ASPHYXOVY ZÁPISKY


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 


Tramvaje cinkají, muzika hraje do kroku

Když jezdíte každý den ráno ve stejný čas tramvají, tak vám připadá, že je většina cestujících vašimi známými. Netrpělivě vyhlížíte mladou paní, protože má moc hezkou postavu a jako jediná se v pět ráno směje. Sice jenom v momentech, kdy se jí rozsvítí její mobilní telefon, ale stejně je na ní moc hezký pohled. Zato ten padesátník, s břichem až po kolena, s vodnatou tváří a neustále nasupeným výrazem, ten by zase tak často nastupovat nemusel. 

Sedáváme všichni ve vagónech na stejných místech a když nám je někdo zasedne, tak si sice stoupneme jinam, ale už to zkrátka není ono. Ubíhá jedna zastávka za druhou a vy, i když je umíte nazpaměť, tak stejně někdy zapomenete vystoupit. Potom je celý den za nic. Nejhorší to bývá v obdobích, kdy se mění počasí a lidé si stěžují, že je jim teplo nebo zima. To potom jedu raději o jednu tramvaj déle, protože ta paní řidička, co mě vozí normálně, má úplně jiný pojem o tepelné pohodě. Topí jako blázen a mezi lidmi najednou smrdí pot, včerejší alkohol a nabalené dámy v péřových bundách sípou, že není slyšet ani má oblíbená hudba.

Občas přijde kontrola, máme tu teď pár mladých holek - revizorek. Bývá to pozdvižení, alespoň nějaká změna. Málokdy někoho chytí, ráno jezdí poctivci, co platí daně, chodí každý den jako stádo do zaměstnání a i když si jich nikdo moc nevšímá, tak na nich stojí celá společnost. Vybila se mi baterie v přehrávači a musel jsem vyslechnout rozhovor dvou korpulentních žen s vycpávkami v ramenou (americký fotbal?), se sestřihy na hlavách, za které by se nemusel stydět žádný akční hrdina. Bavily se pět zastávek o nějakém doktorovi, že nechtěl v seriálu dát (barvitě a nahlas řečeno SEX) nějaké sestřičce. A že je to hajzl, a druhá že ne, že se na něj vždycky těší, protože je o hodně hezčí, než její starej.

Potom zjistily, že se každá baví o úplně jiném seriálu. Miluju cesty tramvají, i když jsem nevyspalý, rozmrzelý a už mi hlava šrotuje, co zas budu dělat v práci. Dokonce, když musím občas autem, mám sto chutí zamávat všem, kteří stojí na ostrůvku. Odpoledne jim závidím, protože mě ve středu města předjedou a když mě vidí v zácpě u semaforů, přijde mi, že se posmívají. 

Nejradši mám zastávku na které vystupuji a pak jdu ještě pár kilometrů pěšky. Než nasadím sluchátka, uslyším ještě nářek z oken nedaleké nemocnice, ale následuje voňavá alej stromů a na tu se každé ráno hrozně těším. Nehledě na to, že sestřičky, které se mnou jezdívají ze sídliště, jsou neskutečné kočky. Hned bych si s nimi továrnu vyměnil, pomyslím si, ale pak ucítím desinfekci a mé myšlenky se ihned vytratí. Potkám ještě pár pejskařů, už ani neštěkají - ani psi, ani staré dámy v zimních bundách, pod kterými mají pyžamo. Pletl jsem se jim ze začátku do vodítek, ale teď už mě všichni znají. 

Co budou dnes mít děti k obědu? Našlapuji do rytmu podél jídelny. Ptám se tak, když zamávám mladému pošťákovi, u něhož obdivuji neskutečnou schopnost rychlého přesunu mezi schránkami. Je to fakt borec, to je atletický výkon! Nasaji vůni připálených výpečků, otřesu se nad cibulí, která je v podání školských kuchařek i po čichu hořká. Proběhnu kolem policie, měšťáků, kteří si tam podezřele často tahají lehké děvy a u branky s ostnatým drátem se nadechnu, protože jsem v práci. Tak zase zítra nebo vlastně s některými z vás i odpoledne. Ještě, že jsem dnes tramvaj stihl a muzika mi hrála krásně do kroku.
--------------------------------



Návrat křiváka


"Co by sis přál k narozeninám": zeptala se mě má milá žena a očekávala pravidelnou dávku titulů CD a knih. Jenže já měl zrovna nostalgickou náladu. Ono taky, co může chtít chlápek, který má dvě krásné zdravé děti, manželku k světu, práci a vlastně všechno, co si může normální člověk přát? Pak mě osvítil duch nesvatý a já prohlásil, že křiváka. Že toho prvního, kterého jsem nosil ještě v dobách, kdy jsme se s manželkou seznamovali, mi máma pak vyhodila, protože mi už nebyl. "Jako fakt? No, mě ses v něm vždycky líbil": souhlasila má blonďatá bohyně a mě to začalo opravdu vrtat hlavou. Už jsem si představoval, že si vykračuju jako James Dean městem a všechny holky koukají, co je to za fešáka. "Hele, jako jo, ale nejsi na to už starej?": zchladila mé nadšení za několik dní máma.

Chvíli mi mámina hláška vrtala hlavou, ale pak jsem si řekl, že kdy jindy, když ne teď. Taky jsem potkal na benzínové pumpě pár postarších motorkářů, kteří měli křiváky na sobě a hlavně... já mám pro tuhle bundu slabost. Vyhledal jsem si tak na internetu dva obchody, kdy jeden neodpovídal na mé dotazy ohledně velikostí. Celý plán dostával přesné obrysy a neodradila mě ani připomínka kamaráda z Teplic, který směle prohlásil, že tak velká kráva, ze které by mi mohli ušít křiváka, se ještě nenarodila. Chtěl jsem vyrazit 18. listopadu, pár dní před svými narozeninami. Děti měly prázdniny, spojil jsem tedy příjemné s užitečným.

Vydali jsme se vlakem, muselo to všechno být co nejvíc jako v dávných dobách, kdy jsem si jel pro svoji první bundu. Svačiny s sebou, obě děti s dobrou náladou. A už si to svištíme do hlavního města, kde je kousek od Václavského náměstí obchod Metalshopu. Mám vytištěnou mapu, protože mám období, kdy mě technika štve a chytrý telefon je hozený někde pod hromadami papírů na mém stole. Syn se diví ožralým bezdomovcům v Plzni na nádraží. Nechápe, proč nejdou jinam. Zkuste to vysvětlit desetiletému klukovi. Malá, dcerka moje křehoulinká, druhá z dvojčat, zase nechce jít sama na záchod ve vlaku. Bojí se opilého Poláka jedoucího s lahví vodky někam na východ.

Už u Rokycan sníme řízky od manželky, všechno vypijeme a syn se směje nějakému pánovi, co nemůže doběhnout vlak. Dělá na něj posunky. Měl bych ho asi výchovně napomenout, ale přidávám se a v podobné náladě dojedeme až na hlavní nádraží v Praze. Jdeme pěšky, mezi davy turistů až na Václavské náměstí. Vlezeme do pasáže, sejdeme po schodech a v obchodě nás přivítá slovenský prodavač. Všichni jsou zde milí, akorát nemají přesně ten druh křiváka, který jsem chtěl. Dcera pobíhá okolo, nadšená, cože to všechno metalistky nosí. Zkouší si pár věcí, ale jsme tu kvůli mě, tak má smůlu. 

"V tejto velikosti máme z kože jen tuto bundu": říká mi prodavač, když už jsem skoro zoufalý a proklínám svoji náklonnost k dobrému jídlu a pivu. Pak uvidím velikost XXXXL a rozzáří se mi oči. "Teda tati, musíš mi slíbit, že budeš chodit v křivákovi jenom s maminkou, protože ti to neskutečně sluší": září dcerka a já opravdu musím složit slib. Jinak si prý bundu nesmím koupit a jak známo, tak tátové by se pro své dcery rozkrájeli. "Zabili sviňu, velkú sviňu a z kožy udělali tátovi bundu": pokouší se o slovenštinu syn a malá ho hned opravuje, že sviňa není kráva, ale prase. Vypadá to, že jsem našel svého druhého křiváka v životě. Padne mi jak ulitý.

Platím, fotím ještě syna na památku s dvěma figurínami Kiss a jdu se do pasáže převlíknout. Trošku to připomíná scénu z filmu Bony a klid, jak tam tak stojím s tou igelitkou. Děti to nějak vycítí a chtějí koupit slíbený trdelník. Vyrážíme, já už v nové bundě, do pražských ulic. Nebyl jsem zde už docela dlouho, jezdím do Prahy už jen na koncerty a nebo pracovně, ale byla dovolená a tak jsem se ujal role průvodce a vyprávěl dětem všechno, co znám. Kdysi, jako malému mi dal děda knihu fotografií od Karla Plicky a tak mám vše perfektně nacvičené. Nejdřív jdeme na Orloj, koukáme po domech a malý se pořád diví, proč ve výlohách sedí tolik lidí a nechává si okusovat nohy v akváriích od rybiček. "Tam musí být ale smradu, jako když si po tělocviku s klukama sundáme boty i ponožky".

"Tatííí, Praha je známá tím, že tady sídlí pana prezident a že tu prodávají matrjošky, viď?": snaží se mi předat nějaké informace dcera a já si říkám, že je vezmu raději do jídelny nejslavnějšího výrobce hamburgerů. Otevřeme dveře a ven nás doslova vyžene šílený smrad, mastnota a davy tlustých lidí. Radši jdeme na slíbený trdelník. Posadíme se k tomu na lavičku, což jsme samozřejmě neměli dělat. Během patnácti minut nás otravuje pět žebráků. Asi vypadám v té bundě bohatý. Pak mi křiváka pokálí holub a já uprosím jednu mladou hezkou prodavačku o ubrousky. Malá na mě přísně kouká, ona si tatínka už takhle malá hrozně hlídá a je chvilku naštvaná.

Musíme někam, kde není tolik lidí. Vezmeme to směr Národní divadlo, ale tam zase stojíme asi deset minut na semaforech. Nejlíp je nakonec na nábřeží, kde se natáčí většina současných českých detektivek. Žádné mrtvoly, mimo několika holubů nepotkáváme a čeká nás poslední památka. Karlův most. Míjíme padesátihlavý dav asijských turistů, kteří mávají selfie tyčemi tak, že připomínají invazi nějaké armády. Synek, Asphyx junior pomáhá jedné zamilované dvojici s fotkou u zábradlí se zámky, zavěšených a "navěky" zamčených po vzoru Paříže. Původně jsem osloven já, ale nejsem schopen obrovský telefon ovládat. Zkoušíme se prodrat davem lidí po mostě, ale ve třetině to vzdáváme.

"Tatííí, proč tu tolik lidí žebrá?": ptá se mě dcerunka a já nevím jak jí to mám vysvětlit. Sedí před námi pán se třemi psy a protože u sebe nemám už žádné peníze, tak se vymlouvám, že já bych tři psy neuživil a jdeme radši dál. Nějaká Němka hází do klobouku tisícovku. Syn si všimne, že se žebrák usmál, ihned peníze schoval a zase nasadil smutný výraz nekonečného utrpení. Za rohem potkám jednu punkerku se štěnětem bojového psa, který už teď, i přes svoji roztomilost, musí sežrat půlku krávy na posezení. Toho bych taky neuživil a slečny se budu muset jednou na koncertě zeptat (potkávám ji docela často), kolik to sype, protože by to pro jednoho fotra od rodiny mohl být třeba dobrý přivýdělek. 

Následuje dalších pár dotazů na zaručeně thajské masáže se zakončením. Malý chce vědět, co to je to zakončení a malá tvrdí, že když jsou lidi turisti, že si musí odpočinout, tak je to prý masáž se spánkem. Už nevysvětluju nic, beru děti za ruce, rozepínám si teplem křiváka a těším se do vlaku. Nasedáme a do kupé naleze asi dvou a půl metrový chlap s vizáží dřevorubce, který pije jedno pivo za druhým. Je to dobrák, taky otec od dvou dětí, tak se dáváme do řeči, dokonce dostanu dvě piva, děti nějaké čokoládové bonbóny (Ukrajinci je mají stejně nejlepší na celém světě!). 

Doma nás čeká manželka, děti vletí do dveří. "Mamííí, mamííí, tátovi to neskutečně sluší, nedal paníze žebrákovi a měl dvě piva..jo a ta bunda je super, říkám jí odteď křiváček!": švitoří dcera. "Tak koukám, že jste si to užili!": směje se na mě má opora, žena a milenka v jedné osobě. Kývnu souhlasně hlavou, ještě se chvilku natřásám oblečený ve svém dárku. Návrat křiváka se opravdu vydařil. Nosím ho od té doby, jak to jen jde. A vůbec mi nevadí, že nejsem podobný James Deanovi, ale spíš tomu starému motorkářovi z pumpy. Tohle je srdcová bunda, ta se jen tak neopouští.
---------------------



Prokletí fanoušci undergroundové hudby

Všude se píše o kapelách, některé se právem či neprávem dokonce vzývají jako nějaký kult. Ale co fanoušci? Pod pódii se občas shromáždí několik desítek hudebních kritiků, fotografů a občas přijde i nějaký ten příznivec undergroundové hudby. Poznáte jej podle toho, že stojí opodál, nezná se skoro s nikým a je tu opravdu jen na muziku. V podpaždí má brašnu, protože ví, že dnes zase neodejde s prázdnou. Mnohdy těžce vydělané peníze, bundy s obrovskými kapsami, to aby se tam vešlo aspoň jedno CD. Je prokletý, stejně jako já.

Marně někdy na internetu hledá, kde by si mohl album své oblíbené kapely koupit. Čeká, až přijde výplata a pak často zjišťuje, že už vyprodali limitovanou edici, kterou musel za každou cenu mít. Některé skupiny, s fuck off přístupem, mu skoro způsobí zástavu srdce, protože znovu se nic vydávat prostě nebude. Tráví pak dlouhé hodiny na aukčních webových stránkách, počítá každou korunu, aby ještě uživil rodinu a vítězoslavně jde konečně ve tři ráno spát, protože svůj boj protentokrát vyhrál. A koupě nové lednice přeci jen ještě chvíli počká, nemám pravdu?


Pochváleni budiž podobní fanoušci undergroudové hudby. Bez vás by totiž podzemní svět neexistoval. Vy víte, pro co žít! Pro to podání ruky se svými bohy, pro fotku s kapelou, kterou milujete celý život. Občas se sice, jako všude, najde arogantní blb, který způsobí, že pak jeho hudbu nedovedete poslouchat nějaký čas. Jste křehcí jako já, milujete žhavou atmosféru rozechvělého vzduchu před koncertem, kdy očekáváte další tlakovou vlnu. Nefotíte, nezáříte mobily ani foťáky do obličejů muzikantů. Jste jako stín, bez kterého by nebylo ani samotné tělo.

Prozradím vám jednu velmi soukromou niternou věc. Vy, prokletí fanoušci undergroundové hudby, jste pro mě nezbytnou kulisou, jasným znamením, že hudební podzemí ještě žije. Kapely i pořadatelé by se vám měli klanět až zemi. Mnohdy se tak neděje a tak to musím udělat já. Představte si tedy, že před vámi slavnostně smekám svůj skalp, zasloužíte si to!

Je hrozně skvělé, že netrávíte dlouhé hodiny kecáním v diskuzích na internetu, nepomlouváte své neoblíbené kapely, neplácáte si játra zbytečným řešením něčeho, co stejně nevyřešíte. Radši jdete a koupíte si další CD, tričko, bez řečí navštívíte koncert, kam se vám zase tolik nechce, ale jdete, protože víte, že jste byli prokleti a bez vás by to nešlo.

Tuhle krátkou úvahu bych rád věnoval všem, kteří ještě nezapomněli na to, co znamená podporovat kapely, koncerty a underground. Nic z toho mít nebudete, ale před tím, než shoříte v pekle, si ještě alespoň pořádně užijete hudbu. Buďte pořád takoví, přátelé!
-------------------

Chybí mi moudrost starců

Jedeme s rodinou na chalupu a musíme nakoupit. Je 3/4 na devět a před obchodním domem postává jen asi padesáti členný dav důchodců. "Co tady ty lidi dělají, tati?": ptají se mě děti a já nějak nevím, jak to vysvětlit. "Čekají na otevíračku, aby si mohli koupit věci ve slevě": řekne to za mě manželka. Odbije devátá a pracovník ostrahy s vyděšeným výrazem posune asi metr nad zem žaluzie. Nemusí ani pokračovat. Stařenky, které jinak sedávají prolezlé nemocemi po čekárnách doktorů, odhazují hole, doslova parakotoulem pronikají do obchodu a i ten maník s býčí šíjí má co dělat, aby ten nápor zvládl.

Mají uvnitř plastové krabice, asi půl metru na půl metru. Prej jen za tři stovky. Výrobní cena pár korun, ale bylo na nich napsáno SLEVA. Vysvětlit neomalenost, sprostá slova, strkání apod. dětem vlastně ani nešlo. Kam se poděla soudnost, hrdost a moudrost stáří? Asi zmizela někde ve světě konzumu a byla nahrazena debilitou. Kupujeme rychle rohlíky a jedeme raději na sever.

Cestou vzpomínám na své milé tetičky, které mi během posledních dvou let (jedna před rokem, druhá teď) zemřely ve věku přes devadesát let. Obě byly v koncentračním táboru, obě bojovaly s nemocemi. Nikdy jsem je neslyšel stěžovat, pokaždé, když jsem je navštívil (jak já lituju, že to nebylo víckrát a že jsem je po přestěhování do Plzně zanedbával), tak se smály. Stejně jako obě babičky a dědové. Vždy upravení, staří pánové s cigaretou nebo dýmkou (dědo nekuř mi tady nebo aspoň foukej do kamen!). S koláči na stole, s kávou, která voněla ručním mletím (pořád cítím tu překrásnou vůni). 

Čeká mě pohřeb, rozloučení s posledním členem jedné generace naší rodiny. Je mi smutno, ale usmívám se., protože se mi hlavou míhají všechny ty laskavé zážitky. Všichni mí staří příbuzní se vyznačovali elegancí, svěžím pohledem na svět. Prožili si své mnohdy těžké životy s hlavou vztyčenou. Byli daleci nějakého neustálého brblání. Spoustu společných zážitků budu mít od dětství už navěky vypálených v hlavě a když už nebudu vědět, jak dál, tak nenahodím pro radu internet, ale vzpomenu si, co by udělal můj děda, moje babička, mé zlaté tetičky.

Vyprávím dětem, co mi říkávaly jejich prabáby a přijde mi, jakoby se kruh uzavřel. Všechny ty příběhy, průpovídky, rčení, sousloví, které jsem jako dítě hltal, jako puberťák se jim smál, tak všem přicházím čím dál tím víc na chuť. A nejlepší je, že spoustu z nich už automaticky používám také. Dozrál jsem pro ně. 

Poslední rozloučení s tetičkou bych si nechal pro sebe, je to přeci jen moc intimní věc, ale nemůžu se ubránit srovnání šedovlasých vznešených a moudrých příbuzných s tím davem před supermarketem. Neměly by místo sledování slev raději babičky svým vnoučatům vyprávět pohádky? Neměl by děda pomoct svým "pokračovatelům rodu" s prvním nožem a naučit je chovat se jako chlap? Nemám rád poučování, ani zbytečné řeči, ale poslední dobou mi přijde, že spoustu prcků vychovává spíš 5 palcová a větší obrazovka, než rodiče, stařenky a stařečkové s hrdým pohledem na svět. 

Vrátíme se domů, pustím internet, nahodím facebook. Vyhrne se na mě tuna informačních nesmyslů. Jeden je doprava, druhej doleva, další nemá rád ..vlastně cokoliv a musí to zdělit celému světu. Je toho na mě moc a hlavně samá kumulovaná frustrace a nenávist. Vezmu radši telefon a zavolám mámě. Koneckonců, už je to taky babička. Chvíli poslouchám a říkám si, že ono to nebude s tím světem snad tak hrozné. Používá totiž úplně stejné průpovídky, jako generace našich předků. 

Musím ještě večer do města. Jdu na tramvaj a cestou si broukám jednu melodii ze starého černobílého filmu, které máme s manželkou tolik rádi. Když se otevřou dveře do vozu, dostanu zezadu takovou ránu holí přes nohu, že zaskučím. Otočím se a vidím za sebou zlostný pohled asi šedesátiletého pána. Díky mé váze by mi asi stačilo fouknout, abych ho přerazil vejpůl, ale ani nic neřeknu. Uvnitř už na něj čeká druhý, podobný prskající typ a celou cestu do města nadávají na úplně ty samé věci jako jejich mladší kolegové na facebooku.

"Máme se jako prasata v žitě a pořád nám to není recht": říkávala jedna tetička a pokaždé se zahleděla na starou černobílou fotku své kamarádky, která tenkrát v koncentráku zemřela. Vystoupím z tramvaje, je mi tak nějak celkově smutno a říkám si, jak moc mi chybí a bude chybět moudrost starců.
----------------------------



Internetový bojovník

Nedalo si ho nevšimnout. Každý den ráno, po příchodu do práce, projíždím své oblíbené weby o muzice. Čtu si články od "svých" autorů, nad těmi neoblíbenými se usměji a celé to je takový příjemný nakopávající rituál. Pamatuji totiž ještě doby, kdy byla hudba hlavně o zábavě. Nikde nediskutuji, málokdy vyjádřím svůj oponentní názor a to i přesto, že někdy do očí bije pisatelova neznalost. Tenhle nick se ale začal objevovat v diskuzích pod články napříč celým metalovým internetovým světem vlastně každý den.

