát přidávané skladbě. Prcalíkovi totiž přivezli nějací kamarádi několik lahví slivovice a protože pít se má s přáteli, tak se s námi prý na panelech podělí. "Dneska chci šukat až do rána!": haleká do noci náš kamarád a stává se z toho nejednou náš společný pokřik. "Držte huby": zkouší to nějaký nevyspalý dělník z okna na sídlišti, ale jeho milá prosba není vyslyšena. Všichni jsou asi rádi, že jsme konečně na panelech. Sedám si s mojí černo modrou vílou, které to dnes až andělsky sluší, úplně nahoru. Koluje lahev řetízkující slivovice a pár lahváčů. K tomu kazeťák a znovu CORONER. Několik maníků, kteří už toho mají plné kecky, začíná pařit.

Zdrháme dneska dřív, je už po půlnoci a máme pro sebe jenom pár hodin. Musíme na Staré město, skoro utíkáme. Ostatní zůstávají a někteří na panelech spí až do rána, naleznou je tam pejskaři, jak padli za thrash metal. "To byla taková nádhera, to byl skvělej koncert a ještě s tebou": tiskne se ke mě Kačenka a já se cítím hrozně silně. Šeptám slova, která jsem žádný holce nikdy předtím neřekl, protože nebyla potřeba a neměl jsem je. Pak jen tak z mladické energie beru svoji dívku kolem pasu a tančíme pomalu chladnoucí ulicí. Směje se, září a já si ty chvíle pamatuji celý život. "Ty si tak krásná": nedá mi to a jsem najednou něžný. Kdyby mě tak kluci viděli, pomyslím si a pak raději pronesu něco drsnějšího. 

Tichá lampička v bytě, postelové království. Tiší Saxon linoucí se pokojem. Zvířata, která ožívají v noci a my dva. Obrýlený hubený kluk a nádherná dívka ze snů. Tu noc nespíme a jen v mezičase polykáme slova, o které se s vámi pochopitelně nepodělím. Je najednou to prokleté ráno a já bych měl vyrazit domů, mezi kapky deště. Nechce se mi z vyhřáté postele. Kačenka s božským zadkem, tlapající po dlouhých chodbách starého kvartýru. "Bylo to krásný": dostávám pusu a optám se, zda myslí celou naši noc nebo ten šílený mosh-pit. "Oboje Smrťáku, oboje": zazáří jí lesk v kaštánkovitých očích a já jsem v tu chvíli nejšťastnější metalista pod slunce. Přetáhnu si límec křiváka přes krk, zapnu se a vyrazím do studeně šedivého rána. Začíná mě šíleně bolet noha - do té doby jsem nic necítil, asi jsem si ji opravdu pořádně narazil.
--------------------------------------------------



Příběh šedesátý čtvrtý - S kytarou v dešti


Dole pod strání, když půjdete Roklí dolů k řece Jizeře, je v Boleslavi zátočina a jez. Chodívali jsme tam plavat, čerpat léto a vůbec si užívat. Ten den jsem vyzvedl Kačenku, která mi musela nejdřív ukázat svoje úplně nový bikiny. A tak jsme se zdrželi, jak už to tak u mladých zamilovaných bývá. Šli jsme, poskakovali rozjařeně po kamenech v Rokli a už jsme byli dole u Podlázek, u malé vesnice, kam jsme se chodili koupat. Bylo snad čtyřicet stupňů ve stínu


Rozloupl jsem svoji džínovou bundu a Kačenka si ze mě dělala srandu, že jsem jako larva, která se právě vylíhla. Byl jsem bílý, opálené jen ruce a nohy z práce na zahradě. Sedli jsme si do stínu, koukali se na malá cikáňata, jak skáčou dolů do jezu. My jsem to měli z dětství od rodičů zakázané - občas se tam někdo utopil. Vyrušil nás Prcalík, který přivedl celou partu. "Jsem si říkal, kde se zase zašíváte": směje se na celé kolo a je vidět, že nejen on je v dobré náladě. Vytahuje lahev tuzemského rumu, naší bramborovou dávku radosti. Dáme panáka, pak druhého. Jde se do vody. Plavu za Kačenkou, tahám ji pod vodu. Nad námi se houpe na větvi zavěšený provaz, improvizovaná houpačka. Co se bude dít dál, je tedy zcela jasné. 

Následují závody, kdo udělá lepší skok, kdo šílenější, k tomu rum, pálící se kůže, holky, hýkající smíchy. Zkrátka léto jak má být. Pak skočím nejdál a roztrhnu si stehno o větev, kterou sem přivalila řeka. Zařvu. Krve jako z vola. Vytáhnou mě na břeh a vypadá to, že vykrvácím. Jediný, kdo nepropadl panice, byla Kačenka. Jako dcera veterináře, mu občas pomáhala a tak duchapřítomně roztrhala svoje tričko Saxon a ovázala mi nohu. Nemám tohle ošetřování rád, tak mám řeči, ale umlčí mě dlouhou pusou. Zbytek letních radostí sleduji ze stínu. Závistivě, protože Kačenka je ve vodě vodní vílou a k tomu ty poskakující nové bikiny. Uff.

Pomalu usnu, zdá se mi, jak jsem v Boleslavém podzemí a je mi tam zima. "Copak, ty se nekoupeš?": ozve se nade mnou a ze sna mě vytrhne známý hlas. Sabath! To bylo snad poprvé, kdy vylezl z města, dělám si ihned srandu. Má v ruce kytaru a tvrdí mi, že mu bylo v hospodě U Dubu vedro a že tam nešel větrák. Culil se pod ten svůj retro knírek, ze kterého jsme si dělali pořád legraci (znáte to, německý pornoherec apod.). Svléká se, je ještě víc bílý než já a skáče obdivuhodnou šipku do vody. "To čumíte, co?": prská na nás z vody. "Jsem závodně plavat."

Sleduji všechnu tu krásu a je mi líto, že se jí nemůžu zúčastnit - v noze mi cuká. Přestal jsem krvácet, omyji se, utřu tričkem Saxon a slibuji Kačence, že ji koupím nové. Přilehne si ke mě Jana a poprvé a naposled v životě mi na rovinu řekne, že byla hloupá, když se mnou nechtěla chodit. Sám si sice nejsem jistej, zda já někdy úplně chtěl, ale nakonec se rozcházíme v dobrém. Kačenka právě vylézá z Jizery a stékají po ní kapky vody. Je nádherná, čistá, s úsměvem královny. V jejím pohledu se mísí hrdost, mládí, nekonečná dobrota a takový ten lesk v očích, který máme všichni, když jsme zamilovaní. Přitulí se a já ji navrhnu, že utečeme někam do lesa. Pak začne Sabath hrát na kytaru. Zapálíme oheň.

Přiláká to cikáňata, jejich rodiče i pár mladých puberťáků. Kytara jde z ruky do ruky i s rumem a nad Jizerou se rozléhá široký repertoár od rocku až po romské lidové písně. Nic už mě nebolí. Je pátek a zítra se nikam nemusí. "Hele, bude bouřka!": ukáže na západ Kytka a začne balit věci. Mirka má od dětství z hromů a blesků hrozný strach. Ostatní se přidávají. Mě a Kačence se nechce. Jednak musíme být ještě spolu a jednak pajdám na jednu nohu jako Joffrey de Peyrac. Sabath je opilý, že padá párkrát na hubu. Ostatní ho berou pod rameny a že prý ho odvedou. Během pár chvil tak zůstáváme u pomalu dohořívajícího ohně sami  s Káčou.

Zahřmí a my se nejdřív schováme pod lípu. Prší, hustě, po těle nám stékají provazce vody. Držím v ruce kytaru a objímám Kačenku. Třese se zimou. Přikryji ji svoji bundou, ale je chladno zase mě. Jenže já jsem kus hubeného chlapa, tak to musím vydržet. Bojíme se, že do stromu uhodí blesk. Nakonec se rozhodneme, že poběžíme ke skalám, dolů pod Rokli a tam najdeme nějaký suchý kout. Utíkáme jako o závod. Sice za sebou táhnu nohu, na které mi praskne rána a nechávám na písku i asfaltu rudou stopu, ale nechci před svoji mokrou vílou vypadat, že jsem srab. Konečně skály.

"Hele, tamhle to vypadá dobře!": objeví Kačenka výduť v pískovci a já jsem rád, že nemusím už nikam běžet. Jdeme blíž a je tam hrozná tma. Nekouřím, ale zapalovač mi zůstal nějakým záhadným způsobem v kapse od rozdělávání ohně (je na něm napsáno Black Sabbath  a mám ho pak ještě dlouhá léta). Najdeme pár klacíků, větví a suchého listí. Jsme jako dva neandrtálci, ztraceni v dešti. "Smrťáku, tak ty sis mě odtáhl do jeskyně, no to je pěkný, já taková jemná dívka, která čeká celý život na svého prince, nakonec najde takového Kopčema": Hladí mě po špinavé tváři od směsi vody, špíny a krve. Venku leje, jakoby někdo na nás vyklopil celou Jizeru. 

Přijde mezi naše těla vzájemné chtění a je to krásně studené. Musím kvůli roztržené noze ležet na zádech a mám lopatky odřené od skály. Nevadí mi to. Jen se leknu, když se ozve nad Kačenkou šustot křídel. Málem se nám zastaví srdce. "Netopýři": uklidňuji situaci. Potom už je dlouhý, táhlý klid a já zase chci, aby to nikdy neskončilo. 

Do naší "jeskyně" pomalu proniká tma a déšť dál šustí, jakoby neměl nikdy skončit. "Nechceš mi prosím zahrát": poprosí mě Kačenka a já, i když jsem a navěky budu na španělku dřevo, tak se snažím vyloudit pár melodií. Nejde mi to a vzteky přikládám stejně rozmoklou a rozklíženou kytaru do ohně. Místo toho vyprávím dlouhé příběhy a prokládám to zpěvem. S ozvěnou dvojhlasně ševelíme do tiché temné chodby staré rockové skladby.

"Co kdybychom už nikdy nikam nešli? Zůstaneme tady, pryč od lidí, budeš chodit lovit?!": zkouší to na mě krásně mladistvě a naivně Kačenka. Směji se té představě, asi bychom umřeli hladem. Potom se má džínová kráska rozpláče. "Ježíši Kriste, to tě tolik rozplakal můj zpěv?": ptám se. "Ne to ne, ale tam u ohně, mi jedna cikánka četla z ruky": pokračuje mezi vzlyky. A vypráví mi, jak ji vzala dlaň do dlaně, koukla jí do očí a řekla jí, že zažije obrovskou lásku, že potkala toho pravého, ale že to není na věky. Pak nechtěla mluvit, ale prý dojde k něčemu hroznému. 

Kdybych já tenkrát věděl, to co dnes, tak bych se určitě nesmál.

Nemohl jsem přijít na nic jiného, jak Kačenku utěšit, tak jsem ji začal líbat, hladit a nakonec došlo zase k těm krásným věcem, které si necháváme každý pro sebe. Plakala, plakala i potom, ale začaly ji docházet slzy. Když už se nadechla, tak mi říkala, že by beze mě nepřežila, ať se prý chráním, ať nejsem takovej blázen. Slíbil jsem jí, že se budu snažit a svůj slib jsem myslel smrtelně vážně. Přísahali jsme si a pak jako nějaké ošklivé znamení na kytaře praskla v ohni struna. Kačenka se lekla a zase se rozplakala. Nevěděl jsem, co dělat. Na čtení z ruky od starých cikánek jsem nějak nevěřil.

Vzal jsem ji radši za ruku a vytáhl ven na déšť. Nadzvedl jsem jí (božský!) zadek, hodil si ji do náruče a předvedl asi svůj dosud největší fyzický výkon. Po mokrých kamenech, s nohou v ohni, jsem uplakanou panenku Kačenku vynesl až nahoru na Radouč. Ten den se nocovalo u nás. Moje máma zavolala její, že prý v tomhle počasí nikam nepůjdeme. Jen jsem musel spát vedle v pokoji, to prý aby nedošlo k nějakým nepřístojnostem. 
---------------------------------



Příběh šedesátý pátý - Sbírka Perversních básní

Dostal jsem od Kačenky sešit s tvrdými deskami. "Napiš mi něco pěkného, budu si to číst, až se nebudeme moc vidět, budu si tím krátit chvíle před spaním." Poděkoval jsem a nevěděl, co říct i co do sešitu psát. A tak mi moje víla vysvětlila, že by chtěla jen pár slov, podobných těm, co ji říkávám po večerech, na dlouhých procházkách, při výletech vlakem na koncerty, před spaním i na chalupě, když čekáme, až se konečně roztopí kamna. Položil jsem na několik týdnů sešit na stůl, pod všechny své knihy, kazety i CD.


Kačenka studovala gymnázium a škola ji poslala na nějaký výměnný pobyt do Belgie. Na týden, což se pro nás v té době rovnalo nekonečnu. Loučili jsme se u nich před školou, když už byl autobus nastartovaný a bylo nám smutno jako nikdy. Bylo to poprvé, co jsme nemohli být jedno tělo i duše. Absolutně jsem nechápal, jak to vydržím. Poslední pusa, mávání a jdu dolů na sídliště skleslý a prázdný. Pro mladého zamilovaného kluka něco šíleného. Ten večer se na panelech opiju do němoty, že mě musí domů doprovodit Jana. U ledničky potkávám stejně navátého otce, kterého sundal další den v továrně. Zablekotáme pozdrav a raději usínám se sluchátky na uších. Vzpomínám se Saxon na Kačenku a jsem izolován od sousedů, kteří po sobě házejí nádobí.

Nejednou je ráno. Šedivé, jako panely protějšího domu. Převaluji se na posteli, útrpně bloumám bytem, jsem tu sám. Všichni už odjeli. Otevřu okno a do pokoje vlétne vítr. Nadzvedne papíry na mém stole a dosud netknutý sešit od Kačenky spadne na zem. Zvednu ho, vezmu keramické pero od dědy a poprvé v životě napíšu báseň. Je plná sexu, smutku a beznaděje. Ještě týden, já to snad nevydržím. S Kačenku jsme se skoro vůbec nehádali, ale kvůli knihám ano. Oba knihomolové, milovníci šustění stránek, hltavci příběhů. To jsme byli my. A občas jsme měli každý trošku jiný názor. 

Knihy mě daly do života hrozně moc. Už jako malý, když mě máma nechala doma s nemocí, jsem si četl v podstatě non - stop. S baterkou pod dekou, u jídla (kolik já dostal pohlavků), na panelech, cestou vlakem, ve škole pod lavicí. Já i Kačka jsme zbožňovali Jacka Kerouacka (první hádka, zda je lepší román Na cestě nebo Dharmoví tuláci), Stephena Kinga pro jeho popisy amerických městeček, Jacka Londona za Tuláka po hvězdách, Axla Munteho za Knihu o životě a smrti. Nepřeberné množství detektivek, sci-fi (Issac Asimov  je bůh!), válečných románů. Přečetli jsme celou povinnou četbu do školy, k tomu jako bonus zachmuřeného Dostojevského i moje dobrodružství s Dlouhým lovcem od Alberto Vojtěcha Friče. Samozřejmě Jules Verne, tuny KODek, komiksů. A objev pro mě tehdy největší, pan Charles Bukowski, který vždy dokázal říct několika slovy úplně všechno. Ten výčet oblíbených spisovatelů by byl nekonečný. A vlastně ještě neskončil.

Byli jsme s Káčou a s Kytkou, který četl ještě víc než my dva dohromady, jako houby, které nasávají písmena. Hudba a knihy. Někdy tenkrát se tohle krásné prokletí zrodilo a drží mě urputně až dodnes. Prcalík se nám smál, nadával nám, že prý radši žijeme virtuální (kdyby to viděl dnes, asi by se ze současnosti rovnou zbláznil) životy - to on si dá radši další pivo. Jenže my jsme věděli své. Byli jsme hrdiny čtených příběhů, prožívali jsme s knihami radost, smutek, vyměňovali si je a půjčovali (o kolik koupených knížek jsem tenkrát přišel?). Já kupříkladu chodil a místo Lidé bděte! neustále všem říkal Lidé čtěte!. Starší se mi smáli a mladí nechápali.

Napsal jsem během toho osamoceného rána padesát zamilovaných básní, které měla spatřit jen Kačenka. Jenže jí tak vzaly za srdce, že je dala "šíleně tajně" přečíst Janě. Ta ke mě druhý den přišla na panely a povídá: "Tak ti teda pěkně děkuju, jsem probrečela celou noc". Zmateně jsem se zeptal proč a z ní vylezlo, že prý přelouskala Perversní básně jedním dechem. Míchal se ve mě vztek na Káču a radost z toho, že se někomu mé nesmělé básnické pokusy líbí. Nevěděl jsem co říct, Jana očividně taky ne, tak jsem dostal pusu a zašeptání do ucha: "Díky". Prcalík si z nás dělal srandu a já byl rád, že kluci moje slova nikdy nečetli.

Kačenka byla najednou hrozně hrdá, protože ona měla milého, který jí píše básně. "Která to má?": říkala, když jsem ji čítával před spaním další mé výplody. A já to všechno dělal rád, protože měla oddanější pohled a byla vůbec povolnější. Bylo to podobné, jako když se sesednou lidé k ohni a jeden fešák začne hrát na kytaru. Děvčata také roztají. Trošku jsem toho využíval, přiznávám bez mučení, jenže když ono to všechno muselo nějak ven. 

Ten sešit, s tvrdými deskami, nakonec se stovkou básní plných sexu, mládí, radosti i smutku, jsem nedokázal otevřít dlouhá léta. Mám ho doma, dole ve sklepě. Spoustu odstavců by chtělo z dnešního pohledu trošku učesat, některé mi přijdou úsměvné, ale jsou mojí součástí a příliš bych je neměnil. Četla je jen manželka a její reakce byla stejná, jako tenkrát u Jany - plakala a řekla děkuju. Zdá se, že sbírka Perversních básní pořád zabírá.
-----------------------------------



Příběh šedesátý šestý - Princezna mnichovské noci - část I.

"Prosím tě, když už jedeš s děvčetem na chalupu, tak se aspoň pořádně uprav. Seš pořád vlasatej, máš roztrhaný džíny, vypadáš jak vágus": klade mi máma zase na srdce. Pouštím to ale jedním uchem tam a druhým ven. Jsem rád, že nás vůbec s Kačenkou pustila. Těším se moc. Prodloužený víkend, sice za sychravého počasí, ale jen my dva, nová deska Obituary a moře piva. Mám pro svoji modro černou džínovou vílu překvapení.

Makal jsem na tom čtyři měsíce, bral si samé noční služby a uklízel i jeřáby, kam bych normálně jako mladý kluk ještě ani nesměl. Byly to hodně tvrdě vydřené peníze. Jenže Káča měla narozeniny a já si už cestou na nádraží představoval, jak před ní pokleknu, otevřu obálku a dám ji dárek. 

"Čau lásko, ty jediná, nejlepší, jediná zdááááááár, metáááál": řvu u Kačenky před barákem. Zvou mě radši nahoru, pan otec mi dává lehce výhružnou radu, abych byl na jeho dceru hodný (kdyby jen věděl, co už máme všechno za sebou). Maminka na mě kouká jako na svatej obrázek. Matky mých dívek mě měly vždy rády, ani nevím proč, ale platí to dodnes. Byl bych schopen slíbit všem všechno a jsme oba rádi, když za námi zaklapnou dveře. Otočím se a vidím, jak paní "Kačenková" stojí u okna s kapesníkem a pláče. "Pořád si myslí, že jsem panna": směje se má princezna. Vezmu ji za ruku, dáme si pusu a jdeme na nádraží.

Ve vlaku je šílená zima, jen samí divní lidé a když v Turnově přestoupíme, tak se radši zašijeme do úplně posledního vagónu. Každý jedno sluchátko na uších, walkman na plný koule a v nich Obituary. Jejich syrová a studená deska nám připomíná okolní přírodu, která pomalu utíká dozadu podél vlaku - Slowly we rot. Konečně Jablonec nad Nisou, bágly na záda a výšlap až nahoru na chalupu. Na louce je už jinovatka, klíč ještě tenkrát nahoře nad dveřmi, lidi si tak nějak všichni víc věřili. Otevřu dveře, zevnitř na nás dýchne zatuchlina a já ihned běžím ke kamnům. Kačenka mezitím dle mých instrukcí ohřívá vodu na plynové bombě. Romanticko sexuálně alkoholicky hudební víkend může začít.

Naše parta je na nás naštvaná, Prcalík dokonce sprostý, ale chtěli jsme být spolu. Jen spolu. Nebo spíš Kačenka, která na mě právě teď kouká těma nejnádhernějšíma kaštánkovýma očima, co jsem kdy viděl. První akce je v ledových peřinách. Intenzivní, lačná, úžasná. Ležíme vedle sebe, kecáme o všem možném a popíjíme pivo. Jdu zase přiložit a teplo je na chalupě až někdy kolem půlnoci. Venku leje a na mě přijde romantická nálada. Zamilovanej až po uši poklekám a přeji Kačence ke sladkým šestnáctinám. "Má milá, kočko moje, tady máš ode mě dárek": podávám ji obálku.

"Neeeeeeeee, to nemůžu přijmout, Smrťáku ty jsi blázen, to prostě nejde": dojatě říká zmatená slova a já vím, že jsem ji asi pořádně zaskočil. "To je hrozně moc, jako Kubo, dva lístky na koncert Saxon do Mnichova, jseš blázen, šílenej blázen": pokračuje a dodává, že je to snad nejkrásnější dárek, jaký kdy dostala. Hlavou mi probleskly všechny ty noci v továrně, v kanálech, při uklízení, pak to shánění přes Prcalíkova otce, ale dobré dílo se podařilo. "Doufám, že mě vezmeš s sebou": směju se a končíme zase v ručně draných peřinách. Povídáme si až do rána, usínáme a v kamnech praskají velká dubová polena.

Musím druhý den ukázat Káče všechny místa, kam chodím od svého dětství, každý kout, strom, ke všemu příběhy o prvním polibku, prvním sexu, prvním zlomeném kotníku. Znám kdejaký kámen, jména všech psů. Vylezeme nahoru na Černou studnici, jdeme i na rozhlednu, pak pár piv v hospodě a dlouhá noční procházka lesem na chalupu. Kamna nám vyhasla, ale nám to nevadí. Jsme tu jen jeden pro druhého. Další probdělá noc. Ráno bouchání na dveře, že mám přijít odpoledne do hospody, prý kontrola z domova.

Moc nejíme, ale o to víc pijeme. Rodiče volají v šest večer. Jsme po krásném dni, jednom smaženém lunch meatu, chlebu a ledové vodě z kohoutku. Znáte to, dva mladí, žijící jen ze své podstaty, jeden z druhého. "Tak už vám volaj, máš novou holku, Kubo?": křičí na mě výčepní a já se ženu k telefonu. Kačenky táta má pro mě jen pár odměřených slov a chce svoji dceru. Ta je u telefonu o hodně déle. "Musela jsem říct, co jsme jedli. Že máme teplo a že jsme byli na krásném výletě": jemně a milosrdně lhala moje milá svému otci, jak už se to rodičům dělává. Objednávám další pivo a večer se pomalu rozplývá nad lesklými půllitry. 

Opil jsem se jako carský důstojník, Kačenka mě vede domů a já pořád dokola opakuju, jak jsem s ní šťastný. Ulehnu a probudí mě někdy dlouho po půlnoci známá melodie. "Saxon, kde se tady vzali?": zamumlám a otevřu oči. Přede mnou stojí má tentokrát éterická víla, jen v takové té košilce, co holkám tolik sluší a tančí. Z kazeťáku řve Biff Byford a v chalupě je přetopeno. "Někdo se o tebe musel postarat a já ti budu dobrou ženou": směje se na mě a najednou mám co dělat, abych ji neumuchloval k smrti. Probíráme, jak se do Mnichova dostaneme, jak si to Káča zařídí u rodičů (těm mým to stačilo oznámit, měli svých starostí dost). "Neboj, s tím se počítá": uklidňuju ji a vůbec nevím, jak to zařídím. Tančíme, řveme spolu se Saxon a rozštěkáme tím psy v celé vesnici. 

Odvezu vlakem Kačenku až domů. Nemáme peníze, jsme v otrhaných džínách, v sepraných metalových tričkách. Batohy přes záda a v hrudi neskutečnou hrdost, že máme jeden druhého. Rozmluvím se před dveřmi a předvedu dosud jeden ze svých nejpřesvědčivějších projevů. Pan otec chvilku kývá hlavou, rozmýšlí, pak se mi podívá do očí, jakoby mě chtěl probodnout a řekne NE, s tebou nikam nepojede. Jsem skleslý a jdu pryč. Na schodech mě dohoní maminka Kačky (je v takové té skládané sukni a já si uvědomím, po kom je moje dívka tolik krásná). "Neboj se, my ho přesvědčíme, my to s ním umíme, on vždycky takhle zpočátku dělá tvrďáka, ale pro Kačenku by se rozkrájel....to je vztah otce a dcery...nemusíš mít strach a já vám pomůžu, jsi hodnej kluk": snaží se mě utěšit. Moc jí ale nevěřím.

"Hej, hej, hurá, sláva....já se snad zblázním.....Smrťákůůůůůůůůů, já tě tak miluju.........jedemeeeee na Saxon! Já uvidím Biffa Byforda!": ječela radostí Kačka druhý den, když šla po louce k panelům. Přemluvily svého tátu a manžela. Celá parta závidí, holky se shluknou k sobě a špitají si o našem víkendu na chalupě. My dáme s klukama pivo a já jsem tak trošku za tvrďáka, že jako jedu na Saxon hlavně kvůli Kačce, že jinak jsem o hodně drsnější, o čemž svědčí moje nášivka Vader na zádech (přitom už Saxon dávno miluju taky). Prcalík ještě prohodí něco vtipného, ale to už nemůže přerušit tok mých myšlenek. Už si představuji, co všechno budeme v Německu s Káčou dělat. O tom ale až v dalším příběhu příští týden. 
---------------------



Příběh šedesátý sedmý - Princezna mnichovské noci - část II.

Trošku mě mrzí, že se s námi nikdo nepřišel rozloučit. Vím, že jsme se trošku naší partě s Kačkou ztráceli, ale znáte to, to je taková ta první zamilovanost. Prožil si ji každý. Jenže naši kamarádi se nás poslední dobou dost stranili. Když jsme přišli na panely, tak utichal rozhovor, na moje otázky ohledně hudby se Prcalík s Kytkou odvraceli stranou. Jen ty holky, ty nám pořád držely při sobě. Ale jak známo, ženským do hlavy nevidíte a tak jsem získal vcelku oprávněný pocit, že něco dělám špatně.

Jedeme vlakem do Prahy, tam přestoupíme na mezinárodní rychlík a hurá do Mnichova, na koncert heavy metalových Saxon. Kapely, kterou mě naučila poslouchat moje modrá víla Kačenka. Vlak drkotá, máme už asi šestý řízek v sobě. "Jsem ráda, že ti chutná, smažily jsme je s mámou dlouho do noci": políbí mě mastně dívka mých snů a přitulí se způsobem, že mi jsou džíny malé. Lístky jsem ji dal k narozeninám a plánovali jsme tenhle výlet dlouhé měsíce. Šetřili jsme peníze, kopírovali si mapy, tisíckrát všechno procházeli znovu a znovu. Mě bylo čerstvě sedmnáct, Kačce šestnáct a jeli jsme přece spolu do toho velkého západního světa. 

