ASPHYXOVY ZÁPISKY


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 


Tramvaje cinkají, muzika hraje do kroku

Když jezdíte každý den ráno ve stejný čas tramvají, tak vám připadá, že je většina cestujících vašimi známými. Netrpělivě vyhlížíte mladou paní, protože má moc hezkou postavu a jako jediná se v pět ráno směje. Sice jenom v momentech, kdy se jí rozsvítí její mobilní telefon, ale stejně je na ní moc hezký pohled. Zato ten padesátník, s břichem až po kolena, s vodnatou tváří a neustále nasupeným výrazem, ten by zase tak často nastupovat nemusel. 

Sedáváme všichni ve vagónech na stejných místech a když nám je někdo zasedne, tak si sice stoupneme jinam, ale už to zkrátka není ono. Ubíhá jedna zastávka za druhou a vy, i když je umíte nazpaměť, tak stejně někdy zapomenete vystoupit. Potom je celý den za nic. Nejhorší to bývá v obdobích, kdy se mění počasí a lidé si stěžují, že je jim teplo nebo zima. To potom jedu raději o jednu tramvaj déle, protože ta paní řidička, co mě vozí normálně, má úplně jiný pojem o tepelné pohodě. Topí jako blázen a mezi lidmi najednou smrdí pot, včerejší alkohol a nabalené dámy v péřových bundách sípou, že není slyšet ani má oblíbená hudba.

Občas přijde kontrola, máme tu teď pár mladých holek - revizorek. Bývá to pozdvižení, alespoň nějaká změna. Málokdy někoho chytí, ráno jezdí poctivci, co platí daně, chodí každý den jako stádo do zaměstnání a i když si jich nikdo moc nevšímá, tak na nich stojí celá společnost. Vybila se mi baterie v přehrávači a musel jsem vyslechnout rozhovor dvou korpulentních žen s vycpávkami v ramenou (americký fotbal?), se sestřihy na hlavách, za které by se nemusel stydět žádný akční hrdina. Bavily se pět zastávek o nějakém doktorovi, že nechtěl v seriálu dát (barvitě a nahlas řečeno SEX) nějaké sestřičce. A že je to hajzl, a druhá že ne, že se na něj vždycky těší, protože je o hodně hezčí, než její starej.

Potom zjistily, že se každá baví o úplně jiném seriálu. Miluju cesty tramvají, i když jsem nevyspalý, rozmrzelý a už mi hlava šrotuje, co zas budu dělat v práci. Dokonce, když musím občas autem, mám sto chutí zamávat všem, kteří stojí na ostrůvku. Odpoledne jim závidím, protože mě ve středu města předjedou a když mě vidí v zácpě u semaforů, přijde mi, že se posmívají. 

Nejradši mám zastávku na které vystupuji a pak jdu ještě pár kilometrů pěšky. Než nasadím sluchátka, uslyším ještě nářek z oken nedaleké nemocnice, ale následuje voňavá alej stromů a na tu se každé ráno hrozně těším. Nehledě na to, že sestřičky, které se mnou jezdívají ze sídliště, jsou neskutečné kočky. Hned bych si s nimi továrnu vyměnil, pomyslím si, ale pak ucítím desinfekci a mé myšlenky se ihned vytratí. Potkám ještě pár pejskařů, už ani neštěkají - ani psi, ani staré dámy v zimních bundách, pod kterými mají pyžamo. Pletl jsem se jim ze začátku do vodítek, ale teď už mě všichni znají. 

Co budou dnes mít děti k obědu? Našlapuji do rytmu podél jídelny. Ptám se tak, když zamávám mladému pošťákovi, u něhož obdivuji neskutečnou schopnost rychlého přesunu mezi schránkami. Je to fakt borec, to je atletický výkon! Nasaji vůni připálených výpečků, otřesu se nad cibulí, která je v podání školských kuchařek i po čichu hořká. Proběhnu kolem policie, měšťáků, kteří si tam podezřele často tahají lehké děvy a u branky s ostnatým drátem se nadechnu, protože jsem v práci. Tak zase zítra nebo vlastně s některými z vás i odpoledne. Ještě, že jsem dnes tramvaj stihl a muzika mi hrála krásně do kroku.
--------------------------------



Návrat křiváka


"Co by sis přál k narozeninám": zeptala se mě má milá žena a očekávala pravidelnou dávku titulů CD a knih. Jenže já měl zrovna nostalgickou náladu. Ono taky, co může chtít chlápek, který má dvě krásné zdravé děti, manželku k světu, práci a vlastně všechno, co si může normální člověk přát? Pak mě osvítil duch nesvatý a já prohlásil, že křiváka. Že toho prvního, kterého jsem nosil ještě v dobách, kdy jsme se s manželkou seznamovali, mi máma pak vyhodila, protože mi už nebyl. "Jako fakt? No, mě ses v něm vždycky líbil": souhlasila má blonďatá bohyně a mě to začalo opravdu vrtat hlavou. Už jsem si představoval, že si vykračuju jako James Dean městem a všechny holky koukají, co je to za fešáka. "Hele, jako jo, ale nejsi na to už starej?": zchladila mé nadšení za několik dní máma.