Chlapec (podle nicku a vyjadřování jsem usoudil, že to musí být mladý kluk) se vyjadřoval ke všemu a pořád. Jakoby dostal od pána Boha, Satana a všech svatých i nesvatých do vínku moudrost celého světa. Dokázal vehementně odsoudit kapelu, jejich novou desku, aniž by byla ještě vůbec někde ke stažení (ne, dneska fyzická alba mimo pár prokletých opravdu skoro nikdo nekupuje, všichni se řídí nejdříve pár ukázkami na youtube, pak se stáhne a případně pak až koupí). Kritizoval skupiny, kritizoval rozhovory, kritizoval vlastně všechno. Té žluči v něm bylo, že by s ní naplnil rybník.

Pak si mě z nějakého mě neznámého důvodu dal na facebooku do "přátel". Odhalil se mi najednou jeho vnitřní svět, pohnutky, které ve mě vyvolávaly až hnusné pocity. Tenhle maník neustále tapetoval zeď nenávistí. Vadili mu všichni. Černí, malí, bílí, praví, leví. Byl ostrý a odsuzující ve svých názorech, nekompromisní, jakoby ze vší té špatnosti žil, krmil se jí. Prskal způsobem, že jsem si představoval obrovského alfa samce, který z nedostatku možnosti se vybít, kouše vztekle kolem sebe.

Párkrát mě také mimoděk proklel, hodil mi do obličeje svůj jediný správný názor. V hospodě bychom si to asi vyříkali z očí do očí, ale dnešní doba přeje srabům, kteří se mohou schovat za obrazovku. Ignoroval jsem ho dlouho, přesto mi vrtalo hlavou, kde se to v něm bere.

Potkal jsem ho vlastně náhodou. Pozdravil jsem první, protože jsem slušně vychován. A to i přesto, že byl asi o dvacet let mladší. Takové nedochůdče. Malej zakomplexovanej chudáček s uhry a pisklavým hlasem. Oči mu těkaly ze strany na stranu, ruku mi stiskl způsobem leklého kapra. Pak chvilku blekotal, mlčel jsem a můj tichý pohled ho asi znervózňoval. Nebo se jenom styděl. 

"Jsem se tě chtěl zeptat, proč vlastně všechny nenávidíš?": nadhodil jsem do vzduchu bez vytáček. Jsem zvyklý jednat na rovinu a ani nebyl čas na nesmysly. "Ale já.. víš, to já jen tak...": zadrhával a bylo na něm vidět, že je hodně zaskočený. Měl jsem na jazyku ještě další otázky, ale mávl jsem rukou a šel si radši koupit pivo. 

Internetový hrdina a bojovník tam stál celou dobu sám, nikdo se s ním nebavil a druhý den se celým odstavcem vyjádřil, jak koncert stál za hovno. Kritizoval zvuk, který byl v pohodě, kapely, že neumějí hrát a přitom hrály na pohodu. Potom nahodil do světa další jedovatou slinu, myslím, že tentokrát mu vadili pejskaři nebo cyklisti nebo zase všichni? Kdo ví. Prej by je nakopal do prdele (včetně mě, kterého nezapomněl zmínit). Představil jsem si to a musel se smát, až jsem se za svůj velký břich popadal. 
-----------------------



Čertovy prkýnka

Jakmile napadne první sníh, tak to na mě přijde. Podobné příznaky pozoruji, když potkám nějakou fakt hezkou holku, co má všechno na svých místech a promluví způsobem, že se dá poslouchat. Vstal jsem ve čtyři ráno, dojel v mrazech na nádraží v Plzni. Vlak jel v 5:25 a já měl na uších novou Sepulturu. Na peróně nikdo, jen zrzečka průvodčí, která v sobě měla nějak moc energie, na to, jaká byla hodina.


Usedl jsem, do nevytopeného kupé a myslel si, že budu spát. Nešlo to, byla mi moc zima. Od pusy se mi vznášel bělostný kouř, jako bych bánil z dýmky. "Vždyť mi tady zmrznete, tohle jsou nový vagóny, ty nejdou vytopit nebo aspoň do Rudy ne!": smála se na mě slečna průvodčí a přemlouvala mě ať jdu s ní do první třídy, že tam je tepleji. Ochotně jsem souhlasil. Míjeli jsme zrovna Dobřany a já v o asi dva stupně "vytopenějším" kupé přeci jen klimbnul (a to vím, že v zimě se nemá usínat, jinak už se nikdy neprobudíte). Zdálo se mi chvilku o Brazílii, jak jsem tam na pláži, zrzavá divoška se mnou, jen neměla uniformu...


"Jedete na běžky?": probudila mě opět rudá dívka ze snu a já chvilku nechápal, co ten dotaz znamená. Možná nevypadám jako typický sportovec, ale lyže jsem měl s sebou. Asi to byla jen řečnická otázka. Nad hlavami nám praskaly ojíněné dráty a já si povídáním zkrátil čas až do Klatov. Pokaždé, když šla slečna kontrolovat pasažéry, zase jsem zabral a zdálo se mi jak o Krakonošovi a lyžnících (o tom krásném filmu, který miluju od dětství), tak o Velkém dýňákovi, který nás všechny sežral. Jak vlak stoupal výš a výš, tak se rozšiřoval i můj úsměv na tváři. Blížila se osmá hodina a zastávka Železná Ruda. Konečně jsem v ráji, pomyslel jsem si a zamával slečně zrzečce. 


Na nádraží se mnou vystupují dva staří pánové, jinak obsluha vleku - poznám to podle firemních bund a ti na mě zahlásí něco o bláznech, že prý v mínus osmnácti se na běžky nechodí. To už si to ale směřuju přes Železnou Rudu. Zastavím se vyfotit jeden pension, kde jsme před dvěma lety s rodinou strávili krásnou dovolenou a jsou na něm rampouchy, tak aby děti viděly. Naproti je noční klub, kde sedí asi dvacetiletá prostitutka s vykasanou minisukní. A protože i kurvy jsou lidé, jdu ji raději zkontrolovat, jestli v těch mrazech žije. Něco zamumlá a je to rusky, tak tomu rozumím jen trošku. Pak ji předám uklizečce (taky odněkud z východu), která "musí ten bordel" uklidit a jdu dál. 

Jsem najednou za městem, u hřbitova, který je ponořen skoro celý do sněhu. Jen vrcholky křížků a pomníčků čouhají ven, jakoby mě zdravily. Pamatuji si, že mi děda vždycky říkal (chodili jsme spolu na běžky), že když mi je zima, tak se mám hýbat. Rozeběhnu se tedy, vyplaším frkající koně u silnice a už jsem u Debrníku. Začátek stopy pro běžkaře a konečně příroda. Začíná svítat a i ta troška slunce ohřívá moji tvář. 

Piju vodu z batohu, nastupuji do stopy a ztrácím se v divočině. Ano, celou cestu až na Jezero Laka jsem přes devět kilometrů nepotkal člověka. Jen pár srnek, jednoho divočáka z dálky a jinak nic živého. Dávám si pořádně do těla. Vzpomínám na své první dvoumetrové běžky, to mi bylo asi pět let, zlomil jsem je v deseti, když jsem se na nich pokoušel skákat z můstku. Děda mi tenkrát vynadal, ale bylo na něm vidět, jak se bokem směje. Měl jsem sice chvilku vyražený dech, ale skočil jsem nejdál ze všech kluků. 



Mám čertovy prkýnka rád odmalička. Líbí se mi sporty v přírodě, kdy si krásně vyplavím adrenalin z těla. Nikdo se mnou zase nechtěl vyrazit, každej je línej a prý to moc bolí. Dneska chlapi asi fakt už nic nevydržej, říká to jedna stará paní od nás z práce a co já tak vím, tak mužům kdysi hodně rozuměla. Na Jezeru Laka otáčím své kroky, jedu ještě kousek dál, ale pak už musím zpět, abych stihl vlak zpět. 


Pod Polomem je sezení, kde svačí (od pohledu solidní) dva pánové. Nejdřív si myslím, že jsou to Němci, ale pak promluví a zjistím, že jsem potkal uprostřed Šumavy Francouze. Sedíme, kecáme, žvýkáme svačiny a oba si hrozně pochvalují v Rudě zakoupený salám a sýr. A cože prý je to za značku, že jim šíleně chutná. Kouknu na obaly a odhalím Vysočinu a Eidam 30%. Starší, asi šedesátník má doma ve Francii vinici a druhý je neúspěšný malíř, který pro něj pracuje. Je to hrozně milé setkání a trošku mě mrzí, že jsme si nevyměnili kontakty. Mohl jsem se někdy stavit u nich. I toho salámu bych jim přivezl celou šišku.

Loučíme se, jako bychom se znali odnepaměti. Pustím se dolů z kopce, vychutnávám si slunce, lehký vítr a přijde mi, že si rovnám v hlavě vše do příslušných přihrádek. Jsem nakonec rád, že jedu sám, můžu se alespoň lépe kochat přírodou, nasávat atmosféru, vůně, klid, ticho. 


Musím na vlak a tak si sundávám běžky a jdu zase přes Rudu, nechce se mi ani do hospody, nesmím si ten krásný zážitek narušit. Sedím chvilku v čekárně na nádraží, přijde tam rodinka, táta chytrák, máma se slepičími sklony a dvě děti, které už dávno visí na internetu. Proběhne pár hádek, ale mě nikdo můj den už nedokáže zkazit. Nasazuji raději sluchátka a celou cestu do Plzně drtím znovu a znovu album Sepultury





Jedu starým, snad stoletým vlakem, který ale na rozdíl od rána topí. Jen ten průvodčí je o hodně ošklivější než zrzečka z ranního vymrzlého kupé. Domů dojdu přesně ve chvíli, kdy mě začíná bolet celý člověk. Vítají mě jako nějakého hrdinu a já jím vlastně tak trošku sem, protože jsem překonal 22 kilometrů na běžkách, svoji lenost a hlavně si užil překrásný den. 

Dávám preventivně desinfekčního panáka slivovice, otvírám pivo a ještě dlouho po tom, co jdou děti spát, tak vyprávím o každém padlém stromě, o každé zákrutě, jak jsem co sjel, vyběhl a vůbec trošku machruju. Po pár dalších pivech už se mi manželka směje, že přeháním, ale moc dobře ví, že až děti povyrostou, nasadí čertova prkýnka zase se mnou a vyrazíme do lesů spolu.
--------------------



Sám mezi všemi

"Teda holky, já se tak šíleně těším, to bude super víkend!": hlaholí jedna moje kolegyně v práci (mluví jak nějaká vlezlá pipka z reklamy) a ostatní se nadšeně přidávají. Těší se, že v Plzni bude "konečně" pořádná pařba. V pátek vystoupí na firemní vánoční akci tři revivalové skupiny, hrající za pár desítek tisíc slavné skladby takovým způsobem, že se mi chce blejt jen z plakátu a v sobotu, jako vrchol víkendu přijede Michal David. V práci kafe "zadarmo" z kávovaru nepiju, ale vedle stojí kopírka a tak slyším všechny ty nadšené výkřiky.

"Pojď s náma zapařit Kubo!": lísá se ke mě třicetiletá dosud nezadaná slečna, která to chce se mnou pořádně rozjet. Dozvídám se, že když mám dlouhý vlasy, nosím metalový trička s nápisy i do práce, tak jsem ten správnej rebel na víkend. Volím svoji oblíbenou výmluvu na děti, manželku a sport. Zase trhám partu, protože jdou všichni, ne? Jenže já nemůžu, nejde to. Michala Davida a jeho skladby jsou pro mě něčím tak nechutným, že mě nikdo nedostane do tanečního kola ani párem volů. 

Prostě NE!  

Jenže mě nakonec "přemluvili - doporučili - vždyť to znáte - šéfové a firemní vánoční večírek" - jo byl jsem tam a stydím se za to. Revival revivalů a roztančený dav pod pódiem. Firma šetří a originál by asi nedala, ale tohle je na mě moc. Jakože Kabát se zpěvákem, který za mnou přijde na bar a chce se bavit. Asi ho upoutalo moje tričko Motorhead. Jak mám v žilách spoustu alkoholu, posílám ho do prdele a nazývám ho zlodějem i tak blbých a vlezlých skladeb. Nechápavě kouká a holky z vedlejší kanceláře čumí. "Ty se s ním jako znáš? Můžeš nás vyfotit?": ptají se mě a já utíkám do patra na "diskotéku", protože jedna z nich je tak přítulná, že se až stydím. 

Nojo, jenže tam stojí chlápek u kláves a zrovna roztáčí celý parket songem Pijeme kolu od hitmakera Dejvida, jak říká. Nevím kam zmizet a tak jdu do šatny (jediná asi 70 letá šatnářka má pochopení, přijde ji ta hudba taky jako kravina!) a domů. Usínám s pocitem, že jsem sám mezi všemi a že asi musím působit hrozně divně, protože se neumím bavit na povel. Ráno mě bolí hlava, ne z chlastu, ale z hudby a raději vezmu děti na šesti hodinovou procházku do lesů. Nikdo tam není, protože je hnusně. Super! Ani si nevzpomenu, že večer to zase všichni roztočí na koncertě Davida, uff.

Mé utrpení pokračuje po víkendu. Odboráři připravují na další pátek výlet do Prahy na nějakej muzikál a holky to zase pořád řeší. Co si vezmu na sebe? Bude zpívat Lucka Bílá? Zastaví nám v Bílé labuti? Zní to kolem mě celý týden a tak raději trávím hodiny se sluchátky na uších. Sedím u počítače a seru zvysoka i na emaily, které mě zvou na skvostné melodie a skvělé obsazení. Jsem zase sám mezi všemi a přemýšlím, kde se u mě stala chyba?

Můžu já za to, že mi rodiče pouštěli starý rockový páky? Můžu za to, že naše parta mladíků a koček v devadesátých letech hltala metal a punk plnými doušky? Můžu já za to, že nemám rád Michala Davida (letos budeme mít 30 let výročí neoblíbenosti z mé strany)? A můžu já za to, že mi lezou dnešní rádia na nervy? Jasně, můžu. Měl bych se přizpůsobit, konečně zařadit moji maličkost do davu a vylejt se jak váza, když se to prostě dělá

Kolegyně se od pátečního rána šlechtí, vzaly si šaty ke slavnostním příležitostem, pořád koukají do zrcátek (a posílají selfie na všechny strany). "Ještě je pár míst volných, můžeš sedět vedle mě?": pokouší se mě ještě jednou přemluvit tentokrát kozatá čtyřicátnice a já v jejích očích vidím mrdavou touhu ženy, kterou manžel dávno neoprašuje. Usměju se, s díky odmítnu muzikál a vlastně i sex a na spravení chuti vyhledám nejbrutálnější kapelu, kterou mám zrovna v přehrávači. Večer jsem v práci skoro sám (beze všech), jen s vrátným, který je hluchý jak poleno a výlet do Prahy by asi neocenil. 

Nevadí mi to, natočím si repráky směrem z otevřených oken a pouštím do opuštěných továrních zdí poslední thrashové fláky mých oblíbenců. Někdy si přijdu jako kůl v plotě, ztracený mezi 30 lety nastřádané hudby v hlavě a smrtí. Když už se nechám vylákat do hospody od mladých, tak čumějí do obrazovek a chtějí chodit jen do restaurací, které vypadají jako studené velko - vývařovny. Mají tam piva, která se jen ochutnávají (pivo s lipovou příchutí, celerovou a šalvějí, no?!) a nepijí. Je s nimi hrozná nuda, vůbec se nesmějí a pořád řeší zlostně kraviny. Někdy s námi jsou i staří, ale ti zase jen nadávají na manželky a já jsem opět sám mezi všemi.

Ještě že mám tebe, můj milý blogísku, tobě to můžu všechno říct a napsat. Ty mi rozumíš, stejně jako má rodina, mí kamarádi a přátelé, s kterými trávíme čas často dole pod pódiem na koncertech. Vy mě nenutíte poslouchat rádia bez duše a kapely, které hrají jako když v dálce sere pes. S vámi je svět ještě v pořádku. Sejde se nás, starých i mladých metalových hlav někdy jen pár, ale už nejsme osamocené sloupy v davu. Jedu to takhle 30 let a jiný už nebudu. 

Někdy mám poslední dobou pocit, že se všichni okolo zbláznili - ortodoxní reklamou ovlivněná zdravá výživa, chlapi (asi jediný nedávám do polívky koriandr, protože prostě neumím/nechci vařit - cože to jako fakt, zeptá se mě kolega hipster v hospodě - ty vopravdu nevaříš a nefotíš to? - řeknu jo a sem zase rebel), co pořád řeší narcistně sami sebe a já nestíhám sledovat jejich nové módní trendy. Jo a taky mě nebaví každý týden bowling, kuželky, motokáry, šipky a vůbec - klucka to totiž neskutečně prožívají a dělají tabulky s výsledky a není to zábava, ale vlastně jen pokračování práce... 

Ještě že je tu muzika, říkám si pokaždé, když jsem za divného...a čím dál tím častěji mlčím...a poslouchám hudbu...

Končím rozjímání, vedle u kopírky se zase vaří kafe a co jsem tak zaslechl, tak do Plzně přijedou kapely, o kterých se jim (ani mě) ani nesnilo...zase jsem sám mezi všemi...a vybil se mi přehrávač, no nenaštvalo by vás to?
---------------------------------------

Až umře metal

Nebudeme si nic nalhávat, ale praví metalisté vymírají. To je prostě fakt. Když jdu na koncert, tak tam je většině lidem něco kolem třiceti, spíš více. CD nikdo nekupuje, underground zmírá na úbytě a velké festivaly sice návštěvnosti netrpí, ale o tom metal není. Ten je o srdci, o kupování nahrávek, o oddanosti a věrnosti "svým" kapelám. 

Hlavní jsou pro nás již dávno jiné starosti. S rodinami a prací na krku máme co dělat, abychom se utrhli a alespoň občas jeli podpořit a poslechnout naši srdcovou muziku. Jsem často trošku v šoku, když některým svým mladým kolegům nabídnu odvoz na oblíbenou skupinu. A oni, nezatíženi povinnostmi, několik hodin před akcí odmítnou - nechce se jim. Mnohdy mám dokonce pocit, že se vtírám a přemlouvám je, aby se nechali jak pašové naložit, opít a pak v noci vyložit před svým domem. Raději sedí u počítače, píšou dlouhé hodiny do všech komunikačních kanálů tisíce zbytečných slov, než aby zvedli zadek a udělali si hezký večer, poznali stejně naladěné lidi (holky a kluky z masa a kostí, žádný porno!), zasmáli se. Kam se podělo nadšení a rebelský duch mládí - opravdu zbyly jen kecy? 

Když už se mi podaří je přemluvit, hovoří pak o akci roku, jak si to krásně užili a že na koncert do smrti nezapomenou (a přesně o tom to je, o realitě!). Jako mladý mlíko jsem jezdil s kamarády stovky kilometrů, abych mohl vůbec nějaké své polobohy vidět a dnes mám spíš opačný problém. Kolikrát si nemůžu vybrat, nejde stíhat všechno. Poslední roky mě často napadá, co budu dělat, až už nebudou moje kapely hrát (skončili mi už třeba BOLT THROWER, achjo - ještě, že jsem je stihl naposledy v Praze)? 

Viděl bych se v křesle, pořád u své staré hi-fi věže - nové už nikdo stejně nebude vyrábět, jak se probírám starými alby a bezzubými ústy říkám svým vnukům..."jo tenkrát, to jsem viděl koncert DEATH.." A budu za trapnýho, protože všude už bude znít jen elektronická odlidštěná muzika lidí propojených navzájem bezdrátově se svými computery. Otevřu lahev červeného vína, k tomu nějaké ty prášky na prostatu a srdce. Zatím to jde, zatím se mi daří jezdit (podporovat, kupovat, psát), jenže naše generace už to nezachrání. 

Opravdu mi chybí nadšené mládí (čest výjimkám). Všechno se díky internetu šíleně zrychlilo, každý odsoudí novou desku kapely tři hodiny po uveřejnění prvního klipu a ostatní papouškují, kopírují. Hergot, když se něco líbí mě, tak po tom ostatním nic není - vždyť to ani nejde, abychom se všichni shodli - občas mi u mladších ročníků chybí i trošku té nadsázky, tolerance, legrace. Vždyť o tom metal je (nebo aspoň býval), ne?