Už jsem v Německu byl s našima, ze základní školy docela obstojně vládl němčinou, ale stejně, obavy jsme měli velké. Nebyl to žádný výlet s rodiči, kdy je o vás postaráno, ale museli jsme se postavit na vlastní nohy. Z přemýšlení nad tím, "jak to všechno bude", mě vytáhl dotaz Kačenky, zda jsem vzal něco k pití. Dostal jsem nějaké peníze na jídlo od mámy a koupil jsem pravý český rum. Ten jsem vytáhl někde mezi Všetaty a Prahou a na hlavním nádraží se už docela slušně motáme. Následuje pivko v hospodě kousek od parku u hlaváku a čekání na spoj do Mnichova.

"Já se tak hrozně těším, musíme běžet hned pod pódium, chci vidět Byforda co nejblíž": básní mi Kačenka do ucha a já zjišťuju, že jsem zapomněl mapu Mnichova v Boleslavi. Přemýšlím, jestli vůbec do dalšího vlaku naskakovat, ale nakonec se se svoji zapomnětlivostí svěřuji až někde za Prahou. Zase to klokotání vagónu po kolejích, k tomu Kačenčin smích a přichází spánek. "Beroun, kurva vystupovat!": probudí nás ze snů známý hlas. Otevřu vyděšeně oči a nade mnou stojí celá naše parta. Prcalík hubu od ucha k uchu a za ním Kytka s lahví vodky a samozřejmě holky. Prcalinka, Jana, Mirka. "To čumíte co, na tohle jsem se těšil měsíc, na ty vaše překvapený ksichty": směje se náš sprostý kamarád a mě to začíná všechno docházet. A na rovinu, mám slzy na krajíčku, jak stará bába a tak radši tvrďácky a mrkavě koukám chvilku z okna. 

Jsem dojatý, všichni někde sehnali peníze, aby prý mohli být s námi. Kluci sice dělají, že Saxon je měkkej, že jedou jen kvůli holkám, ale všichni víme, že řvát texty skladeb budeme všichni. Oni ti blázni, ta naše džínová kavalerie, kamarádi, srdcerváči, nás chtěli vidět, být zase spolu, pořádně zapařit, dát tu trošku pochroumanou skupinu metalových šílenců dohromady. Hlavním organizátorem byla Jana, která si prý tu naši lásku velkou německou nemohla nechat ujít. Sedíme tak v kupé, řveme na lesy, řehtáme se a s vynikající náladou jsme najednou na hranicích. 

Přichází pan celník, zdraví slušně, ale kouká na ty naše vlasatý ksichty úkosem, musíme působit dost podezřele. Máme jít s bágly na prohlídku. Hledají drogy. Nastává první problém. Kytka má v batohu sedm jointů trávy a že prý si chtěl celý výlet víc užít. "Ty debile": křičí na něj hystericky Prcalinka. Celník nás žádá, abychom šli ven. Obracejí zavazadla naruby a my čekáme na peróně. Je mi zima. Dávám kolovat rum, kterého zbylo už jen něco málo na dně. "Se na to vyseru, Kytko ty vole, převážet drogy přes hranice se nesmí, to ví úplně každej magor, teda kromě tebe - ty hlavo vymaštěná, ne?": řve Prcalík. Stojíme snad hodinu na místě, pak musíme na celnici a skřípeme zubama, protože vlak nám ujíždí. 

Jde k nám další, asi dvacetiletej celník a česky na nás, že jsme si trošku nasrali do bot, ale že by měl řešení. Chvíli kecáme, já nasazuji brýle stylem mladého intelektuála a dozvídám se, že nás pustí na další vlak, když jim všechnu trávu necháme. Kytka sice protestuje, ale uzemní ho jeden kopanec do holeně. Tentokrát přímo od jeho milé, od Mirky. Máme ještě hodinu čas, kterou vyplňujeme družným hovorem, posmíváním se Kytkovi a dvěma hnusnými pivy v hospodě vzdálené několik desítek metrů. 

Náš sen, vidět Saxon, se na chvilku skoro rozplynul, ale teď, když už zase jedeme do Mnichova, se začíná pomalu naplňovat. Jana chce vědět po Kačence nějaké podrobnosti o našem sexuálním životě a moje princezna mě vykreslí jako nějaké neustále nadržené monstrum. Všichni se mi smějou a až do Mnichova jsem terčem jejich neomalených vtípků. Nějak mi to nevadí, jsem rád, že jsme zase pohromadě, že mám ty svý věrný thrashový psy u sebe. Bahnhof Mnichov je tady. Vystupujeme do toho velkého Německa nadšení a zmatení jako veverky v kolotoči. Nevíme kudy dál, mapu nemá nikdo.

"Gutten tag...": zkouším to na jednu německou máničku, ale ta je tak vožralá, že sotva sedí. "No tak to jsme zase v prdeli": glosuje situaci Prcalík a není daleko od pravdy. Má sice telefon na svého otce, který v tomhle městě pracuje, ale my už moc času nemáme. Pak se stane věc, která se stává jednou za sto let. Kousek od naší party zastaví autobus, vylezou dvě holky. Jedna holohlavá ošklivá, druhá dlouhovlasá a krásná. Začnou se líbat a Prcalík prohlásí něco o tom, že není pochyb, kdo je z nich táta a kdo máma. "Si blbej, je to úplně obráceně": procedí mezi zuby česky ta nehezká a my se tak seznámíme se dvěma dámami, co odešly za prací a svobodou do Německa a našly zde jedna druhou.

Mají stánek na nádraží a taky pochopení pro partičku nedomrlých metalistů z Čech, kteří jsou ztracení, zmatení a nemají čas. "Já ti dám klidně pusu, jen nás prosím odvezte": prosí Jana o odvoz a najednou tu stojí dvě skupiny. Holky, které se všechny řehtají od ucha k uchu. No a kousek vedle my, kluci, kteří máme silný pocit, že situace vůbec není v našich rukou. Klára a Ester, jak se ty dvě lesbičky jmenují, sice metal neposlouchají, ale znají v Mnichově kde koho. Komunita dívek, milujících ženy, je propojená jako nějaká sekta. Stačí jeden telefon a už jedeme Mnichovem směr koncert. 

"Vítám vás na palubě našeho lesbického vozu": směje se Prcalík a dostává od Prcalinky další ránu. Koukáme z okénka nebo spíš zíráme na to velkoměsto, na ty nové domy, na moderní auta, vlastně úplně na všechno. Je to jiné, než s rodinou. Víc si celý tenhle zážitek celý život pak pamatujeme, protože si ho musíme tvrdě odžít. "Škoda, že jsi na kluky..": šeptá Kačence Ester (ta hezčí) do ucha. Chci něco vtipně navrhnout, ale raději mlčím. On to za mě stejně nakonec řekne Prcalík nahlas. V podobném duchu dorážíme až před stadion, kde jsou už zástupy džínových maniaků. "Bude metal": pronese vážným hlasem Kytka a všichni se rozřehtáme. Jsme konečně tady.

Němečtí metalisté jsou úplně stejní jako my, jen mají víc germánské ksichty. Přijdu si, jako bych sem patřil odjakživa. Hned se chytneme jedné party, podobně staří kluci a holky. Dostaneme pivo, všichni koukají, že jsme přijeli až z Čech. Dokonce i Prcalík, který umí německy jen nadávat, najednou plynule konverzuje. Hudba a pivo spojují národy, říkám si v duchu a koutkem oka vidím Kačenku, jak je dojatá. Žmoulá v ruce můj narozeninový dárek, dvě vstupenky a má slzy v očích. Domlouváme, že se sejdeme po koncertě u jednoho sloupu a když konečně otevřou dveře, tak připomínám amerického fotbalistu. Táhnu za sebou svoji holku skrz lidi jako papírového draka.

Jsme přímo u hrazení, za námi dav a jako první se představují pro nás do té doby absolutně neznámí Gamma Ray. Moc nás nebaví a tak se líbáme v davu. "Smrťáku, já už se nemůžu dočkat, splnil si mi sen, to je něco neskutečnýho. Já tomu pořád nemůžu uvěřit": brouká mi mí víla do ucha a já bych byl pro ty její oči schopen v tu chvíli snad i zabít. Předkapela dohraje a my se bojíme dojít na záchod, abychom neztratili pozice. Čůrám do kelímku, který pokládám hned pod pódium. Konečně Saxon, konečně naši bohové. Zazní předehra a asi tři metry před Kačenku přiběhne dlouhovlasý blonďák, heavy metalový šlechtic už tenkrát, Biff Byford. Vidím na své milé, jak se jí podlamují kolena.

Pak následuje něco, co už se asi v mém životě nebude nikdy opakovat. Koncert všech koncertů, vystoupení, které strčilo navždy všechny ostatní kapely do kapsy. Saxon byli ten večer neskuteční. A když pak zazněla hitovka "Princess of the night", píseň stará v té době už dlouhých deset let, byla najednou Kačenka onou Princeznou mnichovské noci. Vzal jsem ji na ramena, kývali jsme se do rytmu a neumělou angličtinou řvali texty až do úplného zemdlení. I já byl tenkrát dojatý, přiznávám. Splnil se nám sen snů, vidět naživo své hrdiny. Všechny ty útrapy cest, všechna ta dřina pro vstupenku, všechno bylo zapomenuto. Existovali jsme jen my dva a Saxon. Došlo k vzájemnému propojení a když pak při pobíhání na pódiu poslal Biff Kačence vzdušný polibek (možná byl i pro jinou holku, ale to bylo úplně jedno), musel jsem jí utírat slzy. 

Celá ta nádhera se hrozně těžce popisuje, ale představte si dva zamilované puberťáky na koncertě jejich nejoblíbenější společné kapely. Píšu tenhle text a znovu se mi to všechno odehrává před očima. Nechtěli jsme, aby to někdy skončilo a ono vlastně neskončilo, mám ty nezapomenutelné okamžiky navěky v hlavě a teď vlastně už i na papíře.

Ty kytary, ty údery bicích a nad tím hlas. Božský hlas. Mluvili jsme o tom zážitku dlouho, ještě dávno po tom, když dozněla poslední skladba. Kačenka vypadala, jakoby právě viděla Panenku Marii a já asi také, oba zpocení, utahaní, ale s obrovskými úsměvy na tvářích. A má modrá víla pořád plakala. Byla k neutišení, pořád mi děkovala a já byl rád, že jsem se se svým dárkem tak dobře trefil. Kamarády jsme nemohli najít dlouho a asi ani nechtěli, protože jsme si to chtěli užít hlavně sami spolu. Saxon se mi ten večer zaryli ještě víc pod kůži, někam do samé mé podstaty. Navěky.

Šlo se pít, za marky, které měly každou chvíli jako měna skončit. Nepřemýšlel jsem nad tím, stejně jako mí kamarádi, že jsme rozfofrovali ten večer každý asi šest výplat z brigády. Chtěli jsme si to užít. Pili jsme německé pivo až do rána, do prvního vlaku do Čech. Moc si nepamatuji, jestli jsme jeli zpět na nádraží v U - bahn nebo S-bahn, ale pamatuji si, že během přepravy Prcalík každému česky sděloval, že odvoz od česko-německých lesbiček byl tedy lepší. Nějak jsme tohle všechno okolo moc s Kačenkou nevnímali. Dokonce nám ani nevadila šílená zima na nádraží, ani kontrola dokladů on německé policie. Je jasné, že jsme oba další měsíc nemluvili o ničem jiném, než o koncertě Saxon. 

Domů to šlo jako po másle. Cesta uběhla rychle, jak jsme byli plni zážitků, tak se pořád kecalo a nebo spalo. Jen na Kačenčině otci, který nás netrpělivě prý vyhlížel už od našeho odjezdu do Německa, bylo vidět, jak nám závidí. Protože to byl původně vlastně hlavně on, který za tohle celé šílenství mohl. Jednak přivedl mojí vílu na Saxon, ona pak mě a ještě ji se mnou pustil na koncert do dalekého Mnichova. Sám je nikdy v životě neviděl. A to přesto, že na světě nebylo snad většího fanouška, než byl on sám. 


Dostal jsem při návratu do Boleslavi od otce své dívky první pivo. "Na, posaď se a vyprávěj, jaký to bylo?": řekl a podal mi vychlazený Klášter. Napil jsem se a on mi nabídl tykání. Seděli jsme proti sobě, já začal pomalu, opatrně, nejdřív o Kačce. Přerušil mě a řekl mi, že moc dobře ví, že ji mám rád, ale že chce slyšet, jací byli Saxon. Přišlo mi, že ten den, i ve světle následujících událostí, jsem se stal tak trošku jeho synem, kterého jako každý chlap vždycky chtěl. Princezna mnichovské noci mezitím vyprávěla podobný příběh, jen z pohledu mladé dívky, své matce. 
--------------------------

Příběh šedesátý osmý - Smrťákovy sedmnácté narozeniny

"Tetičky, mé zlaté tetičky, vy jste tak maličký, tak miloučký a já vás mám tak rád!": prozpěvuji si takhle v sobotu ráno při návštěvě mých krásných pohádkových tet. Dostávám balík se sladkostmi, jakoby mi bylo pořád pět let. Stojí tu před nimi ale dnes sedmnáctiletý kluk, s dlouhými vlasy, těžkými brýlemi. Na sobě mám manžestráky, který mě neskutečně svědí úplně všude a košili. Kravatu jsem si vyřval, odmítl. Hnědá čupřina, udržovaná jen mými kamarádkami občasným zastřihnutím, je stažena do ohonu. Když jdu ze studeného kamenného studeného záchoda, zahlédnu se po dlouhé době zase jednou v zrcadle. "Není to tak hrozný": pomyslím si, udělám na sebe nějaký ksicht a vrátím se na malinkatou oslavu s celou rodinou.

Tetičky nosí na stůl pečené dobroty, já upíjím džus, jsem hodný chlapec. Povídáme, co škola, co budu dělat po maturitě, jestli mám děvče. "Mám, mám tetičky moje milé, je to dcera veterináře": dělám si srandu a obě dámy hned ví, o kom je řeč, protože Boleslav je malý město a tety mají ve svém věku radary úplně všude. Následuje oběd, křupavá husa, obrovská jako celý stůl. "Jeho táta, tvýho budoucího tchána, byl taky v lágru a nakonec chudák nepřežil": dozvídám se ještě, ale myšlenkami už jsem někde úplně jinde. Oslava mých, Smrťákových narozenin, je velká věc, na kterou se celá parta chystá jako na příjezd papeže.

Vždycky, když jsem odcházel od svých tet, měl jsem dobrou náladu. Přes ty všechny hrůzy, přes ten nespravedlivý osud, byly mé příbuzné pokaždé ve veselé náladě a popovídal jsem si s nimi jako s nikým jiným. Odvedu mámu a bráchu domů, převléknu se do džínů, které pak ještě ve sklepě vyměním za druhé, víc roztrhané. K tomu džíska, čínské kecky a nejdřív musím k Prcalíkovi. Ten mi s oslavou pomáhá. Zvoním u nich a nakládáme v garáži kárku  s lahváči, rumem, vodkou, různými masitými jídly, okurkami...a do toho začne pršet. "No, tak jak jsme mladý, tak s tímhle nikdo nepočítal": řekne Prcalík a vypadá zamyšleně. Nakonec mi řekne, ať přikreju kárku igelitem a odvezu vše na panely.

Jak zmoklé slepice vypadají naše holky, které všechny obzvoním a ihned mi pomáhají. Jen Kačenka, ta se prý někde zdržela. Od rodičů jsem dostal horské kolo, byl jsem až zaskočený, protože v té mé pubertě, jsme si zase tolik poslední dobou nerozuměli. Dobíhá nás Prcalík, vede s sebou Sabatha, který mi hned bere jeden rum a loká si opravdu pořádně. "Jsem tvoje záchrana, kámo!": usměje se a dozvím se, že má pro mě vojenský stan. Oddychnu si úlevou. Mé deštivé narozeniny jsou zachráněny. Děvčatům, u kterých mi pořád není nějak úplně jasno, proč s námi jsou (s diskofily, jezdícími v trojkových bavorácích a sázejících hromady peněz po hernách, by se měly rozhodně, co se týká momentální chudoby, o hodně lépe), drkotají zuby zimou. 

Stejně, když o tom tak zpětně přemýšlím, ty naše krásky to s námi neměly vůbec lehké. Pořád jsme jen kecali o muzice, byli bez peněz, protože jsme všechno utratili za pivo a za CD, kazety, trička. Nemohly od nás čekat pohodlí, ani takovou tu pozlátkovou romantiku. Asi s námi byly proto, že jsme se pořád smáli, že jsme je nosili na rukou. Dodnes občas kroutím hlavou nad tím, co byly schopné pro nás obětovat, jak snášely ty naše řeči, staraly se o nás. Budiž pochváleny časy, kdy jsem vás všechny potkal, mé modré džínové víly! 

Vykračuji si jak paša, obklopený holkama a najednou jsme na panelech. Tam už jsou kluci a tváří se hrozně tajemně. "Jako dělat garden party jak v tom seriálu Beverly Hills 90210 v listopadu, když bude padat sníh, to může napadnout jen tebe, Smrťáku": směje se Prcalík a já se cítím najednou opravdu jako chudý studentík, který má sice nejhezčí holku na světě a nejlepší kamarády pod sluncem, ale peněz moc nepobral. Přichází Sabath s nějakým strejdou, který nám klade na srdce, abychom mu stan nepoblili a nezapálili. "Jen pojíme kaviár, propláchneme se trošku šampaňským a poklábosíme o literatuře a stan pak vrátíme": zahlásí Kytka a podává pánovi rum. Ten do sebe vrazí panáka velkého jako půl lahve a jen něco zamručí. 

Mezi kapkami deště poletují ve stylu pápěří sněhové vločky a já se zachumlám do svetru, který mi upletla babička v dobré víře, že ho budu nosit do školy (jenže je přesně takovej ten pravej, metalovej, vytahanej, promiň bábi, nikdy jsem ho ve škole neměl). Sklenice cinkají, ale něco tomu chybí. Jakoby všichni čekali, byli netrpěliví. Pak se v dálce, směrem od Debře objeví bílá škodovka, které říkala Kačenka důvěrně létající labuť. Za volantem její otec a už vystupují. Má nejkrásnější černá víla všehomíra snad ani neotevře dveře a už mi skáče do náruče. Líbačka zuřivá, až se tatínek odvrací, jak mu je stydno. "Tak kamaráde, tady máš od nás dárek, přejeme ti vše nejlepší!": pronese slavnostně. Kouknu dozadu na sedačky do auta a vidím tam balík, přikrytý deskou. "Ty vole, to je rodina, von dostal deky, to už je na veselku, tady je ruka v rukávě!": směje se Prcalík a všichni si nejdřív připijeme hluboko a rázně.

Vytáhnu opatrně tuhou a těžkou krabici. "A tady je rovnou dárek ode mě, to abys mohl přeříznout všechno, co kdy budeš chtít": podává mi nový krásný nůž Prcalík. Pak Kytka, který přijde s knihou o Slayer. Nemůžu se přes všechny ty gratulanty ke krabici dostat a je mi to už hloupý, ale jsou tu najednou holky, každá pusu, že bych se normálně červenal. "Kubo, Kubíčku, Smrťáku, ať jseš pořád takovej, jakej jsi": řekne Jana a podá mi knihu O životě a smrti, od Axela Muntheho, která mě pak v následujících letech dostane mnohokrát z absolutního dna. To ale na své narozeniny ještě nevím a tak jen upřímně a dojatě děkuju.

Prclinka, s albem Vader, mé oblíbené CD "Morbid Reich" (měl jsem zatím jen na kazetě), Mirka, která sama upletla krásnou teplou šálu s logem Slayer, kterou si hned beru na sebe. Nechce se mi s tím líbáním děvčat přestat, ale když uvidím oči své nádherné Kačenky, mám pohled najednou jen pro ni. Konečně se dostanu ke krabici, rozříznu ji nožem a jako nějaká krásná žena se přede mnou odhalí úplně nová, černá věž Panasonic (má druhá v životě, první byla Technics, koupená v Německu). "Co, cože, to je jako, fakt opravdu pro mě?": zadrhávám a jsem jako v nějakém snu. Kousek ode mě stojí pan otec, kývá rozvážně a spokojeně hlavou. Usmíváme se na sebe a já sice ještě chvilku blekotám něco o tom, že to je moc velký dárek a vůbec, ale už si představuji, jak si pustím první CD.

"Tak kamaráde, díky tomuhle bude opadávat sousedům keramika v koupelně, až to vohulíš na maximum": pročítá Kytka technické detaily na krabici a já si říkám, že tolik dárků jsem v životě snad ještě k narozeninám nedostal. Tak nějak v zápalu radosti skáču na potencionálního tchána a chci ho obejmout. Pak mi dojde, že mi chlapi tohle přece neděláme a raději ho poplácám s díky po ramenou. A už si mě odtahuje Kačenka stranou a že prý to není ještě všechno. Ve tmě, úplně nahoře celé té hromady panelů, je polo-roztržená igelitka. Prší do ní se sněhem, ale mám si tam vylézt, že tam je dárek od ní (ty další dostanu až někdy v noci, až budeme jen sami spolu). 

Kačky táta se loučí a odváží moji novou hi-fi věž ze říše snů k nám domů. O všem naši věděli, všichni se na mě tak nějak krásně spikli. Musím se z toho všeho pořádně napít a vypiju skoro celého lahváče, když lezu nahoru. Jdu jeden panel po druhém, naschvál všechny napínám. Pak si stoupnu, v tom dešti, v tom zimomrazu a pozvednu igelitku nad hlavu, jako to dělávají lovci se svojí kořistí. Vypadne na mě zbrusu nové tričko Vader - Morbid Reich. Od minulých narozenin, kdy jsem dostal nášivku na záda, tak mám kompletně úplně vše, co se k tomuto albu a kapele vůbec dá sehnat. Nic nedám na prosby Kačenky, abych neblbnul, ale převlékám se v tom chladnu do nového. Když jsem do půl těla, ozve se celými panely, jako pleskání křídel, potlesk a provolávání slávy. Jsem v tu chvíli ten nejšťastnější vyhublý kluk na celém sídlišti.

Děkuji všem a když už je úplná deštivá tma, postupně se všichni opíjíme do němoty. Radoučí se vznáší smích a já moc dobře vím, že dneska se nemusím hlídat, že mám narozeniny a že už se to nebude nikdy opakovat. Má se spát u Kytky, jehož máma má nového přítele a je u něj. Je pravdou, že jsem několikrát ten večer padl z panelů rovnou na hubu, že mé nové tričko bylo špinavé jako po zápasu v bahně a že nůž půjčený Kytkovi způsobil vyřezaný pentagram do stanu, ale je také pravda, že se na tuhle oslavu vzpomínalo dlouhá léta. Chudí penězi, ale ve vzájemné metalové soudržnosti, se naše parta zdála silnější než dřív. Měli jsme si užít ještě dva krásné roky, než nás osud začal proklínat svojí odvrácenou stranou. To jsem ale tenkrát ještě nevěděl.

Jediného, koho jsme od kazeťáku, s na moji počest puštěnými Vader, nemohli dostat, byl Kytka. V opilosti nám tvrdil, že ho tam máme nechat, že radši umrzne. Jak už to tak intoxikovaní dělávají, začal brečet, vracela se mu smrt jeho táty, ale to já už neslyším. Mirka nám půjčí klíče, abych si nekazil narozeniny a jdeme ke Kytkům domů s Kačenkou jako první. Zalezeme do ložnice a dostanu slíbené překvapení, o kterém se mi do té doby ani nesnilo. Jen z dálky slyšíme, jak přijdou ostatní. 

"Je ti sedmnáct, Smrťáku, ještě dva roky, až bude i mě a vezmeme se": šeptá mi v peřinách Kačenka do ucha a já si v tu chvíli uvědomím, že jsem sice chudý jako kostelní myš, jako mnich, který se vzdal všech hmotných statků, ale zároveň mám úplně vše, co si můžu přát. (O svatbě vůbec nepřemýšlím, beru ji jako automatickou věc, která se stane, až bude čas. Počítám s tím a chci být s Kačenkou navěky, to už dávno vím, jsem si s tím jistý) Jsem s nádhernou, chytrou a jako nebesa hodnou holku, jsem s kamarády, s kterými bychom byli pro sebe ochotni položit život. Má víla mě hladí po vlasech a já se i přesto, že nejsem, cítím krásný. Je úžasné, že ona si myslí, že fešák jsem. Sám se tomu pořád divím a nedokážu to pochopit. 

Chvíli si představuji, že se na nás koukám jakoby shora. Vidím pod sebou andělskou, tmavovlasou holku, co má lehce pokrčené koleno a pod odhrnutou peřinou prdýlku k zulíbání. "Jo, jsem šťastnej, hergot, já jsem tak šťastnej": myslím si, že říkám v duchu, ale prohlásím to asi nahlas, protože princezna všech modro černých dívek se v polospánku zavrní jako kočkovitá šelma. Políbím ji tam, kde je všude vidět kůže a rozplynu se ve snech, živočišnosti, kráse a spánku. 

Ráno pak nevím, co je a co není pravda, co se doopravdy stalo a co bylo jen sen. Vedle v pokoji do kýble zvrací Kytka a Mirka mu trošku, i když mile, nadává. Zvednu se, otevřu z lednice čerstvě vytažené vyprošťovací pivo. Všem řeknu, ať nám dají do dvanácti pokoj a zamknu se s Kačenou v ložnici. Má milá si lokne, políbí mě hořce na pusu a dostaneme na sebe zase obrovskou chuť. "Tak a je to, seš sedmnácterák": směje se mi má dívka a já moc dobře vím, že tyhle narozeniny si tedy Smrťák opravdu pořádně užil. Venku už neprší, ale padají husté vločky sněhu, které mi nevím proč pořád připomínají, že jsem zase o rok starší. 
-----------------------------------



Příběh šedesátý devátý - Vojín, který odmítl poslušnost

"Už je tady zase ten debil": hlásí mi příchod podporučíka Mošny Kytka, který byl kouřit za školou. "Bude zelené vymývání mozků, achjo": odpovím já a vaří se mi krev v žilách. Byli jsme z naší party spolu s Kytkou asi největší pacifisti. Moje přesvědčení bylo ještě navíc umocněno nedávným neštěstím mého bratrance z druhého kolena, kterého nutili mazáci v Brně na vojně oplodňovat skříňku a spoustu dalších nechutností. Vše dokonce skončilo přeraženou páteří a rokem v nemocnici. Byl jsem na podporučíka Mošnu alergický odjakživa (chodil k nám už na základku). Tenhle malej zakomplexovanej zmetek nás mladý kluky lákal do armády způsobem, že by se za to nemusel stydět náborový vedoucí v nějaké šílené sektě.