Chvíli mi mámina hláška vrtala hlavou, ale pak jsem si řekl, že kdy jindy, když ne teď. Taky jsem potkal na benzínové pumpě pár postarších motorkářů, kteří měli křiváky na sobě a hlavně... já mám pro tuhle bundu slabost. Vyhledal jsem si tak na internetu dva obchody, kdy jeden neodpovídal na mé dotazy ohledně velikostí. Celý plán dostával přesné obrysy a neodradila mě ani připomínka kamaráda z Teplic, který směle prohlásil, že tak velká kráva, ze které by mi mohli ušít křiváka, se ještě nenarodila. Chtěl jsem vyrazit 18. listopadu, pár dní před svými narozeninami. Děti měly prázdniny, spojil jsem tedy příjemné s užitečným.

Vydali jsme se vlakem, muselo to všechno být co nejvíc jako v dávných dobách, kdy jsem si jel pro svoji první bundu. Svačiny s sebou, obě děti s dobrou náladou. A už si to svištíme do hlavního města, kde je kousek od Václavského náměstí obchod Metalshopu. Mám vytištěnou mapu, protože mám období, kdy mě technika štve a chytrý telefon je hozený někde pod hromadami papírů na mém stole. Syn se diví ožralým bezdomovcům v Plzni na nádraží. Nechápe, proč nejdou jinam. Zkuste to vysvětlit desetiletému klukovi. Malá, dcerka moje křehoulinká, druhá z dvojčat, zase nechce jít sama na záchod ve vlaku. Bojí se opilého Poláka jedoucího s lahví vodky někam na východ.

Už u Rokycan sníme řízky od manželky, všechno vypijeme a syn se směje nějakému pánovi, co nemůže doběhnout vlak. Dělá na něj posunky. Měl bych ho asi výchovně napomenout, ale přidávám se a v podobné náladě dojedeme až na hlavní nádraží v Praze. Jdeme pěšky, mezi davy turistů až na Václavské náměstí. Vlezeme do pasáže, sejdeme po schodech a v obchodě nás přivítá slovenský prodavač. Všichni jsou zde milí, akorát nemají přesně ten druh křiváka, který jsem chtěl. Dcera pobíhá okolo, nadšená, cože to všechno metalistky nosí. Zkouší si pár věcí, ale jsme tu kvůli mě, tak má smůlu. 

"V tejto velikosti máme z kože jen tuto bundu": říká mi prodavač, když už jsem skoro zoufalý a proklínám svoji náklonnost k dobrému jídlu a pivu. Pak uvidím velikost XXXXL a rozzáří se mi oči. "Teda tati, musíš mi slíbit, že budeš chodit v křivákovi jenom s maminkou, protože ti to neskutečně sluší": září dcerka a já opravdu musím složit slib. Jinak si prý bundu nesmím koupit a jak známo, tak tátové by se pro své dcery rozkrájeli. "Zabili sviňu, velkú sviňu a z kožy udělali tátovi bundu": pokouší se o slovenštinu syn a malá ho hned opravuje, že sviňa není kráva, ale prase. Vypadá to, že jsem našel svého druhého křiváka v životě. Padne mi jak ulitý.

Platím, fotím ještě syna na památku s dvěma figurínami Kiss a jdu se do pasáže převlíknout. Trošku to připomíná scénu z filmu Bony a klid, jak tam tak stojím s tou igelitkou. Děti to nějak vycítí a chtějí koupit slíbený trdelník. Vyrážíme, já už v nové bundě, do pražských ulic. Nebyl jsem zde už docela dlouho, jezdím do Prahy už jen na koncerty a nebo pracovně, ale byla dovolená a tak jsem se ujal role průvodce a vyprávěl dětem všechno, co znám. Kdysi, jako malému mi dal děda knihu fotografií od Karla Plicky a tak mám vše perfektně nacvičené. Nejdřív jdeme na Orloj, koukáme po domech a malý se pořád diví, proč ve výlohách sedí tolik lidí a nechává si okusovat nohy v akváriích od rybiček. "Tam musí být ale smradu, jako když si po tělocviku s klukama sundáme boty i ponožky".

"Tatííí, Praha je známá tím, že tady sídlí pana prezident a že tu prodávají matrjošky, viď?": snaží se mi předat nějaké informace dcera a já si říkám, že je vezmu raději do jídelny nejslavnějšího výrobce hamburgerů. Otevřeme dveře a ven nás doslova vyžene šílený smrad, mastnota a davy tlustých lidí. Radši jdeme na slíbený trdelník. Posadíme se k tomu na lavičku, což jsme samozřejmě neměli dělat. Během patnácti minut nás otravuje pět žebráků. Asi vypadám v té bundě bohatý. Pak mi křiváka pokálí holub a já uprosím jednu mladou hezkou prodavačku o ubrousky. Malá na mě přísně kouká, ona si tatínka už takhle malá hrozně hlídá a je chvilku naštvaná.