Metal, ten pravý, undergroundový, je hudba pro starý fotry a přes to už asi nejede vlak. Muzika, která mi pomohla několikrát v životě se nezbláznit a kterou letos poslouchám třicet let, postupně upadá a rozmělňuje se už převážně jen na sociálních sítích. Přiznejme si, nové desky už nikdy nebudou takové, jako ty, které jsme poslouchali jako mladí. Nemá asi cenu nad tím přemýšlet, je to přirozený vývoj, cesta, která postupně dochází svého konce. Přesto mám poslední dobou pocit, že až umře metal, umřu asi s ním.
-----------------------------



Jak jsem se stal modelkou

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

Je září, léta páně 2016 odpoledne a mám sto chutí si jít lehnout. Dávám si kafe, které vůbec nezabírá a pak se pokojem rozlehne z mého telefonu vyzvánění "Burning Again" od Hypnos. Volá Michal - fotograf a kamarád, o kterém z legrace říkám, že ho beru na koncerty místo foťáku. A cože prý večer dělám a jestli mám čas. Řeknu že jo, i když se mi opravdu nikam nechce. Chvilku mi sice vrtá hlavou, co chlapec chce, ale nakonec mě přemůže únava a ocitnu se v takovém tom příjemném polospánku. Znovu hovor, opět Michal a že si mám vzít nějaká oblíbená metalová trička. Trošku mě to zarazí, ale spánek je silnější.

"Vstávej, v pět máš být před barákem": třese s mým unaveným tělem manželka. Zrovna se mi zdálo o tom, jak mě neskutečně "jebe" šéf v práci a tak pro mě bylo probuzení vysvobozením. Opláchnu obličej, jako zahraniční dělník z východu popadnu igelitku plnou na rychlo naházených trik a už stojím před barákem.



Čekám asi deset minut, protože všude chodím ze zvyku hrozně brzy. A už je tu Michal s manželkou. Oba se tváří šíleně tajemně a mě na chvilku napadne, jestli mě někam neodvezou a nenaporcují jako mleté maso pro prasata. Jenže v autě je veselo a známe se dobře a dlouho, tak jsem v klidu a spíš zvědavý jak stará bába. Zabrzdíme před kostelem v Lukové, který z venku vypadá jako před spadnutím. Vidím na Michalovi tutlané nadšení. Vede nás nahoru nad okna, pak pokyne rukou a řekne mi, abych se šel kouknout dovnitř. Nahlédnu opatrně a chvilku jakoby se ve mě krve nedořezal. Nejsem lekavý, ale v lavicích tam sedí dvě řady v bílých pláštích zahalených postav, některé postávají a jsou v té temnotě zvláštně tajemné.




Pak mi dojde, že jsou to sádrové sochy, které tam zanechal nějaký umělec (Jakub Hadrava, pozn. autora). Michal volá kastelánovi, který ihned halasně přijde a otevírá nám dveře. Leknu se podruhé, protože jedna bílá postava je hned u vchodu. Málem ji sestřelím v "sebeobraně" reflexně rukou. Jdeme dovnitř a dýcháme zatuchlý vzduch. "Tak tady si oblékni nějaký svoje trika, budeme tě fotit": pronese s ozvěnou Michal a mě teprve teď docvakne, proč jsme sem vyrazili. Projdeme celý kostel, něco málo si vyfotím na památku i já a pak čekáme na světlo. Nebo spíš na tmu, protože poslouchám death metal a fotit mě v růžové košili v paprscích slunce jako anděla rozhodně nebudou.



Sedám si do jedné lavice, Michal a jeho syn, který také dorazí, mě různě natáčejí a já nevím jak se mám tvářit. Pořád mi říkají, že sveřepě, jenže jak jsem spíše usměvavé povahy, moc mi to nejde. Kluci si rozvěšují různě blesky, hází do vzduchu technická slova, kterým sice rozumím, ale jejich slangový výraz mi je utajen. "Stoupni si sem, pak tam, ne, zvedni hlavu, trošku dopředu...": zní kostelem a já jsem rád, že jsem se nenarodil jako modelka. Musí to být hrozná dřina, po chvilce už mě chytají trošku křeče. 

Dáváme pauzu a pan kostelník nám vypráví historii celého kostela. Ukazuje staré fotografie a na mě padá taková zvláštní nálada, kterou si budu pamatovat celý život. Nevím, jestli je to otiskem stovek věřících, kteří kostelem prošli nebo instalovanými sochami, tmou či tím, že jsem poprvé v životě focen, ale cítím takové zvláštní napětí. Sedám si na chvilku dozadu mezi bělostné sochy, přemýšlím si pro sebe a na chvilku mám pocit, že postavy v pláštích ke mě promlouvají. Genius loci na mě funguje a už chápu, proč se Michal tvářil tak tajemně. Podobné okamžiky ani nejdou moc vyjádřit slovy, musí se zažít, ale jako první vzpomínka, která mi pokaždé vytane na mysli je, že to bylo - úžasné.





Potom dorazí zbytek Michalovy rodiny, do kostela padá čím dál tím hustší tma a musíme domů. "Tak co, jaký to bylo?": zeptá se mě mezi dveřmi manželka a já ještě dlouho do noci o celém výletu vyprávím. Nebyl jsem ten den asi (určitě!) nejhezčí modelkou, ale jednalo se u mě o hrozně zajímavý, nevšední zážitek. Donutil mě se na chvilku zastavit, přemýšlet, byl jsem vytržen z všednosti dní a ještě mám na památku skvělé fotky. Zajímavé je, že se mi celé focení jednou za čas znenadání vrátí a znovu jako starý černobílý film přehraje v hlavě. V kostele v Lukové to bylo něco jako tajemné setkání s bílými duchy z podsvětí, ale s hrozně pozitivními pocity. Děkuji!

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

-------------------------


Blbý ženský, blbí chlapi

Asi vypadám věrohodně. Možná za to může můj věk, šedivé vousy a nebo celej můj ksicht, ale pořád se mi chodí někdo svěřovat. Vůbec nevím, čím jsem si to "zasloužil", ale je to tak. V dnešní době mi přijde, že je všechno posunuté. Jak si malé děti nevytvářejí přirozené návyky života ve skupině a jejich matky je šlechtí podle postupů z internetu, dost často se stává, že takový kluk, případně dívka, žili celý svůj život jako ve skleníku. 

Prostě...žádná odřená kolena, žádné rvačky, žádné sporty za barákem, do kterých jim nikdo nekecá. Na všechno jsou tabulky, přesný popis a představa, jak se mají chovat. A všichni pak pořád něco řeší, tváří se jak kreslené postavičky ve vypjatých situacích, nemají vzory - neměli od koho odkoukat, jak se má chovat normální chlap nebo ženská.

"To je taková kráva, vona nedovede pochopit, jak má zacouvat do garáže": rozčiluje se jeden kolega v práci a já se nejdřív leknu, jako kdyby se opravdu něco stalo. Přitom stačilo vyskočit, zajet s autem do garáže a večer by byl hned příjemnější - ještě se diví, že mu nedala. Věřte mi, mám to odzkoušené, odžité. "To je takovej kretén, von nepochopí, že když se chci dívat na svůj seriál, tak prostě fotbal nebude": říká mi cestou do práce třicetiletá kolegyně, u které bych si spíš představoval, že bude o večerech domácí porno hvězdou, než že čumí na seriály nebo na fotbal se starým. Pořád tady asi budou blbý chlapi a blbý ženský a nikdo s tím nic neudělá. Nejde to. Jsme každý z jiného těsta a mnozí to nepochopí celý život.

Tedy vážení. Já hrozně nerad dávám rady, myslím, že na to mám ještě hodně málo šedin i vrásek, ale zjistil jsem jediné. Vypněte telefony, televize, wifi a jděte ven. Na svůj oblíbený koncert, do hospody nebo jen tak do lesa. A neřešte kraviny! Vždyť život je tak krátkej.

Já mám rád ženský, jakými byly naše mámy a babičky. Ty, které dovedly vytvořit domov, uměly mě obejmout, že jsem se jako dítě cítil skvěle. Pofoukaly koleno, upekly koláč, až jsme měli boule za ušima. Bylo nás šest bratranců, kteří dělali neskutečný klukoviny. Jednoduše jsme žili. Dnes máte mezi domy prázdno.

A chlapi? Ti mě naučili dělat luk a šípy, chytat ryby a rozseknout sekerou poleno. A nebejt srab. Nebrečet a když už, tak ne na veřejnosti (všimli jste si, jak všichni v televizi poslední dobou pořád brečí?). Říkat pravdu a nebát se poslat debila do prdele. Hrdě, čestně, poctivě. 

On si každej pořád stěžuje (proboha proč mě?) a pak sedí s holkou, která má prsa bohyně a datluje něco do telefonu místo toho, aby tokal o sto šest. Ona taky a v hospodě je ticho a klid. Co je to pro Satana za dobu, tohle? Zblbnutí z rad na internetu každý má jen tu svoji v Googlu vyhledanou pravdu. Ovce na dálkové ovládání, které místo šukání a vlastního názoru raději hrají hry o mnoha levelech. 

Jel sem tramvají a měl radost, protože se dva mladí domlouvali, jak se sejdou. Vypadali zamilovaně a já jim fandil, jako fandíme každý sympatickým lidem. Jenže pak mi došlo, že si dávají virtuální rande večer v chatovací místnosti. Asi jsem fakt starej.

Pak jednou ve městě bouračka (zaplať osud jen ťuknutí), kolem dav lidí, kteří překážejí hasičům a záchrance jen kvůli tomu, aby zachytili co nejkrvavější záběr. Hyeny, hnusný hyeny, odplivl jsem si. Asi jedinému mi bylo líto holčičky s rozseknutou hlavou. 

Vždycky jsem měl rád dobu, ve které jsem se momentálně nacházel. Poslední roky mám ale pocit, že je okolo čím dál tím víc prázdnoty, povrchnosti a keců - přitom máme celej svět a dokonalou komunikaci každý v kapse. Možná je to jen momentální rozpoložení, ale dnešní odlidštěné generaci opravdu nezávidím. Já na své "reálné" mládí hrozně rád vzpomínám, zažili jsme toho spoustu. Výhodou je, že to nejde smazat jedním kliknutím. 

Dost bylo řečí, jdu radši ven, i když prší. Vezmu děti i svou ženu a už se těším až roztají i poslední kousky sněhu. Budeme od bahna, špinaví a možná ještě trošku zmrzlí. Ale budeme spolu a budeme mít blbý ženský a blbý chlapy hodně daleko za sebou.
-----------------------------------

Já, Berlín a Christiane

"Chceš jet s náma do Berlína na veletrh?": ptá se mě takhle v září šéf a já nadšeně souhlasím. Potřebuju trošku z toho pracovního kolotoče vypadnout. Mám tohle město rád a pevně doufám, že se po všech pracovních schůzkách večer chvilku utrhnu a půjdu se projít noční metropolí. Jede se vlakem, z Plzně skoro osm hodin, ale to mi nevadí.

Stojíme v Plzni na nádraží a mě teprve dochází, s kým budu mít tu čest. Je nás šest, pět kluků v pohodě a jeden debil. Usedáme do kupé a blbec se samozřejmě rozvalí naproti mě. Jediný jsem si s sebou vzal hloupý telefon, ten co mám na cesty. Byla to chyba. Všichni jsou na wi-fině a debílek mě nenechá nasadit sluchátka. Pořád něco mele. Je mu něco ke třiceti, chytrej, ke všemu má názor vyčtený z wikipedie. Už u Berouna mám pocit, že mu trhnu vazem.

V Praze přestupujeme a já si hlídám, abych si sedl proti někomu jinému. To byste nevěřili, jak negativně vidí svět dnešní mladí třicátníci, v podstatě úspěšní vysokoškoláci s manželkami a malými dětmi. Tolik nihilismu bych čekal u starých zakyslých bab. A tenhle nový, co sedí proti mě, zase všechno převádí na šukání. Řeknu třeba rohlík a on že vypadá jako víte co a strká se víte kam - vyberte si. Radši nic neříkám, nasazuji sluchátka a v pravidelných intervalech přikyvuji, jakože poslouchám. V Drážďanech jdou kluci na cigáro a já se dozvídám, že jsme si krásně pokecali. 



Berlínské nádraží je úžasné, krásně skleněné a kovové, přehledné. Jsem doslova nadšený. Obecně mě v Berlíně veřejná doprava fascinuje. Je to úplně jiné, než se motat s navigací v autě městem. Jdeme na veletrh. Nebudu čtenáře zatěžovat technickými detaily, ani jednáními. Jsem strojař a hrozně jsem si to užil. Spousta stánků. Známí i noví známí, společenská událost, na které jediné co mě mrzelo, bylo, že nemám větší diety. Odpoledne jsme unavení a sedáme do parku. Jde na mě berlínská nálada.

Ubytování sehnal šéf kousek od zoo a já už v metru přemýšlím, že bych se chtěl podívat na místa, o kterých se píše v knížce My děti za stanice Zoo. Jsem na pokoji samozřejmě s debilem, který se mě pořád na něco ptá. Těším se hrozně do hospody, nasát tu správnou atmosféru. Vylezeme ven a zjišťujeme, že jsou všude duhové vlajky. Jsme v teploušské čtvrti, šéf se nějak spletl, ale bylo to levné. Zaplujeme do hospody se jménem Bílý slon. U stolků sedí vystajlovaní buzíci, každý pudla s mašlí u nohou. Ale co, mají tam dobré pivo. Trošku sice zarazí žádost o fotku od číšníka, ale metrákového heterouše tam prý už dlouho neměli. 



Jenže kluci chtějí jít dál, korzovat po hospodách. Nikam se mi nechce a tak u třetího podniku, kde mají všichni kožené kalhoty a klobouky, zdrhám sám pryč. Jdu na metro. Koukám, jestli někde neuvidím Christiane z knížky, ale nikde nikdo. Místo toho potkávám dva punkáče, kteří mě s velkou ochotou provedou. Sice neumí moc anglicky, ale nějak se domluvíme. Pak mi někam zmizí a já jdu nočním Berlínem, fotím na všechny strany. Trošku se motám, chvíli mám nahnáno, protože jsem zabloudil mezi domy, kde to není úplně ono. Řev, divné postavy v kapucách. Utíkám pryč. Kdybyste věděli, jak se mi ulevilo, když jsem byl mezi "svými teplouši". Zrovna nějací slaví narozeniny.



Dám ale jen jedno pivo, s myšlenkami ještě ve Stanici zoo. Fascinují mě staré vagony metra, usměvavé asiatky, pár metalistů, kteří na mě hlásí, že Master je nejlepší death metalová kapela - mám logo na prsou. Ještě chvilku jezdím dokola, jako účastník veletrhu mám jízdné zadarmo. Alkohol a světla, možná se cítím utahaný jako hlavní hrdinka románu, který mě jako mladého rozsekal. Jsem rád sám, jsem rád, že se můžu toulat zářivým městem.







Zapluji do dřevěného klubu kousek od pensionu. Ještě zahlédnu debila, jak kouká oknem. Dávám pivo a přijde ke mě stará, bezzubá prostitutka. A jestli ji prý koupím pivo. Říká, že jsem široko daleko jedinej heterouš a tak musím. Nejdřív ji chci poslat do prdele, ale kouká tak smutně, že se slituju. Je tak vděčná, že bych asi dostal i zadarmo, ale této příležitosti nevyužívám. Beztak mluví tak mizerně, že jí moc nerozumím. Páchne kysele a chvilku mi přijde, že by klidně mohla být Christine. Jenže není, je to jen stará, ošklivá kurva. Je na ní hrozný pohled a tak jí koupím ještě jeden žejdlík a jdu spát. 



Druhý den ráno, když žvýkám kebab od teploušů z Turecka, kteří zdrhli do Němec, kvůli tomu, aby mohli být veřejně teplí a nikdo je nešikanoval (a kebab mají výborný), se mě ptá debílek, co jsem v noci dělal. Pošlu ho už do horoucích pekel. Ještě že přijdou ostatní kluci. Jdeme zase na jednání, jako jediného mě kontrolují u vstupu kvůli zbraním. Pořád pípám a může za to můj foťák s kovovým rámem a pak nůž, který prostě ze zvyku nosím stále s sebou. Podepíšu papír, že nejsem terorista a jde se na to. Vše dopadne perfektně a nám zbývá před cestou ještě pár hodin. 





Utíkám do města, k braniborské bráně, pak ještě Reichstag, pizza u Sprévy a hurá do vlaku. Jenže má zpoždění dvě hodiny. Někdo se přivázal na koleje a než ho odstranili, tak kecám s dvěma Číňankami. Vznikne na památku asi pět giga fotek, které mi prý pošlou. Samozřejmě, že ne, ale aspoň mám někoho na cestu do Prahy. Holky jsou perfektně zásobené jídlem a protože jsem chlap, kupují mi i pivo. Já už nemám moc euro a tak jen děkuji a pak mezi nimi usínám. Prý chrápu, říkají a hrozně se tomu smějí. Před Prahou bouračka a zase zpoždění. Konečně hlavák a já hledám své kolegy. Dostanu od křehotinek malých, roztomilých, šikmookých hudlany na obě tváře a lezu do vlaku na Plzeň.



Debílek nikde nebyl, nemá vlastně žádný zážitek, ale pořád mluví. Zbylo mi pivo od Číňanek a tak si ho s naschvál velkým syčením otevírám a dělám si z chlapce legraci. A to až domů, do Plzně, kde má anabáze končí. Nedám na Berlín dopustit, je to město, které mi nějakým zvláštním způsobem přirostlo k srdci. Má pro mě přitažlivou, magickou atmosféru. Doufám, že se tam brzy vrátím.
-------------------------------------


Nesmyslné žebříčky čehokoliv

Všimli jste si, jak se snažíme díky počítačům všechno zjednodušovat? V SMS se už také nepíší celá slova, obklopují nás stovky zkratek, jejichž původ mnohdy neznáme. Přesto je používáme. Co mě ale doslova fascinuje, je zařazování hudby a umění vůbec do různých soutěží a žebříčků. 

Čtu si takhle jeden nejmenovaný časopis (to abych někoho nevytočil) a koukám, že tenhle měsíc vyhrála kapela, na jejíž novou desku jsem neslyšel a nečetl nikde kladné slovo. Inu, jseš už na to starej, mladým a jejich vnímání hudby už nerozumíš, říkám si, ale přesto mi to vrtá hlavou. Pak na mě vyskočí jiný článek o nejposlouchanějších nahrávkách minulého roku. Další čísla, statistika dostává na frak. Kroutím hlavou, své oblíbence zde opět nenacházím. Dělá to na mě dojem, že si to labely zaplatily. To by se ale určitě nestalo ne? Vždyť je to metal a tam se takové věci přece nedějí, směju se pod vousy.

Jenže pak přijdu na koncert a je mi sděleno, že nové album jedné skupiny je tedy nakonec docela dobrý, protože vyhrálo v soutěži XY. Hudební mdrlant změnil názor, na základě doporučení a vlastně i reklamy. A já pořád přemýšlím, kam zmizela lidská soudnost? Vždyť je přece jen a jen dobře, že každý posloucháme něco jiného a líbí se nám odlišná díla, nebo ne?

Natruc si jedu tu svoji, tvrdohlavou vlnu, občas jsem plísněn, že si dělám z velkých i malých muzikantských jmen legraci (jo, když jsem byl mladej, byl metal větší sranda!). Jenže já to jinak neumím. Prostě se mi něco buď líbí a nebo ne. A nějaké pofidérní žebříčky od lidí, kteří kolikrát hodnotí desky, kterým rozumí jako koza petrželi, na tom vůbec nic nemění. 

"To je takovej kretén, četls to? Von nám dal jen sedm bodů z deseti": nakloní se ke mě pan muzikant a já se tomu musím smát. "A to ti vadí? Jako proč?": odpovím mu a "mistr" na mě kouká jako vyoraná myš. "On poškodil naši kapelu a nerozumí vůbec umění, čurák": pokračuje dál a mě už to nebaví, tak mu řeknu, že možná nebude problém v tom, co a jak nahráli, ale že se chovají jako namistrovaní blbečci. 

Co takhle trošku pokory, přátelé?

Rozložil jsem si před sebou 128 časopisů s nesmyslnými hudebními žebříčky a přišel jsem na to, že nejsou o muzice, ale spíš o osobních preferencích, kamarádství mezi hudebníky a pisálky (a o penězích, ale to snad ani nemusím psát). Chtěl jsem si to poznamenat, ale vylezl by mi další graf a tabulka, tak jsem si dal radši pivo.

Jak se dá vůbec hudba nebo třeba obrazy hodnotit čísly? To jako budeme počítat množství úderů za minutu u technického death metalu (kdo dá víc vyhrává!)? Nebo rozsah hlasu u zpěváků heavy kapel? Je 6,666 bodů v jednom časáku víc než 7/10 v druhém? A má cenu věřit recenzi na thrash metalovou novinku člověku, který je známý pagan ortodox blacker? 

Kde se vůbec bere ta snaha všechno utřídit, spočítat, zařadit? Není si lepší najít své oblíbené psavce o muzice, kteří mají podobný náhled na svět jako já? A doplnit jejich postřehy poslechem ve virtuálním prostoru? Dělám to takhle už asi deset let a věřte mi, že nesmyslným žebříčkům čehokoliv se už dávno jen směju. Nevěřte také nikomu, následujte svůj instinkt! Hudba má spojovat stejně naladěné lidí, ne rozdělovat. 