Musíme po vyučování všichni do tělocvičny na internát. Smrdí to tam potem a neklidem. Podporučík Mošna není moc vidět a tak si vyleze na švédskou bednu. Učitelky nás okřikují, pan ředitel vyhrožuje, jenže už je dávno po plyšové revoluci a my je máme na háku. Vytahujeme s Kytkou dva papíry formátu A3, které jsme ukradli v učebně technického kreslení. Červenou tuží nakreslený nápis MAKE LOVE, NOT WAR. Připadáme si jako dva hippiesáci, rebelové. Mošna nás uvidí, zasměje se takovým tím hadovitým úsměvem, jakým se smějí slizáci a jen jako nějaký vůdce pokyne řediteli. Ten nás vytáhne na chodbu, chvilku prská něco o tom, že jsme to přehnali a pak nám naše improvizované protestní plakáty vztekle roztrhá. Na téhle škole socialismus bujel ještě dlouhá léta po převratu.

"Měl ty papíry ještě sežrat, debil": prohlásí Kytka a po návratu do haly se hrneme dopředu. Bylo mi sedmnáct, ve škole jsem neměl žádné problémy, mimo pár klukovin jsem držel hubu a krok, ale Mošna mi dokázal zvednout tlak. "Tak pánové, budoucí vojíni, armáda vás chce! Dostanete skvělý plat, byty, holky na vaši uniformu poletí...hahahaha, co si přát víc?!": haleká zelenej mozek a když se nadechuje a je chvilku ticho, proneseme s Kytkou hodně nahlas: "A taky budete moct zabíjet lidi". Mošna pak chvilku koktá, protože jsme mu narušili řeč a třídní učitelka si jde stoupnout za nás a prskavě nám šeptá slova o tom, že si to s námi vyřídí. Je mi to tak nějak jedno.

Za měsíc jsou třídní schůzky a máma přijde domů s brekem. Celý učitelský sbor nás s Kytkou pořád pomstychtivě zkouší, ale na nás si nepřijdou, jsme tak trošku šprti. Je to druhý psychický teror, který v životě zažívám a chci z té pakárny ven. Každý den odpoledne na mě čekává Kačenka před školou a líbáme se cestou na kolech, když jedeme přes Škodovku podél kolejí. Někdy nás honí drážní policie, občas starý hlídač, ale naše bicykly jsou poháněny mládím, na nás si nepřijdou. Je to dobrodružství. Ve škole je to horší. Naštval jsem Mošnu, kamaráda pana ředitele. Chce se na nás omluva, ale já jsem se zatvrdil. Podruhé v životě jsem si šel za svým (poprvé to bylo s tričkem Cannibal Corpse), proti proudu. "Smrťáčku, vždyť nedostuduješ, máš to za dva roky, to už se dá vydržet": říkávala mi Kačenka a já věděl, že má pravdu. Přesto jsem si stál na svém.

Nemám s armádou problém, vím, že je potřeba, ale přišlo mi v tom mém mladém bláznovství, že je celá vojenská služba úplně k ničemu. Kluci mi vyjadřovali podporu, Prcalík si sehnal od známého doktora modrou knížku, jenže naši byli moc poctiví a Kytka neměl nikoho, kdo by se za něj postavil. Nedalo se nic dělat, museli jsme k odvodům. Paní učitelka nás dopředu v kabinetu oba upozornila - vyhrožovala, že se máme slušně obléct, protože je to pro každého mladého muže slavná událost. Kladla nám na srdce, abychom se chovali spořádaně. Vzal jsem si džísku s Vader, polorozpadlé kecky a džíny, v kterých mi bylo vidět skoro vše. Vlasy jsem si naschvál nemyl a když jsme pak šli s Kytkou do kulturáku, kde se v malém sále celé tohle nesmyslné šílenství odehrávalo, dodávali jsme si sílu navzájem texty od Debustrolu a Arakainu.


Mirka nemohla, ale Kačenka se utrhla ze školy. Řekla, že má nějaké ty ženské problémy a držela nás oba dva za ruce. Líbal jsem ji před dveřmi, Kytka kouřil a tak trošku nám záviděl. "Držím vám palce kluci...Kubo, já nechci, abys šel na vojnu, já to bez tebe tak dlouho nevydržím": šeptala mi do ucha a my působili v tom davu jako dvě modré vrány. Ostatní kluci byli oblečeni slušně. Čekala nás nejdřív přednáška, pak lékařská prohlídka a nakonec předstoupení před komisi.  

"Ty vole to jsou kecy, kam na to chodí!": komentoval Kytka prvních několik vět v přednáškovém sále. Byl tam takovej velkej Mošna, stejnej debil, ale aspoň nezadrhával v řeči. Nevnímal jsem ho, představoval jsem si, jak jsem někde na vojně uprostřed Moravy na kavalci, kolem mě dvacet kluků a jak na mě Kačenka dávno zapomněla. Kytka do mě drkl, vymývání mozků dávno skončilo. Čekali nás doktoři. Seděli jsme uprostřed chodby na dřevěných židlích, všichni ve slipech nebo trenýrkách, no pohled pro bohy. Vzduchem létaly zaručené recepty, jak se vojně vyhnout, ale já byl pořád nějak mimo. První šel na řadu Kytka, který měl obrovské štěstí. Natrefil na svého dětského lékaře (spolužák ze střední jeho zemřelého táty), který vypomáhal u odvodů. Vzal si ho stranou a dali dohromady diagnózu, za kterou by se nemusel stydět žádný starý nemocný veterán. Otevřely se dveře a Kytka se smál na celé kolo. Měl vyhráno. Mě se roztřásla kolena.

Musel jsem dělat dřepy, pak stát na jedné noze. Byl jsem v kondici, kdy bych byl schopen za karate reprezentovat Českou republiku na olympiádě a mé stesky mi nikdo nevěřil. Pak mě takový mladý doktůrek vzal za plentu a bez varování mi šáhl mezi nohy. Vyjekl jsem a reflexivně mu dal pěstí. Nemohl jsem za to, měl mi něco říct. Dokonce jsem se omluvil, ale všichni na mě koukali jako na nějakého násilníka. Pak si něco dlouze šeptali a pustili mě beze slov ven. Celé to na mě působilo hrozně divně. Konečně jsem se při odchodu otočil za sebe a tam seděl ten starej slizkej had podporučík Mošna a zase se usmíval. Začala se ve mě opět vařit krev.

Stojím před komisí, pořád ve slipech, to aby nás ještě víc ponížili a odehrává se následující rozhovor.

Předseda komise, mozek velký zelený:
"Vy jste zde uvedl, že jste pacifista, proč?"
Já:
"Nemám rád válku, nemám rád zbraně a zabíjení!"
Předseda:
"Hm, vy sportujete.?"
Já:
"Ano."
Předseda:
"Tak to bych pro vás měl skvělou nabídku, sháníme k výsadkářům, k naší elitě, nové chlapce."
Já:
"No, jestli můžu prosit, tak já bych radši k lučišníkům."
Předseda s vážnou tváří:
"Nevím o tom, že bychom takový oddíl v armádě měli."
Já:
"Tak pak mě napadá už jen vozová hradba."
Předseda, kterému konečně došlo, že si z něj dělám srandu:
"Cožeeeee?"

Pak přijde do místnosti Mošna, něco mu pošeptá a je mi zděleno, že si na mě armáda smlsne, že na takový jako jsem já se všichni těší. A že mi vyberou něco opravdu speciálního. Bylo mi řečeno, že jsem pro ně vojínem, který odmítl poslušnost. Pomyslel jsem si něco o zadku, zasalutoval a řekl: "Za císaře pána a jeho rodinu!". Pak mě vyhodili ze sálu.

Měl jsem ještě sto chutí zopakovat akci jednoho mého spolužáka, který se do armády dokonce těšil, ale nechtěli mu splnit jeho tankistický sen (miloval seriál Čtyři z tanku a pes - taky jsme mu říkali podle jejich psa - Šarik) a tak jim prohodil psací stroj oknem. Nevzali ho a i přes protesty dostal modrou na hlavu.

Ani nevím, jak jsem se dostal ven z kulturáku. Kytka mi pořád něco říkal, smál se a utěšoval mě. Já začal přemýšlet nad civilní službou. Kačenka měla slzy v očích a šli jsme se radši opít do hospody U Dubu. Tam seděl v rohu Sabath, majitel staré modré knížky, který se hned rozvyprávěl o dávných časech, o PTP. Doma mi otec řekl, že pro mě stejně bude asi civilka lepší, protože s mojí náturou a povahou bych byl určitě pořád zavřenej. 

Uplynulo ale ještě mnoho let a civilní službu jsem si odkroutil až ve svém novém, plzeňském životě. Přišel mi dokonce povolávací rozkaz, poslaný rovnou do všech těch ošklivých událostí, co v mém životě následovaly po maturitě. Byl jsem povolán do Opavy, do nějaké malé jednotky. Musel jsem ukecat v Boleslavi jednu nadrženou zelenou vojandu, aby udělala takový menší podvod, to abych vůbec na civilku mohl. Slíbil jsem jí rande, které se nikdy nekonalo, zaplatil tisícovku a dostal jsem papír, že na mě nemá armáda žádné právo. Opil jsem se z radosti.

Pokaždé, když jsem dlouhá léta potkával (už důchodce) podporučíka Mošnu, měl jsem sto chutí mu přerazit čelist. Nemělo to ale cenu, už jsem nikdy nemusel být vojínem, který by odmítal poslušnost. Jsem taky slušně vychovaný a tak jsem si vždy jen pořádně odplivl. 
---------------------------------

Příběh sedmdesátý - Mrdat a škodit

Pouštím si pořád dokola "The Temple in the Underworld" od Root a mám tak trošku puberťácké deprese. Doma je to v pohodě, rodiče se konečně po letech přestali hádat, mám krásnou holku, kamarády, ve sportu mi to jde jako nikdy, ale přestává mě bavit škola. Sice jsem nedávno vyhrál fyzikální olympiádu a nějakým záhadným způsobem získal medaili v atletice ve skoku do výšky pro náš ústav, ale začíná mě neskutečně štvát, že na zemědělce pořád panují socialistické poměry. Píše se rok 1992.

Kačenka je na gymplu a neustále vypráví, jaké je to tam super, jak se všechno mění, co dělají, že tam byli zahraniční studenti. My jsme stále nuceni v baretech nastupovat do dílen, poslouchat nekonečné řeči o tom, že se komunisti ještě mohou vrátit a že nám ukážou. Bublá ve mě vzdor, mám sto chutí roztrhat ty hnusný červený trenky a nátělník, ve kterých jak debilové pořád musíme cvičit. Ve třídě plné sedláků, které sem vyslali jejich otcové, aby vystudovali to, co budou dělat celý život, jsem víceméně sám a jediný z města. Chodím o přestávkách za Kytkou, ven do kuřárny. Sám nebáním, ale potřebuju si pokecat, probrat muziku, holky, život. 

Zhoršil se mi trošku prospěch, třídní učitelka mi pořád opakuje, že by to chtělo méně těch slečen a dýchánků na panelech (vidí na nás z okna svého bytu) a více se učit. Jenže mě všechno to nekonečné technické blábolení přestává naplňovat. Zatím to dávám víceméně skoro bez učení, stačí vše přečíst o přestávce, ale často se přistihnu, že místo pozornosti sním. Sedím hned u okna, ve schodovité učebně chemie a sleduji venkovní stromy, jak se mění v čase. Mí spolužáci mi přijdou opoždění o několik let, teprve se oťukávají s holkama, probírají úplně jiné věci. Řeší teprve první opilecké opice, první sex. 

Svěřuji se Sabathovi, který je už dlouho mým soukromým důvěrníkem. Přeci jen, má toho spoustu odžito a rodičům se těžko některé věci říkají. Vždyť to znáte. "Ty vole, ty budeš asi vyhořelej, ty bys potřeboval mrdat a škodit": řekne mi po chvíli moudrého pokyvování hlavou. Jo, mudrovat nad pivem, to můj kamarád uměl. Vyprávěl mi, jak když ho něco štvalo v práci, na vojně a podobně, tak si z toho začal dělat srandu. Mezi "sabaťákama" se říkalo, že systém se má nahlodávat zevnitř, že se má rozmrdat a rozškodit. Něco na tom bylo, ale musel jsem se na to vyspat.

Šel jsem ke Kačence, která měla ve všem jasno. Bude veterinářkou, jako její otec. Po gymplu by to i šlo. Nojo, to já chtěl být odmalička taky, ale po základce otec rozhodl, že prý technická škola. A já měl tenkrát úplně jiný starosti. "Jseš nějakej smutnej, takhle tě neznám, Smrťáčku, Kubo Kubovatej": zakousne se do mě moje milá. Jenže mám dneska místo chuti na ní alkoholovou slinu. Diví se tomu, protože se to stalo poprvé. Jsem zachmuřený, nevím co s tím a tak do sebe obrátím skoro celý rum, který má paní Kačenková schovaný na vánoce.

Nějak to na mě všechno padlo. Buzerace ve škole, tlupa samých kluků ve třech třídách, taková ta beznaděj, kdy nevíte co se životem. Odpočítával jsem minuty a dělal si čárky o spadaných listech z javoru hned vedle okna učebny. Odříkával jsem technické předměty bez duše, kreslil jsem na pauzák, aniž bych projevil jakoukoliv snahu. Pak jsme dostali za úkol sepsat slohovou práci, ve které jsme měli vyjádřit, co chceme dělat v budoucnosti. Sedl jsem si, okousal nejdříve tužku a pak hodil na papír slova, která by si nikdo z naší školy za rámeček rozhodně nedal. Slušně, vzletně, ale ostře a jedovatě. Nadpis zněl: "Mrdat a škodit".

Utekl týden, pak druhý a naše češtinářka byla pořád doma po operaci žlučníku. Vrátila se z nemocnice a první co udělala, tak si mě zavolala po vyučování do kabinetu. "Kubo, prosím tě, co to má znamenat?": zeptala se ihned, jakmile se ujistila, že jsou dveře zavřené. "To nemůžeš, takhle to v tomhle ústavu nejde": pokračovala a já zarytě mlčel. Koukal jsem do země, protože v místnosti není žádné okno. Byl jsem ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno. Pak si sedla, ta jedna z mála hodných a vstřícných učitelek a začala mi vyprávět, že za celou svoji kariéru nic tak dobrého nečetla, ale že je to napsané moc ostře a že kdyby to četl pan ředitel, tak by mě vyhodili. 

Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že to bude asi tím, že jsme na zemědělce, protože na gymplu by slohovou práci napsali určitě lépe. To prý ne, že tam taky učila. Tak jsem zase mlčel a nevěděl co říct. Ono vůbec, já mimo svých kamarádů a hlavně Kačenky mlčel poslední dobou skoro pořád. "Dobře, Kubo, uděláme to takhle. Ty si teď sedneš, já ti dám dvě hodiny a ty to celé přepíšeš. Já tu původní práci roztrhám, zničím a odevzdám tu novou": mluvila mi do duše. Uvědomil jsem si, že bych asi jinak propadl a rok navíc bych už v blbákově nepřežil, tak jsem jen přikývl a sepsal slohovou práci jak ze žurnálu. Jmenovala se: "Mládí, budoucnost a svět." 

Po dvou hodinách jsem vše odevzdal a šel domů. Lehl jsem si, zase pustil Root a usnul vyčerpáním. Druhý den jsme jeli s Kačkou do školy na kole. Já ji vždycky doprovázel a pak to švihl přes město k nám do pavilonu debilů, jak jsem někdy škole říkal. Ve dveřích stála paní učitelka, šíleně se smála a ihned mě zatáhla do kabinetu. "Já se z tebe zblázním, to je jak nějaká agitka. Je to skvěle napsané, slohově vynikající, s nadhledem, vtipně a zároveň ne tak ostré. Máš za jedna!": propustila mě a dodala: "Hlavu vzhůru!".

Pochopil jsem všechno po svém a stali jsme se spolu s Kytkou, který všechno viděl úplně stejně jako já, dalšími Švejky v řadě. Poslední dva roky školy jsme si dělali srandu ze všech předpisů, naschvál naoko žrali přehnaně veškeré směrnice a nařízení. Salutovali jsme "vojensky" založeným učitelům, podávali pořádně nahlas hlášení na tělocviku (řvali jsme jak krávy!), psali si na sešity hlášky o tom, jak nás škola baví. Byla to svým způsobem přetvářka, ale pomohla nám přežít. A to bylo důležité. Někdy sice bystřejší učitelé zapochybovali, ale stačilo malé ujištění a všichni tu bláznivou hru "Mrdat a škodit" dál vesele prováděli s námi.


Paní učitelka vyhodnotila mé Mládí, budoucnost a svět jako nejlepší dílo ročníku, dostal jsem dokonce knihu o chovu skotu, kterou prý zaplatil sám pak ředitel. A já se začal zase smát. Byl to vůbec divný podzim. Takový ten čas, kdy cítíte, že se dají věci do pohybu. Jel jsem po vyhlášení vítězů "literární soutěže" ze školy jako divej, zabrzdil skřípavě před gymplem a vylezl po parapetu do prvního patra, kde měla Kačenka třídu. Zaťukal jsem na okno, dělal na ní opičky a lehce oplzlé posunky a ona na mě začala ukazovat, ať rychle slezu a u toho se smála, až jí tekly slzy. Čekal jsem na ní asi dvacet minut, nasedli jsme na bicykly a šlapali rychlostí blesku k nim domů. "Jééé, to je super, že se zase směješ, já už si říkala, co ti je, já jsem tak ráda": šeptala mi mezi polibky a do jejího pokoje jsem s ní doslova běžel. Nesl jsem ji na rukách a shodili jsme nějakou hrozně drahou vázu. 

Uteklo dlouhých dvacet čtyři let. Jdu se svoji současnou manželkou po Boleslavi, ukazuji ji místa, kde jsem jako mladý řádil a najednou mě za rukáv zatahá stařenka jak z pohádky. Ve tvářích vrásky plné laskavosti. "Kubo! Seš to ty?": zaskřehotá, jak už to tak starší dámy dělají. Poznám v tom hlase paní učitelku češtiny, představím svou ženu, chvíli povídáme. Vzpomíná se a jdeme kousek vedle do kavárny. Kupuji všem nějaké dortíky a abych si zachoval dekorum, tak si objednávám jednu předraženou lahvovou Plzeň. Povídáme a najednou se paní učitelka zahledí do dálky a řekne mi, že tu moji slohovku "Mrdat a škodit" (jak se stydí, tak mrdat vysloví hrozně rychle) nakonec neroztrhala, že si ji schovala na památku doma a že si ji jednou za čas přečte. Nevím, co na to říct, ale všechno se mi to najednou vrátí nazpátek a koktám zmateně slova díků. Vděčím jí koneckonců za hrozně moc.

Večer musím všechno manželce vyprávět a nakonec mi to nedá a celý příběh sepíšu. Děkuji za pozornost, přátelé! 
-----------------------------



Příběh sedmdesátý první - Černá vdova, doupě všech kovových duší

"Je to všechno totálně v prdeli!": křičel už z dálky Prcalík. Běžel, ano, on opravdu běžel. Nebylo to u něj obvyklé, spíš bych řekl, velmi ojedinělé. Muselo se opravdu stát něco hodně zlého. Vypnul jsem kazeťák, kde zrovna němečtí ASSASSIN drtili svoje "Interstellar Experience". Byli jsme napnutí, tiší, jako v takových těch amerických filmech, kdy kamera najíždí někam nahoru a zabírá raději celou scenérii. "Sabath měl infarkt": hlásí nám náš udýchaný kamarád a my máme strach, aby ho neměl taky.

Házím mu jednoho lahváče, aby se trošku uklidnil, Prcalinka ho objímá, protože vidí, že je pořádně rozrušený. Je to s podivem, protože on byl jinak synonymem kliďase. "Sabath byl včera v hospodě U Dubu a přišel tam nějakej cápek a že prej mu vrátili celej barák v restitucích, který vyřizoval několik let. No a zavírá to tam": vyprávěl nám žhavé novinky Prcalík. Byli jsme z toho najednou v šoku. Do garáže jsme po jejím vykradení chodili už jen občas a to ještě navíc hlavně v létě. Nad panely se vznášely samá sprostá slova, nadávky. Někdo začal dokonce řvát texty od Debustrolu: 

Tak odsuď ty hrozný činy Dyť i bůh není bez žádný viny
Běž do prdele!!!..

Zvedli jsme se jako jeden muž a připomínali jsme obrovského modrého džínového hada, když jsme vyrazili směrem k nemocnici. Nechtěli nás pustit všechny dovnitř, šli jsme tedy jen my, jádro celé party. Já, Prcalík, Kytka a samozřejmě naše holky, které cestou jako správné ženské jediné pamatovaly na pár věci, které pacienti potřebují. Sabath neměl nikoho kromě nás a pár starých mániček z hospody. "Tak jenom na chvilku, potřebuje klid": řekne nám pan doktor a to jen díky tomu, že potkáváme jednu kamarádku, která se učí na sestřičku. Leží tam chudák, náš kamarád, s popelavou kůží ve tváři, s očima, které v sobě nemají žádný lesk.

"To jste hodní, ale já už jsem tady skončil": pronese místo pozdravu Sabath a na Kačence, holce mojí citlivé, je vidět, že je hodně naměkko. My kluci, pronášíme takový ty tvrdý řeči, jak se to tak dělává, ale je na nás asi vidět, že jsme z toho všeho taky pěkně hotoví. "Ten kretén tam chce místo hospody udělat nějakej butik nebo co?": začne to v Sabatovi bublat a tak se rozloučíme a jdeme radši pryč. Před nemocnicí stojí už asi padesát lidí, místní tamtamy vše roznesly po celé Boleslavi a vypadá to spíš jak před koncertem, než spořádaná návštěva v nemocnici.

Říkáme všem, jak na tom Sabath je a oni jdou pod okna, kde leží celé oddělení kardiochirurgie. Pak někdo, nevím už kdo přesně, začne skandovat slova podpory. Všichni se postupně přidají a větrem se ozývají výkřiky: "Drž se! Tebe nedostanou! Sabate, neválej se tam a pojď radši na pivo!" Působí to celé hrozně dojímavě, ale pak vykoukne nějaký doktor a poprosí nás o klid. Jdeme radši do města, couráme se před zavřenou hospodu U Dubu. Pár mániček vzlyká, nadává a kleje, zavření jim rozhodilo jejich denní rituály, změnilo jim zničeho nic celé životy. Chvíli se tam postává, pak se někdo naštve, vezme šutr a hodí ho do okna. My, mladí thrasheři bereme radši kramle, ale z vyprávění vím, že tenkrát musela zasahovat dokonce policie. Starý rockerský fotři se toho rozhodně nebáli. 

Chodili jsme za Sabathem rovnou ze školy. Byl tam chudák v nemocnici zavřenej skoro dva měsíce. Nosili jsme mu nejdřív jen nějaké oblečení, pak walkmana a nakonec hlavně pivo. Z depresivního chlápka, který to vzdával, se stal zase starý dobrý přisprostlý kamarád a pak už to šlo samo. Zůstávala před námi poslední otázka, kam se bude chodit do hospody? Nevěděli jsme. Přicházela pomalu zima a na panelech to začalo být o zdraví. Pak přišel Prcalík se spásnou myšlenkou, že dole pod Radoučí, ve vesnici s názvem Debř, je hospůdka, dokonce vedle se sálem a že tam by to šlo.

Vyslali nejdřív mě a Kačenku, abychom hospodu prověřili. A tak jsme na jedné procházce, které jsme měli spolu tolik rádi, nasměřovali svoje kroky do tamního pajzlu. Seděli tam jen čtyři chlápci, se kterými jsme si hned padli do oka i do noty. Pokecalo se, pan výčepní byl taky rád, protože co vám budu povídat...hned na poprvé jsme tam s Kačkou zavírali, dokonce nám pustili z kazeťáku nějaký ten metal (výčepák měl hrozně rád Iron Maiden). Bylo vyhráno. Hned druhý den jsme vše hlásili a kluci řekli, že se to musí prověřit. Šlo se tedy znovu. Dopadlo to úplně stejně jako první den, jen s tím rozdílem, že jsme se s mou modrou vílou utrhli dřív a ještě několikrát v chladu a zimě obešli Radouč. A přišli tak na jednu úžasnou věc. Člověk cestou z hospody na sídliště krásně vystřízlivěl a doma pak vypadal jako slušňák.

Chodilo se do Debře poměrně často, možná by se dalo i říct, že skoro celou zimu 1992. Největší událostí sezony nebyly tentotokrát pro celou vesnici tradiční akce jako zabíjačka, Mikuláš, ani vánoce, ale týden před Štědrým dnem, kdy se znenadání otevřely dveře a zjevil se v nich Sabath. "Nazdááááár vy volové, tak mě na revers pustili, prej nesmím pít, ale pár pivek si dám, jen tak na chuť": zahlásil hned mezi dveřmi, obrátil do sebe na ex jedno točené a pro nás všechny se stal ten večer překrásným člověkem, kamarádem, důvěrníkem - zkrátka, všude byly doslova cítit pozitivní emoce. Pilo se na kamarádovu počest, že přežil svoji smrt a tak. Největším překvapením večera potom bylo, že se Sabath znal s výčepákem, kluci spolu sloužili u PTP. 

Pro nás, pro mladý thrashery, mělo všechno ještě jednu obrovskou výhodu. Vedle v sále se mimo pár schůzí různých politických stran, hasičů a fotbalistů, nic jiného nekonalo. Měli jsme najednou spadlou v klíně obrovskou místnost, kde se dalo hrát, zkoušet, pít a dokonce i přespat, když se to dohodlo. Vše nakonec vyústilo v Sabathův nápad, založit tam rockový klub. Prcalík navrhl ihned název - Černá vdova. Chytl se okamžitě. Dokonce, ještě předtím, než náš kamarád, který byl po infarktu jak znovuzrozený (měl novou náplň života), celý nápad zrealizoval, sehnal peníze, lidi a podobně, jsme všichni začali říkat, že se jde pít do Vdovy.

Místo hospody U Dubu opravdu udělal pan majitel butik, kde prodávali takové ty divné oblečky jako všude jinde. Nápis hlásal "Pravá italská móda", ale my jsme se zařekli, že tam nikdy nevstoupíme. Porušil jsem to jen jednou, když už obchod poněkolikáté změnil majitele, ale cítil jsem se hrozně. Pořád jsem místo stojanů na šaty viděl rozesmáté vlasaté máničky, dřevěné stoly polité pivem, i výčepáka, který na jeden zátah dal hladinku. Skončila tenkrát velká část našeho mládí, kultovní pajzl, kde jsme čerpali znalosti o knihách, o hudbě a o životě vůbec. Utekl jsem z obchodu ven a měl co dělat, aby mi nevyhrkly slzy do očí. Těch vzpomínek na mě bylo zkrátka moc.