Musíme někam, kde není tolik lidí. Vezmeme to směr Národní divadlo, ale tam zase stojíme asi deset minut na semaforech. Nejlíp je nakonec na nábřeží, kde se natáčí většina současných českých detektivek. Žádné mrtvoly, mimo několika holubů nepotkáváme a čeká nás poslední památka. Karlův most. Míjíme padesátihlavý dav asijských turistů, kteří mávají selfie tyčemi tak, že připomínají invazi nějaké armády. Synek, Asphyx junior pomáhá jedné zamilované dvojici s fotkou u zábradlí se zámky, zavěšených a "navěky" zamčených po vzoru Paříže. Původně jsem osloven já, ale nejsem schopen obrovský telefon ovládat. Zkoušíme se prodrat davem lidí po mostě, ale ve třetině to vzdáváme.

"Tatííí, proč tu tolik lidí žebrá?": ptá se mě dcerunka a já nevím jak jí to mám vysvětlit. Sedí před námi pán se třemi psy a protože u sebe nemám už žádné peníze, tak se vymlouvám, že já bych tři psy neuživil a jdeme radši dál. Nějaká Němka hází do klobouku tisícovku. Syn si všimne, že se žebrák usmál, ihned peníze schoval a zase nasadil smutný výraz nekonečného utrpení. Za rohem potkám jednu punkerku se štěnětem bojového psa, který už teď, i přes svoji roztomilost, musí sežrat půlku krávy na posezení. Toho bych taky neuživil a slečny se budu muset jednou na koncertě zeptat (potkávám ji docela často), kolik to sype, protože by to pro jednoho fotra od rodiny mohl být třeba dobrý přivýdělek. 

Následuje dalších pár dotazů na zaručeně thajské masáže se zakončením. Malý chce vědět, co to je to zakončení a malá tvrdí, že když jsou lidi turisti, že si musí odpočinout, tak je to prý masáž se spánkem. Už nevysvětluju nic, beru děti za ruce, rozepínám si teplem křiváka a těším se do vlaku. Nasedáme a do kupé naleze asi dvou a půl metrový chlap s vizáží dřevorubce, který pije jedno pivo za druhým. Je to dobrák, taky otec od dvou dětí, tak se dáváme do řeči, dokonce dostanu dvě piva, děti nějaké čokoládové bonbóny (Ukrajinci je mají stejně nejlepší na celém světě!). 

Doma nás čeká manželka, děti vletí do dveří. "Mamííí, mamííí, tátovi to neskutečně sluší, nedal paníze žebrákovi a měl dvě piva..jo a ta bunda je super, říkám jí odteď křiváček!": švitoří dcera. "Tak koukám, že jste si to užili!": směje se na mě má opora, žena a milenka v jedné osobě. Kývnu souhlasně hlavou, ještě se chvilku natřásám oblečený ve svém dárku. Návrat křiváka se opravdu vydařil. Nosím ho od té doby, jak to jen jde. A vůbec mi nevadí, že nejsem podobný James Deanovi, ale spíš tomu starému motorkářovi z pumpy. Tohle je srdcová bunda, ta se jen tak neopouští.
---------------------



Prokletí fanoušci undergroundové hudby

Všude se píše o kapelách, některé se právem či neprávem dokonce vzývají jako nějaký kult. Ale co fanoušci? Pod pódii se občas shromáždí několik desítek hudebních kritiků, fotografů a občas přijde i nějaký ten příznivec undergroundové hudby. Poznáte jej podle toho, že stojí opodál, nezná se skoro s nikým a je tu opravdu jen na muziku. V podpaždí má brašnu, protože ví, že dnes zase neodejde s prázdnou. Mnohdy těžce vydělané peníze, bundy s obrovskými kapsami, to aby se tam vešlo aspoň jedno CD. Je prokletý, stejně jako já.

Marně někdy na internetu hledá, kde by si mohl album své oblíbené kapely koupit. Čeká, až přijde výplata a pak často zjišťuje, že už vyprodali limitovanou edici, kterou musel za každou cenu mít. Některé skupiny, s fuck off přístupem, mu skoro způsobí zástavu srdce, protože znovu se nic vydávat prostě nebude. Tráví pak dlouhé hodiny na aukčních webových stránkách, počítá každou korunu, aby ještě uživil rodinu a vítězoslavně jde konečně ve tři ráno spát, protože svůj boj protentokrát vyhrál. A koupě nové lednice přeci jen ještě chvíli počká, nemám pravdu?


Pochváleni budiž podobní fanoušci undergroudové hudby. Bez vás by totiž podzemní svět neexistoval. Vy víte, pro co žít! Pro to podání ruky se svými bohy, pro fotku s kapelou, kterou milujete celý život. Občas se sice, jako všude, najde arogantní blb, který způsobí, že pak jeho hudbu nedovedete poslouchat nějaký čas. Jste křehcí jako já, milujete žhavou atmosféru rozechvělého vzduchu před koncertem, kdy očekáváte další tlakovou vlnu. Nefotíte, nezáříte mobily ani foťáky do obličejů muzikantů. Jste jako stín, bez kterého by nebylo ani samotné tělo.