Jdu si pustit jednu desku, která skončila snad ve všech žebříčcích všech hudebních časopisů úplně v dolních řádcích.A víte proč? Protože se mi prostě líbí. Jak prosté...
-----------------------------


se Sacramental Blood
Jak jsme pořádali festival DEADLY STORM IN BOŽKOV 11

Pořád to mám v sobě, tu radost, kterou jsem z našeho malého undergroundového festivalu načerpal. Kapely se začaly ozývat v září a hrozně nám tím usnadnily práci. Nemuseli jsme totiž nikoho přesvědčovat a dohadovat se. Řekli se podmínky, italští Lectern si hned objednali letenky a s Milanem ze Sacramental Blood jsme se hrozně těšili, že se po 20! letech konečně potkáme osobně. 

Začal jsem postupně s propagací, oslovil všechny informační kanály a vše vypadalo moc dobře. Jenže jak se akce blížila, potkával jsem ve svém okolí čím dál tím víc nihilistů, kteří mi pořád opakovali, jak festival dopadne blbě, že tam máme kapely, které nikdo nezná a že když v Plzni nedáme ani jednu blackovou skupinu, tak jsme odsouzeni k pekelné prohře. Namítal jsem, že kolegové už takové akce plné černoty v Plzni dělají a bylo by velmi nesolidární jim lézt do zelí. 



Tři měsíce před akcí se mi hlásí kapely, které mají jména známá snad každému. Přilákal je můj - váš skromný blog, který se rozjel do světa nebývalou silou. Jsem tomu rád a s těžkým srdcem musím slavné smečky odmítat. Jednak na ně nemáme peníze a hlavně, už jsme slíbili jiným. Jdu večer kolem plakátů u nás před domem a vidím obrovským písmem napsaný dvoj koncert ARAKAINU a zatrne mi. Stejné datum jako my, k tomu bilboardy, reklama v televizi, v novinách. Prostě náš úplný opak. Padá na mě splín a když dorazím domů, tak mám náladu na bodu mrazu. A to ještě zjišťuji, že v Praze máme další dvě přímé konkurence. 

Asi měsíc chodím a motám se někde mezi splínem, nadšením a strachem, že nám nepřijdou lidi. Trvá to vlastně až do čtvrtka před festivalem, kdy s Michalem domlouváme vyzvednutí Italů. Mám za sebou několik týdnů každodenního psaní, vyřizování, organizování a už mi trošku hrabe. V pátek mě Michal vyzvedne, já chvilku přemýšlím, co jsem všechno v práci zapomněl dodělat, ale na letišti už sedí 4 maníci z Itálie. Vylezu z dodávky, na kterou jsme vylepili jejich logo (musím prý napsat, že jej červeně vybarvovala moje dcera a že ani jednou nepřetáhla!).

s Lectern
Lectern jsou proti nám s Michalem malí, hubení. Skáčeme si kolem krku, pohltí nás jižanský temperament a už se otevírají plechovky v autě a že prý jestli bychom je nevzali do pražského Metalshopu. Kluci moc piv nevydrží, protože už po několika kilometrech křičí slova o tom, jak je Česká republika nádherná, že naše blondýny by stály za hřích a že nás všechny milujou. Parkujeme u hlavního nádraží, jdeme točitými schody dolů z parkoviště a Fabio řve, že to tam smrdí úplně stejně jako u nich doma v Římě. Dávám na kluky moje malý italský, na Václaváku pozor, protože samozřejmě budí pozornost. Čtyři death metalově odění černokněžníci jsou i na Prahu asi trošku moc. 

V Metalshopu se mi chce hrozně na záchod a dávám se kvůli tomu do řeči s prodavači. Zaplať Satan čtou můj váš blogísek a tak nám je doporučena dobrá hospoda (díky moc, přátelé!). Italové se pořád fotí a nakupují jako diví. V restauraci se pak vše rozplyne v krásné konverzaci. Všichni jsme death metal a tak se probírají česká i italská scéna a zjišťujeme, že je to všude stejné. Pusťte mě k pivu a rozhovoru o hudbě a nezastavím se! Nemám ale na Marca, který mluví úplně stejně jako hraje. Se správnou bubenicko italskou kadencí. Je také jediný, kterému občas nerozumím.

Dojíme guláše, dopijeme pivo a Michal nás naloží a jede se do Modré Vopice na grind a death. Ještě se loučíme s číšníkem, který je starej pankáč a naše krevní skupina. Před klubem vylézáme a já ukazuju Italům, jak se správě čůrá na štěrk. Mají z toho radost a pak se všichni potkáváme mezi kapelama, kecáme, pijeme, seznamujeme se. Pohoda, klídek, radost a skvělá hudba. Všem se to hrozně líbí a i Michal, který mi přišel zpočátku utahaný, je najednou ve svém živlu.

Jede se domů, já mám najednou v alkoholovém opojení pocit, že rozumím i italsky a když mě vyhodí doma v Plzni, jsme s Lectern kamarádi na život a na smrt. Kluci jsou pak prý u Michala v baráku nadšení, protože mají peřiny a v lednici plzeňské pivo. Připadají si jako hvězdy a já jdu spát. 

Druhý den ráno mě bolí šíleně hlava, nohy, tělo a jediný co mě nebolí, o tom se ve slušné společnosti nemluví. Musím se synátorem do vedlejší vsi, odvézt ho na oslavu. Pak 1,5 hodinový telefon do práce s dalším přepojováním na kapely. Mám chvíli pocit, že mi houpne. Dělat festival ve dvou je opravdu na bednu. Doma už mi stepují Tepličáci a já konečně vypínám chytrý telefon a beru si ten hloupý, chlastací. Potkáváme dodávku s Italy, kteří na mě řvou z auta, že prý jsem nejlepší death metalový fanoušek (a kritik, haha!) na světě. Jo, ten den asi fakt jsem, musím neskromně napsat.

s houbou

Jedeme s Tepličáky tramvají, pak trolejbusem, Michal mezitím povolal celou svoji rodinu do Božkova v Plzni, aby mu pomohla. Ještě že tak, protože já už budu jen pít, rozverně hovořit se všemi a pařit na kapely. To mi jde stejně nejlépe. Jsme na místě, následuje objímačka s Italy, zjištění, že tři kapely ještě nedorazily a konečně pivo.

Jak jsem roztržitej a ještě rozrušenej z toho všeho stresu, tak si objednávám místo piva Herold, pivo Holba (které tam vůbec nemají), ale hospodský mi rozumí Houba a dostávám krabicové víno s kolou. Smrdí to i přes sklo a jsem hned cílem mnoha neomalených posměšků. Nechávám houbu houbou a jdu si pro pivo. Tento lahodný nápoj stojí na stole dlouhých šest hodin, až ho pak na tajno vypije jeden mladý thrasher, který je našrot.

Pak mi to přepnulo v hlavě a zažívám něco neskutečného. Kapely si nás chválí, fanoušci taky a dokonce přijde nad očekávání hodně lidí. "Dneska se ukázala síla tvého blogy, ty vole!": řve mi do ucha kamarád a já se usmívám. Splnilo se nám přesně to, co jsme chtěli. Přenést do Plzně na chvilku, alespoň na jeden den, pohodovou atmosféru klubů jako je třeba Modrá Vopice v Praze.


"Tady jsou samí milí lidé": říká mi jedna fanynka, která vůbec metal neposlouchá, ale přišla se prý podívat, že když o něm tak hezky píšu, tak že to musí vidět. Jsem dojatý, už s nějakým tím alkoholem v krvi a tak ji pak celý večer pokaždé objímám, když ji potkám. Přijede kamarádka Dáša z Londýna, přiveze s sebou Kolumbijce, pak náš mexický kamarád z Prahy a jestli se nepletu, tak mi byl představen i fanoušek z Havířova. Doslova zářím a celý ten death metalový Babylon si neskutečně užívám. 

Kapely to do nás hrnou pod tlakem, jsem překvapen z jejich úspěchu, z fanoušků, kteří jsou celý večer dokonalí. Muzikanti za mnou chodí a děkují, že prý takovouhle odezvu neměli ani nepamatují. Italové mi natvrdo řeknou, že jsme lepší než Helsinky, protože tam je nechali hrát jen 4 skladby a museli jíst veganskej guláš. Srbové Sacramental Blood, moje srdcovka a kamarádi, jsou nadšení. Den předtím hráli v Lublani, kde přišli dvacet lidí. Všichni prý prodají i hodně CD a triček. Už to začíná vypadat, že se festival vydařil.

Michal pije nealko pivo, musí ještě v noci s Taliánama na letiště a má taky pusu od ucha k uchu. Nebude se ani muset tolik doplácet a hlavně, je to taková pohoda! Nikdo není negativní, já jsem opilý a každému říkám, že mu přináším lásku. Jsme tak trošku v tom dnešním světě blázniví, ale najednou je ten božkovskej pajzl oázou, relaxační zónou našich myslí. Jsem překvapen z velkého množství holek, kterým to sluší, jako metalovým panenkám a všechny je v tu chvíli miluju:).

Postupně se propařím všema kapelama, postupně pokecám se všemi. Přijímám gratulace a poděkování za váš náš blog a zažívám doslova euforii. Ta trvá i cestou domů, kdy pijeme od jednoho thrashera rum a kecáme do půl třetí na zastávce. Pak nočním autobusem domů, sedí v něm fanoušek Arakainu, kterého mi je pak trošku líto, protože si z něj kluci dělají hroznou srandu. 

italsko - mexické přátelství v Plzni - důkaz, že death metal spojuje lidi:)

Neděle a pondělí o sobě moc nevím. Dělám nějaké věci na počítači, v práci jsem jak mátoha. Pořád mám před sebou všechny ty rozesmáté tváře. Všechny kapely, všechny přátele. Šli jsme do toho po hlavě a srdcem a lidé nám to vrátili. Přátelé, kamarádi a všichni, kdo jste toho byli součástí, děkuji vám! O tomhle totiž kdysi metal býval a jsem hrozně rád, že se nám (vám) povedlo toho starého dobrého ducha znovu vzkřísit!

To víte, pár nesrovnalostí také bylo. Ale to se tak nějak stává, když pořádáte festival. Pro mě je ale hrozně důležité, že underground ještě žije, ještě nezemřel a nabil nás energií do dalších měsíců. 

"Ty vole, to bylo něco tak úžasnýho, já zase zapomněl na chvilku na celej svět a žil jsem aspoň jeden den muzikou, kecal s kapelama, chlastal jak prokoplej...ty, hele, fakt díky, mě dva dny bolely panty u huby od smíchu!": napsal mi jeden můj známý a pro nás je tohle asi největší pochvala, jaká může být. 


Tak zase příště, přátelé! Vstříc novým zážitkům! Děkujeme, byli jste úžasní!
------------------------------------


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

"Tak schválně děti, kdo pozná tuhle kapelu": ptám se v autě, někde kolem Berouna, když svištíme do Mladé Boleslavi. Máma má narozeniny a už jsme se dlouho neviděli. Moc často do svého rodného města nejezdím, přeci jen, odešel jsem z něj před dvaceti pěti lety spíše ve zlém, zmítán špatnými vzpomínkami, ale jak známo, čas je nejlepší lékař.

za mnou Michalovická putna

tady jsem jako mladý dost často tokal s děvčaty

"To je Slza viď tati?"
: provokuje syn, který moc dobře ví a poznává, že se jedná o Megadeth a jejich poslední desku. Propleteme se Prahou, kousek za Černým mostem potkáváme motorkáře s naleštěnými harleyi a tak se synkem obdivujeme hukot motorů. "Někde jsem četla článek, že kluci v tvým věku po čtyřicítce mají pocit, že jim utíká svět a tak si právě pořizují motorky, mladý milenky a dělají adrenalinové sporty": směje se mi má blonďatá bohyně a mě je hrozně dobře na duši. 

Radouč



Doma nás čeká máma, s otevřenou náručí, voňavým kafem a návrhem, že půjdeme do restaurace Start na pivo a oběd. Nadšeně souhlasíme a žena po mě chce, abychom pak šli na Radouč, kde se odehrává spousta mých Příběhů mrtvého muže. Trošku se cukám, nemám moc náladu na vzpomínání, ale po pár pivech a mocném poctivém hovězím hamburgeru řeknu, že tedy ano. Projdeme mezi novou zástavbou a už si to vykračuji nad strží, koukám na Michalovickou putnu i dolů na Jizeru. 

A najednou jsou zase všichni tady. Mí kamarádi z mládí, kluci a holky v džínových bundách. Jako bych znovu viděl jejich usměvavé tváře. Jsem ve starém filmu z devadesátých let. Necháme babičku s vnoučaty běhat lesíkem a jen s manželkou sledujeme, jak řádí. Má nejmilejší mě chytne za ruku, ví, co jsem zde všechno prožil a občas mi pošeptá slova povzbuzení. Když jsme zde byli naposledy, bylo mi moc smutno. Dnes je to jiné, něco se ve mě zlomilo. Možná za to může slunce, lehký vítr ve vlasech mé milé. Kdo ví? 


tady to býval kdysi největší thrash metal!

"Tatíííí, poběž? Tváříš se nějak divně!"
: volá na mě dcerka, která jako správná holka lépe vycítí mé rozpoložení. "Nech tatínka, on zase vzpomíná": podpoří mě manželka a jdeme si sednout na místo, kde jsem kdysi sedával i s mojí modrou vílou, krásnou dlouhovlasou Kačenkou. Usmívám se. Cítím ze všech těch kamenů, z chráněných rostlin devaterky poléhavé i otisků přesliček v pískovci radost. "Tak tady jsem vždycky balil holky...a tady, to je ten strom, kdy jsem vždycky dívce řekl, že je nahoře veverka, ona se do koruny nahoru podíval a já ji políbil": vyprávím a má žena mi řekne, že už jsem jí to říkal asi stokrát. Přesto dostanu pusu.

"Támhle jsem si s kamarádem Kytkou ještě na základce ukryl nůž, protože jsme v jedné indiánce četli, že pak bude ocel nezničitelná...ale nůž jsme pak nikdy nenašli": křičím na synka, který hned běží a hrabe se v hromadách listí, protože on je takový malý punkáč a nůž učitě najde. Máma pak bokem mé ženě vypráví, jak jsme tady sedávali na panelech a že to bylo období, kdy o mě měla trošku strach, protože dlouhý vlasy, pivo, metal. To víte, mámám se všechno neříká. Synátor běhá lesem a dělá, že je letadlo. 

zde bývaly naskládány dvě hromady panelů, na kterých jsme sedávali, pili pivo a řešili muziku a holky


syslí kolonie aneb přivedl jsem ukázat svoje potomky potomkům syslích rodin:)
Blížíme se pomalu, jako bych tam už nechtěl nikdy vstoupit, na místo, kde kdysi v devadesátých letech ležely dvě hromady panelů. Pili jsme tam pivo, líbali holky, zažívali první hudební setkání. "Metal, to býval prostě metal!": Opakuji pořád dokola, až působím trošku divným dojmem. Dozvídám se, že brácha se stěhuje na druhý konec republiky a všechno to na mě působí zase nějak smutně. Pak vyleze z nory první sysel a mě je najednou šestnáct, mám plnou hlavou ideálů, modrých džínových víl a muziky. 

Chvíli tam stojím, je to podobný pocit jako na hřbitově. Jen s tím rozdílem, že kolem chodí rodinky s dětmi, krmí sysly a občas se ohlédnou za tím divným pánem v křiváku. Manželka i máma vycítí, že chci být sám a já do větru rozprávím se svými dávnými kamarády. Chvíli si říkám, jaké to mohlo být, kdyby tu byli pořád se mnou, ale osud k nám nebyl moc hodný, tak se nedá nic dělat a stojím tam sám. Čas už dávno všechnu bolest zahojil, ale to víte, vzpomínky. 

milí syslové, znal jsem vaše praprapraprapra rodiče!


"My chceme domů, babička nám slíbila zmrzlinu": už mě volají a tak se rozloučím a pak už jen slavíme, povídáme a jsme rádi, že jsme spolu. Doma babička vytahuje moje staré diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení. Jo, nikdy mi nešla výtvarná výchova a syn bude po mě, dělají si ze mě všichni legraci a já piju pivo úplně stejně, jako před dvaceti pěti lety. Dokonce sedím i ve stejném křesle, které nechce ani za nic máma vyhodit.

V neděli se loučíme dlouho, nikam se mi nechce. Všude kolem je jaro, moje dětství a krásný den. Parkujeme daleko a musíme ještě projet kolem Radouče. Z dálky mi přijde, že tam vidím skupinku džínových postav...ne, to mám asi jen vlčí mlhu a je to jen mihotavá vzpomínka, která se mi na chvilku zhmotnila. Po chvilce vyprchá a já jen ve zpětném zrcátku vidím staré paneláky.

bez těch panelů mi to stejně přijde takové prázdné:)
Cestou domů do Plzně všechny děti bezpečně poznají všechny kapely, které jim pouštím. Mávají u Staré Boleslavi přesunu americké armády. Nejdřív mi zatrne, protože kdysi tam bývala jednotka Rusáků, kteří nám dávali jako klukům odznáčky a tak divně smrděli. Letos byl návrat mrtvého muže na místo činu spíše veselý. Když se tak koukám kolem sebe, jsem hrozně rád, že jsem to všechno zažil (a přežil). Je to součást mého já, usazená navěky v genech. Usmívám se ještě několik dní ve vzpomínkách a je mi tak moc dobře!

já a diplom z roku 1985 - pionýrský tábor Nedamov - 1. místo ve střelbě - už tenkrát jsem byl docela střelec:)
---------------------------------------


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

"Tati, už si mi dvakrát slíbil, že vyrazíme na kola a pokaždý si musel do práce": přemlouvá mě můj desetiletý synátor a mě je trošku stydno. Má pravdu, výlet jsem mu slibuju už dlouho. Jenže znáte to, práce, cesty za příbuznými, práce a pak taky metal. Manželka s dcerou se šly projít, malá s koloběžkou a velká s peněženkou na zmrzlinu. Holky si řešily svoje holčičí věci a my chlapáci jsme si sbalili vodu, svačinu a mě málem chytnul infarkt při pumpování kol.

vůně dřeva a bahna

"Kam pojedeme?"
: ptá se synek a já navrhuji rozhlednu Krkavec a pak se uvidí. Snáším kola z balkonu, vyrážíme hned do kopce, do lesů nad naším domem. Už mám letos pár desítek kilometrů za sebou, ale malý synek jede poprvé na delší výlet. Stoupáme poměrně rychle, ale pod Krkavcem musíme z kola a šlapat pěšky, je to krpál. Zpocení jako koně se fotíme u rozhledny a sedáme si omylem do mraveniště stranou od ševelících pivařů. Vzduch je cítit jarem, holky mají stejně jako stromy nalité pupence a já přemýšlím, kdy jsem se jako malý kluk začal na ženský koukat poprvé. 


Myslím, že to bylo tak ve dvanácti, ale dnešní generace se dostane ke všemu dřív. Jsem rád, že syn bude asi po mě, protože ho zaujala jedna blondýnka s velkými přednostmi. Ptá se mě, jestli se mi támhleta holka líbí a já mu samozřejmě řeknu že jo, ale že máma je hezčí (a pro mě taky je!). Čeká nás sjezd dolů lesem, šlapeme a závodíme. Jsem zase malej kluk a nesmím prohrát. Taky jsem díky své váze na louce první, u pole a dýchám čerstvou zem. Výhled je nádherný, slunce už silné a my pijeme litry vody z mého batohu. 

Najednou se objeví menší vrtulník a prolétá nízko nad námi. Pilot dělá různé otočky, skoro se dotýká země, lopinky, výkruty, působí jako velký zmatený čmelák, který se po zimě poprvé probudil. "Tati, co to dělá? To je blázen?": ptá se mě syn a je na něm vidět, že se trošku bojí, aby to do nás nenapálili. "Asi tam má nějakou slečnu a machruje před ni": napadá mě a dozvídám se, že všechny (a obzvláště ve čtvrtý třídě na základce) holky jsou ještě blbý. Tedy kromě mámy a ségry a babiček, samozřejmě, ihned dodává. Jedeme dál a dáváme velký pozor, aby na nás nedělal vrtulník nálety.

Krkavec


Pneumatiky nám šustí na polní cestě, občas najedeme na oranžovou drť z cihel. Z remízku u cesty vylétne káně a my se zastavíme v úžasu. Hnědý, vznešený a kýhající dravec, pár metrů od nás. Nádhera, příroda, jaro a já se synem, s mojí genetickou budoucností a vlastně také tím jediným, co po nás na světě zůstává. Vidím sám sebe, se svým tátou a říkám úplně stejné věty, jako před mnoha lety on (prý jako Svěrák ve filmu Na samotě u lesa, dodává vždycky manželka, ha!). "Stalo se něco, tati, nepojedeme?": vytrhne mě ze sna potomek a čeká nás zas cesta do kopce.



Zastavujeme u posedu, u čerstvě zoraného pole. Kecáme o životě, snažím se být moudrý, ale stejně mě to nakonec strhne a dělám klukoviny. Smějeme se a válíme sudy z malého svahu, vidíme roztrhaného zajíce a jeho lebku. Pro tyhle chvíle stojí za to žít, říkám si potom, když udýchaný vytahuju svačiny od manželky a chutnají tak božsky. Obyčejný chleba s já už nevím čím, ale k tomu nezbytná horalka. Nikdy bych takové jídlo nepřipravil, protože technicky sice všechno zvládám, ale nemám tak jemné a láskyplné ruce, jako moje žena.