Novou základnou modro džínových thrasherů i starých mániček se tedy stala Černá vdova. Díky Sabathovi a jeho známým jsme tam s klukama viděli neskutečné množství kapel, setkali se se spoustou svých idolů a potkali lidi, kteří tenkrát táhli nejen český metal dopředu. Tenhle pajzl se stal na dva roky, až do nešťastných událostí roku 1994, naším útočištěm, doupětem všech kovových duší. Bylo nám tam moc dobře. Doba byla podobným uskupením a klubům nakloněna a my, mladí a nadšení jsme se naplno ponořili ještě hlouběji do metalového podhoubí. O tom ale zase někdy jindy.
-----------------------------------------------

Příběh sedmdesátý druhý - Thrashová betlémská hvězda

Střídáme se s bráchou ve frontě na kapry. Jsem zrovna na řadě, mrznu a podupávám, abych se aspoň trošku zahřál. "Mrdat ryby": prohlásí za mnou známý hlas. Prcalík, kterého máma vyslala taky pro vánoční večeři. "Nejhorší je, že já ryby nejím, já se jako dítě jednou hodně dusil, dokonce sem byl i v nemocnici": říkám kamarádovi a spousta nám podobných před káděmi s vystresovanými šupináči souhlasně přikyvuje. Jeden kluk, který hned podle džínových bund a vytahaných svetrů pozná s kým má tu čest, vyndá placatku rumu - metly vždycky držely při sobě. Zavdáme si všichni, po chvilce kupujeme, pro co nás poslali, na mě stříkne krev od zaříznutého nože, protože u nás nikdo kapra zabít neuměl a už si nesu v síťovce zabalené kusy ještě trošku cukajícího masa.

Máme stejně, jako každý rok, sraz s naší partou hned po rozbalení dárků. Obcházíme příbuzné, všichni se ujišťujeme, že se máme rádi. A je v tom obrovský kus opravdovosti, krásy a rodové síly. Ne všichni kamarádi ale mají to štěstí. Jana, jejíž otec byl propuštěn po další hospitaci z věznice s lehkou ostrahou na vánoce domů. Kytka, pořád strádající obzvlášť o svátcích po svém mrtvém otci. Prcalík, který byl s mámou zase u štědrovečerní večeře sám, s tátou raději v Německu. Měl jsem vlastně obrovské štěstí, úplnou, i když ne ideální rodinu. Přesto už jsem se nemohl dočkat, až dojíme jídlo, rozbalíme dárky a budu moct ven.


Letos byl plán jasný. Vyzvedneme své holky, já se stavím ještě pro Janu a sejdeme se až na panelech. Máme na starosti s Kačenkou pití a tak po jedné rychlé a dychtivé akci u nich dole ve sklepě na starých matracích vytahujeme kárku, naložíme ji rumy, vodkou a každý přihodíme i batoh s dárky. Líbáme se ve větru, děláme si srandu, dolů z kopce musím svoji modrou vílu naložit a táhnout. Běžím, dělám že jsem závoďák, ona ječí, směje se, září. "Kubo, Smrťáčku můj, ty seš ten nejlepší kluk na světě...já jsem tak šťastná": křičí do tiché ulice. Za okny svítí stromečky, občas někdo cinká zvonky. Klasické vánoce devadesátých let. Potkáváme jednu starou dvojici, dědečka a babičku, zachumlané v kožešinách. Zdravíme je a oni nám mávají a přejí hezké svátky (a vám také, mladý pane, máte krásnou ženu! - gentlemansky prohodí pán a nám to přijde dokonalé).

Jana si vzala dlouhý vytahaný svetr a vypadá ten den k nakousnutí. Chvíli se na ni dívám asi moc mlsně, protože Káča si neodpustí vtipnou připomínku. Naše kamarádka neměla ani tenhle rok štěstí na kluky. Zájem o ní byl obrovský, o sexy samice vždycky bývá, ale když oni za ní chodili fakt samí debilové. Chvíli vezu holky na kárce obě dvě, ale jsou na mě se vším tím pitím těžké a tak dorazím na panely udýchaný a vyčerpaný. Musím si dát aspoň jedno pivo. Připíjíme na vánoce, na thrash, na všechny kamarády, kteří nejsou s námi. Pořád jsme trošku rozhození ze Sabatha, který měl nedávno infarkt a nemůže tu být kvůli zdraví, je to v nás, ale nikdo o něm ten večer nemluví. Nechceme kazit radost, že jsme spolu, že je Štědrý večer.

Dáváme si navzájem dárky, většinou knížky, kazety, CD a sem tam nějaké triko. Krásný je zvyk, se na dárky podepsat, aby všichni i po letech věděli, od koho jsou. Pijeme, pijeme a znovu pijeme. Jsme tady svobodní, sami za sebe, mladí, nespoutaní - bez televize, bez reklam, bez zbytečností. Vánoce roku 1992 patřily k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě do té doby zažil. Je půlnoc a musíme domů. Vyprovázím Káču až k nim před dům, ale nejdřív si naši noční, lehce opilou, procházku prodloužíme. Jdeme na všechna místa, kam spolu přes rok chodíme, všude si dáme pusu a litujeme, že zrovna tyhle svátky nejsou v létě, to by se daly dělat úplně jiné věci.

Tam vzadu v lese na Radouči je pořád jeden strom. Jako puberťák, když jsem začínal chodit s holkama, tak jsem je tam brával na samotu, opřel je o dub a ukazoval jim imaginární veverku v koruně. Pak jsem vždy dívku políbil a bylo. Kačenka dávno věděla, jak to provádím, dělali jsme si z mého triku legraci. Nesněžilo, ani nemrzlo. Jen vítr šuměl mezi neopadaným listím. Ukázal jsem nahoru, Kačenka se zakuckaným smíchem zaklonila hlavu, já jí dal pusu a ona pronesla do ticha opuštěného lesa: "Hele, támhle padá thrashová betlémská hvězda". Takhle šťastného kluka jste ten den nemohli potkat nikde na celém sídlišti. Co následovalo potom, si asi dovedete představit.
----------------------------------------------------------



Příběh sedmdesátý třetí - Kino Oko je lepší než kino Svět

Ležíme v posteli, koukáme do stropu a jen tak probíráme svět. Nohy propletené navzájem. Cítím její dech, je jako kočka, která vrní. Mám ji pod rukou, ukrytou stejně, jako to dělávají labutě se svými mláďaty. Je tak krásná! Čeká nás nedělní odpoledne s několika filmy. Vymyslela to její kamarádka Jarmila, holka s obrovskými brýlemi, divným pohledem a občasným šílenstvím v očích. Milovala nezávislé kino a Kačka jí slíbila, že půjdeme s ní. Kytka s Mirkou souhlasili, Prcalík rovnou řekl, že si zajde radši na pivo. Vyzvedli jsme ještě Janu. Nechtělo se nám. Ale znáte to, pro kamarády všechno. A já se těšil, že se budeme muchlovat ve tmě. Jenže všechno bylo jinak.

Zdravíme se s Jarmilou, která má na sobě květované šaty a vypadá jak prototyp současné biomatky (je to stejně někdy úsměvné, jak se historie pořád dokola opakuje). Na Kytku působí jako nepřítelkyně mužů, trošku nevoňavá, ale směje se, tak jí všechno odpouštíme. Vlezeme bočním vchodem do kina Svět. Tam je nahoře, úplně pod střechou shromaždiště všech filmových šílenců. Jsou tam stolečky, na každém popelník a čajová konvice. "Škoda, že není pivo": pronese Kytka a všichni se otočí. "My u nás pivo nepijeme, to je přízemní, možná bude víno": usměje se pan uvaděč a chlápek, který to celé řídí, v jedné osobě. Představí se jako Jarda a nám je hned jasno, s kým bude ten večer největší sranda.

Mluví totiž přiteplale a hrozně rád se poslouchá. Jarmila mu visí na rtech a je určitě jejím guru. "Tak není lesba, ale on taky nevypadá jako chlap, mám v tom hokej": pošeptá mi ještě Jana a já se nepřístojně usměji nahlas. Všichni se na mě otočí a já se omluvím, že mi kamarádka říkala jeden filmový vtip. Usedáme, Jana nám potají nalévá do šálků s čajem rum z placatice. Možná to nebude tak špatný, přitulím se ke Kačence a snažím se jí zajet rukou pod svetr. Jenže Jarmila mě okřikne, že bude přednáška. Jarda je ve svém živlu. Asi půl hodiny uvádí film a my ani ke konci jeho nudných slov nevíme, o čem bude. Když konečně začne promítání a Kytka si naschvál do tmy říhne, jsem už docela unaven.

Na plátno přijdou kluk a holka, on ji otočí a šoupne jí ho do zadku. "Á bude porno nebo umění, to si nechám líbit": usměje se Jana a zase nás okřiknou. Jenže pak zjistíme, že oba milenci jsou brácha se sestrou a že šukají z radosti z toho, že zabili své rodiče. Ty zakopali a zalili betonem do sklepa. A celé to trvá přes dvě hodiny. Nevím, jestli se mám smát, brečet, být šokován a tak raději šmátrám Kačence po noze. Štípnu ji naschvál, ona zaječí a Jarmila nám řekne, že od téhle chvíle jsme bez čaje. Ve filmu pořád brácha brousí ségru a já jsem hrozně rád, že už je konec. Všichni se zvednou, mlčí a jdou kouřit na vzduch.

Stojíme kousek vedle, cítíme se divně a Jarda je zase středem pozornosti. Vysvětluje nám, o čem vlastně celý film byl a my vypadáme jako tupci, protože my tam viděli jen sex a vraždu. Bohužel následuje další kousek umění. Okupujeme bufet, který je dole v kině. Několik vodek nám trošku zvedne náladu a přijdeme tak (zaplať Satan) o další přednášku. Usedáme, Kytka sem tam něco zahlásí, ale já už nemám slov. To co následuje, předčí všechna má očekávání. V novém filmu od nějakého slavného umělce je divadelní točna, na které jsou samí stojící nazí lidé. Staří, svraštělí, beze slov. Jana prohlásí něco o tom, že to je jak v bazénu v šatnách a já už se jen řehtám. Někdy tak v polovině celého díla, kdy se točna pořád točí a lidé jsou pořád staří, svraštělí a s nepřítomným pohledem, zdrháme pryč. 

"Ty vole, to byl ale promrdanej den!": řve smíchy Kytka a my napodobujeme scény z obou filmů. Je večer a zaplujeme do jedné malé hospůdky ve městě. Dáme pár piv, kroutíme hlavami nad vším tím uměním, kterému ve svém mládí nerozumíme a nic nám neříká. Pak Janu napadne, že by si to chtělo spravit chuť. Kousek od nás je kino Oko, kam chodíme každý měsíc aspoň jednou. Jsou v něm staré přísné paní uvaděčky s baterkami a v kytičkových šatech, které nás kontrolují, zda neprovádíme nepřístojnosti, lístek stojí pár korun a můžeme se na sedačkách muchlovat. Souhlasíme, kupujeme vstup a těšíme se na starou francouzskou komedii s Četníky. Moje ruka je dávno pod Kaččiným trikem, naše zamilovanost z nás dělá jedno teplé tělo, klubko mladých háďat.

Filmu rozumíme, smějeme se nebo spíš řehtáme. Kino Oko je rozhodně lepší než kino Svět. V předních řadách, kam je levnější lístek, sedí romská komunita, lížou plátno, jak se říká. Když tak vzpomínám, říkám si, že jsme tenkrát viděli všechny ty skvělé filmy vlastně náhodou. My tam chodili, že byla uvnitř tma a ještě to znělo před rodiči dobře. "Bereš své děvče do kina, na kultúúru?": říkávala moje babička a občas mi dala i nějakou tu korunu. Miloval jsem čekání ve frontě na lístky, klidně i v zimě, protože jsme měli jeden druhého, navzájem si třeli ruce, doplňovali rum do žil a po filmech chodili do hospod probrat děj, znovu se zasmát komediím, bát se u thrillerů, líbat se u romantických komedií. 

Kino Oko mělo svoji nezapomenutelnou atmosféru, jiskru ve vzduchu, všechny ty postavičky, od sprosté prodavačky lístků, přes elegantního starého pana promítače, až po převážně mladé návštěvníky, kteří na tom byli jako my. Chtěli mít chvilku pro sebe, být za pár korun v teple a ještě si užít se svým protějškem mnohdy nádherné nejen filmové zážitky. Viděli jsme tak s Kačenkou americké černobílé komedie, celou plejádu skvělých herců, klasiky, i sci-fi, komedie. Bez rozdílu stylu, shlédli jsme vše. 

Sedávali jsme na sklápěcích vrzajících dřevěných koženkových sedačkách s pohledem na spousty džínových bund před námi. Kačenka třeba naschvál, abych se dobře poměl, nenosila do kina podprsenku. Staré paní, sedící vždy po stranách kina, uváděly s baterkami déle příchozí (smělo se jen do patnácti minut, jinak už vás na film nepustili), tolerovaly muckání a objímání, nevadilo ani líbání, ale jakmile to někdo moc rozjel, byl vyveden. Nám se to stalo asi jen pětkrát.

Smějeme se s Četníky a protože je nám uvnitř dobře, kupuji všem lístky ještě na Vinetoua. Dávají třetí díl (vidíme ho asi popadesáté), holky zase brečí když hlavní hrdina umírá a my kluci máme cestou z kina chuť opět zachránit celý svět, být poctiví, pomáhat slabým. Vyprovodíme Janu, pak pod lampou s Kačkou cvrlikáme jako dvě hrdličky a potom už musíme domů. Dám si ruce hluboko do kapes, vezmu to přes park, hned kolem kina Svět. Tam zrovna někdo vysvětluje jedné holce, že se nesmí dívat na ten film očima někoho, kdo vidí jen soulož mezi sourozenci a vraždu. Dívka má nechápavý výraz a já si začnu naschvál pohvizdovat ústřední melodii z francouzské komedie. Nechávám všechen filmový svět za sebou a pohltí mě šedivé sídliště.
-----------------------------------------



Příběh sedmdesátý druhý - Gándhí bez jídla

Jmenoval se Karel a chodil s náma na panely vlastně jen občas. Miloval metal jako my, ale moc nemluvil. Nebo vlastně skoro vůbec. Sedával v koutku, vždy si dal jen jednoho lahváče, ale bylo na něm vidět, že nás má rád. Nereagoval na rádoby vtipné Prcalíkovy hlášky, ale ani nevypadal naštvanej, že si z něj občas děláme srandu. Rozmluvil jsem ho vlastně až já (kluci i holky mi říkali, že prý bych přivedl k řeči i mrtvého), na konci roku 1992. Začal jsem obligátně: "Zdar Karle, ty vole mlčenlivá, tak jak se dneska máš?" Čekal jsem, že kývne na pozdrav, zamručí a vezme si lahváče z basy, kterou jsem přávě přivezl. Ten listopadový den byl ale jiný. Konečně jsme se po těch letech poznali.

"Byl jsem včera se školou na exkurzi v masokombinátě": ozvalo se za mnou. Už jsem ani nepočítal, že by mi odpověděl. Jenže ten večer jsem zjistil, že má Karel krásně hluboký hlas, rozvážný a svým způsobem hrozně smutný. "Stál jsem vzadu, vždyť mě znáte, jsem neprůbojnej a viděl jsem, jak v míchačce na salámy běhá potkan, no a tak jsem se to snažil někomu říct, jenže nikdo mě zase neposlouchal. Pak řezník zmáčkl tlačítko start a toho potkana tam rozemleli do salámu...a já se poblil jak Alík": pokračoval a já nějak nevěděl, co tím chce říct. "No a pak jsem viděl film o Ghándím a přestal jsem jíst maso": dořekl svoji myšlenku.

Potom jsme všichni, pořád šokováni z toho, že mluví, vyslechli jeho příběh. Karel byl normální kluk ze sídliště jako my. Pil pivo, poslouchal metal. Jeho fotr patřil do skupiny ožralých debilů, který neměl po směně v továrně nic jiného na práci, než si vypít mozek a doma všechny zmlátit. Dnes by se asi dostalo našemu spolubojovníkovi nějaké pomoci, ale tenkrát v devadesátých letech měl pocit, že se narodil do pekla. Zastání neměl nikde. Proto ta zamlklost, proto ten smutný pohled. "Já sem za váma chodím kluci a holky hlavně kvůli tomu, že je na panelech klid, že se smějete, že mě tady nikdo nemlátí, neubližuje mi": vyprávěl dál a bylo na něm vidět, že má pláč na krajíčku. Pak holky vstaly, každá mu dala pusu a objala ho. Koneckonců, patřil mezi nás.

Mám od malička neskutečnou touhu po spravedlnosti. Vytáčí mě, když se ubližuje slabým, zvířatům. Tenkrát, v mé sedmnáctileté bojovnosti a síle jsem začal přemýšlet nad tím, jak Karlovi pomoc. Hodně jsme to probírali s Kačenkou. Ta mě samozřejmě vybízela k rozvaze, ke klidu. Jenže já byl bojovník. Vychovali mě tak, můj děda, starý dobrák, skaut a poctivec. Moji rodiče, kteří mi dávali často k narozeninám i vánocům knihy o tom, jak dobro nakonec zvítězí. Sebral jsem se a šel do hospody Dallas, kam chodili dělníci po práci a kde Karlův otec sedával každý den, říct mu své od plic. Stoupnul jsem si nad toho ožralu, který si nevážil toho, že má doma super syna i manželku a vylil jsem si srdce. Jen zvedl skelný zrak a začal se mi smát. Přidala se celá hospoda. Byl jsem holt naivní kluk.

Druhý den přišel Karel na panely, obličej oteklý od monoklů, modřiny po celém těle. Tentorkrát nemlčel a vztekle mi nadával. Proč se do toho všeho jako seru, že to není moje věc a co si to vlastně dovoluju se do nich montovat. Měl jsem pocit obrovské nespravedlnosti, vždyť jsem myslel všechno dobře, chtěl jsem pomoci. "Uvědomuješ si, co si způsobil? On mě vytáhl z postele, kopal do mě...to by tak nevadilo, ale pak začal mlátil mámu a ten řev, to bylo hrozný...": vzlykal. Potom vyndal sešit ze školy a začal si v té podzimní sychravé zimě dělat úkoly. Doma by ho ten debil nenechal. Měl strach a já se cítil opravdu provinile. Dal jsem mu na omluvu jednoho lahváče. Když vychladl, omluvil se mi a pustili jsme si Neuropatologa od Debustrolu. Svět byl alespoň na chvilku trošku přívětivější.

Naše touha pomoci ale nepřestala. Chodili jsme na panely s obrovskými svačinami, naše mámy se divily, kolik toho sníme, u Kačenky dokonce propadly podezření, že je těhotná. Jana, která měla doma hodně podobnou situaci, dokonce upletla Karlovi svetr. Bohužel, přes všechnu naši snahu náš kamarád chřadl. Jedl čím dál tím méně, pořád hovořil o převtělení, že se chce ztratit a znovu se narodit někde jinde, klidně jako nějaké zvíře. Začínal připomínat stín, jeho hubená vyčouhlá postava, kudrnaté vlasy, které všechny holky tolik milovaly, oči s prázdným pohledem byly pro nás až nepříjemné. Nevěděli jsme co dělat. 

Jeli jsme jednou v sobotu tradičně do Mnichova Hradiště do kulturáku na Debustrol. Měl jsem po brigádě a tak byly vstupenky a pivo v mé režii. Karla jsem pozval a opil. Seděl tam na dřevěné židli s červeným polstrováním, za závěsy z těžké látky a plakal. Objevil jsem ho, když jsem šel na záchod. "Co děláš, ty vole, to bude dobrý": snažil jsem se mu zvednout náladu. "Ne, nebude, jste všichni super, jak se o mě staráte, ale já už dál nemůžu": šeptal. "Já se snažím být jako Ghándí, já když jsem četl o těch jeho hladovkách, o tom neútočení, o nastavení tváře, o bolesti, o smutku, to je podle mě cesta, ale já už to nezvládnu": pokračoval a mě v tu chvíli došlo, že se nedá nic dělat. Trošku jsem ho sice přesvědčoval, ale věděl jsem, že v jeho stavu nemá cenu cokoliv říkat.

Nakonec se oklepal, pařil s náma, dokonce si skočil z pódia. Mezi slzami se smál a připadal nám šťastný. Aspoň na koncertě, v davu lidí, řvoucích texty, pryč od toho všeho šedivého hnusu, od jeho ubohýho fotra, od týrání, od bolesti. Prcalík, který se jinak držel stranou, přemluvil jednu místní holku, aby do Karla aspoň "trošku dělala". A on zářil. Viděl jsem před sebou Ghándího bez jídla, který alespoň na chvilku zapomněl, žil, radoval se. Spali jsme u Kačenky, my v ložnici, Karel v obýváku. Ráno bez rozloučení zmizel a večer ho našla máma oběšeného v kuchyni. Na stole ležel dopis, ve kterém se se všemi loučí, omlouvá se a pak věta, kterou nikdo mimo nás nechápal. Psal, že se konečně stal Ghándím. A že v příštím životě by chtěl být člověkem či zvířetem někde na severu o samotě v lesích.

Dozvěděli jsme se tuhle smutnou novinu skoro až po týdnu. Nebylo nám divné, že Karel dlouho nepřišel, nechodil na panely každý den. Byli jsme jako opaření. Jakoby se nám do té naší panelové oázy zakousla syrová realita sídliště. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak se divím, že podobných případů nebylo víc. Tvrdá dřina v továrnách, neosobní život na periférii, rodiče, kteří měli úplně jiné starosti, než duše čerstvých puberťáků a k tomu chlast. Takových kamarádů, kteří připomínali Karla, zvaného ke konci jeho dní suveréně Ghándí, jsem měl spoustu. 

Když jsme stáli před boleslavským krematoriem, kde se odehrávalo poslední Karlovo dějství na tomhle světě, drželi jsme se s kamarády za ruce. Jednak kvůli tomu, abychom jeden druhému dodávali sílu, ale hlavně jsme se nesměli dívat směrem, kde seděl otec našeho kamaráda. Očividně opilý. Vylezli jsme ven, otřeli slané tváře a šli se neskutečně opít. Dva dny jsme s Kačenkou nejedli a chtěli, aby skončil celý svět.  
-------------------------



Příběh sedmdesátý šestý - Prestige a dlouhý vlas

Někdo na sídlišti rozhlásil, že zelený lahváče jsou lepší než hnědý. Taková kravina. Jenže kluky to zachvátilo taky a tak chodím tátovi do košíku s pivem vyměňovat lahve. Připadám si, tuhle zimu 1992, zase hrozně chudý. Na brigádu ve škodovce nás nechtějí, raději vezmou pár dělníků z východu. Roznáším sice po ránech poštu, ale moc mi tam neplatí. Kapesné nedostávám žádné. Na pivo se peníze vždycky seženou, ale mám Kačenku a pořád neodbytný pocit, že bych měl za své děvče platit po hospodách. Má milá si přivydělává u táty v ordinaci. Leští po operacích psů stolek od krve, rovná léky v přihrádkách, utěšuje léčená zvířata.

Zase jsme našli na ulici jednoho toulavého vořecha. V útulku nám ho nechtěli vzít a můj malý knírač ho nesnášel, jako každého vetřelce. Kačenka si jej bere domů, ale je nějaký nemocný a musíme ho nechat po několika týdnech utratit. Zima 1992/1993 je plná neutěšených událostí, zemře nám jeden kamarád, teď do toho ten pes. Žádná sláva. Chodíme do Černé vdovy lesem přes Radouč, většinou tiší a jen šeptající v šeru a šedi slova o tom, jak se máme rádi. Mé vlasy dorostly až někam k ledvinám a jsem za to každý druhý den ve škole plísněn. "To si kluk? Podívej se tady na (vylepaného) spolužáka XY, takhle má vypadat mladý muž": slýchávám od učitelů stále častěji.

Všude kolem jsou diskofilové, tančící nekonečné tance na Michala Davida. K tomu Sagvan Tofi a já dostávám v podobné společnosti stále častěji chuť všechno spálit na popel. Místo toho utíkám na panely, ale pokaždé dáváme jen jedno zelený lahvový a pádíme do Debře, kde výčepák zatopí v kamnech, probírá s námi muziku a pouští přinesené kazety. Mám období Obituary a tak hnijeme spolu s Kačenkou v nekonečně dlouhých zimních nocích. Myslíme na Karla, na kamaráda, který se nedávno oběsil, pořád si vyčítáme, že jsme mohli něco udělat a naše vlasy vlají jako nějaké hřívy ve studeným větru. Kačenka, připomínající mladé hříbě se svým tmavým hárem a já s pochcanou slámou, udržovanou jen nůžkami holek kamarádek. Nesnáším holiče a nemám rád, když mi někdo cizí šahá na hlavu.

"Smrťáčku, musíme se z toho všeho smutku nějak dostat, jinak se zblázníme": šeptá mi u našeho stromu Kačenka a já se odvracím smutně stranou, protože jsem zase myslel na mrtvého kamaráda, který si vzal život. Mlčím, nemám pořád žádná slova. V sedmnácti mě smrt blízkého člověka hodně zasáhla a poprvé jsem si naplno uvědomil, že nejsem na světě navždy. Beru svou milou za ruku a běžíme lesem. Jen tak, abychom vyplavili všechno zlé z našich mladých těl. 

Je na mě všechna tíha asi hodně vidět, protože i mí milí rodiče si toho všimnou. Mám na tváři stín. Otec odjíždí služebně do Bratislavy a rodina si trošku oddychne, není v našem bytě najednou tolik dusno. Nikdo se nehádá a já trávím dlouhé hodiny se sluchátky na uších. Někdy tenkrát jsem si hudbu poprvé aplikoval jako terapii. Pokaždé, když mi potom bylo neveselo, mé oblíbené desky mi vždy pomohly. Po týdnu je táta doma a předává mi krabici s dárkem. Konečně se taky jednou trefil do toho, co jsem chtěl já. V krabici s nápisem Prior jsou sportovní boty značky Prestige. V naší partě považované za něco luxusního. Většina jsme nosili čínské kecky od Poláků. A já byl najednou majitelem jednoho páru bílých snových bot.

Prestige prodávali všude, jen jsem měl problém s velikostí. Číslo 47 nešlo nikde sehnat. Dokonce i v pražské Kotvě byly vyprodané. Večer jsem šel ven a doslova se vznášel. Kačenka už čekala u panelů a mé boty zářily do pološera usínajícího města. "Tedyyyyy...Kubo, to je paráda!!!": komentovala mé nové Prestige Káča a já ani nevím proč, ale na mé tváři se konečně objevil úsměv. Blbý boty, kterým se v budoucnu spousta lidí smála a byla odznakem agro metalu, pro mě byly ten den stejným odznakem, jako džínová bunda nebo vlastnoručně vyrobené tričko. Byl jsem ve svých sedmnácti absolutním prototypem metaláka. A byl jsem na to neskutečně hrdý.


Přišlo mi, že mi něco cvaklo v mé vlasaté hlavě. Naposledy jsem se vnitřně rozloučil s Karlem a mé nové boty jakoby mě po tom ušlapaném listí lesa Radouče posunuli v životě dál. Bílá novost svítila do tmy, šli jsme s Kačenkou, jakoby se prolomily ledy, opustil nás smutek. Vypadá to jako hloupost, ale pro mě tenkrát byli Prestige jakýmsi přelomem. Běžíme (nevím proč, ale od té doby, co se Karel oběsil, jsme pořád běhali) dolů roklí, chceme se ještě projít kolem řeky Jizery, než zaplujeme do doupěte všech kovových duší. 