Prozradím vám jednu velmi soukromou niternou věc. Vy, prokletí fanoušci undergroundové hudby, jste pro mě nezbytnou kulisou, jasným znamením, že hudební podzemí ještě žije. Kapely i pořadatelé by se vám měli klanět až zemi. Mnohdy se tak neděje a tak to musím udělat já. Představte si tedy, že před vámi slavnostně smekám svůj skalp, zasloužíte si to!

Je hrozně skvělé, že netrávíte dlouhé hodiny kecáním v diskuzích na internetu, nepomlouváte své neoblíbené kapely, neplácáte si játra zbytečným řešením něčeho, co stejně nevyřešíte. Radši jdete a koupíte si další CD, tričko, bez řečí navštívíte koncert, kam se vám zase tolik nechce, ale jdete, protože víte, že jste byli prokleti a bez vás by to nešlo.

Tuhle krátkou úvahu bych rád věnoval všem, kteří ještě nezapomněli na to, co znamená podporovat kapely, koncerty a underground. Nic z toho mít nebudete, ale před tím, než shoříte v pekle, si ještě alespoň pořádně užijete hudbu. Buďte pořád takoví, přátelé!
-------------------

Chybí mi moudrost starců

Jedeme s rodinou na chalupu a musíme nakoupit. Je 3/4 na devět a před obchodním domem postává jen asi padesáti členný dav důchodců. "Co tady ty lidi dělají, tati?": ptají se mě děti a já nějak nevím, jak to vysvětlit. "Čekají na otevíračku, aby si mohli koupit věci ve slevě": řekne to za mě manželka. Odbije devátá a pracovník ostrahy s vyděšeným výrazem posune asi metr nad zem žaluzie. Nemusí ani pokračovat. Stařenky, které jinak sedávají prolezlé nemocemi po čekárnách doktorů, odhazují hole, doslova parakotoulem pronikají do obchodu a i ten maník s býčí šíjí má co dělat, aby ten nápor zvládl.

Mají uvnitř plastové krabice, asi půl metru na půl metru. Prej jen za tři stovky. Výrobní cena pár korun, ale bylo na nich napsáno SLEVA. Vysvětlit neomalenost, sprostá slova, strkání apod. dětem vlastně ani nešlo. Kam se poděla soudnost, hrdost a moudrost stáří? Asi zmizela někde ve světě konzumu a byla nahrazena debilitou. Kupujeme rychle rohlíky a jedeme raději na sever.

Cestou vzpomínám na své milé tetičky, které mi během posledních dvou let (jedna před rokem, druhá teď) zemřely ve věku přes devadesát let. Obě byly v koncentračním táboru, obě bojovaly s nemocemi. Nikdy jsem je neslyšel stěžovat, pokaždé, když jsem je navštívil (jak já lituju, že to nebylo víckrát a že jsem je po přestěhování do Plzně zanedbával), tak se smály. Stejně jako obě babičky a dědové. Vždy upravení, staří pánové s cigaretou nebo dýmkou (dědo nekuř mi tady nebo aspoň foukej do kamen!). S koláči na stole, s kávou, která voněla ručním mletím (pořád cítím tu překrásnou vůni). 

Čeká mě pohřeb, rozloučení s posledním členem jedné generace naší rodiny. Je mi smutno, ale usmívám se., protože se mi hlavou míhají všechny ty laskavé zážitky. Všichni mí staří příbuzní se vyznačovali elegancí, svěžím pohledem na svět. Prožili si své mnohdy těžké životy s hlavou vztyčenou. Byli daleci nějakého neustálého brblání. Spoustu společných zážitků budu mít od dětství už navěky vypálených v hlavě a když už nebudu vědět, jak dál, tak nenahodím pro radu internet, ale vzpomenu si, co by udělal můj děda, moje babička, mé zlaté tetičky.

Vyprávím dětem, co mi říkávaly jejich prabáby a přijde mi, jakoby se kruh uzavřel. Všechny ty příběhy, průpovídky, rčení, sousloví, které jsem jako dítě hltal, jako puberťák se jim smál, tak všem přicházím čím dál tím víc na chuť. A nejlepší je, že spoustu z nich už automaticky používám také. Dozrál jsem pro ně. 

Poslední rozloučení s tetičkou bych si nechal pro sebe, je to přeci jen moc intimní věc, ale nemůžu se ubránit srovnání šedovlasých vznešených a moudrých příbuzných s tím davem před supermarketem. Neměly by místo sledování slev raději babičky svým vnoučatům vyprávět pohádky? Neměl by děda pomoct svým "pokračovatelům rodu" s prvním nožem a naučit je chovat se jako chlap? Nemám rád poučování, ani zbytečné řeči, ale poslední dobou mi přijde, že spoustu prcků vychovává spíš 5 palcová a větší obrazovka, než rodiče, stařenky a stařečkové s hrdým pohledem na svět. 