"Tatííí, hele a když si byl malej, jaký si měl kolo?": nahodí moje krev do vzduchu a já do setmění vyprávím o své Libertě, o tom, jak jsem byl pyšný, protože jsem měl první na sídlišti vzadu trojkolečko a přehazovačku. Malý mi visí na rtech a najednou jsem pro něj zajímavější než všechny tablety, počítačové hry a obrazovky dohromady. Pomalu na nás mává slunce a plísní, ať už jedem domů, ale nám se nechce. Fotím pár momentů na památku a už pelášíme lesem zpět do civilizace.



Ztrácím obal na foťák a musíme se vracet, najeli jsme kvůli tomu spoustu kilometrů navíc a stejně ho nenašli. Nohy už nás bolí, pádíme lesem ne lesem, polem ne polem, po rozdrbaném asfaltu. Míjíme milence, kteří si chtějí užít trochu té večerní romantiky. Malému je zima a tak mu dávám svoje tričko a jedu v tom vánku jen do půl těla. Pohled na mě asi nic moc, ale mě to nějak nevadí. 

Do města se vřítíme závodní rychlostí a já nechávám svého desetiletého caparta vyhrát, aby pak celý večer zářil a mohl o tom vyprávět i druhý den ve škole, že porazil tátu, že viděl bláznivou helikoptéru, káně z dvou metrů a válel sudy v trávě. Pochváleno budiž jaro, pochváleny budiž chvíle, které nám byly dopřány. Už teď se těším, až zase vyrazíme. Byli jsme dva vysmátí velocipedisté, mnohokrát obejmutí lesem, loukami a větrem. 


Sedím teď v práci, kolem všichni nadávají a já mám na ploše svého počítače fotku krajiny z lesa. Je hrozně krásné občas kouknout do zeleného a načerpat sílu. Mějte se hezky, děkuji za pozornost.
------------------------------





Je to pořád stejný...


Když mi bylo kdysi v devadesátých letech šestnáct a podíval jsem se kolem sebe, přišlo mi všechno ještě komunisticky šedivé. Stejné oblečení, stejná auta, nevrlý dav dělníků jdoucích z továrny. Narvané hospody mumlajících nespokojenců.



Teď jsem jednou čekal na manželku u školy. Přijel jim zájezd puberťáků z Německa, kteří se měli setkat s našimi puberťáky. Když rozjíveně vylézali z autobusu, vypadali všichni, naši i cizinci, úplně stejně. Mobily věhlasných značek, trička s nápisy slavných firem, účesy, roztěkané pohyby okoukané z youtube - všechno jako vejce vejci. Nikdo se s nikým nebavil, všichni čuměli do obrazovek. Koukli jsme na sebe s německým učitelem, kterého zdobil culík a rockerský ohoz a oba jsme věděli své. Večer v hospodě jsme vlastně pak jen probírali, jak jsou všichni dneska stejní, ovlivnění reklamou, tupým konzumem.



Když jsem byl mladý, pořád nám něco zakazovali. Říkali mi, jak se mám chovat, co nesmím říkat, co nemůžu nosit. Nadávali nám učitelé, lidi na ulici. Byli jsme pro ně vágusové, máničky, umaštěnci, odpad. Těch nařízení a směrnic bylo tolik, že je nešlo s chutí neporušovat.

Chodím a koukám kolem sebe. Zase se začíná objevovat spousta cedulí, zákazů, příkazů, mnohdy nesmyslných nápisů. Opět mi říkají, co mám dělat, jak se mám chovat, jako by mi bylo pořád sedmnáct a neměl jsem odpovědnost za své činy a vlastní rozum. Zase se někdo snaží za mě přemýšlet.

Slovo dostávají bojovníci za "jediný správný zdravý život". Nekuřte, nejezte maso, neříkejte to a nebo tohle, sem nechoďte, sem byste měli chodit a tvařte se u toho, že jste svobodní!

Zažil jsem ještě dobu, kdy kapely přezkušovali a kontrolovali, zda nejsou proti režimu zvanému socialismus. Je mi docela ke zvracení, protože opět jsou některé skupiny lustrovány, kontrolovány jak státem, tak jeho přisluhovači. Svoboda, na chvilku dýchající v devadesátých letech je zase oklešťována a nikomu to nevadí.

Nikomu ani nevadí, že narve do všemocného systému všechna svá data, fotky, emaily, svoji momentální polohu. Někdy to vypadá, že ten socialismus konečně vybudujeme.

Vždycky jsem nesnášel a dodnes mě dokážou nadzvednout ze židle kapely, které rvou politiku do svých skladeb, hlásí se k různým extrémním směrům a dávají to hlasitě najevo. Jsem z toho znechucený, stejně jako v dobách, kdy všichni lezli do zadku členům SSM.

Je to pořád stejný a lidi se v zásadě nemění. Máme možnosti, které jsme nikdy v historii neměli. Přesto mám pořád neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Vrátil se mi z doby, kdy jsem jako malej smrad kdysi (aniž bych to věděl) navštívil pár zakázaných koncertů.

Je to pořád stejný. Na světě jsou lidé dobří a taky spousta kurev. Kurvy se měly vždycky líp, jen se nemohly podívat samy sobě do tváře a do zrcadla. Dobráci to zase všechno oddřou a kurvy je za to pak ještě zjebou. Jak říkám, je to pořád stejný.

Až potkáte někoho, kdo bude jiný, odlišný a bude mít svůj názor, važte si toho, nemusí se to opakovat! A doufejte, že ho časem tupý dav neumlátí. Nebo ho nezakážou.
----------------------------------------


Pivo v Jizerkách
Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Vše nejlepší, paní Asphyxová!


Už jenom pár dní a budeme sedět doma, s našimi ratolestmi a slavit tvé narozeniny. Zrovna jsem vzpomínal, jak jsem tě potkal poprvé před mnoha lety ve vlaku na Plzeň a měla si černé vypresované tričko a džíny. Koukal jsem na tebe (ty víš moc dobře kam), asi až příliš drze a neomaleně, protože sis mě pamatovala i na vysokoškolských kolejích. Viděli jsme se u hajzlíků a tys mě poprosila, jestli ti nepomůžu zbavit se dvou otravných kluků. A protože jsi měla úsměv, který mě okouzlil a oči plné modře, splnil jsem vše, co sis přála. Nikdy jsme spolu pak nechodili, protože jsem se k tobě na pokoj nastěhoval hned druhý den.



A bylo to o vzájemné živočišnosti a povídání, o dlouhých večerech, kdy jsem ti připravil gurmánský lunch metal s chlebem a hořčicí. Čítával jsem ti své básně, které nikdo nikdy jiný nečetl. Chodili jsme ruku v ruce Plzní, pili levné pivo v cikánské hospodě a hltali jeden druhého. Miluješ Paradise Lost a tak jsem ti sehnal všechna jejich alba, vzal tě na koncert a ty jsi se postupně stala ženou mého života. Vydržela si všechny mé náladovosti, civilní službu, kdy se mi při tahání mrtvol vrátili zpět všechny běsi. Zocelili jsme se i rok na vsi, kde nám netopili a spali jsme pod třemi spacáky, zahřívajíce jeden druhého tělem jak tučňáci.

na výletě na Gutštejn
Hledali jsme vlastní byt, kde jsme pár let na matracích a u holých zdí snili o nábytku. Postupně, bez dotací od kohokoliv, jsme si všechno vybudovali za zvuku metalových mohykánů. Dokázala si ze mě udělat nejšťastnějšího chlapa na světě a připravila si mě na to, že budu jednou fotřík. A že to nebylo s našimi dvojčaty jednoduché, několik let beze spánku, jen vyčerpání a pořád ten tvůj úsměv, který mě provází i ve snech. Jsi jako moje svatořečená babička, jako žena všech žen, bohyně, která sestoupila na zem, aby jednou tvrdě, ale pokaždé spravedlivě vládla naší domácnosti. Dokážeš vytvořit pohodu, jsi mojí jistotou a napadají mě jen slova, podobná těm vznešeným a patetickým z reklam. Jenže je to pravda. Jsi moje paní Asphyxová, matka mých děti a za pár dní budeš mít narozeniny.


Mladá Boleslav - hledání ztraceného času

Nejlepší stejně je, když tu naši havěť vypustíme ven a jdeme pořád ruku v ruce, jako za starých časů lesem a loukami. Povídáme si, ty mě plísníš, protože jsem přeci jen nedokonalý chlap, se spoustou občasné mrzutosti, nepraktičnosti a koníčků. Pomáháš mi s metalem, překládáš, jsi mojí zpětnou vazbou, někdy možná moc krutou, ale nakonec uznám, že máš pravdu, protože jo! Držíš mě na zemi, sundáš mě z těch mých fantasií a postavíš před realitu. Koupím ti za několik dní tvé oblíbené víno a kytici rudých růží, které ti dávám vždycky, protože jsou jako krev, jako spojení, které mezi námi pořád funguje. Kdysi jsem ti říkal, že existuje jen velmi malá pravděpodobnost, že se na světě potkají dva lidé, kteří k sobě pasují. Nám se to povedlo a ošleháni životem koukáme dopředu, já s křečovými žílami na nohou a nadváhou. Ty pořád s dobrou náladou a vším, co pro mě vždycky bylo synonymem ženství.


metal? ano, metal!

Pamatuješ, jak jsem ti posílal kdysi dávno dopisy? Máš je všechny schované a čteš si je jen občas, aby to nikdo neviděl. Tak si zapiš za uši, že všechno pořád platí. Budu ti gratulovat a převedu všechno ve srandu, jak to vždycky dělávám. Protože u toho budou prckové a malá bude zářit, že se rodiče mají rádi. Malej prohodí něco vtipného, protože se v sobě navzájem vidíme a bude chtít být jako já. Věř ale tomu, že tomu manželskému slibu, rozšířenému tenkrát mojí básní pro tebe, stále věřím. Jsem i ve víru všedních dní ten šťastný chlap, který ti přeje hlavně zdraví, pevné nervy se všemi námi a o zbytek se už postarám. Některými slovy se má šetřit jako šafránem, aby byla vzácná a člověk si jich víc vážil, ale musím tu teď přede všemi a naplno vyřvat do celýho světa, že tě... a ty víš co, píšu ti ta slova každý den v ranní SMS, šeptám ti je i večer, když ulehneš vedle mě... 

Vše nejlepší, paní Asphyxová! Vše nejlepší k narozeninám!


Jizerky, náš Jelení kout na tokání

----------------------------------------


Mosh-pit? Ano, mosh-pit, ale...

Poslední dobou jsem si všiml, že někteří mladší kolegové jsou v mosh-pitu pěkně agresivní. Poprvé jsem to zažil v ostravském Barraku, kde jsem se nechal unést americkými Absu. Mohlo za to pivo, moje skvělá nálada a hlavně hudba, která ke mě tekla z pódia. Rozhýbal jsem pomalu svoje tělo, předal kinetickou energii kostem a roztočil se jak čamrda. Kolem se míhaly obličeje stejně postižených, vlasy létaly a já si připadal najednou jak před třiceti lety. Copak o to, bylo to super, užívali jsme si to řádně. Jenže pak vlítl do chumlu lidí jeden malý agresivní black metalista a mé dobré rozpoložení vzalo za své.

Už do davu moc nechodím, šetřím se, léta už udělala své, ale když jsem viděl toho hajzlíka, jak byl zlej, lekl jsem se. První ránu do obličeje dostala asi tak sedmnáctiletá dívenka, která šla ihned s pláčem na záchod. Měla zkažený večer. Pak chlápek kolem padesáti, kterému do té doby zářil úsměv na tváři a před chvílí si odnášel do auta asi deset vinylů. Blbeček skákal do lidí, ale tak nějak jinak, než se to má normálně dělat. 

Vždycky jsem sázel a dosud to tak platilo, že kolegové v mosh-pitu byli vlastně takoví kamarádi. S mnohými jsem se potkával jen pod pódiem, často jsme se neznali ani jménem, ale pokaždé se prohodilo pár slov, roztočily se vlasy, já už samozřejmě s rozmyslem a "rozumem". Prostě pařba, sem tak nějaký šrám, ale hlavně úsměvy na tváři a pohoda, energie a spojení s hudbou.

Dostal jsem ránu, zákeřně zezadu, přímo do zátylku. Zrovna jsem měl foťák nad hlavou a sesul se dolů jak pytel brambor. Známý, s podobně ztepilou postavou se mě sice snažil chytit, ale druhou ránu jsem si stejně dal o podlahu. Pak jsem nad obličejem uviděl těžkou botu debílka. Ucukl jsem a nechápal, kde se v tom asi 160 cm vysokém klukovi s vizáží transexuála bere tolik nenávisti. Ne, nejsem naivní, akorát se mi to dřív nikdy nestalo. Já i když se jako mladý rvával, tak tam pořád byla chlapská čest. Takhle se přece chovají svině, ne?

Zvedl jsem se a hledal upadlý kousek foťáku. Kapela skončila, já šel pro pivo a vydal jsem se toho magora hledat. Nikde nebyl. Někdo mi sice říkal, že to je poměrně "slavný" místní typ, který je největší hrdina na internetu. A pak samozřejmě v mosh-pitu. 

Své oblíbence POSSESSED jsem si už zkazit nenechal. První jeho agresivní útok jsem odvrátil dobře mířeným úderem lokte do obličeje. A on plakal. Ano, ten drsně pomalovaný chlapec s černo bílými šmouhami na tváři brečel jak malé dítě. 

Nějak jsem na to zapomněl, nechtěl jsem si svoji dlouhou misi do Ostravy vlakem kazit a vše vyvážil krásný rozhovor s Jeffem Becerrou u hajzlíků, ale nějak se mi to nedávno vrátilo, kolega totiž zažil něco podobného. 

Ptám se...co je to hergot zase za módu? Všiml jsem si toho poslední dobou častěji. Chodím na death, thrash, doom, grind i heavík a většinou je to na pohodu. Ale někdy přijde partička, která skáče do lidí, snaží se jim ublížit. Jsem asi už starej, ale pořád mám přes metrák. A mlátit do sebe a svých kamarádů nenechám, to tedy rozhodně ne. Nenechte si to taky líbit a podobná individua klidně vyhoďte - s magorama nemá cenu vyjednávat, musí se zarazit hned v zárodku. 

Vždyť metal má být hlavně o zábavě a hudbě. I mosh-pit má svá nepsaná pravidla. Nemám pravdu?
-------------------------------------




Asphyxovy zápisky - Den postaršího metalisty

Poměrně častou otázkou, kterou od vás, mí milí čtenáři dostávám je....ty vole, jak to můžeš všechno stíhat? Většinou odpovídám něco ve stylu, že když metal miluješ, tak není co řešit, případně, že moc nespím (na tom je ale kus pravdy). Pokusím se tedy popsat jeden takový obyčejný den. Zkusím to trošku odlehčeně, abyste si nemysleli, že jsem stroj (to už mi taky někdo někde psal).

Je 4:30 ráno. Na budíku mi párkrát hrábnou do strun Hypnos, jejichž intro s krákajícími vránami mám nastavené jako vyzvánění již dlouhá léta. Ranního vyměšování, čištění zubů a snídaně vás ušetřím, ale zmínit musím rozcvičku. Od svých sedmi let, kdy jsem dostal na základce šíleně do huby a zatvrdil jsem se, že už se to nebude opakovat, tak ráno cvičím. Pět Tibeťanů a strečink. Kdysi to bývalo pro to, abych rozhýbal tělo, dnes je to spíš nutnost, abych se nerozpadl.

Chodím do práce nejdřív pěšky na tramvaj - cca 15 minut ostré chůze. Pak půl hodiny stání v tramvaji a pak dalších 20 minut pěšky. V létě, v zimě, kdykoliv. Autem mě to po městě moc nebaví a vytáhnu ho jen ve chvílích, kdy je to opravdu nutné.

V šest hodin jsem označen jako pracovník a usedám k počítači. Makám až do doby, kdy je to potřeba, ale většinou nějakých 8,5 hodiny. Potom jdu buď plavat, kde si narvu do těla kilometr kraula a prsou a nebo rovnou domů. Záleží, co prckové.

Cesta domů je stejná jako do práce. Výjimkou je den po výplatě, kdy zavítám v Plzni do obchodu Music Records, kde bouchnu spoustu těžce vydělaných peněz za CD. Druhou možností je pak návštěva pošty, kde už na mě díky mým zásilkám z celého světa dvakrát zavolali policii - důvod se sám nabízí - protidrogové zajímal obsah balíčků zaslaných na recenze. 

Následuje rodina, kde mám spoustu povinností - to víte, manželka ještě k světu, k tomu dvojka raubířů. To bývám většinou nejspokojenější. Někdy ale tyhle chvilky štěstí musím vynechat, to když jedeme na nějaký koncert.

Potom jdu buď běhat nebo na kolo. Po sprše usedám k počítači, kde u věže poslouchám hudbu a píšu recenze, rozhovory. V půl jedenácté na mě padne spánek, s kterým ještě chvíli bojuji a pak jdu do pelechu s manželkou - tady bych, s dovolením, uvalil na další akci informační embargo.

Během většiny činností, mimo těch soukromých (i většinou v práci) mám na uších pořád sluchátka, kde mi hraje hudba buď spojená s recenzemi a nebo jen tak pro radost. A taky si rád často čtu knížky, když to jen trošku jde.

Ano, mé tempo je vražedné, ale zatím to jde. Nekoukám v televizi na sporty (nebaví mě to), ani na debilní nekonečné seriály, nechodím skoro vůbec do hospody (mě přijde, že se tam většinou kecají furt ty samé řeči dokola) - a ušetřím tím spoustu času pro muziku a rodinu.

Sem tam se vyrazí na výlet, na chalupu do Jizerek, za příbuznými. Prostě metal, vždyť to znáte!

Tak a teď, až se zase někdo zeptáte, jak to všechno stíhám, tak vám tenhle článek přepošlu! Děkuji za pozornost!
---------------------------------------



Měl jsem ve svém životě problémy s mnohým. Párkrát jsem málem umřel, mé zdraví nebývalo nejlepší, několikrát jsem byl na dně i psychicky, ale pokaždé jsem měl obrovské štěstí na ženské.


Nevím čím to je, možná proto, že jsem se narodil mladé mámě, s kterou jsem poprvé maturoval v půlročním těhotenství. Otec na vojně, daleko na Slovensku, s prodlouženou službou, protože prohodil nějakého plukovníka výlohou. Viděl jsem ho poprvé ve dvou letech. 

Kolem mě samé šušňavé tetičky, babičky, já prvorozený, buclatý, pak s ofinou ostříhanou dle kastrolu, se svetrem pro slušňáky a kostěnými brýlemi, které se před pár lety zase dostaly do módy. Šprťák na základce, miláček každé paní učitelky. Prabáby s otevřenou náručí, nikde v dohledu nějaká zlá, tupá, či dokonce kráva. Říká se tomu štěstí. Prozřel jsem až na brigádách, kde jsem poprvé potkal i ženské s haštěřivou povahou, nechutné, ne-dámy. Byl jsem v šoku a stejně mě měly rády. Ani nevím, čím jsem si to zasloužil. 


Pak, narvaný testosteronem, jsem začal na všechny koukat trošku jinak, lehce pokřiveně s erotikou v hlavě. Začaly se mi líbit ty cizí, přitažlivé, milé, záhadné, rozevláté, vždy černovlasé nebo blonďaté, sem tam zrzečka, ale hlavně úsměv a chůze. "Když je holka milá a nemá v hlavě nasráno, tak ji odpustíš i spoustu špíčků": říkával můj děda a já se ve svých čtrnácti poprvé "neovládl" u chalupy na seníku. 



Byla krásná, strávili jsme spolu celé dětství a vždycky lezla na stromy lépe než já. Ani mi nevadil její věk, o pár let navíc - vždyť co může být lepšího. Byla na mě hrozně hodná a dodnes, když se s touhle poměrně známou malířkou potkáme, usmíváme se na sebe jako dvě objevující děti, kterými jsme tenkrát byly.



Svoji první dívku života jsem potkal pár let poté a ihned propadl jejímu kouzlu. Krásně se vlnila a já nechápal, proč se zrovna ke mě, obrýlenému džínovému metalovému vágusovi, tak hezky tulí tolik líbezná holka. Možná to povídání, to souznění ve všem možném, nevím. Jsou věci, které na světě nepochopíte. Jen víte, že jsou správně a měly se stát. A já i ona jsme si mysleli, že je to navždy. Nebylo. To osud, ta kurva neskutečná, tady nechal jen mě, abych se pak několik let pinožil, lízal veškerou špínu světa a sebe - ničil se.


Má druhá, blonďatá bohyně, je se mnou pořád. Potkal jsem ji ve vlaku, nejdříve ji neměl moc rád a ona mě též a potom zase přišlo souznění. Bylo to po několika letech, kdy jsme s "kamarádem" měli kartotéku, kdo dostane do postele víc ženských. Brali jsme všechny, co přišly pod ruku a snažili se tím zničit běsy, které nám hlodaly v hlavě.