Před Černou vdovou pokuřuje Prcalík, všude voní tráva. "Koukám, Prestige a dlouhý mastný vlas, tomu říkám pořádnej metal": pronese a všichni se konečně rozesmějeme, jako by řekl něco hrozně vtipného. Políbím Kačenku a uvnitř si u plných kamen naložených dubovým dřívím dáváme na Karla posledního ruma.

Dovětek:
Nevím jak to soudruzi tenkrát dělali, ale Prestige mi zůstaly na chalupě dodnes. Nosím je, když jdu vynést odpadky na kompost nebo nasekat dřevo. Pokaždé si vzpomenu, když si je obuji, na ty staré časy, na své kamarády. Měl jsem od té doby desítky bot, mnohdy šíleně drahých, kožených, dokonce i ručně šitých, ale Prestige mi vydržely jako jediné asi navěky. Manželka si dělá srandu, že bych se v nich měl nechat, až budu starý, pohřbít. Snad do té doby vydrží.
--------------------------



Příběh sedmdesátý šestý - Časopis plný pekla se jmenoval Smrt

Všichni jsme už tak nějak tušili, že s naší kapelou Big Foot to nebude nijak slavné. Zkoušeli jsme čím dál tím méně a když nám ještě vyhořela garáž, neměl už nikdo ani chuť znovu začínat. Bylo by to krásné, pořádně rozvířit vody českého undergroundu, ale byli jsme na to moc líní, každý měl holku a vůbec jsme radši pili pivo. Slavnostně jsme tak jednoho jarního dne roku 1993 uspořádali obřad k ukončení činnosti naší šílené punkově thrashové skupiny. Holky brečely, my se plácali po zádech, kam jsme to mohli dotáhnout, kdyby...Vzal jsem kazetu s naším jediným demem a zakopal ho uprostřed lesa na Radouči. A to místo už nikdy v životě nenašel.

Jaro postupně přicházelo, panely už nebyly tolik studené a najednou přijde za mnou Kytka, jestli bych nechtěl zkusit pro něj psát do jeho metalového časopisu. Vzorem mu byly tehdejší Bang a Spark, které odebíral a nechával je mezi námi kolovat, pokaždé, když mu přišlo do schránky předplatné. Abych pravdu řekl, nechtělo se mi do toho. Byl jsem utahaný jako pes z brigád. Měl jsem Kačenku, spousty koupených CD, které jsem ještě neslyšel a mistrovství republiky v karate před sebou. Jenže Kytka do mě hučel horem dolem, pořád po mě chtěl, abych mu něco napsal. "Smrťáku, je to jednoduchý, já budu psát thrash, Mirka black a ty death...vždyť si vyhrál literární soutěž ve škole a hudba tě taky baví".

Na jedno tištěné číslo, které si vytiskl u nějakého Sabathova kamaráda, jsem se nechal přemluvit. První jsem sepsal recenzi na dva roky staré album "Human" od Death. Já bláhový ho tenkrát docela sepsul (jedním z mých nejoblíbenějších od téhle kapely se stalo až po letech). Pak jsem vychválil do nebes s až nekritickým přístupem "The End Complete" od Obituary, pro které jsem si běžel 21. dubna hned, jakmile album přišlo Chorvatovi do obchodu s CD. Recenze nebo spíš takové pojednání, bylo z dnešního pohledu trošku úsměvné, ale vše vyvážilo mé odhodlání a nadšení. Všem se mé texty, které byly dlouho před vydáním samizdatu diskutovány na panelech a snad tisíckrát probírány a chváleny, líbily. 

Kytka se do časopisu, kterému dal jméno Smrt, ponořil naplno. Neměl žádné přehnané cíle, spíše nám, kteří jsme neradi o hudbě četli a raději ji poslouchali, udělal výtah ze všech časopisů, co odebíral. Bylo krásné, držet jednou za měsíc černobílý kus papíru, který sice nebyl vůbec dokonalý po grafické stránce (bystří dávno vědí, že Mirka uměla krásně kreslit a tak se zhostila i ilustrací). Nevím nic o tiskařině, ale vůně papíru a neskutečná spousta práce, kterou tihle dva šílenci nad svým "časopisem" trávili, mě doslova fascinovala. Prcalík vždycky říkal, jak je úžasné, že místo toho, aby si zašukali, tak jdou psát, že on by to nevydržel.

Časopis plný pekla se jmenoval Smrt a mí kamarádi ho vydrželi, za naší vřelé podpory, vydávat pouhých deset čísel. Přeci jen, byli jsme mladí a pivo, holky a koncerty - to nás lákalo víc, než dlouhé hodiny nad papírem (vše bylo psáno ručně! a pak kopírováno). 

Hrozně mě mrzí snad jen jediná věc. Stejně jako se nedochoval ani jeden kousek naší demonahrávky, nikde jsem ve svých "pozůstalostech" z minulého života nenašel ani jeden výtisk. Přesto před sebou občas vidím to nemotorné logo s kosou, lehce kostrbaté písmo textů a z každé stránky doslova čišící nadšení pro věc. Smrt nebyl vůbec dokonalý měsíčník po všech stránkách, ale měl v sobě jednu úžasnou věc. Obrovský kus srdce.
--------------------------------------



Příběh sedmdesátý sedmý - Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových

Šli jsme přes Radouč do Debře s klukama tentokrát sami. Kecali jsme o hudbě a našich ženských. Nebylo v tom nic vulgárního, měli jsme své modré víly rádi a od nějakých trapných keců, tolik známých z různých hospodských seancí, jsme byli hodně daleko. Připravit oslavu mezinárodního dne všech metalových žen napadlo kupodivu Prcalíka. Chlapec byl sice pořád v některých momentech "hovado neskutečný", ale svoji Prcalinku miloval svým zvláštně přisprostlým a přesto neodolatelným způsobem.

"Vždyť ty naše křepelky to s náma nemaj vůbec lehký, pořád jen mluvíme o hudbě, chlemtáme pivo, nemáme prachy a moc radostí si teda neužijou": pokračoval v proslovu náš kamarád a než jsme došli do Černé vdovy, zrodil se nám v hlavě plán na oslavu našich krásek. "Já mám na Mirce teda nejradší kozy, ale s pařbou souhlasím, to musí bejt!": přidal se Kytka a tak se čekalo na mě. Byl jsem v partě za největšího romantika, ale na Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových, jsem samozřejmě kývl. Pak dorazily holky a my byli najednou tajemní jak hrad v Karpatech. Jenže znáte ženský, ony podobné nálady vycítí a tak jsme měli co dělat, abychom nic neprořekli. Nakonec pomohl až kumbál za hospodou, kam jsme se všechny dvojice postupně vytratily a udělaly si spolu - hezky v teple - dobře na těle i duši. Prcalík oné místnosti říkal Mrdací kabinet.

Před osmým březnem roku 1993 jsme své dívky díky přípravám trošku zanedbávali, přiznávám. Oslava MDŽ byla ve většinové společnosti spíše trapnou "komunistickou" záležitostí, jenže já i mí kamarádi jsme to viděli jinak. Už ráno, cestou do školy jsem vyrazil za svými tetičkami, babičkou a všechny je překvapil jako ruský voják v sousední zahradě natrhanými šeříky. Má krádež byla odměněna čerstvými koláči, úsměvem stále elegantních žen a láskyplnými slovy. Uvědomil jsem si, jak je krásné, když je někdo starý a moudrý. Přes vrásky všech svých příbuzných dam jsem viděl radostné oči. Ve škole jsem na tohle všechno pořád myslel a den v blbákově mi díky tomu hrozně rychle utekl.

Kluci na mě už čekali, celí natěšení a spiknutí v tom, udělat našim holkám dobře. Sabath sehnal od kamaráda starou Felicii, kabrioleta, my ji ozdobili metalově oslavnými nápisy a znaky oblíbených kapel Mirky, Jany, Káčy a Prcalinky. Nikdo ještě neměl řidičák a tak jsme jen do kufru naházeli lahváče, silou vůle drželi Sabatha - řidiče ve střízlivosti a naskákali jsme do auta. Nejdřív se jelo na gympl, pro Kačenku, kde náš pan řidič zabrzdil způsobem italského machýrka a zatroubil neméně hlasitě. Moje víla zrovna vycházela ze dveří a ihned se stala středem pozornosti.

"Vy blbci blbí, kluci bláznivý, hergot to je krásný": smála se a já si ten úsměv budu pamatovat potom do své smrti. Auto bylo už neskutečně plný a tak nás Sabath vyházel a my běželi vedle, jako mladí vlci a hulákali jsme pořád dokola: "Ať žije Mezinárodní den všech metalových žen, hurá, hurá, hurá, sláááváá!" A pořád jsme otevírali lahváče a lidi na nás koukali jako na nějakou nepřístojnost, provokaci. Bylo nám to jedno, vyzvedli jsem takhle všechny naše modré víly a když to pak přes Radouč v tom všem písku Sabath rozjel, měli jsme co dělat, abychom mu stačili. Holky výskaly radostí a my byli na sebe hrozně hrdí, že se nám všechno povedlo.

Aby toho nebylo málo, tak Prcalík pozval do Černé vdovy své kamarády pankáče, kteří si říkali Vohnutý plech a hráli starý slavný punkový fláky. Pila se ten den jen plzeňská dvanáctka, dokonce chlebíčky byly, všichni naši známí, výčepák i kapela přistoupili na naši hru a oslavovali s námi modře metalovou krásu našich žen. 

Když jsem pak viděl skrze půllitr osvětlenou změť roztočených vlasů všech tančících krásek, zasnil jsem se a měl pocit, že nic nádhernějšího na světě není. V tu chvíli také nebylo. Děvčata zářila jako rozsvícené lampičky a i po letech na celou akci vzpomínala jako na něco hrozně úžasného, co pro ně kdy někdo udělal. Miloval jsem je ten večer všechny bezezbytku a s tou pro mě nejkrásnější jsem druhý den, když jsem vystřízlivěl, zažil neskutečné postelové tsunami. Kačenka jako by mi chtěla všechnu radost svým tělem oddaně, naplno, hltavě a mazlivě vrátit. Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových se vydařil po všech stránkách.

Chtěli jsme všichni udělat z téhle taškařice tradici, složit poklonu každý rok našim ženám, matkám, babičkám, tetám. Jen tak, protože je máme rádi. Bohužel, díky nezvratným událostem se měl tenhle svátek radosti v našem podání opakovat už jen jednou.
---------------------------------------------



Příběh sedmdesátý osmý - Pervitinová královna Sára

Přišla k nám, do hospody do Debře, pozdravila a ihned jsme jí všechno zobali z ruky. Byla to neskutečná kočka, která dřív závodně tančila. Dlouhé blonďaté vlasy, postavu bohyně. Jmenovala se Sára a pro spoustu kluků z naší party se stala náplní puberťáckých snů. Kouřila cigára způsobem, jako to dělávaly dámy ve filmech ze třicátých let. Jo, asi jsme ji milovali všichni. Naše holky se zdály být proti ní obyčejné, i když to samozřejmě nebyla pravda. Zpočátku, úplně v prvních měsících byla dokonalým zjevením. Studovala gympl, stejně jako Kačenka, ale chodila do jiné třídy, s rozšířenou výukou matematiky a říkalo se o ní, že je na tento předmět geniální.

Sedávala si v hospodě často k našemu stolu a dělala na mě cukrbliky. Byla hodně na kluky, jenže já měl Kačenku a ta si mě hlídala. Nechci se přít, ale s Kytkou a Prcalíkem jsme byli asi jediní, kdo nepodlehli jejímu kouzlu a nedali jí, co chtěla. A že to bylo někdy těžké, to vám povím. Třeba se pařilo, ona se ke každému tulila, občas sáhla tam kam neměla a my kluci jsme z toho byli špatní. Jana na ní prskala kočičím způsobem, bránící si svoje teritorium. Jako jediná a první vycítila, že s ní není něco v pořádku. 

Ne že by byla zlá, neměla lehký život. Rodiče na nic, máma prý prodávala svoje tělo pod cenou Němcům a vlastně každému, kdo měl jen trošku peněz a otec patřil kdysi k provařeným boleslavským vekslákům, klasickej slizkej hajzl. Startovací pozice nic moc, ale Sára byla chytrá. Možná až moc na tenhle svět. Měl jsem s ní pár vážných rozhovorů a hloupá rozhodně nebyla, spíš se snažila přežít. Byla jako šelma, která neví co se svým dokonalým tělem a hlavou, kterou by u ní nikdo nečekal. Uměla lidi dostat na svoji stranu, tedy mimo Jany, ta prý tyhle typy zná.

Jednou jsem jí omylem překvapil na záchodech. Pomáhal jsem tenkrát Sabathovi v Černé vdově s úklidem, trošku si tím přivydělával a ona se zapomněla zamknout nebo to bylo naschvál, kdo ví. Seděla na zemi, na víku od záchodové mísy bílý prášek a v ruce trubičku. Ne že bych o tom neslyšel, drogy se probíraly často a všude, ale mimo piva, tvrdého a sem tam nějakého jointu trávy nás bohudík tohle svinstvo míjelo. "Co tady děláš?": zeptal jsem se asi jako úplnej debil. "Co myslíš, dělám si dobře, chceš taky?": stoupla si ke mě a byla nadržená takovým tím způsobem, že vypadala jako děvka z desáté cenové skupiny. "O co tady jde?": zazpívala vedle mě Kačenka a já věděl, že tohle se bude těžko vysvětlovat.

Vyběhl jsem ven, musel si dát pivo a Sabathovi ihned řekl, že dámský záchody tedy já uklízet nebudu. "Copak, viděls tam nějakou vošklivou?": reagoval můj kamarád, ale mě moc do smíchu nebylo. Nějak jsem nevěděl, jak se s tím vším poprat. Copak Kačenka, té jsem všechno řekl, ujistil ji, že je jediná na světě, ale štvalo mě, že máme v partě feťačku. Začal jsem ji pozorovat, viděl najednou rozšířené zorničky, přežvykování, hyperaktivitu, neustálé mluvení. Bylo na čase s někým všechno probrat. A protože jsem nechtěl Káču do tohohle svinstva zatahovat, šel jsem za svou životní důvěrnicí Janou.

"Já si říkala, že je na ní něco divného": odpověděla mi ihned, když jsem se jí svěřil. A tak jsme to věděli tři, ale všichni jsme, jak už to tak známí a kamarádi feťáků dělají, mlčeli, přehlíželi její extempore, omlouvali nevhodné chování. Dělali jsme si srandu, že je jenom výstřední. Ono taky, mladý hezký holce ledacos odpustíte, nemám pravdu? Pak jsme byli na koncertě a Sára vytáhla na jednoho kluka, který vzal její vyzývavé chování vážně, kudlu. Ještě, že byl poblíž Prcalík, který vše vyřešil omluvou a koupí piva týpkovi, který jen zakroutil hlavou a šel pryč.

Bylo to s ní čím dál tím horší, vkradla se mezi nás do party díky Sáře divná nálada. Už jenom, když přišla na panely, kluci přemýšleli úplně jiným orgánem, než hlavou. Naše modré víly na ní začaly být alergické a tak jsme se snad poprvé v životě rozhodli někoho vyloučit. Nebyli jsme nijak organizovaní, ani jsme neměli žádné stanovy, předpisy. Všechno fungovalo na bázi kamarádství a podpoře. A když byl někdo debil, tak se mu řeklo vše na rovinu. Jenže, jak všichni víte, s klukem vyřídíte tyhle věci hned, sexy kočce se říká NE hrozně těžko. Byl jsem vybrán já, jakože když mám ty brýle, mluvím rozumně a tak. 

Šel jsem k ní, pořád si v hlavě přehrával řeč, kterou jí řeknu, nadechl se a Sára naschvál přesáhla prostor, kam si každý pouštíme jen ty nejbližší, koukla na mě pohledem, kdy jste ji museli milovat a pak se začala tulit. Bylo to pro mě hodně těžké. Přiznávám, že jsem byl tenkrát hrozně rád, že jsem si neposral život, jak mi často říkávala Jana. "Musíš od nás odejít, děláš jen problémy, všechny nás točíš a ještě seš obyčejná feťačka. My tě tady nechceme": konečně jsem ze sebe vykoktal. Přišlo mi, že ztuhla, přestala se o mě otírat a zasyčela jako had (opravdu chyběl jen rozeklaný jazyk): "Cože? To si děláš srandu? Vždyť jste ze mě všichni hotoví, já vím, že mě milujete, že se vám o mě zdá, nechceš si radši zamrdat? A o jakých drogách mluvíš, já nic neberu?!".

Pak se uraženě otočila, řekla mi ještě, že jsem svině a hajzl a pak jsem s ní nemluvil přes dvacet let. Nejdřív jsem z toho byl trošku špatný, ale první dvě piva tu hnusnou pachuť zahnala a taky mí kamarádi, kteří mě přišli vyzpovídat. "Stejně by jen chtěla šukat, na metal moc nebyla": shrnul nakonec všechno Prcalík a byl klid. Občas jsem ji sice potkal, ale byla už vyhlášenou pervitinovou královnou, několikrát zavřenou, postupně čím dál tím víc zničenou. Nebylo o co stát.


Je září roku 2016 a já jedu na koncert přes půl republiky. Zrovna si dávám v Praze pivo před nádražím. "Kubo, ty vole Kubo, seš to ty? Nemáš nějaký peníze? Mám hlad, jestli máš chvilku, klidně můžeme někam spolu zajít, udělám ti dobře!": oslovila mě snad 180 letá stařena. Jen podle hlasu jsem poznal, že je to Sára. Koukal jsem asi hodně vyjeveně, protože jsem nechápal, jak se z někoho tak kdysi krásného, mohla stát taková troska. Beze slov jsem jí dal dvě stovky a utekl pryč. Zrovna tuhle vzpomínku bych radši z hlavy navždy vymazal. V zádech jsem cítil plačtivý pohled staré feťačky. Nebylo mi jí líto, ale musel jsem si dát dvě další plechovky pěnivého moku, abych zahnal všechno do patřičných mezí.
-----------------------------------

Příběh sedmdesátý devátý - Čert pro malého Jardu

Kačenka, stejně jako já, pořád chodila po brigádách. Občas sice pomáhala u svého táty, ale časem si raději sehnala něco svého. Přeci jen, dělat pod dohledem rodičů nebývá někdy zase tolik skvělé. Byli jsme mladí a svoboda byla pro nás vším. Když nastoupila do nemocnice, měla z toho velkou radost. Práci si našla sama, bez cizí pomoci a byla na to náležitě hrdá. Rozvážela čaj, uklízela pokoje, vytírala záchody. Mladá holka v modrém mundúru, za kterou se každý otočil. Sice jsem na pány doktory trošku žárlil, to zase jo, ale navzájem jsme si věřili, tak se vše odehrávalo jen v dobromyslném popichování.

Čekával jsem na ní každý večer, já už měl také po práci (zase Škodovka, zase kanály a nošení těžkých kýblů staré barvy podzemními chodbami). Cestou jsem vždycky koupil pár loupáků, takových těch makových a pak ochucené mléko v jednom z posledních mléčných barů ve městě. Pro mě banánové, pro Kačku jahodové. Dostával jsem pak pusy stejné chuti a má milá byla ještě sladší než kdy dřív. Šestnáctiletá holka, která ke mě vždycky běžela způsobem, jako to dělají modelky v reklamách na pláži. Jen s tím rozdílem, že kolem blikala špinavá nemocniční světla a za ní vlály vytahaná trička. 

První týden byla v pohodě, každý večer se smála, skočila mi kolem ramen, ale pak jsem vycítil, že něco není v pořádku. Kačenka měla ten správný ochranitelský instinkt, podle kterých poznáte pořádnou ženskou a protože jsme si říkali úplně všechno, opřela se o mě a když vzhlédla, viděl jsem najednou v jejích očích slzy. "Smrťáčku, je to šílený, mě nevadí špinavá práce, ani dřina, dokonce snesu i ty blbý kecy od doktorů, ale je tam jeden kluk, na oddělení onkologie a on když mě vidí, tak ke mě vždycky přiběhne a tahá mě za ruce...kdybys viděl ty jeho oči...": vzlykala. Potom vyprávěla, že potkala i jeho mámu a ta jí vyprávěla, že je to s ním hodně špatný.

Klukovi bylo prý kolem pěti let, kukadla jako zrcadla a v nich takovej ten smutek dítěte, které místo toho, aby dělalo s ostatníma lumpárny, tak musí trávit dlouhé dny s bolestmi v nemocnici. A já ani nevím proč, možná proto, že jsem sám začal přemýšlet o tom, že chci být jednou táta nebo proto, že jsem chtěl zase vidět Kačenku smát, tak mi to pořád vrtalo hlavou. Jardu, jak se ten malej klučina jmenoval, jsem sice neznal, ale Káča za ním od teď chodila každý den. Udělala si svoji práci a pak si s ním povídala, hrála. Sestřičky byly rády, že mají taky chvilku oddych a já začal kupovat loupáků o několik víc (jestli si dobře pamatuju, tak mléko už tenkrát Jaroušek nemohl).

Nevím, jak to mají nastavené holky v šestnácti, ale když jsem viděl Jardu poprvé, seděl při návštěvě Kačence na klíně. Přišlo mi, že k sobě snad vždycky patřili. Určitě znáte ty obrázky, kde je namalovaná Madonna s malým ježurou. Můj pocit byl hodně podobný. "Čau indiáne!": nenapadl mě jiný pozdrav (zajímavé je, že vlastně celý život takhle oslovuji všechny malý kluky i svého nynějšího syna). "Sem Jarda, ty seš holka?": zeptal se tenhle holohlavý raubíř a jestli mezi námi měly být někdy nějaké ledy, tak byly ihned prolomeny. Jak jsem měl dlouhý vlasy a místo vousů chmýří, asi jsem tak se svými šedesáti kily váhy opravdu vypadal jako "vošklivá ženská". 

Přinesl jsem Jardovi angličáka, ze svý vlastní sbírky, kterou jsem jako capart urputně kompletoval. Ferrari, červený, krásný. Kdybyste viděli ty jeho oči, na ty se nedá zapomenout. Leskly se mu radostí a já začal dělat brm brm, brm brm, protože jsem se najednou vrátil o pár let zpátky, kdy jsem si takhle stejně hrál s mladším bráchou. Chudák kluk neměl, jak jsme se ihned když přišla jeho máma, tátu a tak jsem byl vlastně první (a bohužel i poslední chlap/kluk) v jeho životě, který si s ním takhle hrál. Potom měl nějaké bolavé vyšetření a my s Káčou skoro brečeli, protože jeho máma asi už tušila, že dojde brzy k nejhoršímu. Podal jsem jí ruku a i na to, že jsem jí viděl poprvé v životě, tak se z nás stali přátelé na hodně dlouhou dobu.

Museli jsme, rozechvěni tím smutným (přesto zvláštně krásným) setkáním, něco udělat. Jen jsme nevěděli co. A protože nás večer čekaly panely a parta našich spolubojovníků, koupili jsme cestou pár piv. Jednak bylo nutné trošku prolejt hlavu a jednak se to slušelo. Přednesl jsem všem, za doplňování od Káčy, klukům a holkám celý příběh a pak nastalo dlouhé mlčení. "To je v prdeli, jak je to kurva možný, aby byl takovejhle capart takhle potrestanej životem? Taková hnusná nespravedlnost. Každej druhej magor si běhá po světě, dělá kraviny a je zlej a on musí trpět?!": vztekal se Prcalík. Dělal to vždycky, když byl dojatej. "Musíme něco udělat. Nejsme sráči, ne?" A za podobného rozhovoru jsme se opili skoro do němoty.

Nocoval jsem už docela běžně u mé modré víly doma a druhý den jsme vyspávali opici opravdu dlouho. Následoval oběd s nedělní náladou a rozšafným vtipkováním paní Kačenkové. Ani jsme nedojedli (pamatuji, že byla asi tuna řízků) a ozval se zvonek. "Koho to sem čerti...": pronesl potencionální tchán a z okna se chvíli bavil s našimi kamarády. Oni ti blbci nešli večer spát, ale kecali až do rána. Možná to bylo pivem, možná jen jejich přirozenou dobrotou a sílou, ale hned jakmile v sedm otevřela Kytkova babička dveře do kulturáku, přemluvili ji, sehnali nějaké vtipné kostýmy a že prý zahrajeme odpoledne při návštěvních hodinách Jardovi pohádku.

Nejsem asi dobrý herec a rozhodně se spíš stydím, ale najednou se Kačenčin pokoj proměnil ve zkušebnu amatérských komediantů. Určitě znáte ty momenty, kdy se všichni pro něco z ničeho nic nadchnou. Káči rodiče, když se dozvěděli, co a proč vlastně vyvádíme, tak se ihned připojili. A já můžu říct, že jsem ten den byl opravdu dobrý čert. Hlášky z pohádky S čerty nejsou žerty jsme znali všichni. Ne, nebylo to dokonalé a nejdřív nás nechtěla staniční sestra ani na oddělení pustit, ale byly návštěvní hodiny a i rodičům, kteří přišli za svými dětmi, to připadalo jako dobrý nápad, tak ta dobrá paní podlehla našemu bláznivému nápadu.

Celé představení je pro mě dodnes jedním z nejvíc niterných zážitků. Ono, když proti vám sedí parta holohlavých dětí, které se smějí a zároveň vidíte slzy v očích tátů a matek, je to svým způsobem samo o sobě šílené. Občas nám vypadával text a třeba Kytka chvílemi vůbec nevěděl, co má říkat (hrál kaprála - v originále herec Nárožný). Nevadilo to, všichni odříkali slova za něj. Jen holky, těm se leskly pohledy a často odvracely tváře. Já přestal mluvit až ve chvíli, kdy jen tak z ničeho nic Jarda vyběhl uprostřed mnou pronášené věty ze židličky, objal mě a zakřičel na celou místnost: "To je můj čert, můj vlastní čert, on není holka, já tě poznal...!": a dal mi obrovskou pusu na tvář. 

A my, drsňáci, metaláci, tvrďáci a kluci a holky, co nechodili pro sprostý slovo daleko, byli najednou za dojatý hvězdy, tleskalo se, poplácávalo po ramenou. Dlouze jsme se loučili, nezapomenu na to nikdy, to je jasný. Šli jsme vrátit kostýmy a my s Káčou věděli, byli si jistí, že jednou chceme mít taky synka nebo holku a jen jsme pořád dokola opakovali, že je dobře, že jsme těm super malým prckům nemocným trošku snad zvedli náladu. Kytka s Prcalíkem se z toho všeho tak děsně ožrali, že pak brečeli jako starý báby, ale musely z nás všechny ty emoce ven.