Vrátíme se domů, pustím internet, nahodím facebook. Vyhrne se na mě tuna informačních nesmyslů. Jeden je doprava, druhej doleva, další nemá rád ..vlastně cokoliv a musí to zdělit celému světu. Je toho na mě moc a hlavně samá kumulovaná frustrace a nenávist. Vezmu radši telefon a zavolám mámě. Koneckonců, už je to taky babička. Chvíli poslouchám a říkám si, že ono to nebude s tím světem snad tak hrozné. Používá totiž úplně stejné průpovídky, jako generace našich předků. 

Musím ještě večer do města. Jdu na tramvaj a cestou si broukám jednu melodii ze starého černobílého filmu, které máme s manželkou tolik rádi. Když se otevřou dveře do vozu, dostanu zezadu takovou ránu holí přes nohu, že zaskučím. Otočím se a vidím za sebou zlostný pohled asi šedesátiletého pána. Díky mé váze by mi asi stačilo fouknout, abych ho přerazil vejpůl, ale ani nic neřeknu. Uvnitř už na něj čeká druhý, podobný prskající typ a celou cestu do města nadávají na úplně ty samé věci jako jejich mladší kolegové na facebooku.

"Máme se jako prasata v žitě a pořád nám to není recht": říkávala jedna tetička a pokaždé se zahleděla na starou černobílou fotku své kamarádky, která tenkrát v koncentráku zemřela. Vystoupím z tramvaje, je mi tak nějak celkově smutno a říkám si, jak moc mi chybí a bude chybět moudrost starců.
----------------------------



Internetový bojovník

Nedalo si ho nevšimnout. Každý den ráno, po příchodu do práce, projíždím své oblíbené weby o muzice. Čtu si články od "svých" autorů, nad těmi neoblíbenými se usměji a celé to je takový příjemný nakopávající rituál. Pamatuji totiž ještě doby, kdy byla hudba hlavně o zábavě. Nikde nediskutuji, málokdy vyjádřím svůj oponentní názor a to i přesto, že někdy do očí bije pisatelova neznalost. Tenhle nick se ale začal objevovat v diskuzích pod články napříč celým metalovým internetovým světem vlastně každý den.

Chlapec (podle nicku a vyjadřování jsem usoudil, že to musí být mladý kluk) se vyjadřoval ke všemu a pořád. Jakoby dostal od pána Boha, Satana a všech svatých i nesvatých do vínku moudrost celého světa. Dokázal vehementně odsoudit kapelu, jejich novou desku, aniž by byla ještě vůbec někde ke stažení (ne, dneska fyzická alba mimo pár prokletých opravdu skoro nikdo nekupuje, všichni se řídí nejdříve pár ukázkami na youtube, pak se stáhne a případně pak až koupí). Kritizoval skupiny, kritizoval rozhovory, kritizoval vlastně všechno. Té žluči v něm bylo, že by s ní naplnil rybník.

Pak si mě z nějakého mě neznámého důvodu dal na facebooku do "přátel". Odhalil se mi najednou jeho vnitřní svět, pohnutky, které ve mě vyvolávaly až hnusné pocity. Tenhle maník neustále tapetoval zeď nenávistí. Vadili mu všichni. Černí, malí, bílí, praví, leví. Byl ostrý a odsuzující ve svých názorech, nekompromisní, jakoby ze vší té špatnosti žil, krmil se jí. Prskal způsobem, že jsem si představoval obrovského alfa samce, který z nedostatku možnosti se vybít, kouše vztekle kolem sebe.

Párkrát mě také mimoděk proklel, hodil mi do obličeje svůj jediný správný názor. V hospodě bychom si to asi vyříkali z očí do očí, ale dnešní doba přeje srabům, kteří se mohou schovat za obrazovku. Ignoroval jsem ho dlouho, přesto mi vrtalo hlavou, kde se to v něm bere.

Potkal jsem ho vlastně náhodou. Pozdravil jsem první, protože jsem slušně vychován. A to i přesto, že byl asi o dvacet let mladší. Takové nedochůdče. Malej zakomplexovanej chudáček s uhry a pisklavým hlasem. Oči mu těkaly ze strany na stranu, ruku mi stiskl způsobem leklého kapra. Pak chvilku blekotal, mlčel jsem a můj tichý pohled ho asi znervózňoval. Nebo se jenom styděl. 

"Jsem se tě chtěl zeptat, proč vlastně všechny nenávidíš?": nadhodil jsem do vzduchu bez vytáček. Jsem zvyklý jednat na rovinu a ani nebyl čas na nesmysly. "Ale já.. víš, to já jen tak...": zadrhával a bylo na něm vidět, že je hodně zaskočený. Měl jsem na jazyku ještě další otázky, ale mávl jsem rukou a šel si radši koupit pivo. 