Vzal jsem si jí, ženu mou, milovanou a trpělivou. Ona je ta, která dokáže poslouchat mé nevrlosti, nálady, je taky metal a povila se mnou ještě navíc, jako nějaký božský dar z nebes, dvě překrásné děti. Kluka, se kterým jsme kamarádi, je jako já - on má ale ty kukadla a už teď po něm holčičky zírají s milým úsměvem a chtějí si s ním povídat. A potom dceru - já najednou konečně vidím ženy taky trošku z jiného pohledu - moje nejkrásnější princezna, která jednou podle mě bude posuzovat všechny své budoucí kluky. Občas už vystrkuje růžky a já kupuji vidle, protože ji samozřejmě lehko určitě nedám. Jo, na tohle budu hroznej, to už vím teď.

Chodím si ulicí, sleduji jarní odhalování jako každý normální chlap. Sestřičky v bílých uniformách - těsně nad kolena, dělnice, které v montérkách vypadají všechny stejně a odpoledne po šichtě doslova rozkvetou. Občas musím odvracet zrak, abych nebyl za úchyla, jenže člověku to samozřejmě nedá. Cítím ve vzduchu jaro, mžourám nad zadečky narvanými v přistřižených a děravých džínách - jestli mám na světě nějakou úchylku, tak tady se přiznávám, asi to je díky metalu a dávno zakořeněné představě, že tohle je přesně to pravé. 

A nejlepší jsou stejně šaty, protože ty dělají nejvíc ženu ženou a zvýrazňují to, co máme tolik rádi. Přijde první metalový festival a já stojím chvilku bokem. Brouzdají, procházejí se černo modré dívky, dámy, paní a tláskají v těžkých botách bahnem. Urousané, s lebkami na prsou. Jsou v té chvíli vílami, tančícími za rytmu drsných melodií a já mám sto chutí se ztratit ve všech jejich náručích. Říkám jim to a ony pak mají úsměvy, které mě provázejí mnohdy ještě několik měsíců poté. Chtěl bych je všechny, vstupují mi do snů, ale nejde to, mám tu svoji jedinou nejlepší a taky bych od ní mohl dostat do huby.

Člověk má chuť říct něco patetického, když potká během jednoho dne tolik hezkých dívek, a poděkovat za to že jsou - existují, jenže nemůže, protože je za drsoně a musí si zachovávat dekorum. A tak mu jak hebké stíny jen kráčí všechny kolem do rytmu hudby ve sluchátkách - desítky nohou - baculatých, dlouhých i s drobným cupitáním. Vlasy vlají, když vítr šumí ulicemi a já se zase zasním. Poprsí vyztužená i lehce povislá, stařeny s moudrým obličejem, které nezahořkly.

Už se vidím, jako dědeček prasáček, co na jaře pomlaskne zálibně, ale spíš aby se neřeklo, protože se všechna erotika dávno vytratí a budu pořád jakože chlap. Budu vzpomínat u červeného vína, které chci začít pít až kousek nad hrobem. Kruh se uzavře, ale pořád se budu těšit na květnové dívky, na něco málo, co mi zůstane v hlavě o ženách.

Je to tak po věky věků, ale přesto jiné, protože moje. Moje radost, že je jaro, slunce, první bouřky, toulání lesem, vše je stejně podbízivé jako vrtivá sukně kroužící kolem stehen. Stačí letmé zahlédnutí kousku nahé kůže a člověk má tu vzpomínku otisknutou na nějaký čas do hlavy jako lechtivý sexy sen. Už aby byl večer, už aby se setmělo a mohl jsem se přitulit doma k té mé v šerosvitu. V ženách se nevyznám, ani s nimi neumím moc mluvit, ale takhle na jaře ani tolik nemusím. Jednou se v prach proměním, ale než se tak stane, tak chci tohle všechno znovu a znovu zažívat, vychutnávat, nasávat, hltat, být toho součástí.

Cítíte také to chvění, tu šepotavou krásu? Zvedněte hlavu, vypněte hruď, přidejte do kroku. Vidíte tamhle tu brunetku, na co asi myslí? Ten úsměv, ty vlasy, ta chůze - buďte opatrní, ať to nepokazíte. Přidávám hlasitost do uší a jdu dál. Jsem pořád šťastný chlap - protože je jaro, poslouchám metal a hlavně - ženy doma, ženy venku, ženy v práci, ženy na koncertě, ženy všude.
-----------------

fotka je pouze ilustrační a podobnost s textem je čistě náhodná

Hospoda, kde se zastavil čas

Rozloučím se se synkem, který jde na karate. Mám najednou skoro dvě hodiny čas, které většinou trávím četbou různě po lavičkách, případně si jdu zaběhat do lesa. Jenže dneska prší. Hlavu mi smáčí dlouhé provazce vody a já mám strach, aby mi knížka nezmokla. Tisknu ji v igelitce pod bundu, vypadám jak zahraniční dělník, čekající na dodávku, která mě odveze do továrny.

Naproti tělocvičně, uprostřed barevného panelového sídliště, je hospoda se starým komunistickým názvem. Zvenčí ošklivá, úplně stejně jako zevnitř. Koukal jsem občas přes špinavé sklo, jak tam nad půllitry všichni řeší celej svět. Nikdy jsem se ale neodvážil kvůli tomu všemu smradu dovnitř. Dneska by to šlo, mám chuť na pivo a trošku toho sucha. Otevírám skleněné dveře a ocitám se na konci osmdesátých let minulého století. 

Působím asi trošku jako vetřelec, jako někdo, kdo se do toho nepropustného kouře vůbec nehodí. Všichni vzhlédnou, srkají pivo a jsou zvědaví, co jsem zač. Sednu si dozadu, pod rudý koberec na zdi s obrazci Stachanovců. Ne, tady nejsou žádní komunisti, ale spíš na to výčepák a provozní trošku hází bobek. Vypadá to jako skanzen a prvního piva se trošku bojím. Gambrinus jsem nepil od doby, kdy se z něj stalo hnusný euro pivo. Nějakých osm deset let. Tady ale nic jinýho nemají.

Abych zapadl a taky trošku kvůli tomu, že jsem starej ješita, tak do sebe první kousek hodím na ex. Mezi zašedlými hosty to zašumí a pak se rozproudí další hovor. "Dáš si ještě jedno?": tyká mi číšnice, která musela být před třiceti lety docela hezká. Ale dnes, když vypadá jako nekonečnými cigaretami vyuzená treska, je jen svým vlastním stínem. Přesto se na ní usměju a kývnu, že ano. Takhle dobrý točený pivo jsem už hodně dlouho nepil. Nevím, jak to dělají, ale je to tak. Asi zázrak.

Rozložím před sebou knihu a na chvilku se ocitnu v příbězích, které jsou pokryty temnotou. Jsem mimo, upíjím automaticky pivo a myslím jen na písmenka, na vyprávění. Jsem tím vším pohlcený a neskutečně si to užívám. Kolem se vznášejí dýmovnice z cigaret, ševelí hlasy, do pološera září rudé tváře opilců a cinkají panáky s rumem. Sem tam karty, ale hlavně smích, hluboký, řezající a neskutečně upřímný a příjemný smích.

"Můžu si přisednout? Koukám, že taky čtete, tak já vás nebudu rušit. Já jsem na tom podobně": rozloží se vedle mě asi sto padesáti kilový kolos s vizáží dřevorubce. "Mimochodem, já jsem Jarda, tady si všichni tykáme, to sis asi všiml": představí se a já se v jeho ruce skoro ztratím. Stisk má pevný, jako pořádný chlap.

Je to až překvapivé, většina dnešních vousatých mladíků, se kterými se převážně setkávám v zaměstnání, působí při podání ruky spíš jak leklé ryby - a přitom fousatí jsou stejně (asi holt není dřevorubec, jako dřevorubec). A protože má tenhle chlápek před sebou ohmataný výtisk Hrabala, musíme se zkrátka dát do řeči.

Dozvídám se, že hospoda patří jednomu pánovi, kterému kdysi kolem sametově plyšové revoluce tragicky zemřela manželka. A že se rozhodl podnik zakonzervovat. "No a já sem teď chodím relaxovat. Nemají tady wi-finu, nemají tady televizi, ani automaty. Prej aby se spolu lidi bavili": pokračuje Jarda, který jinak dělá chirurga v Lochotínské nemocnici a zrovna si spolu se mnou čistí hlavu. Rozhlížím se a musím mu dát za pravdu.

Chodívám do hospod s klukama z práce. Všude mají celerová piva, zázvorová, pepřová a já nevím jaká a samozřejmě Ipu. Kolegové ochutnávají, dělají, že jsou největší degustátoři a znalci na světě, to vše mezi neustálým šmátráním po displejích svých telefonů. Jsou většinou mimo realitu, někde na síti a když už o něčem mluví, tak jen o sobě. O tom, jak to mají těžké, jak je serou manželky a zároveň jim píšou, jak je neskutečně milujou.

"Za tři stovky ti ho vykouřím": ozve se mi za zády a koutkem oka vidím, jak všichni koukají, co já na to. Za ruku mě vezme asi padesátiletá troska, bez zubů - ihned někdo od vedlejšího stolu dodá, že paní prej díky tomu hrozně dobře kouří ptáky - dokáže vykouzlit úžasnej podtlak. Se širokým úsměvem odmítnu a podám dámě padesát korun. Víc nemám, jen jsem si odskočil. Paní se odšourá k výčepu a všichni propuknou v bouřlivý smích. Prý to takhle zkouší na každého nového a každý prý radši zaplatí.

Najednou se v té hospodě, kde se zastavil čas, cítím hrozně dobře. Usmívám se, odstřižen od všeho stresu, práce, starostí. Jsem tu jen já a kouř - nařízení o nekouření bylo vyřešeno tak, že je na zemi nakreslená čára s označením - Nekuřácká zóna. Ale nikdo to moc nedodržuje, protože sem mámy s dětmi na obědy nechodí. Z EET pokladny mají višchni srandu a za každý paragon posílají výčepáka pořádně nahlas do prdele.

Mám už čtvrté pivo a jen pár minut do konce. Vyskládám peníze na umakartový stůl, hned vedle propáleného ubrusu - každá židle jiná, vše působí jak strakaté muzeum socialistického nábytku. Ještě jedno zvládnu, říkám si, jen mávnu rukou a už je na stole. Cítím takovou tu pohodu, kterou si pak dlouho pamatujete, protože se nestává zase tolik často, aby vše sedlo perfektně dohromady.

"Pro mě je tahle hospoda takovou oázou, místem, kde můžu být sám sebou. Nikdo mi nic nenařizuje, nikdo mě neotravuje, je tady klid, v dešti sucho, v zimě teplo. Pivo maj dobrý, výčepák je sice hovado, ale je s ním sranda a číšnice by klidně mohla být moje máma, tedy kdyby tolik nechlastala": řekne mi ještě na rozloučenou Jarda a mě je tak trošku líto, že už musím pryč.

Vyzvedávám synka, ten vypráví, co trénink a já vidím, jak mi přes to umolousané sklo hospody všichni mávají na rozloučenou (paní bez zubů mi dokonce posílá pusu). Tak nějak podvědomě vím, že sem se budu rád vracet. Jen vám neprozradím, kde to je, protože vy byste tam pak chtěli taky chodit.
----------------------------------



Paštikový týden slaměného vdovce

Odjeli jste mi k moři, do dalekých krajů a já tu zůstal sám, jen s chlebem a paštikou. Znáte mě dobře a víte - že zapomínám nakupovat, zapomínám pít, zapomínám spát. Poslouchám tu staré AUTOPSY a VADER, čtu knihy od Kinga a už jsem třikrát viděl film Big Lebowski - jeden z mála filmů, na který můžu koukat znovu a znovu.

Kluci v práci říkali, že prej mám jít s nima do hospody pivo pít. Jenže já šetřím peníze na páteční koncert a ve strip baru jsou stejně jen hubený holky s obrovskýma umělýma kozama a smutnými pohledy. Prý by mi taky, když jsem tu sám, klidně koupili orál za pár stovek, ale já si nedovedu představit všechnu tu umělou hmotu pode mnou a taky jsem starej věrnej pes.

Kolegyně v práci vycítila moji samotu a místo toho, aby mi přinesla svačinu, tak mě zve na pláž k vodě, kde bych se musel koukat na ty její obrovský prsa a poslouchat řeči o ničem. Namažu si raději chleba se sádlem a narvu se cibulí, abych pak s pivem v ruce večer četl vlastní vzpomínky, první samizdat, co si mi má ženo, vytiskla k narozeninám. Píšu tam o narození našich dětí, o strastech i radostech mladých rodičů - nás, píšu tam Paměti začínajícího otce. Usmívám se a vzpomínám.

Třetí den, když už je lednička vypleněna, odhodlám se do supermarketu. Nakoupím třetinu věcí, co potřebuji a osminu, co jsem chtěl. A tak je mou společnicí jen ošklivá paštika Májka, tupý nůž a okoralý chleba. Místo jídla a hospody přidávám volume na přehrávači a tančím na hudbu, co mi přišla na recenze. Přitom umím vcelku vařit a jsem svědomitý, jen má lenost zase zvítězila - pro sebe jídlo připravovat nebudu.

Pošlete mi fotku na mobilní telefon, tři vysmáté (moje!) bytosti v záplavě slunce. Rozjasní mi to den, ale jsem stará kvočna, která vás chce mít už zase u sebe. Vyperu si zmateně třikrát prádlo po sobě, protože vždy zapomenu, že už jsem ho pral. Upadnu v koupelně a v posteli marně čichám k polštáři. Kde jsi? Ptám se v polospánku a tulím se k nikomu.

Nejdřív jsem měl radost, že si odpočinu od rodiny, od starostí, od křiku dvojčat, od stereotypu. Jenže teď si pouštím muziku nahlas - jinak je v bytě ticho, chladno a zase ticho. Marně přemýšlím, proč si ten třicetiletý kluk pod námi pořád dokola pouští (japonské?) porno - proč nejde ven, sehnat si reálnou ženu (možná hledá Japonku)? Raději osolím novou desku LAID TO WASTE a přehlušujeme se, kdo koho překřičí. Nutno říci, že jsem dneska znovu vyhrál. Vyplývá z toho, že plzeňský thrash má větší koule, než zástupy umělohmotných hekajících otvorů.

Deset dní bez rodiny je na mě dost. Neumím být sám, jsem přece vůdce smečky, kterému kroutíš hlavou (jsi mým krkem) a kolem mají běhat vlčata - kousající, smějící se, hádající se. 

Televizi, tu co nám koupil tvůj táta a má úhlopříčku přes celou zeď, jsem pustil jen jednou. Omylem, když jsem si sedl na ovladač. Četl jsem zrovna po letech povídky od Charlese Bukowského a sedly mi takovým způsobem do nálady, že jsem se zase zapomněl najíst.

Nemám rád paštikové týdny slaměného vdovce, protože se mi stýská, nemám rád dny samoty, protože potřebuji kolem sebe ruch, šum, hukot, jiskření, život. 

Odpočítávám dny jako malý kluk, o víkendu si konečně vařím, uklidím, co to jde a v lese se pořád otáčím, přestože tam nejste. Vzpomínám na vás a přemýšlím, uvědomuji si, jak jsem vlastně šťastnej chlap.

V neděli vám pojedu konečně naproti, vy mě zahltíte objetím a já budu dělat, že nejsem dojatý. Prohodím pár tvrďáckých hlášek, ale budu moc rád, že už si nebudu mazat na chleba paštiku.
----------------------------------


Podivné setkání

Sedím sám v opuštěné hospodě. Všichni jsou venku na terase a kouří. Cítím se trošku odstrčený, ale aspoň mám čas na čtení. Nemohl jsem to už doma vydržet. Byl jsem druhý týden sám a musel jsem ven, mezi lidi. První co mě napadlo, byla hospoda. Vzal jsem si poslední knihu od Stephena Kinga, objednal si jedno točené a těšil se na klid, na hořkou chuť na jazyku.


Jenže mi nebylo přáno. Někde uprostřed jedné kapitoly, přesně v momentě, kdy jsem se začal naplno nořit do příběhu, se nade mnou ozvalo: "Ty vole, ty seš ten, no...ty vole, já tě znám, ty hraješ v nějaký kapele, ne?" Stál nade mnou kluk, něco kolem 25 let, vousy skoro až po pupík, nějaký ty kérky, očividně dnešní prototyp nažehleného "nezávisláka". 


"Nejsem z žádný kapely": odpovím a nahodím obličej, kdy se mračím, jsem nevrlý a snažím se chlapce odradit, protože si chci prostě číst a mít klid.

"Já už vím, my jsme se viděli v Praze, na koncertě, to ti bylo super": a začal mi vyprávět o jedné kapele, která tam sice hrála, ale já ji jen fotil, protože stála za vyliž prdel.

"Asi jo": snažím se být NE - komunikativní.

"Já už vím, už si vzpomínám, ty se jmenuješ po tý kapele, jak ona se jenom...": nedá si tenhle metalcore hipster pokoj a nechápe, že to není moje jméno, ale přezdívka.

"Jo, to jsem já, hele, prosím tě, kouříš? Já jen, že by sis měl jít ven zapálit": snažím se ho neomaleně odehnat. Jenže mladý muž je vychovaný internetem, ten nedovede moc číst v tvářích a nuancích hlasu a mluví překotně dál.

"Já nekouřím a jsem vegetarián...": musí mi ihned sdělit (a významně u toho mrká) a já mám najednou sto chutí si zase po 15 letech natruc zapálit a prsknout mu krvavou tlačenku přímo do ksichtu.

Udělá nejhorší možnou věc. Přisedne si, hned mi řekne, že Stephen King je komerce a bohužel mě pozná. Dojde mu, že mám svůj malý blog a začne mi vykládat, co všechno dělám špatně.

"Měl bys víc podporovat metal core a death core. Taky grindu tam máš málo a stoneru a post rocku samozřejmě...": pokračuje a já si sundám brýle, zaklapnu knihu a začínám být naštvaný.

"Nojo, jenže já si dám radši starej metal, mě tyhle nový směry zase tak nebaví nebo si spíš hodně vybírám. A hlavně, já si píšu o čem chci, nejsem nikde organizovanej, jsem jen obyčejný fanoušek": udělám tu chybu, že se chytnu rozhovoru.

Dostanu ihned přednášku jak vystřiženou z Googlu zkříženého s Wikipedií. Chlapec papouškuje útržky z facebooku a asi po pěti minutách si najednou uvědomuji, že on vlastně nemá vlastní názor. On je (musí asi být!) tak nezávislý, až je na tom všem tak závislý, že se chudák motá v kruhu. Jemu už nestačí ani pravda, ani argumenty, které mám podpořené tím, že jsem byl přímo u toho. Žije si ve svý virtuální debilitě a nic víc nepotřebuje. Začnu se usmívat a bavím se. Pak si chce se mnou udělat selfie, tak se zašklebím, jako kdyby mi právě někdo vrazil pěst mezi nohy. Ihned jsem sdílen, olaikován a zaplať Satan nepoznán.

"Hele, to co mi tady všechno říkáš, je super, ale já si stejně dám radši do hlavy stokrát raději nějaký starý páky nebo mlaďase, co hrají pravěk, než ty tvý šampóny": nahodím mu udičku a následuje další smršť slov.

Copak už si dneska tihle kluci neumí nic užít? Kde je kurva kus rebelie, hektolitry chlastu, ženský a hlavně NADHLED? Chvilku nad tím přemýšlím a na vousáčovi je vidět, že některé pózy si snad musel zkoušet doma před zrcadlem. Trošku mi připomíná takové ty ženské z posiloven a solárek, které místo šukání raději zvedají železo.

Má na sobě upnuté tričko s nějakým zaručeně šokujícím nápisem schváleným snad samotnou Evropskou unií. Vousy drsňácky, ale přesto přesně zastřižené podle poslední módy. K tomu i v tom vedru dřevorubeckou flanelovou košili (jsem si ho představil v lese a musel jsem se smát). Vlasy na patku. Znát ho jeden Boleslavský teplouš z dob mého mládí, asi by ho rovnou ohnul přes stůl. I muži holt chtějí dnes vypadat krásně. Na oblíbenou kosmetickou řadu jsem se fakt raději neptal.

"Hm, já si dám ještě pivo": pokusím se přerušit tok jeho myšlenek, ale nejde to. Patří očividně k lidem, kteří si o sobě myslí, že sežrali Šalomounovo hovno (samozřejmě recyklované). Pokud to tedy není v rozporu s nějakým momentálně moderním světonázorem.

"No, já už ne, já piju jen ochutnávky v malých pivovarech...": pokračuje dál a vyblekotá mi vše od výroby piva, přes degustaci, až po zrovna prý nejlepší značky.

"Uffff......": odfrknu si. Zkusím ještě běžky, na kterých jezdím od dětství a vím o nich vše, pak plynule přejdu na starý Dismember, Nihilist, zabrousím k Incantation, Autopsy.

O všech kapelách a vlastně úplně o všem "ví" tenhle zakuklenej nezávislej hipster úplně všechno. Tedy, neví o tom nic, protože to nezažil, ale vykládá takový nesmysly, že už se jen usmívám. Prej že starý Dismember stáli naživo za hovno, debil...nedali byste mu tečku mezi voči?

Trvá to hodinu a asi na něj koukám jako vědec, který zkoumá své pokusné zvíře. Dokonce se na něj přijde podívat i výčepák, kterému nezapomněl cestou ze záchodu citovat vyhlášku o WC. Koukáme na něj a ono mu snad dělá dobře, že je středem pozornosti. Franta od pípy zakroutí hlavou a jde radši ven na cigáro.