Kačence skončila brigáda a Jarda za měsíc odešel navždy pryč. Já vím, není to vůbec veselý příběh, ale pro nás dva a určitě i pro ostatní měl obrovský význam. Poprvé jsem si uvědomil, že bych jednou chtěl být otec a má víla máma. Možná jsme to mohli zjistit nějak jinak, ale osudu neporučíte, stejně jako neporučíte náhodě. Nedávno jsem totiž potkal při návratu do svého rodného města Jardovu mámu. Nepoznala mě (už nevypadám jako holka) a ani já nechtěl jitřit staré rány. Snad jsem byl aspoň tenkrát dobrým čertem.
-----------------------------------------

Příběh osmdesátý - Otylka zvaná Janis

Určitě to znáte. Ta setkání s lidmi, kteří vás ovlivní na celý život. Potkáte je nebo se spíš zjeví, třeba jen na pár měsíců a nasměřují vaše kroky úplně jinam. Změní vás. Jakoby v sobě měli nějakou moc, kouzlo, zvláštní přitažlivost. Přesně takovým člověkem byla i Otylka, jinak taky zvaná Otylá Janis (podle Janis Joplin). Holka ne moc krásná tělem, ale o to víc silná a velká duší. 

"Jano, můžeš mi prosím tě říct, proč sem pořád taháš nějaký nový lidi?": rozčiloval se Prcalík, kterému nešlo pod vousy, že naše kamarádka zase přivedla někoho do naší party. Jenže ona argumentovala tím, že jediná z naší party není ve dvojici a že jí to nekonečné hledání kluků už nudí. A že je lepší mít kamarádku, s kterou může všechno probrat, pomluvit a pokecat. Měla pravdu, všichni jsme byli spárovaní a občas jsme na ní zapomínali. Před námi stála vysoká, velká, prostě obrovská holka, s úsměvem od ucha k uchu. Smála se smíchem, který spisovatelé rádi označují jako zvonivý.


Okřikl jsem Prcalíka, ať je raději zticha a představil jsem Kačenku a mě jako první. Seděli jsme v hospodě, která je přilepená ke klubu Černá vdova. Měl jsem v sobě snad páté pivo, byl pátek a měli jsme s Káčou konečně taky někdy brigádové volno. Ostatní po představení pokračovali v rozhovoru o nějaké nové metalové desce. Proto byl taky Prcalík hrozně rozčilenej, všem se líbila a jemu ne. Mě bylo trapné se s Otylkou nebavit a tak jsem ji přinesl židli a sedla si vedle nás. Vedle Kačenky vypadala jako obrovský chlap. Jo, myslel jsem si to taky, byla sádelnatá, ne - pěkná a divně oblečená. Dneska bych si dal pár přes hubu, protože nám o sobě začala vyprávět a my se postupně ztratili v jejím krásném hlase i životním příběhu. Moje babička by o ní řekla, že je nádherný člověk. Opravdu byla.

Bydlela na konci Debře, vlastně jen pár kroků od klubu a její táta měl statek velký jako JZD. Od malička musela místo hraní si s kamarády makat na poli, pomáhat v hospodářství a na zábavu nebyl moc čas. Otec nešel daleko k ráně a jednal s ní občas jako s dalším kusem dobytka. Pak poznala jednoho souseda, kluka, se kterým přišla o panenství (to jen naznačila, ale Káča mi říkala, že to je jasný, já bych to z těch slov nepoznal). Její kamarád byl stejně násilnický jako její táta (máma jí umřela udřená jako osmileté). Utekla na druhou stranu vesnice k babičce, která sice nebyla nadšená, ale vnučku nevyženete, že ano?

Když nám vyprávěla svůj život, měl jsem neodbytný pocit, jako bychom se znali od malička. Káča, duše citlivá, měla občas ty své kaštánkové oči plné slz. Otylka totiž vyprávěla způsobem, že jste jí viseli na rtech. Opili jsme se a zůstali v hospodě sami. Sabath měl taky pěkně nakoupeno a jak měl ve zvyku, tak otevřel sál, vlezl na pódium a začal zpívat. Vydával skřeky jako podsvinče, řval, kňoural a my se tomu všemu řehtali jak prokopnutí. Pak vylezla nahoru Otylka a vystřihla z fleku "Cry Baby" od Janis Joplin. V nás, kteří jsme byli touhle hudbou odkojeni (pouštěli nám ji z gramofonů rodiče), by se krve nedořezal. Ten hlas, ta jiskra, chvění, to bylo něco neskutečnýho. Mě padla dolů čelist a Kačenka zase plakala.

Otylka nikdy neměla sebevědomý pohled vnitřně silné ženy. V očích se ji zračila spíš nejistota, ale když začala zpívat, hrozně ji to slušelo a její hlas byl neskutečně sexy. Ano, jak jsem už psal, byla tlustá a ne moc hezká, ale její duše byla obrovská. Pohazovala hlavou, tahala tóny odněkud z jejího velkého těla, lehce se natřásala a my  na ní mohli oči nechat. Nádherný kus holky, která v sobě měla jiskru. Na tom jsme se s klukama po vystoupení shodli všichni.

Druhý den jsem musel zavolat Máru, který s námi začínal v kapele, ale protože nám to moc nešlo (a jemu jo), stal se z něj postupně studiový hráč na bicí. Oddával se převážně jazzu, ale na své začátky nikdy nezapomněl. Vzali jsme Janis (jak jsme od teď Otylce říkali) do zkušebny, dolů do plynárny a páni muzikanti z ní byli taky hotoví. Začala ve mě a v Kytkovi postupně zrát myšlenka, že naší novou kamarádku přihlásíme do nějaké pěvecké soutěže. Shodou okolností jedna v kulturáku asi za měsíc probíhala a my jako správní spiklenci zfalšovali podpis a podali přihlášku.

"Já nikde před lidma vystupovat nebudu, jsem tlustá, vošklivá a budou se mi smát": zlobila se na nás Otylka, když jsme ji za týden postavili před hotovou věc. Vypadala pevně ve svém rozhodnutí, ale to mě ještě neznala. Stal jsem se našeptávačem, pořád za ní chodil, přemlouval, prosil. Ukecal jsem k tomu i ostatní, ale je pravda, že nakonec naše Janis dala hlavně na Janu. Bylo na čase svolat všechny kamarády a připravit pořádnou kulisu.

Do kulturáku jsme šli snad všichni, jeden kamarád dokonce přijel na vozíku. Soutěž byla takovým ne moc dobrým pozůstatkem Pionýrské noty, ale sem tam se přihlásila i nějaká dobrá kapela. Jmenovala se Talent 1993 a tenhle ročník bylo pod pódiem pořádně modro. Sál byl rozdělený na dvě pomyslné části. Na chlapce a dívky v nejlepším oblečení, s nažehlenými puky a šaty do tanečních a pak na černo modrou kavalerii s lahváči v rukou. 

Nejdřív vystupoval kluk s kytarou, esence toho nejhoršího, co můžete potkat u trampů, pak kapela, které to neladilo. Potom pár skupin, kterým to ladilo, ale hrály srágory. Janis jsem musel jít povzbudit placaticí rumu a několika panáky. Měla na sobě hippie vytahaný rozepínací svetr, džíny a triko Iron Maiden, které jí darovala Jana (obě holky měly mohutná poprsí, tak jí docela sedlo). "Tak ti pěkně děkuji, se asi poseru trémou": opakovala mi Otylka stále dokola a já jí povzbudivě poplácal po zádech, objal a šlo se na to.

Na pódium přišla holka, která vypadala jako hromádka neštěstí. Ze "slušné" části publika se ozval takový ten ošklivý posměch. Na Otylce bylo vidět, jak se zarazila. Bolelo jí to. Mára začal zvučit bicí, ostatní se postupně přidávali a když zkoušeli mikrofon, měl jsem sto chutí vše zrušit. Jenže pak jsem zažil jeden z nejlepších koncertů ve svém životě. Od prvního tónu až do konce jsem byl v jiné dimenzi. Osm skladeb (muselo se několikrát přidávat), bylo maximum a rekord, který na soutěži kdy zazněl. Naše Janis rozbrečela snad všechny v sále. Síla, barva a duše jejího hlasu - to bylo něco neskutečného. Párkrát dokonce museli přerušit díky potlesku vystoupení. Byli dokonce dojati i samotní muzikanti.

Janis jsme z pódia odnesli na ramenou a na nějakou cenu se vybodli (samozřejmě, že vyhrála!). Šli jsme s ní jako s nějakou císařovnou přes celé město, až dolů na Radouč a kolem panelů až do hospody v Debři. Sabath narazil dva sudy piva a nechal jazzmany i s Otylkou hrát několikrát všechny skladby, které měly nacvičené, pořád dokola. Naše zpěvačka nás hladila po tvářích, líbala, dojatá a šťastná. My měli radost, že se dobré dílo podařilo. S Kačenou jsme se potom toulali snad do rána nočním městem. Jednak abychom vystřízlivěli a hlavně abychom se po tom všem vypětí uklidnili. 

Tento příběh musel vzniknout, už jen z toho důvodu, že Janis několik měsíců po pěvecké soutěži otěhotněla s debilem a vlastně pak už jen rodila děti. Potkal jsem ji nedávno na jednom pracovním jednání, víceméně náhodou. Nejdřív jsem ji nepoznal. Proti mě stála neskutečně sexy ženská (byla tam jako doprovod s manželem), taková ta, na kterou chlapi koukají na porno kanálech s označením milf. Nepoznal bych ji. Prozradil ji až zvonivý smích a obrovské objetí, v kterém jsem se doslova rozplynul. Sedělo se, vzpomínalo, povídalo. Otylka už zpívala jen doma, svým čtyřem dětem, postupně dvěma manželům a zvířatům na jejich statku. Pro mě bude ale navždy jednou z nejlepších zpěvaček, které jsem kdy potkal. Děkuji ti za to Otylko, jinak také zvaná Janis.
--------------------------------------------------------



Příběh osmdesátý první - Já nesnídám sám

Ta touha vypadnout ze šedivého města byla obrovská. Už když jsme šli s Káčou dolů na nádraží, usmívali jsme se v představě, že strávíme na chalupě pár dní jen spolu. Vzal jsem s sebou i psa, který teď vesele poskakoval okolo a očůrával rohy, které normálně nepotkává. Kupujeme jízdenky a v kupé hned propleteme svá odžínovaná těla jako malá háďata. Jarní prázdniny v Jizerkách, kde je momentálně metr a půl sněhu. Co si víc může člověk v sedmnácti přát?

"Jen nějak nevím, co budeme jíst, mám jen pár řízků, nějaký paštiky a chleba": vrká mi jako správná ženská do ucha má modrá víla. Moc to nevnímám, mám oči jen pro její tričko s boulemi, kde je pod nápisem Saxon i něco pro mě. Tulím se, jsem neodbytný, ale pořád se mezi nás snaží narvat žárlivý malý knírač. "Mazej dolů": snažím se ho zahnat, ale nedá se. Je tvrdá palice s krví teriéra v žilách. Normálně mě poslouchá, ale tentokrát si dělá, co chce. Je to rebel.

Nějak to na nás přijde a někde mezi Bakovem a Turnovem jsme zavřeni v milostné křeči na záchodcích. Romantika nic moc, ale nám to nějak nevadí. Koukám do kaštánkových očí a mám pocit, že se v nich za chvíli utopím. Udýchaní se vracíme do kupé a pes nám mezitím za trest sežral svačinu. Roztahané věci po sedadlech a jeho bezelstný pohled nás rozesmějí. Uklidíme a nasadíme na sluchátka Bathory. Ty nám doporučil nedávno Sabath. Že prý je to dobré. A je. Moc.

"Dobrý den, je tu volno?": zazní v Turnově na nádraží a do kupé vstoupí dva štíhlí manželé (poznám podle prstýnků) s vlasy až po zadek, 40 let a s sebou asi pětiletého caparta. "Mamíííí, to je ale krásnej pejsek, můžu si ho pohladit?": usmívá se klučina a já mu říkám, že radši ne, že je to potvora vostrá. "Tak ne, ale nekousne mě, ne?": ještě se zeptá a já radši psovi nasazuji náhubek. Dáváme se do řeči, vytahuji lahváče na cestu, seznamujeme se s Markem a Šárkou.

Jsou tak trošku jako my, jen nám připadají šíleně staří. Je jim lehce přes čtyřicet, dvě věčný máničky, znají z doslechu Sabatha a nám najednou připadá, že jsme snad na tohle setkání čekali. Holky se, z nějakého mě dodnes neznámého důvodu, hned sesednou k sobě a švitoří, jako kdyby byly ze stejné rodiny. My s Markem z toho máme radost a kecáme o muzice. Musím si vytáhnout notýsek, kam si píšu nové skupiny, co si musím poslechnout a abych nezapomněl. Dostanu spoustu tipů na sedmdesátkové a osmdesátkové kapely. Chlápek je hlava otevřená a myslím, že mé "znalosti" na něj udělají také velký dojem. 

Pak najednou koukám, jak Kačce jihnou oči, zírá na toho malýho špunta a já na ní vidím zase ten pohled, který mají ženský, které v sobě mají dar mateřství. Možná to tenkrát, jako malý mlíko zase tolik nechápu, ale cítím to. V Jablonci musíme vystoupit. Čekají nás ještě 4 kilometry v hlubokém sněhu. Po dvou Káča nemůže, tak ji posadím na autobusovou zastávku a vydám se do chalupy pro sáňky. Na otočku mi to chvilku trvá, ale Kačenka mi neumrzla, tak házíme její bágly na sáňky značky Ještěd a šlapeme do kopce. Dělám trošku machry a chvilku ji táhnu za sebou, ale pak uklouznu a padnu hubou rovnou do sněhu.

"Takovýho kluka bych chtěla jednou mít": pronese do ticha ojíněných stromů modro snubná víla a já jen kývnu hlavou. Až k chalupě se bavíme o tom, že hned po maturitě, až si seženu práci, tak na to vlítneme. Sice nemáme zatím kde bydlet, ale já jsem kus 60 kilového chlapa, tak se postarám, říkám, ale zatím vůbec nevím jak. Uvnitř chalupy je teplo stejně jako venku. Jdu pro dřevo a zatápím v kamnech. Objevíme rum, co tam má máma a zavdáme si oba s velkým záklonem. Kačenka pak u ohně chutná jako rumová pralinka a znovu nás přemůže touha. Jsem šťastný kluk.

Ani nevím, jak usnu, jen z dálky vnímám, že má milá chodí v noci přikládat. Od mala spím jako dřevo a tak jsem rád. Ráno je na stole chleba s paštikou, ještě trošku zmrzlou, ale je to jídlo, které bych mohl jíst pořád. Připravila ho Káča. Úžasné, pomyslím si, já nesnídám sám. Je kolem desáté a čekají nás běžky. Jdu na půdu, pro šusťákové kalhoty a bundu z NDR, mám dvoje, jedny po mámě. Mažu lyže vosky až z Prahy (obchodní dům Kotva, jojo). Jezdím na běžky od malička, otec na nich závodil.

Jsme dva retro maniaci. Šusťáky nakonec nebereme, jsou na nás hnusný a Káča prohlásí, že v nich vypadám jako jeden německý pornoherec. Chvíli přemýšlím, jestli jsem ten film viděl, ale jak známo, na děj se v těchto příbězích moc nedá a tak to nechám být. Kačenka mezitím vyrazila na půdu a objevila staré hadry po dědovi a babičce. Úplně září radostí, jakoby objevila poklad. Dostávám cylindr, ostře kostkovanou šálu, která řeže na krku, kalhoty s puky, sáčko a k tomu vestu o které vím, že v ní chodil děda kouřit do kamen. 

Pak musím dolů, protože se přede mnou má milá nechce převlékat. Ví moc dobře, že jinak bychom se nikam nedostali. Ono, když člověk vidí jen kousek tak krásného nahého těla a zadek k zulíbání, tak si prostě nemůže pomoct, no. Čekám, přikládám mezitím do kamen a mažu psovi tlapky indulonou, aby ve sněhu tolik netrpěl. Pak se rozrazí dveře a mě málem vyhrknou slzy. Kačenka je neskutečně podobná jedné fotce, na které je moje babička s dědou v době, kdy spolu chodili. "Tedáááá, ty jsi...nádherná": koktám a vidím na své milé, jak je si s sebou jistá. Ještě trošku dívka, ale už kus ženský.

Dáváme ruma a jedeme. Pes okolo pobíhá, štěká radostí a občas se po břicho ponoří do sněhu. Jsme jak dva běžkaři z dob před druhou válkou. Bambusové hůlky, dřevěné lyže, šály za námi vlají a kdo nás potká, směje se a my taky. Je to krásné, jede se na rozhlednu Černá studnice, pak dolů na Berany, na Muchov. Pak sjezd do Smržovky, tam pivko v hospodě, ale jen dvě, aby nám nevyhasly kamna. Vrátíme se utahaní jako koťata. V chalupě trošku větší teplo, ale ne zase moc. Ještě nás čeká pár dní a tak ani nejdeme dolů do vsi na pivo. Radši se zachumláme do peřin z pravého kachního peří a děláme věci, které máme rádi.

Asi chvilku usnu, ale pak s sebou trhnu. Nade mnou sedí Kačenka, má takový ten kaštánkovitě zasněný pohled, jako nějaká vědma, šamanka rodu a kouká na mě. Když vidí, že se probouzím, pohladí mě po tváři a řekne: "Dlouho jsem přemýšlela, já vím že mi je teprve šestnáct, ale tvojí mámě bylo sedmnáct, když ses narodil. Co bys řekl na to, že bychom si pořídili dítě? Jakmile odmaturuješ, co ty na to?" 

A já se, ve svém hubeném flanelovém pyžamu posadil a nevěděl co říct. Protože tohle mi ještě žádná holka nikdy neřekla a protože jsem si vždycky připadal jako vošklivej a spíš intouš, než kluk, se kterým by nějaká chtěla mít dítě. Jenže ona na mě má líbezná koukala pohledem, že byste ji snesli modré z nebe, tak jsem kývl, i když jsem si vůbec nebyl jistý.

K snídani jsem druhý den, po ranním skotačení a přiložení do kamen, dostal chleba s máslem a marmeládou, kterou dělala moje máma v létě. Ještě v pyžamu, protože byly prázdniny a Kačenka jen v kalhotkách a v čistém tričku Iron Maiden. Žvýkal jsem studenou snídani, koukal své dívce do očí a oba jsme přemýšleli o tom, co jsme si včera řekli. Ještě jsem nevěděl, jak všechno bude, měl jsem přeci jen pár měsíců před maturitou, ale byl jsem hrozně rád, že nesnídám sám. A věděl jsem že podobného caparta, jako měli Marek a Šárka, chci taky. Teď už jsem si byl jistý na sto procent - ráno bylo ten den opravdu moudřejší večera. Musel jsem to své bohyni hned všechno říct. 
------------------------------------


Příběh osmdesátý druhý - Lyžařský kurz metalistů

"Hledaj vás tady nějaký máničky, zapadly dole ve vsi s dodávkou": řve před chalupou v Jizerkách soused, který má telefon a volali mu to z hospody. Bouchá nám u toho do okna a v nás by se krve nedořezal, jak jsme se lekli. Zrovna jsme byli v nejlepším, zachumláni v odpoledních peřinách. Oblékám si přes vytahaný svetr džínovou vestu, kulicha s obrovskou bambulí a říkám Kačence, že bude muset hlídat "rodinný" krb.

Mám s sebou troje sáňky a jedu na běžkách. Je to rychlejší. Jinak bych se v těch hromadách sněhu dolů pro své kamarády nedostal. U cesty už z dálky vidím Prcalíka, jak pobíhá kolem, prská a rozhazuje rukama. Snad se někomu něco nestalo, pomyslím si a poslední kopec jedu šusem. "Kurva tady je sněhu, blbá zima": uslyším z dálky a uklidním se, dodávka jen sjela do pangejtu. Do silnice září staré hippiesácké dvojité W - značka auta. Přivítáme se, chvilku si všichni dělají srandu z mého oblečku, ale jsme všichni hrozně rádi, že jsme zase spolu.

Pokusy o vyproštění vozu se nám nevedly. Holky už byly v těch svých džínách a bez čepic pěkně zmrzlé a tak jsme vzali se Sabathem sáňky a jelo se na chalupu. Táhl jsem za sebou bágly s jídlem a musel jet dvakrát. "Hele, musíme do hospody, tam seženeme někoho s traktorem": vzpomněl jsem si, jak by asi reagoval můj děda, jehož bílá Škoda MB 1000 zapadala pravidelně jako panu profesorovi, který nebyl moc praktický, každý rok. Copak o to, traktorista v hospodě seděl, ale měl asi dvanácté pivo. Chtěl nás jít vytáhnout, ale kousek vedle seděl u stolu i místní policajt a tak to nešlo. Ale půjčil nám klíče. Koneckonců, zrovna jsem ve škole dělal řidičák. A traktorem jsme na zemědělce taky jezdili.

Nejdřív jsme museli ale pro traktor, což bylo přes půl vsi. Paní od traktoristy nás přivítala, jako by nám chtěla udělat pomyšlení. Pěkná byla, ale já měl myšlenky jen na to, jak nenechat Prcalíka s Kytkou zmrznout. Byla středa, přesně polovina mých jarních prázdnin. Traktor jsem rozjel asi na poosmé, ale pak už to šlo ráz na ráz. Občas jsem si sice spletl páčku a místo radlice vysypal ze zásobníku vzadu sůl, ale to nám nijak nebránilo v tom dorazit až k dodávce. Sabath vylezl, vyslechl si od kluků asi padesát nadávek a zapřáhl svoje květinové auto. Já přepnul řazení na "želvu" a osolil to, co se dalo. Něco zapraskalo, Sabath zaúpěl a pak se dobré dílo podařilo. Kluci naskákali na stupínky traktoru a za všeobecného veselí (oba měli v sobě už půlku rumu) jsme dojeli až k chalupě. 

Byl jsem tak trošku za hrdinu, ale přiznám se, že ve mě byla malá dušička. Káča na mě celý večer koukala jako na svatej obrázek a šli jsme spát nahoru, abychom měli klid. Pod námi naši kamarádi zpívali, trápili starou kytaru po babičce a vůbec nám náš spánek zpříjemňovali. Nakonec jsme ale usnuli a vůbec nám nevadilo, že v pokoji je něco kolem pěti stupňů nad nulou. Zapomněli jsme ve všem tom vypětí zatopit.

Ráno se prodírám přes lahváče naskládané po celé chalupě. Sabath spí na zemi a to co mu leží vedle hlavy asi nebude vlašský salát. Kamna vyhaslá, Prcalík s Prcalinkou zase nazí. Taková naše pařební klasika. Jdu na chodbu a začnu zvonit na kravský zvonec, kterým nás babička vždycky svolávala k obědu. Vyslechnu si slova, která se nesluší psát nahlas. Jenže je ráno a abychom stihli celou tůru na běžkách, je nutné vstát. S Káčou připravujeme čerstvé sádlo, okurky, feferonky, vyprošťováky. "A co kdybych nikam nešel a hlídal oheň?": zkouší to Prcalík, ale ihned se dozvídá, že je srab. Kromě mě a čerstvě Kačenky (ta za sebou měla tři dny mého učení) nikdo nikdy na běžkách nestál.

Stejně jako celý začátek prázdnin, i tentokrát jedeme všichni v retro stylu. Staré dřevěné běžky, něco kolem dvou metrů, holky s klobouky, kluci v sakách. Pod tím metalová trika. Už jen oblékání nás rozesměje tak, že na své alkoholové opice všichni zapomeneme. Sabath ještě zkouší nastartovat dodávku, ale něco z ní teče, tak ani neškytne. Nakonec tam stojí až do jara, dokud nesleze sníh, protože není jak ji odtáhnout do servisu. Ale to ještě nevíme. Zatím bereme s klukama bágly, vypadáme jak pašeráci a já udávám směr. "Ty vole rovnou do kopce? Se zabiju": ozývá se za mnou, ale kdo chce sjíždět, musí nejdřív nahoru, to je nepsané pravidlo. Vedu je strmě na hřebeny, mám připravených dvacet kilometrů.

Tenkrát ještě bývali lidé na horách takoví čistší, nezkažení. V některých chalupách byly staré Němky, které se nepovedlo odsunout. A my byli mladí, veselí a družní. Vtipkovalo se, já prošlapával po nočním sněžení stopu a všichni nás zdravili. Sem tam byl panáček, ohnivá voda, které místní říkali Drápanina. Šílenej utrejch, který byl cítit lihem, ale nám to nevadilo. "Kdo maže ten jede!": řval už trošku opilý nad svahem u Muchova Prcalík. Kytka se přidal a já litoval, že jsem nevzal dědovu kameru značky Sony, která točila ještě na černobílé filmy. Protože sjezd dolů po kopci nad Smržovkou vstoupil do dějin a příběhů, které se pak dlouho vyprávěly po hospodách.

Výsledkem bylo pět zlomených lyží, nějaká ta pohmožděnina, roztrhané sukně našich holek a vyděšení lidé v prvních domech dole pod kopcem. Všichni jsme opilí neskutečně řvali (já byl třeba celou dobu Krakonoš a Kačenka Anče, kteří to dali dohromady a "mrdají po horách tak, že ozvěna dělá laviny." Všichni padali někdy jen tak naschvál, po hubě, na zadek, s rozjezdem jsme najížděli do sněhových hromad. Psi štěkali, místní stáli na zápražích a smáli se nám. Ještě že už tu byla hospoda ve Smržovce na náměstí. Tam posedávali místní, zrovna v sále hrála nějaká kapela z Jablonce a my byli zachráněni, jak říkal Kytka. Sedáme ke stolu, působíme jak z jiné doby a nejvíc to stejně sluší Kačence, protože ona byla vždycky typ na klobouky. Pijeme.

Kapela z Jablonce neumí moc hrát a jsou o trošku víc pod parou než my. Sabath už to nemůže poslouchat, jde za nimi a jak jsme v ráži, tak si hodíme pár punkovek, co si ještě pamatujeme. Máme kupodivu v tom zapadlém městečku docela úspěch a pak už to jde rád na ráz. Rum, myslivec, rum, vodka, rum, becherovka a mnoho piva. Sabatha málem zvolí starostou a my pak s Káčou tancujeme na Jasnou páku, kterou nám pouští místní DJ. Seznamujeme se s jednou dvojicí a venku je vánice, že by psa nevyhnal. Na chalupu je to sice jen pár kilometrů, ale i po tom všem alkoholu mám dost soudnosti, abych kamarádům rozmluvil cestu zpět. 

Jdeme s moji Kačenkou dozadu, do nějakého skladu, kde jsou naskládány staré vlajky. Vytahujeme ruskou, pak českou, to aby nám nebyla zima nebo spíš mé modré víle neumrzl zadek a přehazujeme je na žíněnky. Pak se rozplyneme jeden v druhém a já mám pocit, že jsem vystřízlivěl - stejně, ty šaty z předválečných let po babičce měly něco do sebe. Kumbál má úspěch, protože ho nezávisle po sobě objeví všichni naši kamarádi. Jen Sabathovi jedna místní děva nedá, prý se stydí a nebude přece hanobit státní vlajky.