Internetový hrdina a bojovník tam stál celou dobu sám, nikdo se s ním nebavil a druhý den se celým odstavcem vyjádřil, jak koncert stál za hovno. Kritizoval zvuk, který byl v pohodě, kapely, že neumějí hrát a přitom hrály na pohodu. Potom nahodil do světa další jedovatou slinu, myslím, že tentokrát mu vadili pejskaři nebo cyklisti nebo zase všichni? Kdo ví. Prej by je nakopal do prdele (včetně mě, kterého nezapomněl zmínit). Představil jsem si to a musel se smát, až jsem se za svůj velký břich popadal. 
-----------------------



Čertovy prkýnka

Jakmile napadne první sníh, tak to na mě přijde. Podobné příznaky pozoruji, když potkám nějakou fakt hezkou holku, co má všechno na svých místech a promluví způsobem, že se dá poslouchat. Vstal jsem ve čtyři ráno, dojel v mrazech na nádraží v Plzni. Vlak jel v 5:25 a já měl na uších novou Sepulturu. Na peróně nikdo, jen zrzečka průvodčí, která v sobě měla nějak moc energie, na to, jaká byla hodina.


Usedl jsem, do nevytopeného kupé a myslel si, že budu spát. Nešlo to, byla mi moc zima. Od pusy se mi vznášel bělostný kouř, jako bych bánil z dýmky. "Vždyť mi tady zmrznete, tohle jsou nový vagóny, ty nejdou vytopit nebo aspoň do Rudy ne!": smála se na mě slečna průvodčí a přemlouvala mě ať jdu s ní do první třídy, že tam je tepleji. Ochotně jsem souhlasil. Míjeli jsme zrovna Dobřany a já v o asi dva stupně "vytopenějším" kupé přeci jen klimbnul (a to vím, že v zimě se nemá usínat, jinak už se nikdy neprobudíte). Zdálo se mi chvilku o Brazílii, jak jsem tam na pláži, zrzavá divoška se mnou, jen neměla uniformu...


"Jedete na běžky?": probudila mě opět rudá dívka ze snu a já chvilku nechápal, co ten dotaz znamená. Možná nevypadám jako typický sportovec, ale lyže jsem měl s sebou. Asi to byla jen řečnická otázka. Nad hlavami nám praskaly ojíněné dráty a já si povídáním zkrátil čas až do Klatov. Pokaždé, když šla slečna kontrolovat pasažéry, zase jsem zabral a zdálo se mi jak o Krakonošovi a lyžnících (o tom krásném filmu, který miluju od dětství), tak o Velkém dýňákovi, který nás všechny sežral. Jak vlak stoupal výš a výš, tak se rozšiřoval i můj úsměv na tváři. Blížila se osmá hodina a zastávka Železná Ruda. Konečně jsem v ráji, pomyslel jsem si a zamával slečně zrzečce. 


Na nádraží se mnou vystupují dva staří pánové, jinak obsluha vleku - poznám to podle firemních bund a ti na mě zahlásí něco o bláznech, že prý v mínus osmnácti se na běžky nechodí. To už si to ale směřuju přes Železnou Rudu. Zastavím se vyfotit jeden pension, kde jsme před dvěma lety s rodinou strávili krásnou dovolenou a jsou na něm rampouchy, tak aby děti viděly. Naproti je noční klub, kde sedí asi dvacetiletá prostitutka s vykasanou minisukní. A protože i kurvy jsou lidé, jdu ji raději zkontrolovat, jestli v těch mrazech žije. Něco zamumlá a je to rusky, tak tomu rozumím jen trošku. Pak ji předám uklizečce (taky odněkud z východu), která "musí ten bordel" uklidit a jdu dál. 

Jsem najednou za městem, u hřbitova, který je ponořen skoro celý do sněhu. Jen vrcholky křížků a pomníčků čouhají ven, jakoby mě zdravily. Pamatuji si, že mi děda vždycky říkal (chodili jsme spolu na běžky), že když mi je zima, tak se mám hýbat. Rozeběhnu se tedy, vyplaším frkající koně u silnice a už jsem u Debrníku. Začátek stopy pro běžkaře a konečně příroda. Začíná svítat a i ta troška slunce ohřívá moji tvář. 

Piju vodu z batohu, nastupuji do stopy a ztrácím se v divočině. Ano, celou cestu až na Jezero Laka jsem přes devět kilometrů nepotkal člověka. Jen pár srnek, jednoho divočáka z dálky a jinak nic živého. Dávám si pořádně do těla. Vzpomínám na své první dvoumetrové běžky, to mi bylo asi pět let, zlomil jsem je v deseti, když jsem se na nich pokoušel skákat z můstku. Děda mi tenkrát vynadal, ale bylo na něm vidět, jak se bokem směje. Měl jsem sice chvilku vyražený dech, ale skočil jsem nejdál ze všech kluků. 



Mám čertovy prkýnka rád odmalička. Líbí se mi sporty v přírodě, kdy si krásně vyplavím adrenalin z těla. Nikdo se mnou zase nechtěl vyrazit, každej je línej a prý to moc bolí. Dneska chlapi asi fakt už nic nevydržej, říká to jedna stará paní od nás z práce a co já tak vím, tak mužům kdysi hodně rozuměla. Na Jezeru Laka otáčím své kroky, jedu ještě kousek dál, ale pak už musím zpět, abych stihl vlak zpět. 