Ve mě to začne vřít. Jsem starej pes, kterej je poslední dobou na podobný kecy, pozéry a situace hodně alergickej. Chci mít svůj klid. Na čtení, na práci, na muziku, na svět.

A tak se zvednu a on proti mě vypadá jako malá vymóděná a vystrašená myš a pošlu ho s takovou chutí do prdele, že se začnou v hospodě chvět špinavá okénka.

"No ale, já...potřeboval bys zajít k psychologovi, uklidnit se, očistit svou mysl. Mám doma nějaké čaje...": zmateně a skoro plačtivě pokračuje klučina.

"Říkám ti, jdi do prdele, nech mě bejt, mám tě plný zuby nebo tě mám vyvést?": zahřmím ještě hlasem, za který by se nemusel stydět ani brutálně death metalový zpěvák a který používám opravdu jen když jsem naštván.

Otočí se, zmizí a já za něj ještě zaplatím to jedno nedopitý pivo. Bylo to hodně podivné setkání.

Franta mi pak říkal, že se chlapi na něj chodili koukat jak do zoo, že prej tohle už dlouho neviděli. Musel jsem si dát rum.
---------------------------------------------------------


obrázek je pouze ilustrační, má sbírka je přeci jen už dávno o dost větší

Ty jako furt sbíráš CD? To seš fakt už dost starej!

"Ty jako furt sbíráš CD? To seš fakt už dost starej": nechápavě kroutil hlavou jeden můj kamarád. Pak proběhla klasická unavující debata, kdy mi bylo vysvětlováno, že dnes stačí mít vše na hard disku a nic víc nepotřebuješ. Dokonce na mě machroval, že má něco přes 80 GB metalu různě v MP3.

"Nedělej ze mě blbce, já pracoval s počítačema, když ještě tvůj táta nevěděl, jestli je na holky": pokusil jsem se kontrovat, ale pořád jsem nějak věděl, že takhle ho asi nepřesvědčím. 

A tak mě napadlo zajet v rámci brigády k nám na chalupu do Jizerek, pak se stavit u mámy v Mladé Boleslavi na oběd a zakončit to svačinou u nás doma v Plzni. No a pak pivo a bude dobře.

Nutno říct, že kamarád je velký dříč a se dřevem mi pomohl jako nikdo jiný. Až jsem chvílemi koukal, kde se v něm bere ta urputnost a síla. Dali jsme po obědě lahváče a já ho zavedl nahoru na půdu. Otevřel jsem dveře, pustil na nás zatuchlinu a pak mi zase luplo v hlavě.

Byl jsem ve svém živlu, ke každému vinylu, ke každému CD, kazetě jsem měl svůj příběh, zážitek, kus hmatatelné historie. Kolem se prášilo, kluk jeden nešťastná mi zlomil jednu jehlu na gramci, ale bylo na něm vidět, že pomalu začíná chápat. Jasně, je to svým způsobem sběratelská úchylka, ale také kus mě samého, propojení s kapelami, s hudbou jako takovou. Moderní formáty samozřejmě používám také, vyhovuje mi si poslechnout nahrávky dlouho dopředu a hlavně dostávám skoro všechno na recenze kolikrát několik měsíců před vydáním - ale není to ono.

Není to ani o kvalitě zvuku, ani o obalu a textech, ale spíš o tom vzájemném rozjímání, když se ženete domů z obchodu nebo čím dál častěji z pošty a marně se pokoušíte rozlepit ten hnusnej plastovej igelit. Tohle mi nikdy nešlo a vlastně celý život jsem kvůli tomu terčem posměchu. Ale když se dostanu dovnitř, tak mám o to větší radost. Kupuji samozřejmě mnohdy s ročním zpožděním, už jen CD ověřená časem. 

Hezký je zvyk mnohých kapel, který ani nevím, jak vznikl, obdarovávání mé maličkosti kazetami. Ty mají pro mě pořád takové zvláštní kouzlo, asi usazené někde uvnitř mé osoby od mých počátků. Vždyť je to taky už třicet let, s pár přestávkami, ale pořád si jedu na té své, sběratelské vlně.  

"Tedy, to je taková krása, vždyť v tom máš šílený prachy": kochá se kamarád a já se jen hrdě usmívám. "Já vím, já vím...tady vidíš, že se to mé staromilství vlastně nedá vysvětlit, ono se musí zažít. Každý nosič má svůj příběh, který mi pokaždé vytane na paměti, když jej beru do ruky": pokračuji ve své obhajobě.

"Třeba tyhle starý Dismember jsem si koupil v Praze na koncertě, byl jsem tenkrát tak šíleně opilej, že jsem vlastně ani nevěděl, co si přesně kupuju": zasním se. "A tuhle kazetu jsem poslouchal se svoji první holkou pořád dokola, takže když si ji teď pustím, tak je to pro mě hrozně intimní záležitost...": mumlám a na mém kamarádovi je vidět, že na mě kouká jako na starého muže, co vypráví černobílé příběhy z války.

Jedeme do Boleslavi, kde nás přivítá máma a já vytahuji ze sklepa další kazety a CD. Vyslechnu si již po 1854 té, že si mám všechno odvézt. Ne, nechci. Já se musím vracet a přál bych si, aby bylo všechno tak, jak jsem to před mnoha lety opustil. Tak je to správně, odmítavě škádlím ženu, co mě porodila.

Jedu jako ďas a v autě mi zní několik nových CD. Kolega kouká do bookletů, čte si cestou texty. Najednou zjišťuje, že začíná tu kterou kapelu vnímat jako celek, ne jen jako pár souborů, které můžete kdykoliv smazat. Za každým CD, vinylem i kazetou je také kus práce, předané energie, jsou také artefaktem, mým oceněním, jako prostého fanouška, že se mi ta která hudba líbí.

Člověk by chtěl podporovat, kupovat víc, ale každý máme rodiny, starosti a ne všichni nad tím přemýšlí. Lidi mají tendenci si vše ulehčovat. Je jednoduší třikrát kliknout a máte ZADARMO doma novou hudbu, mnohdy kolik měsíců před vydáním. Mě to ale nebaví, jsem na to už moc starý, poctivý a hlavně, já hudbu miluju! Dává mi totiž radost, sílu a kolikrát mě dostala i z takových stavů, které bych vám nikomu nepřál zažít.

Dáme v Plzni pivo a kamarád si jde po víkendu zkompletovat první diskografii svojí oblíbené kapely, kterou má rád. Asi už je taky starej.:)
---------------------------

Léto budiž pochváleno...

"Tatínku, jaký roční období máš nejraději": ptá se mě má desetiletá dcerka s bezelstností malého dítěte. "Všechny, teď momentálně léto": odpovím, protože je to pravda. Ona je ta otázka podobná, jako když se vás potomek zeptá, jestli máte ve větší oblibě jí a nebo bratra. Odpovídám že ji jako holku a malého jako kluka. 

Slunce pálí, notoričtí stěžovači nadávají, že jim je vedro, v práci hádky o klimatizaci, ale taky holky s krásnými výstřihy na ulicích a rozevláté sukně. Ráno ještě trošku chládek, zasmrádlá tramvaj i vůně stromů v ulicích. Nějaký bledý black metalista mi ve své póze zrovna tvrdil, že je celé prázdniny zalezlý doma a nesmí na slunce - protože temnota, vole. Přišlo mi to legrační, nezdravé, ale jeho věc. Já raději vezmu odpoledne kolo a šlápneme se synkem do pedálů, občas bereme i dceru, abych pak házel dětmi do vzduchu ve vodě, dělal blbiny do absolutní únavy. Neopaluji se, lehávám ve stínu a nasávám do nosu vůni léta, žabince i jehličí.

Ptají se mě lidé, jestli vyrazím na nějaký festival. Ano, letos se chystám poprvé do Volyně na ETEF OPEN AIR FEST a  METAL MADNESS do Sušice. Takže jestli mě chcete vidět, prohodit pár slov a dát pivo, najděte si mě:)), budu jen rád. Ve Volyni budu dokonce spát zase po letech pod stanem, tedy jestli ho na chalupě najdu a nesežraly ho škvoři. Moc se těším. Velké festy nedávám už spoustu let. Trošku mě na nich děsí to obrovské množství lidí (už jsou mezi nimi i tupci, neomalenci) a vlastně i kapel, které si pak nepamatuji a ani se na ně nevydržím dívat - jsem už utahanej. Taky jsem z nich již spoustu slyšel a u mnohých si nechci kazit dojem a vzpomínky. 

Těším se na dovolenou, kterou strávím v Čechách (už jsem se narajzoval dost:)). Vždycky zahodím veškerou moderní techniku, ponořím se do lesů, luk a strání a s rodinkou se smějeme s hubama dokořán, protože je krásně i když prší a máme se navzájem. V autě budu všem pouštět metal a začneme od klasiků, hezky zase postupně, nenásilnou formou - možná se děti chytí. Věřím v sílu melodií, tak třeba ano. Už teď malá miluje MOTORHEAD a PARADISE LOST. Syn bude spíš pankáč, protože je mu úplně jedno, co hraje, ha!

A manželka bude vařit na chalupě na kamnech a nadávat, že připálila oběd a že za to může špatné dřevo, co jsem donesl. Zasmějeme se tomu a já všem objednám v Lučanech nad Nisou na koupališti umaštěný bramborák a žlutou limonádu, protože tam je mají ještě poctivé. Vypadá to tam jak z reklamy na Kofolu a voda je ledová i v hicech. Budu se koukat na holky, na ty z hor, co mají vypracovaná lýtka, jak chodí pořád do kopců. Taky jsou menší a trošku oplácané (jo - to chci!), ale oproti těm hubeným z Prahy (které jsou vyhnané prášky a debilními radami z časopisů) doslova čiší zdravím.

Rozpustí si vlasy, já koutkem oka uvidím na své ženě, že trošku žárlí, ale dopřeje mi ten požitek z krásy, protože ví, že je stejně pro mě ta jediná, nejlepší, nejsladší. Chodí vždy dvě, jak z lesbického pornofilmu. Jedna černovlasá, druhá blonďatá. Mají tam s sebou kluky, ale ti sedávají na pivu a ládují do sebe jedno za druhým. Polehávám na dece pod starými smrky a zadírám si při cupitání šišky do chodidel. Mají tam dřevěné převlékárny jak z Hrabalových povídek, s nápisem Zahrádkáři Kersko podle šablony. Skočím do bazénu a za chvíli mám pocit, že jsem celý složený z vody. Jsem vydrou, delfínem. Má milá si ze mě dělá celý život srandu, že když někde vidím vodní plochu, musím do ní vlézt (ano, koupal jsem se i na zatopených haldách).

"Necákej na mě, seš normální": budou na mě křičet manželka i dcera, protože ženský mají v sobě úplně jinak nastavený výměník tepla. Budu cákat dál, abych byl potom málem utopen. Ale budu zažívat okamžiky absolutního štěstí za pár korun kousek za chalupou. 

Večery s pivem na lavičce na zápraží, s pohledem na Ještěd a vinyl na půdě a kazeťák v okně (a taky pořád dokola - pojď už na oběd - ještě chvilku, jen dočtu kapitolu. Ty můj knihomole!). Nekonečné vyprávění, nejdřív dětem pohádky a strašidelné příběhy, že se pak budou bát dojít na záchod temnou chodbou. Psaní recenzí na starém notebooku značky DELL. Srnec - blbec na ranní louce, nebojácný. Spousta vos, komárů, vážek, noční houkání sov a jsem zvědavý, jak na tom bude letos rodinka jestřábů. 

Zrzečka prodavačka, kráska nesmírná, úžasná, milá a s úsměvem plným rajcu. "Na dovolené? Copak to bude? Zase třicet rohlíků? A co paní, přijela s vámi?": bude se mě ptát, jako každý rok. Ucítím v jejím hlase chvění a hedvábí, které tam mají ženy, které by mi daly, kdybych byl o dvacet let lehčí a možná i teď, ale nejde to - takže sorry baby, ale jen tu tašku plnou chleba a rohlíků a mléka. Já zase půjdu, ale díky za ten úsměv.

Budu žít stylem žhavého léta. S metalem v srdci, v krémem na obličeji (musíš se mazat, zas budeš vypadat, jak spařený prase!), se spoustou klukovských nápadů. Budu se potit při sekání dřeva na zimu, dřít v lese s kamarády dřevorubci, abych pak nemohl skoro sníst pro klepot rukou polévku. Načerpám sílu, utužím ještě víc rodinu (tatíííí, my už nechceme do aquaparku, vem nás radši na kofolu na koupaliště do Lučan, tam byla větší sranda), budu sát místní piva, i když nejsou nejlepší, ale protože tím chci ocenit práci a dobrotu tamních lidí. Budu se objímat se ženou na večerních procházkách a doufat, že to nikdy neskončí.

Přeji vám všem, abyste si jaro, léto, podzim a zimu užívali stejně jako já. Zahodili vždy alespoň na čas všechny starosti za hlavu a jen tak si v pohodě žili. Nic lepšího totiž není a nikdy nebude, než rodina, pohoda, klídek, voda, pivo, metal a vůbec...

Přepínám se na letní režim a možná nebudu tak rychle reagovat na vaše dotazy, emaily, zprávy - prosím vás a děkuji za trpělivost. Trošku omezím i počet recenzí (na jednu denně:)). Mějte se krásně. Léto budiž pochváleno!
------------------------------------------


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

------------------------------



Nomádi zase táhnou na koncert



Je to jako nějaké prokletí, závislost. Člověku začnou cukat nohy, jde na něj toulavá a občas i cestovní horečka. Přidává se špatný spánek před i po koncertě. Proč my to vlastně děláme?

No protože jsme začínali, když nám bylo patnáct a nebyl problém ujít dvacet kilometrů vedle do města na naši oblíbenou kapelu. Chodívalo nás třeba padesát, s lahváči v ruce, s holkama, kterým to vždycky hrozně slušelo (a vlastně pořád sluší).

Máme to pořád v sobě, tu touhu vyrazit na svoje oblíbence, stoupnout si rovnou pod pódium a hltat mnohdy již posté notoricky známé skladby. Kolegové NE-metalisti v práci kroutí hlavou, oni to nechápou, nemůžou, protože to nikdy nezažili. Ten krásný pocit, když z vás alespoň na chvilku spadne únava a veškeré starosti, začnete se smát, jste totiž mezi svými.

Můžete vyrazit přes půl republiky, kde potkáte původně úplně cizí lidi. Stačí pár slov, jedna společně oblíbená skupina a často se z vás stanou přátelé na celý život. Potkáváte se pak jak bájní Nomádi v různých městech, na parkovištích, na nádražích. Někdy si přijdu, že jsme jako taková velká šílená rodina (ano, i v rodině občas bývají debilové - ha!). Mnozí již s vráskami na tvářích a šedým vlasem kolem skrání. Jenže my nemůžeme jinak.

Obětujeme čas i peníze, které bychom mohli dát za nová auta, oblečení, dovolené. Utrháváme si od huby, abychom dorazili na koncert, kde se nás sejde třicet. Pořád ty samé ksichty, které spojuje podobný hudební vkus.

Jak stárneme, tak čím dál tím víc vyhledáváme kapely, které jsme ještě neviděli a máme podvědomý strach, že nepřijedou, protože jejich členové jsou často ještě starší než my a nemuselo by to vyjít už nikdy. 

Mám letos výročí třiceti let v metalu a zajímavé je, že mě pořád koncerty baví. Navštěvuji místa, kluby, festivaly, kde se mi to líbí a jak říká jeden kolega Nomád: "Ono je kolikrát úplně jedno, kdo tam hraje, ale jde o tu atmosféru místa, o ten genius loci, o ty rozesmátý obličeje. Prostě tam přijedeš a VÍŠ, že se budeš vracet. Někdy i malej koncert neznámý kapely může být obrovskej zážitek." Má (ne)svatou pravdu, protože koncerty dělají opravdu hlavně lidé a tam, kde jsou na pohodu, je nám dobře a budeme se vracet.

Jsme čím dál tím víc hákliví na neosobní akce s nedodržováním harmonogramu, protože nám jedna hodina dovede rozhodit biorytmus celého týdne. A pak taky na blbý řeči, na někdy slyšené jedovaté slovo jedinců, kteří nám říkají, co se nám má, či nemá líbit.

Jezdíme si pořád užít tu atmosféru, kouknout na pěkný holky (Morava rules!), poplácat rukama před klubem. "Tak jak je, kde si byl? Viděl si teď před týdnem kapelu XY?": ptáme se a když je nám odpovědí kladná odpověď, tak trošku závidíme, protože práce, peníze, zdraví, nebyl čas a my nemohli.

Ptali se mě nedávno v jednom malém klubu, co se mi na koncertech líbí nejvíc. Nemusel jsem přemýšlet dlouho, ale jsou to lidé/fanoušci. Já jednoduše celou komunitu undergroundových metaláků pořád žeru. Líbí se mi to nadšení, pokec o kapelách, pařba dole pod pódiem s maniaky, které jsem nikde jinde neviděl, ale tady jsme spojeni obrovským poutem pořádně osolené kytary a rychlostí bicích.

Mám nejraději malé zaplivané pajzly, kde si můžete zapařit přímo s kapelou, prohodit pár slov a pak si dát pivo či panáka a zjistit, že v Americe, ve Švédsku, v Itálii a vlastně úplně všude je to hodně podobné. Pořád si myslím, že poctivá hudba a příjemný přístup spojuje fans z celého světa. Moje maličkost je toho jasným důkazem:).

S jedním starým bardem, s kterým často vzpomínáme na doby, kdy jsme byli o dvacet kilo mladší, nás občas zarazí chování některých muzikantů - my tu aroganci, drzost a blbý kecy slyšet nechceme - my jsme přijeli kolikrát stovky kilometrů a utratili jsme spoustu peněz, abychom se cítili dobře. Setkáváte se tak s paradoxy, kdy vám světová legenda sama od sebe poděkuje, podá ruku, vlepí do ruky dárek, za to že jste přišli, že jste (EXISTUJETE!) (a vy máte zážitek na celý život) a mladý rychlokvašený muzikant z Horní Dolní mluví tak, že by zasloužil pár přes držku.

A já se snažím o muzice psát, snažím se propagovat tu, kterou mám rád. Záměrně odmítám a neberu si nikdy! akreditace, protože mi přijde trapný chtít na akci o dvaceti platících ještě vstup zdarma (a taky mě to nutí si koncerty vybírat!). Je sice pravdou, že občas sedávají vedle mě znudění fotografové a pisálci z některých časopisů, kteří jsou nasraní z podstaty a nakonec nahodí jen pár fotek, upravených ve Photoshopu, u kterých ani nepoznáte, odkud jsou - a ti akreditaci vyžadují a mají. Být pořadatelem, poslal bych je do prdele, vždyť jejich média jen nahodila plakát chvilku před akcí na facebook. Já si raději zaplatím, podpořím jen akce, které chci já a pak, když o nich píšu, tak nejsem nikomu nic dlužen.

Vybírám si s rozvahou, kam vyrazit. Ochutnávám jako gurmán, hudební delikatesy, které mám rád. Plním si sny, protože naživo jste s kapelou v přímém kontaktu, často navážete dokonce přátelství a hlavně! máte zážitek, který vám nikdo nevezme - Nomádi určitě potvrdí. Vždyť my už dávno neposloucháme ušima, ale srdcem. A je v nás pokora. Před hudbou, před těmi kdo ji tvoří, pořádají koncerty, před ostatními fanoušky i před těmi co se "jen" pohybují okolo a jsou. My nepotřebujeme slova, ani nikomu dokazovat, proč se nám ta která hudba líbí. My víme své, jsme totiž metaloví Nomádi a ti vyznávají absolutní svobodu. Proto zase vyrážíme na další koncert.

Už mám často rozlámané tělo, pálí mě oči a někdy musím dokonce pít jen limonádu, ale jsem pořád tím starým Nomádem hrozně rád. Už zase si doma dávám peníze stranou, vymýšlím plány, jak se dostat na místo koncertu, aby to co nejméně bolelo. Pořád se těším, pořád mám radost, že je z čeho vybírat. Do poslední chvíle se budu modlit, aby to vyšlo, aby mi nakonec akci nezkazil třeba jen jeden nevrlý nihilista. Jsem tulákem, šílencem ze své podstaty, i obyčejným posluchačem, fanouškem, který se těší, až se mu do hlavy zaryje další pořádný riff. Nejvíc se ale stejně těším na vás, na těch pár slov prohozených mezi skladbami, na nekonečně dlouhé vlasy holek, na korzování s pivem, na metal...vždyť vy víte!

Já jsem Nomád a zase už táhnu na další koncert...cesta bude dlouhá, náročná, možná bude bolet, ale až se druhý den probudím, tak budu utahaný, rozlámaný, ale šťastný a spokojený. Proč? Protože metal!

Napsáno do mobilního telefonu na benzínové pumpě mezi Plzní a Rozvadovem, cestou na koncert Revel in Flesh do Norimberka.
---------------------------------------------------------------

ilustrační foto
Ahoj Klárko...