Můžeme přespat vzadu v jedné místnosti, kde je také sklad. Chvíli oprašujeme staré obrazy, sem tam se objeví nějaký dokument s hákovým křížem, srpem a kladivem. Naskládáme všechno tak nějak na hromady, aby se dalo spát a pak si sedne Sabath ke starému pianinu, co stojí v rohu. Fouká na nás prach a pak do toho mlátí, že je Jim Morrison, ale není. Má to rozladěný a kňučí víc než vichřice, která bouchá zvenčí zuřivě do okapů. Ležíme s Kačenou kousek vedle a nemůžeme nějak usnout. Šeptáme si, vrkáme, tulíme se a je nám šílená zima. Pak nějak usnu, ale už k ránu se probudím děsem. Jako bych měl nějakou zlou předtuchu věcí příštích. To ale ještě nevím a tak když se jdu vyčurat na záchod, tak najdu někde basu s lahváči a odnesu je nahoru, aby pak byla snídaně.

Spíme snad do deseti, klíče musíme hodit starostovi, který je na "Pražáky" tak hodný, že nám připraví snídani. Stejně, když si tak na ty devadesátá léta vzpomínám, říkám si, jak měli k sobě lidé blíž, bylo to takové na pohodu, každý udělal co slíbil, slovo se drželo a chlapi byli chlapi a ženský ženský. Jo, asi jsem starej a občas z toho všechno mrzutej, ale tohle jsou věci, který mi dneska chybí a občas z toho na mě jde trošku splín. Ale to odbočuji.

My, kteří ještě máme obě lyže nezlomené, běžíme do chalupy, abychom zatopili. Sabathovi půjčí paní starostová svoje osobní sáňky a on táhne tu basu, co jsem našel, po sněhu. Dostali jsme ji jako výslužku, plus nějaké uzené maso. Kačenka zatápí v kamnech, já musím jít ven, přinést dřevo a všichni dorazí, když už mám nasekanou pěknou hromadu. Dostávám panáka vodky, kterou kluci taky dostali a Drápanina mě opět přenese do horské nálady. Uvnitř už je teplo a my pořád dokola probíráme naši spanilou běžkařskou cestu i večerní taškařici s místními. Kačka trošku žárlí, protože jedné místní krasavici jsem se prý hrozně líbil. Kluci si ze mě dělají kvůli tomu srandu, ale je pravda, že sáčko a cylindr mi sedl a Káča, Jana, Prcalinka, Mirka a ta holka ze Smržovky to všechny potvrdily. 

A všichni zůstanou tak dlouho, dokud se všechno nevypije. Pak někoho napadne, že by si chtěl zaplavat. Pokud si dobře vzpomínám, tak to byl do té doby poněkud tichý Kytka. V očích nám těkaly černé ohýnky rebelů a šlo se do slipů. Sabath tedy donaha, ale zase do toho vlétl první. Otevřel dveře z chalupy, skočil ukázkovou šipku do těch dvou metrů sněhu a dělal, že plave. A protože my nejsme taky srabi, šli jsme do toho kluci všichni. Holky nechtěly, ale musely nakonec taky. Když si představím celou naši partu, nahou v tom bílém chladu, jak plave prsa, mává rukama v kraulu prašanem, chce se mi smát ještě dnes. Šel okolo jako každý večer hlídač do vodárny. A když to viděl, pronesl slova o Sodomě a Gomoře. Pak chvíli německy nadával a my se řehtali jako kdyby byl svět to nejkrásnější místo k žití. A taky že tenkrát bylo.

Na chalupu pořád jezdím. Zajímavé je, že si pokaždé na všech těch místech na své kamarády vzpomenu. Jakoby do každého kamene, stromu byla otisknuta vzpomínka, smích, vtip, nadávka, ostrá, přesto mile míněná narážka. Stále vidím poskakující holky, stojící na pařezu v lese a předvádějící jako na koncertě veletoč s vlasy. Lyžařský kurz metalistů byl jednou ze šílených zběsilostí, které se mi vryly navždy do paměti. Naše modré víly, pivo, kamarádi na které bylo spolehnutí, přátelství, čest. A neskutečné hromada legrace. Přiznám se, občas se mi po tom stýská.
---------------------------------------------------



Příběh osmdesátý třetí - Masakr mé hlavy

Bylo sychravo a přesto krásně. Odpoledne mě totiž nečekala brigáda, ale moje milá, nádherná a přítulná Kačenka. Dělávali jsme to teď tak, že jsem na kole dojel před gympl, zahulákal pod okny a celá jejich třída se nahrnula k parapetům. Nebyl jsem princ ve trojkovém bavoráku, ale měl jsem dlouhý vlasy, postavu sportovce, kolo značky Liberta a dvě děravý kapsy. Z nějakého mě dosud neznámého důvodu Kačence holky záviděly. Chodila do převážně dívčí třídy a její spolužačky randily některé s diskofilama. Jenže ti prý pořád jen machrovali a řešili jak vypadají. Asi něco podobného, jako dnešní metrosexuálové.

A vzal jsem ji tedy znovu na rám, kývala nohama, jako Magda Vašáryová v Postřižinách. Naše vlasy vlály úplně stejně jako ve filmu a mé nohy poháněla neskutečná touha. Jelo se ke Kačence, do jejího malého pokoje, plného lebkovitých plakátů. Rodiče přijdou z práce až po páté, to jsem měl ještě tři hodiny na provádění nepravostí, jak říkala její máma. Beru do ruky kazetu doomových Candlemass, pak i Kačenku a ztrácíme se zase jeden v druhém. Hudba nám zní do taktu a nemůžeme se jeden druhého nabažit. Chutná mi po malinách, protože jsme oba vypili celou limonádu stejných přísad. Táta Kačenky už zvoní u dveří a my ještě zakousneme čerstvý chleba, jen tak s máslem a cibulí. Musíme běžet, čekají nás přece panely a pak do Černé vdovy do hospody.

Na panelech nás zatím čekají jen holky a já se automaticky čepýřím jako kohout. Chlapi to tak dělají a já už to mám v sobě také zakódované. Jana mi představuje jednu ze svých nových kamarádek, jméno si nepamatuji, ale vím, že byla hodně vysoká a hubená, stejně jako bývají modelky - dlouhé vlasy, až někam pod zadek. Koukala na mě jako na nějakého thrash metalového poloboha. Jo, tenkrát ve svých sedmnácti mě provázelo poctivě vybudované jméno ostrého thrashera/deathera. Dal jsem ji na uvítanou možná až moc vášnivou pusu, protože Kačka začala hned prskat jako kočka bránící si své teritorium. Převedl jsem vše ve srandu, ale na průšvih jsem už měl zaděláno.

Ano, trošku jsme se pohádali. A mohl jsem za to já. Moc jsem se s vysokou hubenou modelkou vykecával, moc jsem ji bral za ruku. Nemyslel jsem to sice nijak sexisticky a ani by mě nenapadlo, že bych ji chtěl, ale asi jsem působil jakože flirtuju. Nebo to tak alespoň Káča vzala. Opila se mi, má milá modrá víla a navztekaně odešla z hospody vedle do sálu, kde se konala diskotéka s písněmi, které nesnášela. Asi jsem ji naštval opravdu hodně. Jenže já byl taky hrdý a tak trošku mladej blbec, protože modelka měla fakt neskutečně dlouhé nohy a zadek, za kterým se každý ohlédl. Taky jsem byl oproti ní trošku starší a když ke mě vzhlížela, dělalo mi tak moc dobře...

"Jestli ti to nevadí Smrťáku, tak ti tam nějaký kluci dělají do Kačky": zaštěkal na mě Sabath, který si od disko baru občas odskočil uklidnit nervy k nám do hospody. Nechal jsem hubenou holku svému osudu, zapomněl jsem na ní během okamžiku a rozrazil dveře do sálu, jako to dělávají kovbojové ve westernech. Opravdu tam seděla, krásnější (jako naschvál) než dřív. U ní se motali tři diskofilové, s nagelovanými patkami a košilemi rozepnutými až na prsa (ble!). Bublal ve mě vztek a žárlivost. Emoce, kterou jsem do té doby skoro neznal. Jenže chlast je jak známo, velmi špatný rádce. Sedl jsem si vedle na barovou židli, zadek se mi přilepil na hnusnou koženku a hodně nahlas si objednal velkého ruma.

Káča byla opilá, řekl bych víc než já. Jen na mě prskla, kde mám tu vysokou lodyhu a ať si jdu za ní. Nešel jsem. Místo toho jsem koukal, jak tam tančí s partou debilů. Dva z nich znala, synáčkové bohatých rodičů, její spolužáci ze školy, kteří byli na GYMPLU a já jen na ZEMĚDĚLCE (seš hnojař, jo?). Měl jsem pocit, že se mi do hlavy zarývá každé slovo, žárlil jsem, ale zatím jsem se držel. Pak dotančili a Káča si sedla vedle mě. Z druhé strany jeden debílek, kterej udělal tu chybu, že ji plácl po zadku. Otočila se ke mě, s děsem v očích. Znala mě možná víc, než já sám sebe.

Poklepal jsem blbečkovi na rameno, zařval na něj, že je to moje holka a ať se omluví. Dostal jsem obrovskou pumelenici přímo do obličeje. Spustila se mi krev z nosu a utrhl jsem se ze řetězu. Nebýt jeho kamarádů, asi bych ho tam umlátil. Měl jsem už pár měsíců černý pásek v karate, cvičil jsem každý den a hlavně mě poháněl vztek smíchaný s rumem. Bylo po všem a Káča mi omývala obličej na záchodě. "Copak, pán zase někde upadl": smál se mi Prcalík, který s klukama právě dorazili. Sedl jsem si ke stolu, hezky stranou a proléval se pivem. Káča brečela a všichni ihned vycítili, že tenhle večer asi budeme chtít být sami.

"Já jsem fakt nechtěla, jenže ty si se pořád bavil s tou krásnou holkou, mě popadl takový šílený vztek, že mě už nechceš": plakala a trošku hystericky přehrávala má milá. A protože popisovala i moje pocity, museli jsme se jít dozadu do šmajchlovacího kumbálu uklidnit. Nebylo to ale ono, znovu se mi spustila krev a nebyl rajc. Večer se opravdu nevydařil, tak jsme se rozloučili a vydali se lesem přes Radouč do města. Pomalu nás obestřel klid, koukali jsme na hvězdy, jak už to tak zamilovaní dělají. 

Už jsme to měli jen kousek z lesa, když se ozvalo suché praskání a dusot nohou. Pak jsem dostal obrovskou ránu do hlavy a ztratil se někde v černém vesmíru. "Vaše jméno? Řekněte mi vaše jméno!": dívala se na mě asi padesátiletá tvář s bílou aurou kolem sebe. Chtěl jsem se pohnout a odpovědět, ale nešlo to. Pak se nade mě naklonil anděl, s hnědýma kaštánkovitými očima a já zamumlal něco o to, že jsem v nebi. 

Nebyl, byl jsem na pohotovosti v boleslavské nemocnici. Ti diskofilové, co jsem jednomu z nich dal po čuni, se domluvili, počkali si na mě a přepadli. Dostal jsem klackem po hlavě, odešel do říše snů a Kačenku honili po lese s úmyslem...který nechci ani domyslet. Byla poškrábaná po celém těle a měla obrovské štěstí, že potkala u panelů pár kluků, co chodili taky do naší party. Ti mě odnesli jako pytel brambor a za neustálého jekotu mé milé, že jsem zemřel, na kraj města, zazvonili na první barák a pak už jsme jeli sanitkou. Nic z toho si nepamatuju.

Kačenku i mě si nechali na pozorování v nemocnici tři dny. Mě kvůli tomu, že mi naměřili žárlivých 3,5 promile a museli mi dát do žil cukr na její rozředění a moji vílu v tričku Iron Maiden pod pláštěm zvaným andělíček taky na pozorování - pořád před sebou vidím, jak se jí nápis nadouval vším tím vzlykáním. Taky jim řekla, že beze mě nikam nepůjde a že jestli chtějí mít oplétačky s policií, tak ať to zkusí. Byla sice postavou panenka, ale byla to velká silná bojovnice (tohle měly s Janou společné). A taky měla trošku výčitky, že celou tuhle taškařici tak nějak trošku způsobila. Nikdy jsem jí nic nevyčetl, věděl jsem totiž, že se mám chovat jako chlap a že si za to můžu taky hodně sám.


Když se mi udělalo druhý den trošku dobře a moje rodiče mě už mohli seřvat, cože jsem to zase udělal za kravinu, šel jsem v pruhovaném pyžamu vedle na pokoj. Má modrá víla tam seděla, nohy na topení a koukala z okna. Tváře s rýhami po pláči, smutný pohled. Otočila se a rozeběhla se ke mě. Měl jsem hlavu po pořádném masakru celou ovázanou, pár vytrhaných vlasů a pomlácené tělo. Přesto jsem ji objal, jako bych ji nechtěl už nikdy v životě pustit.

"O ty zmrdy se nestarej, to už je vyřízený": zahlásil mezi dveřmi Prcalík, který stál v čele celé naší party. Přinesli nějaký lahváče (dal jsem je jednomu dědovi, co byl se mnou na pokoji, já fakt nemohl) na tajno a Kytka provokativně jeden kubánský pomeranč, kterej je prý plnej vitamínů, akorát se nedá žrát. Kluci se hned druhý den, kdy se celá zpráva o mém přepadení roznesla, vydali na trestnou výpravu. Diskofily to asi hodně bolelo, ale nad tím jsem nechtěl přemýšlet.

Bylo mi tenkrát sedmnáct a člověk v tohle věku občas rychleji koná než přemýšlí. Poprvé jsme si na vlastní kůži zažili, co to znamená žárlit jeden na druhého. Když jsme šli z nemocnice, drželi jsme se s Káčou za ruce a naše splynutí bylo silnější než kdy dřív.
----------------------------------



Příběh osmdesátý čtvrtý - Domácí zabijačka plná metalu

"Já si dám jelito, že se mi nevejde do huby": smál se Prcalík v předtuše příjemného víkendu. "A já se narvu prejtem, až se mi budou dělat boule za ušima": přidal se hned Kytka. Holky si něco štěbetaly usazeny vedle sebe. My se předháněli, kdo toho víc sní, kdo vypije. Zatím jen teoreticky. Jelo se vlakem, na červených koženkových sedačkách, se skoro omrzlýma nohama. V Turnově zase jedno rychlý v nádražce, hezky půllitr do keramického tácku. S pěnou, která byla hustá jako smetana. Pak jen líbačka s Kačkou, protože měla zrovna týden, kdy se mnou stejně nic jiného dělat nemohla. 

Na baráku, který je dodnes hned kousek od chalupy, už nás čekala babička moje milá. Žena z vesnice, původem z Českého lesa, která šla po válce za prací do Jizerek mačkat sklo a potkala dědu, dostali vilu po Němcích a žili tam celý život. Nebo vlastně, dneska je už velmi stará v Karviné, ale to je úplně jiná historie. Těšíme se, protože Kytka má nový kazeťák, který už má i CD přehrávač a tak jsme celý týden vybírali nahrávky, které si vezmeme s sebou. Pozvání na zabijačku se neodmítá a když si s sebou můžete vzít i kamarády, není moc co řešit.

Aby to bylo stylové, děda, jinak sklář ve výslužbě, foukač skla a mimochodem jeden z nejlepších tvůrců tváří čerta na sklenice, pro nás přijel koňmo. Soused měl kočár, který půjčil i s párem tažných koní, se kterými se jinak jezdilo svážet dříví z lesa. "Nazdar mládenci, nazdar děvčata, k vašim službám, váš kočí!": smál se otec mého otce a já ho objal. Nebo vlastně neobjal, protože měl vždycky pupek přes půl těla a nikdo z nás neměl tak dlouhé ruce. "Koukám, že sis asi už opravdu vybral a si celej já, vybral sis dobře, máme stejnej vkus!": hlaholil, když dostal od každé holky pusu na jeho obrovskou pleš. Káču si pamatoval, párkrát jsme už u nich spali.

Jeli jsme pomalu, rozvážně, v rytmu tažných koní. Krajina pomalu tála od sněhu, ve vzduchu byl cítit tlející odér loňského listí a jehličí. "Hola hola, ženo má, chystej koláče, hosti jdou!": s tímhle pokřikem jsme vjeli do dvora. Tam už čekala babička, s havraními vlasy, které si celý život máčela v odvaru z ořechů a měla je jako uhel až do dlouhého stáří. Obrovská náruč malé ženy, pohostinnost, která se dnes už vidí málokde. K tomu vůně dětství. Makové buchty jsou moje, ostatní si klidně sežerte, prohlásí Prcalík a stane se na celý víkend oblíbencem mé babičky. Jdu provést své kamarády po celém statku.

Předvedu krocení berana, poškádlím králíky, rozeženu kachny a představím Vaška a Terezu. Dvě prasata, kvůli kterým jsme vlastně přijeli. Vždycky se jmenovala stejně a pokaždé se i stejně tvářila. Prcalík hned začne popisovat, co si zabírá za kousky. A už je tu děda, se slivovicí a pak Drápaninou, která je drsná jako život na horách. Rozproudí nám krev v žilách a za chvilku už stojíme nastoupeni v pozoru a čekáme, s čím můžeme pomoc. Jsme děti hlavně z dělnických rodin a žádné práce se nebojíme, s Kytkou navíc umíme z různých praxí ze školy i od babiček snad všechny hospodářské práce.

"To je krása, potřebovali bychom vás tu celý rok": sedí na zápraží mí prarodiče, děda kouří z dýmky a babička mele prsty mlýnek. Není zvyklá odpočívat. Doděláme, co je potřeba a děda nás znovu naloží na povoz a vydáme se přes kopec do Jablonce. Jedeme přes Kynast, koukáme vpravo na Špičák a sjedeme dolů kousek od přehrady. Tam už čeká obrovský řezník, s ještě většími taškami. Musíme mu pomoct do kočáru. Ještě, že máme tažné koně, pošeptá mi Kačenka a mě se začnou sbíhat sliny.

Kdo jste někdy zažil zabijačku, víte, že je to pro celou vesnici událost. Nebo alespoň bývala. Byla výsledkem dlouhé práce, setkáním sousedů, pohody, oslavy, radosti. Nikoho nepohoršovalo střelení obou prasat, ani jejich omývání, vykrvení, porcování. Patřilo to k životu, tradici, stejně jako jaro nebo zima. Pan řezník byl řemeslník, který patřil k nejlepším. Sice hodně pil, ale to nebylo na závadu. Když pak chodily naše holky na dvůr, s krvavými šmouhami na tvářích, které jim jako nějaké indiánské znamení udělal na tvářích, bylo to něco nádherného. 

Všude voněl prejt, dělala se jelita, jitrnice, mé oblíbené výpečky. Naše metalové krásky se hned zapojily a sousedky se mě pořád ptaly, kdy že se to budu ženit. Babička mě občas šťouchla, úplně stejně jako když mi bylo pět a šeptala, jak se jí Kačenka hrozně líbí. Zářil jsem štěstím, chodil uždibovat maso do kuchyně, ale pak nás vyhnali. Až prý bude hotovo. Tak jsme si vytáhli Kytkův kazeťák, batoh s CD a kazetami, děda pomohl s kabelem z drikety a pak se pařilo. Nejdřív něco jemnějšího, aby se staříci nevyděsili, ale kupodivu třeba takoví Black Sabbath se k zabijačce perfektně hodili. Úplně stejně jako S.D.I. nebo Iron Maiden. 

Zabijačka je dřina a stálo to celé hlavně na ženských a panu řezníkovi. My sice dělali, co bylo nutné, ale hlavně se pilo a já úplně cítil, jak jsem s celou okolní horskou přírodou propojený, že v ní mám kořeny, že tam patřím. Úplně stejné pohnutky mi přišla sdělit i Kačka, kterou museli odehnat, aby si taky mladá chvilku odpočinula. Říkali jsme si, jak by se nám líbilo v Jizerkách žít, mít tam třeba jen malou chalupu a já že bych chodil jako hajný po lesích se psem a Kačka by měla veterinu dole v Jablonci.

Řezník dodělal co měl, alespoň pro první den a šel spát nahoru pod půdu. My jsme ještě dlouho do noci seděli na dvoře, holky s ovčími vestami od babičky, my s Drápaninou v rukou, všichni veselí. Děda toho měl už dost, ale přesto nás vzal do drikety a ukázal své nejnovější sklenice, umělecká díla. Do kopců řval na plné pecky metal a moje babička se nechala od Prcalíka vyzvat k tanci. Ten smích pak slyším ještě dlouhé dny v uších.

Už je po půlnoci, když se podpíráme s Kačenkou a jdeme do naší světnice, jak říká děda a mrká na mě jako šibal. Jak je rozjetý, plácne Janu po zadku a ta se na něj usměje zeširoka a dá mu velkou pusu. Komu by se také nelíbila. Dělám trošku machry a vezmu poslední schody Kačku do náruče. Přenesu ji přes práh, dělám si srandu, že když s ní nic nemůžu mít, tak že budeme jako panic a panna. Moc mě nelíbá, aby mě nerozrušila, ale když ji vidím v té květované noční košili po babičce, mám opravdu co dělat.

V noci mě probudí chrápání mistra řeznického z vedlejšího pokoje. Vezmu baterku, kouknu ještě na Kačenku, která má vlasy rozhozené po celém posteli a vyhrnula se jí košile až do míst, které mám na ní hrozně rád. Povzdychnu si nad svým utrpením a jdu dolů, až do sklepa. Chodil jsem tam už jako dítě. Potkám cestou Janu, která hledá záchod. Vezmi ji s sebou a mlsáme pravou smetanu. Beru na prsty škraloup, dělím se se svoji kamarádkou a chvíli si vyprávíme. Je hrozně ráda, že jsem šťastný, prý je na nás krásný pohled. Usmívám se a na střídačku pijeme mléko z kameninového hrnce. Domácí zabijačka plná metalu je na nějakou dobu tím nejlepším, co jsme všichni zažili.
-------------------------

Příběh osmdesátý pátý - Jednou umřu na půdě

Venku už tají i poslední zbytky sněhu. Chodíme s Kačenkou po Jizerkách, zavěšeni do sebe a šeptáme do větru slova o tom, jak se nikdy neopustíme. Moje džínová vesta je posetá nášivkami kapel, které máme oba rádi. Má holka je sama vyšívala, kolikrát si prsty propíchala až do krve a já jí pak z konečků a bříšek sál sladkou krev. Koukáme na sebe mezi prvními sněženkami, občas se propadnu do bahna a pak ještě víc, protože jsem gentleman a přenáším svoji modrou vílu přes potok. Nateče mi ledová voda do bot značky Prestige. Studí, mám mokro a nasáklo v ponožkách a chce se mi čůrat proti větru.

Večery trávíme před chalupou, usazeni na lavičce, kterou vyráběl před mnoha lety můj děda. Repráky vytažené se starou věží do oken. Obituary, Sodom, Vader, Saxon. Opíjíme se rumem, tančíme bosí a zmrzlí po anglickém trávníku, který mě od dětství neskutečně štve, protože ho musím pořád sekat. Pak padneme na záda, vlasy jí voní mládím a jarem a já ji neslušně ohmatávám na místech, která se nám chlapům tolik líbí. Směje se a musím ji za taktů metalové nakládačky odnést do pokoje, kde jsme jen my dva, vyhaslá kamna a touha. Dokonáno jest a já dřímám hluboce a znaveně. 

"Smrťáku, musíš mi ukázat půdu, jak si slíbil": jsem probuzen hlasem posazeným přesně tak, jak to mám rád. Trošku hlouběji, což by nikdo od tak křehké bytosti nečekal. Mírně nakřáple, přitažlivě. Lezeme po dřevěných schodech nahoru a já plácám svoji milou do zadku v napresovaných džínách v rytmu dohrávající kazety. Pak žebřík, jistím ji, aby se nepropadla přes trouchnivějící příčky. Jo, měl bych ho opravit, ale až jednou, až bude čas. Vytáhnu se jako gymnasta na okraj půdy a ucítím vůni sena, která tam bylo skladováno naposledy před mnoha a mnoha lety, zatuchlinu starých knížek a okoralost ohmataných vinylů. "Hele, gramofon": vyjekne radostně dívka mých snů a pohladí mě po tváři. Vidím jí v kaštankovitých očích další svůdnou jiskru. Je mi sedmnáct a testosteron dostane zase zabrat. Tam mezi starými zaprášenými svazky knih ještě po Němcích, kterým byla chalupa kdysi zabavena.

Jak dýcháme, jako bychom byli dva mladí nezkrotní koně, rozvíříme prach. Musíme se tomu smát. Vikýřem se proplete na půdu jarní, už zapadající slunce a jako mávnutím proutku se rázem ochladí. Naskáče mi husí kůže a mám divný pocit, chvilkovou předtuchu, na které jsem nikdy nevěřil. Kačenka objeví černobíle zažloutlé fotky mé babičky a dědy a usmíváme se nad jejich válečnou láskou. Slezu dolů a Káča mi podává krabice s poklady. Chytám ji do náručí, mačkám, silně, až trošku zakňourá, stejně jako to dělávají kočky. Sedneme si před chalupu, přehodíme kazetu. Chci něco klidnějšího a probíráme se vinyly po dědovi.

Samá vážná muzika, ruští, němečtí, italští skladatelé. Vytáhnu svého miláčka Brahmse a pokouším se zapojit starý gramofon. Nejdřív to nejde, nemáme nikde jehlu a tak se vydám na další výpravu na půdu. Musím si už vzít baterku. Nacházím a dole sedí Káča uprostřed louky a pláče. "Já se omlouvám, ale jsem zvědavá": čte dopisy, které psala babička dědovi a obráceně, když byli totálně nasazení. Mávnu nad tím rukou, oba jsou již bohužel po smrti a sednu si vedle ní. Brahms nám ukazuje, že kdysi dávno skládal taky tak trošku metal.


Zmizím pro rum. "Neplakej, má panenko neplakej": prozpěvuji a podávám Kačence loka. Ohne jej do sebe, mezi slzami se usměje a já si ten pohled pamatuji navždy. Má v očích takovou zvláštní barvu, odlesk, který už pak nikdy nevidím. Asi ten rum, možná Brahms nebo dopisy z války. Kdo ví? Ochladí se a uklízíme všechny kabely, krabice i po louce roztahané dopisy, kazety a gramodesky. Jde se dovnitř, zatopíme v kamnech. Jenže nám to nedá, přijde nám, že něco nahoře na půdě šramotí.

"To jsou duchové": bojácně šeptá Kačenka, ale já vím, že je to kuna. Nechám ji ale v tom, holky když se bojí, tak dodávají pak člověku větší pocit mužnosti. Bereme baterky, deku pod zmrzlé zadky a vydáváme se na půdu. Naše touha hltat historii je velká. Nikdo tam není, přesto šeptáme. Nechceme narušit ponurou atmosféru místa. Musím na záchod a napadne mě divná myšlenka. Beru nahoru spacáky a ani nemusím své dívce nic říkat. Oba víme, že tuhle noc strávíme mezi starými knihami a deskami. Je to jako zkouška odvahy, opředená tajemnem. Dlouho do noci si vyprávíme příběhy plné strašidel, já přidám ty jizerské, o dávných vraždách, vlkodlacích, o Němcích i Rusech po válce. 