Pod Polomem je sezení, kde svačí (od pohledu solidní) dva pánové. Nejdřív si myslím, že jsou to Němci, ale pak promluví a zjistím, že jsem potkal uprostřed Šumavy Francouze. Sedíme, kecáme, žvýkáme svačiny a oba si hrozně pochvalují v Rudě zakoupený salám a sýr. A cože prý je to za značku, že jim šíleně chutná. Kouknu na obaly a odhalím Vysočinu a Eidam 30%. Starší, asi šedesátník má doma ve Francii vinici a druhý je neúspěšný malíř, který pro něj pracuje. Je to hrozně milé setkání a trošku mě mrzí, že jsme si nevyměnili kontakty. Mohl jsem se někdy stavit u nich. I toho salámu bych jim přivezl celou šišku.

Loučíme se, jako bychom se znali odnepaměti. Pustím se dolů z kopce, vychutnávám si slunce, lehký vítr a přijde mi, že si rovnám v hlavě vše do příslušných přihrádek. Jsem nakonec rád, že jedu sám, můžu se alespoň lépe kochat přírodou, nasávat atmosféru, vůně, klid, ticho. 


Musím na vlak a tak si sundávám běžky a jdu zase přes Rudu, nechce se mi ani do hospody, nesmím si ten krásný zážitek narušit. Sedím chvilku v čekárně na nádraží, přijde tam rodinka, táta chytrák, máma se slepičími sklony a dvě děti, které už dávno visí na internetu. Proběhne pár hádek, ale mě nikdo můj den už nedokáže zkazit. Nasazuji raději sluchátka a celou cestu do Plzně drtím znovu a znovu album Sepultury





Jedu starým, snad stoletým vlakem, který ale na rozdíl od rána topí. Jen ten průvodčí je o hodně ošklivější než zrzečka z ranního vymrzlého kupé. Domů dojdu přesně ve chvíli, kdy mě začíná bolet celý člověk. Vítají mě jako nějakého hrdinu a já jím vlastně tak trošku sem, protože jsem překonal 22 kilometrů na běžkách, svoji lenost a hlavně si užil překrásný den. 

Dávám preventivně desinfekčního panáka slivovice, otvírám pivo a ještě dlouho po tom, co jdou děti spát, tak vyprávím o každém padlém stromě, o každé zákrutě, jak jsem co sjel, vyběhl a vůbec trošku machruju. Po pár dalších pivech už se mi manželka směje, že přeháním, ale moc dobře ví, že až děti povyrostou, nasadí čertova prkýnka zase se mnou a vyrazíme do lesů spolu.
--------------------



Sám mezi všemi

"Teda holky, já se tak šíleně těším, to bude super víkend!": hlaholí jedna moje kolegyně v práci (mluví jak nějaká vlezlá pipka z reklamy) a ostatní se nadšeně přidávají. Těší se, že v Plzni bude "konečně" pořádná pařba. V pátek vystoupí na firemní vánoční akci tři revivalové skupiny, hrající za pár desítek tisíc slavné skladby takovým způsobem, že se mi chce blejt jen z plakátu a v sobotu, jako vrchol víkendu přijede Michal David. V práci kafe "zadarmo" z kávovaru nepiju, ale vedle stojí kopírka a tak slyším všechny ty nadšené výkřiky.

"Pojď s náma zapařit Kubo!": lísá se ke mě třicetiletá dosud nezadaná slečna, která to chce se mnou pořádně rozjet. Dozvídám se, že když mám dlouhý vlasy, nosím metalový trička s nápisy i do práce, tak jsem ten správnej rebel na víkend. Volím svoji oblíbenou výmluvu na děti, manželku a sport. Zase trhám partu, protože jdou všichni, ne? Jenže já nemůžu, nejde to. Michala Davida a jeho skladby jsou pro mě něčím tak nechutným, že mě nikdo nedostane do tanečního kola ani párem volů. 

Prostě NE!  

Jenže mě nakonec "přemluvili - doporučili - vždyť to znáte - šéfové a firemní vánoční večírek" - jo byl jsem tam a stydím se za to. Revival revivalů a roztančený dav pod pódiem. Firma šetří a originál by asi nedala, ale tohle je na mě moc. Jakože Kabát se zpěvákem, který za mnou přijde na bar a chce se bavit. Asi ho upoutalo moje tričko Motorhead. Jak mám v žilách spoustu alkoholu, posílám ho do prdele a nazývám ho zlodějem i tak blbých a vlezlých skladeb. Nechápavě kouká a holky z vedlejší kanceláře čumí. "Ty se s ním jako znáš? Můžeš nás vyfotit?": ptají se mě a já utíkám do patra na "diskotéku", protože jedna z nich je tak přítulná, že se až stydím. 