Ahoj Klárko, já se ti hrozně omlouvám, ale napsat jsem o tobě jednoduše musel. Jestli si dobře vzpomínáš, tak poprvé jsme se potkali někdy před rokem, když jsem šel s dětmi ven. Ten tvůj malej, bílej a třínohej čoklík zrovna vykonával velkou potřebu u nás za barákem na trávníku. "Doufám, že si po sobě to hovno uklidíte": zuřivě a nevrle jsem zakřičel, protože mi mí potomci občas něco vyšlápnou.

Pak si vyjela na vozíku mezi nás a omluvně se na mě usmála. "Ano, uklidím": zašeptala si a já se zastyděl, jako snad nikdy. Dali jsme se do řeči, já vzal igelitový pytlík a to megahovno (kde se to v těch psech bere?) sebral. "Vy posloucháte metal?": zeptala si se najednou. Měl jsem na sobě tričko ENTRAILS a byla si první za řekněme rok, která z "obyčejných smrtelníků - metalistů i nemetalistů" kapelu znala.

Vybudovali (někdy možná skřípavě) jsme si myslím, velmi hezký vztah. Já se snažil být vždycky vtipný, ty pokaždé černo hororově jedovatá a nasmál jsem se s tebou jako s nikým jiným. Nikdy jsme nemluvili o tý hnusný nespravedlivý nemoci, i když tvoje máma pořád brečela a já nevěděl, co bych mohl ještě tak udělat, aby ses cítila lépe. 

Probíral jsem s tebou nové desky, občas machroval, že jsem z titulu svého věku slyšel v dávných časech kdysi nahrávky, které jsou dodnes klasikou. Párkrát jsem tě s vozíkem překulil nešikovně přes obrubník a odřel ti lokty do krve. A ty si se smála, nadávala mi a snad si byla alespoň chvilku šťastná.

Ten tvůj ošklivej vlezlej bílej čokl, který má oči jako vzteklý korálky, na mě pořád štěkal. Ne, nesedli jsme si a já hrozně moc lituju, že už jsem ti nestačil splnit tvůj sen  - ještě alespoň jednou zažít pořádný metalový koncert. Nemoci jsou svinstvo a ta tvoje obzvlášť, ale bojovala si velmi statečně. Ovlivnila si můj život a "přinutila" mě si vážit důležitých věcí. Teď už ti můžu všechno napsat (i když si mi říkávala: "Opovaž se!"). Moje malá princezna na tebe žárlila, jak už to dcery otců dělávají. A měla by na co, tedy být já mladší a ty hodně shovívavá k mým náladám. 

Hele, jako na rovinu, byla si kočka, oproti mě mládě, sotva 26 leté, ale přesto dospělá ženská, s krásným úsměvem a hlavou srovnanou tak, že jsem někdy tvé myšlenky nestíhal. Pamatuješ na ten zběsilý výlet na Krkavec? V bahně, dešti? Jak jsem dostal od tvé mámy málem výprask? To jsem tlačil vozík snad potřetí v životě. 

Byla si a navždy budeš mojí největší fanynkou. Kde já bych bláhový vůbec někdy přemýšlel nad tím, že to moje psaní o metalu bude mít takovou odezvu. Nevím, jak ti poděkovat a teď už je to vlastně jedno, protože si má slova už nebudeš moc nikdy přečíst. Jenže já musel všechno sepsat, podobná setkání se stávají totiž snad jen ve filmech.

Budu si asi ještě dlouho vyčítat, že jsem s tebou nebyl častěji, ale znáš to...mám rodinu, mám práci a taky bych měl prý někdy odpočívat. Říkala si mi, abych napsal knihu, abych už dělal jen věci, které mám rád a abych si vážil toho, co mám. Občas, jako asi každý, trošku na tyhle "samozřejmé" věci zapomínám.

Když mi tvoje máma mezi dveřmi odpověděla na moje: "Dobrý den...pustíte se mnou Klárku ven?" jen pláčem, věděl jsem své. Sesul jsem se dolů, jako hromádka karet a pouštěl si přes týden jen samý doom metal. Tvůj odchod mě hrozně vzal Klárko, to si piš a ne že ne, protože mi moc chybíš. 

Měla si ráda metal, moji ženu, děti a toho svýho vošklivýho psa. A taky ti to pokaždé slušelo a měla si moc hezkej zadek. Vidím tě u nás na rohu, hned vedle dětského hřiště, jak se šineš jako nějaká loď pomalu dopředu. Ta svině příroda ti nedala zdraví a dlouhej život, ale měla si v sobě spoustu síly, kterou mnozí z nás nemají. Asi bys mi řekla, že jsem ukecanej a ať si dám radši pivo a pustím nějakou novou desku, než abych si tady plácal játra, ale já jednoduše nemohl jinak.

Protože si byla mladá hezká holka a já chlápek někde tak v polovině (snad) svého života, protože si byla milá, chytrá, úžasná, netrpělivá, šílená, pro mě dokonalá. Protože, když mě něco štvalo, jen ty a má žena si mi dokázala pomoc - měla si na mě hromosvodný účinek, protože si mě četla a povzbuzovala. Protože si mě naučila trpělivosti. Protože si se nechtěla nikdy fotit. Protože si prostě byla a už nejsi.

Děkuji Klárko...
-----------------------------------------------------


Nejlepší chodské koláče na světě už nikdy bohužel jíst nebudu

Stejně je to zvláštní. Člověk považuje některé věci za samozřejmé, za součást svého života a uvědomí si jejich hodnotu až ve chvíli, kdy o ně přijde. Třeba takové obyčejně neobyčejné chodské koláče, s tvarohem, povidly a rozinkami jako uměla moje babička. Už je nikdy nebudu jíst. Osud si se mnou teď nějak zahrává. Nejdřív mi zemře velmi dobrá kamarádka na vozíku a teď najednou jdu v naštvané náladě z porady v práci a koukám na telefon. 27 nepřijatých hovorů od mámy.

Něco se stalo, bleskne mi hlavou, otočím hovor a na druhé straně se ozve smutný hlas. Zemřela ti babička. 95 let, o 43 přežila dědu. Žena původně z Klenčí pod Čerchovem, ze sedmi dětí.

Vše odkývám, zavolám kondolenci tetě, která se o babičku starala. Prý už proběhl pohřeb.

Najednou si uvědomím, jak je dneska všechno rychlé. Kolik máme komunikačních prostředků a kolik se namluví zbytečností. Ale o pohřbu mi nikdo neřekne.

Musím se doma zavřít do pokoje, pustit si staré PARADISE LOST a TYPE OF NEGATIVE.

Všechno se ve mě vzbouří, rozbije, sesunu se do křesla a chci zmizet. Jsem jak zrcadlo, rozbité na tisíc kousků.

Byla si totiž hrozně hodná, obyčejná žena z hor. Uměla si božsky vařit, naučila si mě zabít králíka jedním úderem, brala si mě do kravína dojit krávy, které mě počůrali poprvé v deseti letech. Vyprávěla si šílené příběhy z války, když vám hořel statek i dobytek. Museli jste utéct do lesů před Němci a pak když přijeli Rusové, tak znovu, ale na delší dobu, protože ty mladý kluci ze stepí měli v očích hroznej strach a chuť na krev.

Sedávala si v zástěře na zápraží, koukala na Ještěd, to už si dávno žila s dědou v Jizerkách. A my se s klukama vraceli z lesa, kde jsme si hráli na indiány. Měla si borůvkové koláče, vždycky dva plechy najednou, protože nás bylo nejméně šest, plus kluci ze vsi.

Máčela sis celý život vlasy v odvaru z vlašských ořechů a taky je měla černé až do sedmdesáti. Jako malý smrádě jsem ti koukal užasle pod ruce, když si navlékala korále a brousila sklo.

Dávala si mi rady a různé průpovídky do života, jejichž smysl a důvod jsem mnohdy pochopil až dnes - už je také říkám.

95 je úctyhodný věk, ale ještě to chvilku chtělo. Vždyť já se do Karviné, kam si babičku před dvaceti lety vzala teta, přece ještě brzy zase chystal. Jenže znáte to, starosti, práce, děti. Tam už si stejně nebyla šťastná, protože místo do hor si koukala na 27 čadících komínů.

Nejlepší byly ty tvé chodské koláče babi. Miloval jsem je, jsou spojené s chutí mého dětství, brával jsem si je se svojí první velkou láskou do lesa, abychom je každý kousali z jedné strany.

Pokaždé když jsem měl přijet, tak si týden sháněla suroviny (i ty tajné, které si nikdy nikomu neprozradila a už ani neprozradíš) a já se těšil už na tu vůni, na ten nasládlý odér. Zakousl jsem se, ty jsi pokaždé řekla, že tentokrát se ti moc nepovedly, že by to chtělo tu starou pec, co jste mívali ještě v Klenčí a dubové dříví. A já se rozplýval, byly totiž pokaždé nekonečně božské.

Teď tu sedím u klávesnice a řvu jako želva. Protože nejlepší chodské koláče na světě už nikdy nebudu jíst. 
---------------------------------

30. 8. 2006 jsem probuzen ve čtyři ráno. Manželce praskla měsíc předem voda. Místo volání záchranky si jdu zmateně udělat pár svých ranních cviků do pokoje. Pak mi to docvakne a zachvátí mě panika. Žena je ale v klidu. I když těhotenství nebylo úplně skvělé. Prostě dvojčata, to nemá cenu vysvětlovat. Kdo nezažil, nepochopí. 

V porodnici ihned císařský řez, má blonďatá bohyně matka uspaná a děti převezené o dva kilometry vedle. Jdu v kraťasech a fouká ledový vítr. Ze sanitky na mě volá známý, co jsem s ním byl na civilce, jestli jsou ten kluk a holka moji. Odpovídám že jo a on na mě řve, že je všechno ok. Inkubátor netřeba, ale nahřívací podložka ano. Okolo brečí rodiče dětí, co tolik štěstí neměly. Všichni jsou na mě hodní, ale musím čekat. Pak dostanu boty, plášť, rukavice a sestřičku Marušku - prdelku (navěky dlužník, ona ví a čte, děkuji), okolo které se zmateně motám.

Leží tam, s drátky na těle, zmuchlaní a krásní. A já starý drsný metalák brečím jako želva. Každej fotr to ví, zná. Můžu si je vzít do ruky. Nevím koho prvního, ale protože princeznička moje mžourá, dostává přednost. Cítím srdce, slyším dech, zakňourá. Potom synátor, pokračovatel rodu a dnes úplně stejně prořízlá držka jako já. Už musím pryč, holátka budou spát.

Před neonatologií volám všem velké překvapení. Dávám na lačno ruma ve stánku a jedu domů. Odpoledne za ženou, s foťákem zase za prdelkama. Tatínku, já vás vyfotím, vy jste takovej vláčnej. Kdo by nebyl, když mi ještě všechno nedošlo? Opiju se až večer, vlastně celou noc, s kamarády a v sedm ráno padám hubou do tramvaje na zem - zvedá mě taková rajcovní paní a cože jsem to za prase, odpovědí je dvojitý otec, pomohla mi až ke dveřím domu, taky děkuji, ona ví a čte taktéž. Musím všechno dvakrát. Pořád jsem nejedl, ale už tu jsou prarodičové. Chudáčci malí nedonošení a proč za nimi nemohou. Jsou malí, víte, vysvětluji.

Šel pomalinku čas a já fotil a tiskl místo výkresů v práci fotky svých dětí a vozil je každé odpoledne ženě, než je pustili k sobě. Začínalo mi docházet, že jsem fotřík, že jsme 4, že se svět otočil vzhůru nohama.

Utíká to utíká, raubíři moji. Dneska slavíte 11 let a já pořád tomu štěstí nějak nemůžu uvěřit. Přijeli babičky a děda a máte darů plný kopec. Vidím každý den, jak se měníte, jak rostete, jak jste na mě čím dál tím víc tak úžasně drzí. Máte už svůj názor, ale pořád se ještě dokážete přitulit. Hele prdelky, jste to nejlepší, co se mi v životě povedlo a asi to jediné, co tady po nás jednou zůstane. 


Už jste si rozbalili dary, co jsme vám dali a hrozně se vám líbily. Jenže se jednou rozbijí, opotřebují a zbudou jen vzpomínky. Proto jsem radši sedl a sepsal pár těchto řádek na památku (berte je jako pokračování Pamětí začínajícího otce). To jen abyste věděli, že váš někdy nevrlý tatík je tady a je šťastnej, že jste. Asi se v pátek (určitě) opiju z radosti na vaši počest, až usnete. Sedneme s mámou na balkon, zavzpomínáme, jaký to bylo, na všechnu tu krásu, občas i bolest, ale hlavně na těch 11 let totálního štěstí. Všechno nejlepší k narozeninám raubíři!
--------------------------------------


Asphyxovy zápisky - IMMORTAL SOULS ZINE,  CREMATION ZINE, EARSTURBATION - tři slovenské undergroundové tištěné časopisy o metalu, které čtu s velkou chutí!

Člověk pořád šmátrá po obrazovkách, je napojený na dráty a bezdráty, je sledován každý jeho pohyb. Občas bývá dobré vypnout všechny sítě světa a zavzpomínat na doby, kdy byl svět ještě v pořádku. A protože jsem měl v létě trošku víc volna a čekal jsem, než mi přijdou nové knížky, začal jsem rozbalovat dárky. Možná trošku pozdě, ale přece. 

Seděl jsem zrovna na chalupě v pokoji, protáčel staré vinyly a vzpomínal na své mládí, kdy jsem podobné časopisy hltal. Půjčovali jsme si je s kamarády, párkrát se o nějaký ten neúspěšně pokusili, ale hlavně, čerpali z nich vždy obrovské množství informací. Kdysi nám pomáhaly formovat hudební vkus. Mnohdy jsme se nad články pohádali a dokázali odcitovat jakýkoliv rozhovor, případně recenzi. 

Kupoval se Bang!, Metaliště, Metal Maniac, Metal Broom, Gung Ho, milovali jsme první čísla Sparku. Bylo jich spousta a ty které vydržely, se většinou vydaly cestou, která už není pro mě. Je moc komerční, zničená penězi, chybí jim takové to mnohdy sice neumělé a nedokonalé fanouškovstí. Musí mít reklamu, aby se uživili, musí bojovat, už v tom není metal, ale prachy. V undergroundu je to jiné, u nás v podzemí jde víc o nadšení, o podporu, o šíleně dlouhé hodiny autorů nad texty a v závěru hlavně o lásku k extrémní hudbě. 


A tak jsem si otevřel první pivo, přidal hlasitost na gramofonu. Hráli mi staří Venom, kteří se k četbě perfektně hodili a dal jsem se do toho. Nutno rovnou napsat, že se jednalo o výjimečný zážitek po všech stránkách. Jakoby se mi všechno vracelo. Najednou jsem nebyl v pokoji sám, ale bylo nás zde dvacet, všichni dlouhé vlasy, huby plné smíchu a vtipů, k tomu holky, který vrtěly prdelkama v džínách takovým způsobem, že jsem se nemohl soustředit na čtení. Občas odříkávám články nahlas. 

Ptal se mě nedávno jeden klučina, jestli to má vůbec v dnešní době smysl, vydávat papírové magazíny. Ono se vždycky hrozně dobře diskutuje o něčem, čemu nerozumíte, co jste nezažili a co jste nikdy nedrželi v ruce. Přede mnou tu teď leží tři časopisy, které samozřejmě nejsou dokonalé po grafické stránce, mnohdy s chybami (pokud to tedy ve slovenštině vůbec chyby jsou), ale o to přece vůbec nejde. Jde o ten pocit, o ten krásný zážitek, když rozlepíte hnusnej igelit, kolem zasmrádne čerstvý papír. Já nebudu a nechci kritizovat provedení. Mě se líbí obsah, články i recenze, líbí se mi, jak ze všech těch drobně potištěných stránek cítím nadšení, oddanost hudbě, metalu. 

Takže ano, má to smysl! A velký, protože tištěný text se čte úplně jiným způsobem než obrazovky. To mi nikdo nevymluví. Vnímá se pozorněji, lépe se k němu vrací, netěká se u něj. Nebo alespoň já to tak mám nastaveno.

Sám bych to nedokázal, opakuji stále dokola, když si prohlížím všechny tři časopisy. Musí za nimi být obrovská porce dříny, odříkání. Klobouk dolů, dámy a pánové! Odvádíte skvělou práci! Je hrozně znát, že zde píšou srdcaři pro srdaře!

Pojďme si jednotlivé časopisy představit. Pokusím se popsat jejich obsah, co mi má slova dovolí. Lepší samozřejmě ale bude, když se přesvědčíte sami, hezky naživo. Vždyť co může být lepšího, než si sednout do křesla, hodit nohy nahoru a číst a číst a číst...nemám pravdu?

IMMORTAL SOULS ZINE

Černobílý magazín o death metalovém undergroundu. Jedná se o podporu smrtícího kovu v provedení, které mi vyloženě vyhovuje. Zajímavě vedené rozhovory, recenze na alba, která poslouchám často i já. Z celého časopisu je cítit obrovské nadšení pro věc, takové to odhodlání a touha po muzice, které se dnes již tak často nevidí. Čítávám jej nejraději v neděli u ranní kávy a pouštím si podle něj na hi-fi věži jednotlivé kapely. Občas se v recenzích rozcházíme, ale většinou plně souzníme. Říkám si často nahlas - Jsme jedné krve, ty i já...



Provedením je to vyložený underground, ale je hodně znát, že je za časopisem velký kus mravenčí práce a poctivosti. A já říkám a stále opakuji, víc takových magazínů, víc takových maniaků. Četba tohoto underground death metal zinu je pro mě vždy velmi příjemným zážitkem, nebál bych se napsat i svátkem.


Poznámka: V dalším čísle tohoto časopisu si budete moci přečíst i rozhovor s mojí maličkostí. Byla to pro mě úplně nová zkušenost, normálně totiž stojím v pozici toho, kdo se ptá. Snažil jsem se na zajímavé otázky opravdu poctivě odpovědět, tak objednávejte:)!

info@immortalsouls.sk


CREMATION ZINE

Tento časopis má trošku širší záběr. Najdete v něm pestrou skladbu rozhovorů se zajímavými skupinami. K tomu recenze, různé rozbory, články, u kterých kýváte spokojeně hlavou. Přiznám se, že jsem jej zhltnul na jeden záběr a druhý den začal zase znovu. Je pro mě velmi dobrou studnicí, ze které rád a často čerpám. Magazín mě upozornil na mnoho skupin, o kterých jsem neměl ani ponětí a to přesto, že prolezu kdejaký temný kout.


Líbí se mi, jak časopis vypadá i po grafické stránce. Opět underground jak má být. Pro mě jsou skvělé hlavně rozhovory s českými a slovenskými kapelami, o kterých si nikde jinde nepřečtete. Parádní jsou i upoutávky na koncerty, pro lidi, co nemají facebook vyloženě povinnost. Od časopisu vždycky odcházím s nadšením. Mrzí mě vždy jen jediné, chci víc a víc.:))


cremationzine@outlook.com


EARSTURBATION

Když se mi dostalo do rukou první číslo tohoto časopisu, spadla mi vyloženě čelist. Tohle že má být "fanouškovský" UG fanzine, jak je napsáno v úvodu? Cože? Vždyť tenhle magazín strčí do kapsy své mnohem prodávanější známější kolegy. A to jak provedením, tak hlavně obsahem. Brutální death metal a jeho odnože jsou zde podporovány takovým způsobem, že neznám žádný jiný, který by to dělal v takové míře a v takové kvalitě. Nezbývá než hlavní autorce Monice a jejím kolegům vyseknout velkou poklonu. Rozhovory jsou vedeny opravdu zajímavě a jsou z nich cítit obrovské znalosti scény, kapel, undergroundu. Žádné povrchní otázky, ale hezky s kůží na trh. Navíc dostanete vložené plakáty a už jsem něco zaslechl i o CD. 


Prostor dostávají hlavně smečky, které nikde jinde nenajdete. Rozhodně ne v takovém množství. Když si s tímhle časopisem zalezu do svého pokoje, přiznám se, že mě pak musí vyhánět ven. Pro mě je magazín neskutečně čtivý, zajímavý, opět s velkým informačním potenciálem. Víte, ono my jsme všichni nadšenci, fanoušci, ale EARSTURBATION posunuli vše na vyšší level. Jak říkám, klobouk dolů a úklona až k zemi. Vynikající práce!


moony.mokosova@gmail.com

Můj milý, věrný čtenáři. Věřím tomu, že jsi z těch, kteří opravdu milují muziku. Že jen nekecáš na diskuzních fórech, ale že alespoň občas podpoříš kapely návštěvou koncertu i koupí nějakého toho nosiče. Rád bych ti za moji maličkost výše zmiňované časopisy doporučil. Jsou totiž nedílnou součástí toho, co k undergroundu jako takovému patří. Mít skupinu, chtěl bych v nich mít rozhovor a recenzi. 

Dočetl jsem všechny tři časopisy a pořád se k nim vracím. Jasně, všichni dál budeme hladit obrazovky, nasávat do hlavy další a další data, ale tištěné magazíny pro mě budou mít vždycky vyšší hodnotu. Čtou se jinak, poctivěji, jsou trvalejší.

Chtěl jsem napsat nějaký vznešený závěr, ale napadá mě snad jen slavná parafráze:

Lidé čtěte!