Pak pomalinku tiše oddychujeme, šťastní, že jsme jen my dva spolu, bez celé party. Čeká mě za pár měsíců maturita, ale já místo učení divočím s Káčou v peřinách, piju hektolitry piva, rumu a poslouchám spolu s ní metal. Nad tím vším přemýšlím, přitulený ve spacáku a dychtivý do dalších dní. Oddechuje neklidně, přerývavě, asi byly mé zkazky moc hororové. Odhalím ji jako upír pramen vlasů z krku, aby jej nevdechla a napadne mě, že pokud jednou umřu, tak bych si přál, aby to bylo tady, nahoře na půdě, mezi vzpomínkami, v horách, se svou modrou vílou po boku. Přitisknu si její zadek do svého klína, spí se mi tak nejlépe a za chvilku dřímám splynutý s celou scenérií. 
---------------------------------------

Příběh osmdesátý šestý - Metal nikdy nezemře!


Do maturity mi zbývalo pár měsíců, ale nějak jsem to moc neřešil. Škola pro mě rozhodně nebyla to nejdůležitější. Když vzpomínám na poslední ročník střední školy, první co mi prolétne hlavou, tak není učivo, ani spolužáci, ale kamarádi, se kterými jsme mívali odpoledne sraz mezi šedivým panelem. Revoluce, zvaná sametová trošku obrousila ostré výrazy učitelů na mé dlouhé vlasy, otrhanou džísku a křiváka i trička s lebkami. Ano, byl jsem ve svých sedmnácti prototypem metalisty.



Nahlodán již notně starým death metalem jsem trávil dlouhé hodiny s kamarády na zábradlí na Mírovém náměstí, kývajíce nohama v bílých čínských keckách. Čvaňháky u huby, já spíš pivo, protože cigára mi vždy smrděla. Holky v napresovaných džínách, vlasy do půl zadku. Čekalo se na Janu, až jí skončí směna v obchodě. S klukama jsme chodili za výlohu dělat ksichty, předhánějící se, kdo udělá větší. Někdy i vystrčený zadek, to aby důchodkyně koukaly. Občas, když se hodně chtělo, tak nám Jana přinesla lahev vína, kterou jsme hned vytáhli na hřbitovní zdi U svatého Jakuba. Plivali jsem dolů na omšelé zdi domů, řvali texty od Debustrolu, Vitacitu a Rootu.

"Vy jste stejně takoví debilové, jedna paní se mě ptala, jestli vás náhodou nepustili z Kosmonos z blázince": smála se Jana a jako vždy nejdřív objala svým obrovským poprsím mě. Ze staré známosti, z kamarádské lásky, která se tvoří a buduje roky. Nesmí do ní vstoupit sex. Měli jsme sice kolikrát namále, ale teď je tu Kačenka, která si mě hlídá, i když už nemůžu po mnoho pivech chodit. Mívám a vždycky jsem měl opice, že bych objal celý svět. A Janu už můžu jen na chvíli.

Prcalík cvrnkne vajgla do hejna holubů, asi stovka se jich vznese k nebesům a odletí na cimbuří kostela. Držím v pravé ruce Káču, v levé Janu, a dál v lidském pevném a přátelském řetězu jdeme všichni vedle sebe. Prcalík s Prcalinkou, Kytka s Mirkou. Přijde mi, že se kolem vznáší až hmatatelná radost. Kluci a holky, se kterými se známe s některými od třinácti, parta, silná jako smečka metalových vlků. "Mrdali hadi ještěrku, když na štěrku si hrála...": zanotuje jednu z našich opileckých hymen Prcalinka a všichni se přidáme do sboru, který svojí kadencí připomíná Alexandrovce. V Černé vdově budou Torr a já zrovna bral peníze z brigády.

Kyselé víno Slovácké slunce koluje rukama, někdo vytáhne travku a na panely jdeme vysmátí jak parta kočkodanů. Do kazeťáku Iron Maiden, hluboké záklony, jakože máme v rukou kytary. Rotující hlavy vlasů září proti zapadajícímu slunci. Skáču až úplně z nejvyššího panelu, kde jsme nedávno s Káčou prodělali metalovou svatbu. Byla to sranda. Oddával Prcalík a my museli slíbit věrnost jeden druhému, partě a metalu. Dopadl jsem trošku špatně, odřel si kotník a hubu. Ale směju se na celé kolo. "Smrťáku, tebe zase berou běsi, co?": řve na mě Kytka a nikdo z kluků nesmí zůstat pozadu.

Křičíme do světa radost, protože jsme mladí, nadšení, jsme jako hříbata, která ještě neví pořádně co se svým tělem, ale už mají dost síly na veselé poskakování. Vidím na Káče i Janě, jak mají v očích slané odlesky usměvavých slz. Beru jim tváře do dlaní a líbám je. Kačenku vášnivě a milenecky a Janu jen tak, aby touha nepřesáhla meze neslušnosti. A pak jen tak, pro ten bordel, lezou holky výš a výš a my dole paříme a chytáme je jako na koncertě. Točíme se jako ventilátory a nakonec padáme jeden vedle druhého do trávy, jejíž traviny byly již v těch dobách chráněné. "Mrdat celej svět, mrdat všechny debily": probudí nás ze snů Prcalík. 

Doma máme většinou rodiče, kteří čumí na bednu, ve která nic nedávají. Hádky, nervozita, nepochopení. Tohle všechno nás tady, na periferii spojuje. Nemusíme nikdo nikomu nic říkat. Všichni víme, koho otec bije mámu, kdo chlastá, kdo je svině. Nemluvíme o tom, ale pomáháme si, když je potřeba, když na nás padne splín a nebo touha po samotě. Ze vší té šedi nás pokaždé vytáhne muzika, kamarádi, naše holky, které jsou dneska zase ty nejkrásnější na celém světě. Miluju skladbu i album Killers od Iron Maiden a přidávám hlasitost co to jen jde! 

"I can see
What a knife’s meant to be
You’ll never know

How I came to forsee, see, seeeeeee": řvu, až mám pocit, že se mi dělají na hlasivkách uzle.



Posledního lahváče dáváme na panelech kluci vždycky na ex, holky na dvakrát. Je to zvyk, železná košile předtím, než jdeme pařit. Kolem se vznáší prach a písek, sem tam vyleze sysel, aby se podíval, kdo to zase ruší. Prcalík se pokusí jednoho chytit, ale jen si odře koleno. Aspoň budou jeho džíny víc metalový, pomyslím si a pak běžíme. Jako o závod, rychle, abychom byli v Černé vdově co nejdříve. Vítá nás Sabath: "Tak co mláďata, bude dneska pořádnej bordel?"

Hrneme se k výčepu, pivo Podkováň, sem tam Svijany. S klukama pořádáme u plechového žlábku na záchodě závody v krkání a Prcalík samozřejmě vyhrává. "Prasata": ozve se nesměle z holčičí strany oddělené jen slabou stěnou a u nás to vyvolá ještě větší salvu smích. "Chce to rum!": zařve Kytka a kolem proběhne dívenka snad patnáctiletá, co nám před chvíli zcela oprávněně nadávala. 

Torr mají už rok venku skvělou desku Chcípni o kus dál, kdy obzvláště song Tanec smrti známe všichni nazpaměť. Peklo propukne v devět, kdy Vlasta Henych prohrábne mocně basu poprvé a nasadí svůj nezaměnitelný výraz démona. Točíme se v kruhu, paříme jako o závod a řveme: 

"Žhavý dráty vrážej mi do nehtů
větší hlava vrhá větší stín
vožralí zřízenci mi kusy masa házejí
třináct měsíců krouží temnou nocí

Špinavá země ve změti hrobní hlíny
tisíce šakalů čeká jen na povel
šílení na hromadách se v klecích smějí
tančím v křeči ve znamení smrti

Co vás trápí? To jak se usmívám?
Co vás trápí? Tančím v křeči ve svém znamení"


A ten song je pro nás výpovědí. Přesně takhle se všichni cítíme ve škole, po brigádách, doma s rodiči, kteří mají dávno vychladlý pohled vykořisťovaných dělníků. Jsme pryč od všeho šedivého, ošklivého a ta energie nás doslova spaluje. "Metal nesmí nikdy zemřít!": řve Kačenka a všichni se sborem přidávají. Celý klub je plný adrenalinu, odporu proti svazujícím normám a alespoň na chvilku oázou plnou svobody. Té pravé, naší. Jdu na pódium, plácám si s muzikanty do dlaní a skáču jako první. Nechám se unášet davem a Káča pluje na tom lesu rukou spolu se mnou. Zvedají nás, ví se, že patříme k sobě a naklánějí nám hlavy k sobě. Nenecháme se zahanbit a dáváme si jednoho krkolomného francouzáka ve vzduchu. "Takhle se musí líbat kosmonauti": řekne mi pak má modrá víla.

Když Torr dohrají, jsme zpocení, utahaní a chce to pivo. Ještě jdu k nějakýmu týpkovi, trošku ho proplesknu, protože se pokoušel ohmatávat Janu. Je opravdu neobytný a tak se nedá nic dělat a dostává dělo. S agresivními blby stejně nic neuděláte. Místo piva nám kupuje všem Jana rum.

Jsem na plech, motám se klubem a hledám svoji milou. Sedí tam ve starém křesle, utahaná a chce domů. Trošku připomíná, ani nevím proč, raněnou (opilou) černou baletku. Bereme Janu, která sotva chodí a občas nám v lese zmizí zvracejíce v mlází. "To zní jak divočák": prohlásí Kačenka, ale sama má namále, aby taky nehodila šavli. 

Líbáme se pod lampou, mává mi z okna a já musím s Janou, odvést ji domů. Mám co dělat, abych ji utáhl, motá se mi ulicí a dělá věci, kterým se pak budeme dalších pár dní smát. Už jsme konečně na místě a dostávám pozvání nahoru a pusu se snahou dostat se mi jazykem do krku. Kdybych nebyl kamarád, asi bych situace hrozně rád využil. Protože ta krásná tvář, ta prsa, na který jsem celý život fixován (ha!) a Káča je na tom hůř. Zaplať Satan zafunguje pud sebezáchovy a překonám se. Odměnou mi je smutný pohled.

Jdu z města dolů na sídliště. Kolem poblikávají lampy a za tratí jakoby se změnil svět. Pohltí mě šeď a zpívám si skladby od Torr. Motám se ulicí, potkávám opilce, jdoucí z dělnických hospod plných kouře a nervozity. Míjím panelový výměník tepla a na jeho boku je rudým nápisem nastříkáno "Metal nikdy nezemře!". 
---------------------


Pachatel se vrátil na místo činu:) - v devadesátých letech na louce za mnou bývaly dvě hromady z panelů...a metal a holky a pivo!

Příběh osmdesátý sedmý - Sexy třicátá léta

Potřebovali jsme trošku vyčistit hlavu. Nejlepší by bylo vypadnout někam na koncert, ale nikde nic v dosahu nebylo, tak jsem navrhl chalupu v Jizerkách. Je sice fakt, že si ji nikdo nepamatoval střízlivý, ale restart už byl opravdu nutný. Jelo se jako vždy vlakem. 

"Já tedy musím říct, že mě se Dolly Buster moc nelíbí": pronesl do kupé Prcalík přesně ve chvíli, kdy vstoupila mladá průvodčí. Zarděla se, jak to umí jen mladé holky a hned dostala kuželku piva. A protože už jsme byli takoví provařený metalový ksichty, tak se hned kecalo. Pak šla štípat lístky dál, ale vrátila se, protože jsme byli tak nějak v jejím věku a byla sranda. Probíraly se pornofilmy z VHS kazet. Všichni se mi smáli, protože jsem tvrdil, že mě se na pornu nejvíc líbí ten příběh, pak už je to jen gymnastika.

V Turnově nám ujel vlak a museli jsme stopem. Jenže, vesničani příliš pochopení pro partu rozjívených džínových opilců neměli a vzal nás nakonec až polohluchý strejda na korbu za traktor. Dostal pivo, pak druhý a byl tak hodný, že nás hodil až ke Kopanině. Ještě dlouho nám mával, protože tolik polibků na tvář od tolika holek prý ještě nikdy nedostal. Vzali jsme to přes les, padali jsme do potoků, opilí, veselí a já párkrát ve tmě ztratil směr. Ale všichni svatí i nesvatí stáli při nás a nakonec jsme dorazili v pořádku. Lehce potrhaní a špinaví, ale spokojení.

Zašel jsem radši za babičkou na barák, která na mě nejdřív poslala psa, ale ten se ke mě lísal a tak následovalo objetí a pytel plný jídla. Přišlo vhod. Jen pivo nebylo. Bylo to snad poprvé, kdy jsme šli všichni spát střízliví nebo spíš vystřízlivělí. Roztrousili jsme se po pokojích, hezky ve dvojicích, ale my si s Káčou užili jen jednou, protože pak přišla Jana, že se sama bojí. Spal jsem tak se dvěma holkama v jedný posteli. Musel jsem tedy za Kačenku, aby mě prý nechytaly nějaký ty nepřístojnosti, ale i tak bylo moc hezký se probudit a sledovat dva oddychující hrudníky vedle sebe. Jojo.

Ráno chleba se sádlem, cibule, uzený, voda z potoka, protože zrovna nešel vodovod. "Co budeme dělat?": zeptala se nesměle Prcalinka a já navrhl výlet. Jen tak lesem a pak uvidíme, kam nás nohy zanesou. A Kytka uviděl v dálce Špičák a určil směr. Šlo se. Pohoda, vtípky, parta modro černých postav. Bolely nás bránice od smíchu. Skákali jsme do seníku v jedné stodole, zkoušeli jestli jdou slepice opravdu po flusu, Prcalík štěkal nádherně, nepoznali byste, že to není pes. Odpovídala mu celá vesnice.

Vydrápali jsme se na Špičák, po svahu sjezdovkou. Zpocení jsme ocenili nahoře na boudě pivo, guláš, pivo, nanuk, pivo a rum.  Začalo se trošku stmívat a tak jsme běželi loukou dolů. Váleli jsme sudy, řvali do lesů metal, dělali nepřístojnosti, mluvili naschvál sprostě, aby holky viděly, jaký jsme tvrďáci. Ony se chichotaly, dělaly, že je to štve, ale byly rády, že jsme tu jen pro ně, že se čepejříme jak tetřevi a pak bylo líbání a dvojice a já zase i s Janou.

Ve Smržovce už se na ulicích svítilo, když jsme rozjaření vběhli dovnitř. Kousek od malého náměstí, hned naproti hospodě bylo (a je!) kino. Na plakátu obrovský nápis "Dnes hrajeme filmy z třicátých let". Secvaklo nám to a šlo se dovnitř. Lístek pár korun, sedadel jen několik málo řad. Pan promítač asi tak navátý jako my. Nejdřív byla Adina Mandlová, Nataša Gollová a pak následovala obrovská hádka, které to víc sluší. Hádal se i promítač a nakonec to bylo tak divoké, že jsme se málem poprali. Já fandil Adině, musel jsem, protože její rodný dům byl kousek od bydliště Kačenky, ale víc se mi tenkrát líbila Nataša. Dnes bych bral asi obě.

"Hele, mládeži, já tu mám ještě jednu libůstku": prozradil nám promítač Kaděra (opravdu se tak jmenoval), ale museli jsme počkat až skončí hlavní program. A kolem půlnoci, když se měsíc sklonil nad Smržovkou někam do lesů, vytáhl staré erotické filmy, které si schovávala již několikátá generace promítačů. Usadili jsme se, stejně napnutí, jako v dobách, kdy jsme u Prcalíka viděli první porno kazetu z Německa s příšerným dabingem od firmy Peklo.

Bylo to něco krásného, černobílého, spíš macatého. Tehdejší porno hvězdy jakoby si v sobě zachovávaly i přes veškeré odhalené tělo kus vznešenosti, elegance, stydlivosti, takové té zvláštní krásy, kterou dívky v třicátých letech v sobě měly. Možná jsme to viděli jen pohledem tehdejší doby, ale ta nádhera nás doslova uhranula. Pan promítač si zapálil dýmku, kluci cigára a já se držel holek jako klíště. Nebylo v tom nic sprostého, ani upoceného, ale spíš jemného, jiskřivého a usměvavého, milého a smyslného.

Obzvlášť jedna blondýnka, s mocněji klenutým hrudníkem a její scénka v kuchyni ve mě zanechala spoustu vzpomínek a ještě dlouhá léta se mi o ní zdávalo. Sice se mi nikdy nepodařilo Káču přesvědčit na sehrání stejného příběhu, ale to už je jiná historie. "Ty vole, to je normálně lepší a víc vzrušující, než ta nafouklá kráva Dolly": rozsekl to nakonec Prcalík a my kluci museli souhlasit. Pak následoval film o jakože vílách, tančících na lesním palouku a partě lesníků, kteří jdou okolo. No, nemilujte to.

Všechno dobré jednou končí a museli jsme se rozloučit i s panem Kaděrou. Ten byl rád, že taky někdo dneska ocení krásu pořádných žen a my pak probírali všechno cestou přes pole a lesem až na chalupu. Ten večer bylo v dřevěném stavení pěkně veselo, to vám nemusím povídat. Jen já jako vždy ostrouhal, protože jsme měli na pokoji i Janu a několik mých návrhů inspirovaných zhlédnutými filmy bylo označeno jako úplná prasárna. 


Jenže Kačenka byla taky chtivá a tak mě v noci probudila, řekla mi, ať jdu s ní do sklepa a já šel, protože jsem věděl, že nám spolu bude dobře. A měla pohled jako ty slečny ze sexy třicátých let, jen nebyla blondýna, ale tmavovlasá, ale neméně vznešená a krásná. "To jste mi měli říct, já bych vypadla": zašeptala ještě Jana, když jsme se udýchaní vrátili zpátky do pelechu. Musel jsem jí dát pusu, že je tak hodná, ale pak si lehnout zase až za Kačenku (abych prý nevyváděl). Celou noc se mi zdály sny jako ze všech těch filmů a byly v nich má milá i Jana a ještě pár holek, co se mi vždy líbily, ale i všechny ty oplácanější dámy z třicátých let (ano, přišla i Nataša!).

Ráno jsem dlouho nevěděl, co byla a co není pravda.
----------------------------



Příběh sedmdesátý osmý - Causa estébácký jezevčík

Všude se válí mlha a já venčím psa na Radouči. Na uších sluchátka, náhradní baterie do walkmana v zadní kapse džínsů. Poslouchám "Countdown to Extinction" ad Megadeth a podupávám si nohou do rytmu. Když zazní Symphony of Destuction a zrzavý Dave Mustaine zařve refrén, křičím s ním. Nějaká paní se ohlédne a zakroutí nevěřícně hlavou. Je brzy ráno, něco kolem šesté a můj malý knírač se pokouší lovit sysly. Moc mu to nejde a trošku mi to připadá, že z něj mají hlodavci docela srandu. Čekám na Káču.

Máme před sebou víkend, sami u nás doma. Rodiče na chalupě, brácha na chmelové brigádě. Co si víc přát. Jdu pomalu k panelům. Včera tu kluci něco slavili a všude se válí prázdné lahve. Z vrozené solidarity vše poklízím, rovnám do úhledných skleněných zástupů. Z mlhy se vynoří má milá a já si opět říkám, že na ní asi nejvíc miluju její chůzi. Takhle chodí kočky na lov. Má ruce v kapsách a i v té zimě jako správná frajerka rozepnutou džínovou bundu. Když mě uvidí, rozeběhne se a skočí na mě. Nejdřív mě málem a potom doopravdy povalí a chvilku jsme do sebe zakousnutí jak přísavky. Padají mi na zem sluchátka a odháním psa, který si myslí, že je to celé hra.

"Smrťáčku, když jsem šla k tobě, tak jsem zase potkala toho hnusáka": šeptá mi přerývavě a rozčileně. Vím o koho jde. Potkal jsem ho taky. Malý, hubený padesátník se šlachovitým tělem a hnusným pohledem slizáka. "Zase mlátil svýho psa": dodává Kačenka a ve mě se vaří krev. Nesnáším to. Zvířatům se nesmí ubližovat! Chvilku na toho debila nadávám, ale pak musíme pro pečivo a domů vařit, protože jsme sami dva a jsme v tom až po uši - naše těla si žádají své. Kupujeme deset rohlíků, i na noc, až bude zase velkej hlad. Nějaká vajíčka, sádlo, samé levné kousky jídla, aby zbylo na pivo a rum.

Po obědě řveme u kazeťáku další Megadeth a je nám spolu šíleně dobře. Jakoby byl svět to nejkrásnější místo k žití. Klid, pohoda, muzika, krásná holka po boku. A okolo pes, můj miláček, oddaný hafan, kterému Káča pořád podstrojuje. Večer poslední venčení, před tím, než půjdeme na panely. Házím psovi míček, on ho nadšeně přináší a pak mu doma připravíme pelech na spaní. Jde se ven.

"Já toho kreténa jednou přerazím": hlásí nám na panelech Prcalík. Je večer zima a tak dýcháme do rukou a lahváče jsou studený a nás to pak škrábe v krku. Taky potkal toho hajzla. Tentokrát prý volal na svého jezevčíka a když k němu přišel, sežezal ho kovovým koncem vodítka. Pes skučel, kňoural, až to bolelo v uších. Stavil se Sabath, který nám prozradil, že ten hnusný padesátník s jezevčíkem, býval u STB a že pár jeho kamarádů dostal do lochu. Prej hrozná svině, takovej ten chameleon, který přežije v jakýmkoliv zřízení i době. Pijavice, která ví na spoustu lidí hodně ošklivých informací a je vším tím zlem doslova nasáklá.

A já s Kytkou jsme měli tu smůlu, že jsme ho potkali mezi paneláky, když jsme šli s Káčou a Mirkou domů. Nevím, jestli to bylo alkoholem nebo naší výchovou, ale mám nějak v hlavě zakódované, že do zvířat se nekope. A to právě tenhle sadista udělal. Zařval jsem a byl jsem hodně sprostý. Ozvěnou mi byla kyselinová odpověď a že prý ať se staráme o sebe a že jsme smradi a feťáci. Pak vystartoval Kytka a asi na půl roku si pokazil život. Dal tomu kreténovi takovou obrovskou pěsťovku, že upadl na zem. Káča mi pak říkala, že jí přišlo, že se jezevčík na nás usmál, ale pravdou je, že se bývalý člen STB zvedl, řekl, že udělá všechno pro to, aby nás dostal a odešel.

Dodávali jsme si odvahu silnými slovy, ale doma jsem z toho nemohl spát. Setkání s lidskou sviní nebývají nikdy dobrá a nějaké ty zkušenosti jsme už měli ze školy. Chmury ale zahnala Káča a její hebké tělo, objetí plné touhy a pár piv. Nedělní loučení bylo jako vždy dlouhé, procházka nekonečná a domů jsem se vracel zmrzlý jako sobolí víte co. Týden se nedělo nic a my si všichni žili předmaturitním životem mladých thrasherů. STBák se nám vyhýbal obloukem, my jemu taky. Přesto mi občas přišlo, že i z dálky vidím v jeho očích zlobný lesk.

Za čtrnáct dní si nás zavolal zástupce ředitele (bývalý předrevoluční ředitel) do kabinetu. Tam bylo mě a Kytkovi vyhrožováno takovým způsobem, že i přes všechnu naši tehdejší drzost, mládí i rebelství, jsme ven vylezli jako spráskaní psi. STBák si na nás stěžoval, pomlouval nás kudy chodil a že prý jsme mu způsobili újmu na zdraví. Nic nepomáhala naše obhajoba o týrání zvířete. Moc jsme nevěděli, co dělat a domů jsme šli pomalu a vše pořád s Kytkou probírali.

Máma i otec dostali udavačské dopisy do práce, na panelech nás snad desetkrát kontrolovala policie, pár kluků skončilo za trávu u výslechu (že prej jsou feťáci a prodávají i tvrdé drogy, což nikdo nikdy z nás nedělal, tedy pokud vím). A pokaždé, když tam ta šťára byla, tak STBák venčil v povzdálí svého stále mláceného jezevčíka. Učitelé, ti starší, nás pořád zkoušeli, jeden dokonce Kytkovi vyhrožoval, že on tedy maturitu neudělá. Špatný bylo, že nám nikdo moc nevěřil. On byl dospělý, měl staré známosti a páky a my neměli nic. Vrcholem bylo podané trestné udání na Kytku za tu jednu pěst a popotahování po soudech.

Když si vzpomenu na to, kolik nocí kvůli nám Mirka s Janou a Káča probrečely, otvírá se mi kudla v kapse ještě dneska. Možná měsíc, v době, kdy jsme se měli připravovat na maturitu, jsme chodili jako těla bez duše, měli oba ošklivý sny a ten hajzl se nám pořád smál.

"Hele, kluci, nezaručuju, ale něco zkusím": prohlásil po našem vyplašeném bědování Sabath. Najednou jsme nebyli drsní thrasheři plní síly a odhodlání, ale dva uzlíky nervů, kteří ztráceli víru ve společnost, ve spravedlnost a v dobro vůbec. Copak já, já jen nadával, ale Kytku si ten svińák hodně pamatoval a doslova si ho vychutnával - chodil třeba k nim před dům a ráno mu cestou do školy nadával a vyhrožoval. Nejdřív se nám nechtělo věřit, že je ještě 4 roky po revoluci tohle všechno možné, ale na rovinu, nás nějaké komunistické praktiky do té doby moc nezajímaly. Nás bavily holky, muzika a pivo. Bylo to jako dopadnout na tvrdou podlahu. Setkání s temnotou.

Sabath zmizel na týden v Praze a my chodili s Kytkou pomáhat do Černé vdovy. Náš kamarád chlastal po pražských hospodách s máničkami z mládí a hledal někoho, kdo by něco na našeho STBáka věděl. Měli jsme velké štěstí, že našel. Ozval se starší pán, kterého "náš" osobní hajzl kdysi jako policajt týral, sledoval a pronásledoval. Pak jsme zažili něco, co se potom už nikdy v mém životě neopakovalo.

K panelům šly v zapadajícím slunci ten pátek dvě máničky, takový ty starý, se sabaťáckými knírky pod nosem. Nabídli jsme pivo, trávu si už nikdo nedovolil na panelech podávat a chvilku jsme kecali. Já míval před těmihle týpky vždycky velký respekt. I když je pravda, že mě fascinovaly spíš jejich znalosti o hudbě, než mnohdy pochybný disent. Pavel, jak se nám vlasáč představil, ale žádné pochybnosti nevyvolával. Stačilo, když jsem s ním já a Kytka šli STBákovi naproti. 

Bylo to přesně v místech, kde jsou dodnes syslí kolonie. Stáli tam proti sobě, náš osobní STBák a Pavel. Nejdřív bylo ve tváři hajzla vidět obrovské překvapení. Potom děs, vztek, směs opovržení. Připomínal krysu zahnanou do kouta. "Jestli nenecháš tyhle kluky na pokoji, tak budu mluvit a pamatuj si, že do smrti z vězení nevylezeš, ty hnusná svině": zařval rozechvělým hlasem vlasáč a STBák chvilku něco zmateně mumlal a nakonec utekl.

O té doby byl klid. Nevím, jestli měl ten slizák pořád takovou moc nebo to byla jen poslední křeč starých komunistů, ale dodnes, když si na to vzpomenu, přeběhne mi mráz po