Nojo, jenže tam stojí chlápek u kláves a zrovna roztáčí celý parket songem Pijeme kolu od hitmakera Dejvida, jak říká. Nevím kam zmizet a tak jdu do šatny (jediná asi 70 letá šatnářka má pochopení, přijde ji ta hudba taky jako kravina!) a domů. Usínám s pocitem, že jsem sám mezi všemi a že asi musím působit hrozně divně, protože se neumím bavit na povel. Ráno mě bolí hlava, ne z chlastu, ale z hudby a raději vezmu děti na šesti hodinovou procházku do lesů. Nikdo tam není, protože je hnusně. Super! Ani si nevzpomenu, že večer to zase všichni roztočí na koncertě Davida, uff.

Mé utrpení pokračuje po víkendu. Odboráři připravují na další pátek výlet do Prahy na nějakej muzikál a holky to zase pořád řeší. Co si vezmu na sebe? Bude zpívat Lucka Bílá? Zastaví nám v Bílé labuti? Zní to kolem mě celý týden a tak raději trávím hodiny se sluchátky na uších. Sedím u počítače a seru zvysoka i na emaily, které mě zvou na skvostné melodie a skvělé obsazení. Jsem zase sám mezi všemi a přemýšlím, kde se u mě stala chyba?

Můžu já za to, že mi rodiče pouštěli starý rockový páky? Můžu za to, že naše parta mladíků a koček v devadesátých letech hltala metal a punk plnými doušky? Můžu já za to, že nemám rád Michala Davida (letos budeme mít 30 let výročí neoblíbenosti z mé strany)? A můžu já za to, že mi lezou dnešní rádia na nervy? Jasně, můžu. Měl bych se přizpůsobit, konečně zařadit moji maličkost do davu a vylejt se jak váza, když se to prostě dělá

Kolegyně se od pátečního rána šlechtí, vzaly si šaty ke slavnostním příležitostem, pořád koukají do zrcátek (a posílají selfie na všechny strany). "Ještě je pár míst volných, můžeš sedět vedle mě?": pokouší se mě ještě jednou přemluvit tentokrát kozatá čtyřicátnice a já v jejích očích vidím mrdavou touhu ženy, kterou manžel dávno neoprašuje. Usměju se, s díky odmítnu muzikál a vlastně i sex a na spravení chuti vyhledám nejbrutálnější kapelu, kterou mám zrovna v přehrávači. Večer jsem v práci skoro sám (beze všech), jen s vrátným, který je hluchý jak poleno a výlet do Prahy by asi neocenil. 

Nevadí mi to, natočím si repráky směrem z otevřených oken a pouštím do opuštěných továrních zdí poslední thrashové fláky mých oblíbenců. Někdy si přijdu jako kůl v plotě, ztracený mezi 30 lety nastřádané hudby v hlavě a smrtí. Když už se nechám vylákat do hospody od mladých, tak čumějí do obrazovek a chtějí chodit jen do restaurací, které vypadají jako studené velko - vývařovny. Mají tam piva, která se jen ochutnávají (pivo s lipovou příchutí, celerovou a šalvějí, no?!) a nepijí. Je s nimi hrozná nuda, vůbec se nesmějí a pořád řeší zlostně kraviny. Někdy s námi jsou i staří, ale ti zase jen nadávají na manželky a já jsem opět sám mezi všemi.

Ještě že mám tebe, můj milý blogísku, tobě to můžu všechno říct a napsat. Ty mi rozumíš, stejně jako má rodina, mí kamarádi a přátelé, s kterými trávíme čas často dole pod pódiem na koncertech. Vy mě nenutíte poslouchat rádia bez duše a kapely, které hrají jako když v dálce sere pes. S vámi je svět ještě v pořádku. Sejde se nás, starých i mladých metalových hlav někdy jen pár, ale už nejsme osamocené sloupy v davu. Jedu to takhle 30 let a jiný už nebudu. 

Někdy mám poslední dobou pocit, že se všichni okolo zbláznili - ortodoxní reklamou ovlivněná zdravá výživa, chlapi (asi jediný nedávám do polívky koriandr, protože prostě neumím/nechci vařit - cože to jako fakt, zeptá se mě kolega hipster v hospodě - ty vopravdu nevaříš a nefotíš to? - řeknu jo a sem zase rebel), co pořád řeší narcistně sami sebe a já nestíhám sledovat jejich nové módní trendy. Jo a taky mě nebaví každý týden bowling, kuželky, motokáry, šipky a vůbec - klucka to totiž neskutečně prožívají a dělají tabulky s výsledky a není to zábava, ale vlastně jen pokračování práce... 

Ještě že je tu muzika, říkám si pokaždé, když jsem za divného...a čím dál tím častěji mlčím...a poslouchám hudbu...

Končím rozjímání, vedle u kopírky se zase vaří kafe a co jsem tak zaslechl, tak do Plzně přijedou kapely, o kterých se jim (ani mě) ani nesnilo...zase jsem sám mezi všemi...a vybil se mi přehrávač, no nenaštvalo by vás to?